Proč místo vakcín nepoužívat léky?

1. díl - Falešná naděje

Úvod

Lidé jsou iracionální stvoření. A nemám tím teď na mysli žádného konkrétního člověka, ale lidi jako živočišný druh. Ekonomové si kdysi vymysleli koncept člověka ekonomického (Homo economicus), tedy hypotetického tvora, který umí dokonale porovnávat náklady, výnosy a rizika každého svého jednání a rozhodovat se podle toho. Díky tomuto konceptu mohli ekonomové matematizovat lidské jednání a následně předstírat, že je ekonomie exaktní věda.

Homo economicus je sice zajímavý teoretický model, ale má jednu vadu. V realitě lidského světa je naprosto nepoužitelný. Naprosto nepoužitelný! Člověk je možná sapiens, ale rozhodně není economicus. Většina rozhodnutí, která činíme, je matematicky iracionální. A i když se třeba občas rozhodneme pro matematicky nejvýhodnější řešení, obvykle to uděláme ze špatných důvodů. Tedy nikoliv proto, že je to matematicky nejvýhodnější řešení, ale protože třeba zrovna svítí sluníčko, anebo protože je ten, kdo to řešení předkládá, větší sympaťák než ten, kdo ho odmítá. 

To už dnes víme. Víme to díky desetiletím vědeckých výzkumů, zejména z oboru psychologie a neurovědy. Bohužel, část ekonomů si vědeckého vývoje za posledních 40 let tak nějak "nepovšimla" a v koncept Homo economicus stále bezmezně věří. Asi proto, že někteří ekonomové příliš nesledují, co objevili psychologové, protože psychologii nepovažují za exaktní vědu. A to navzdory tomu, že někteří psychologové (třeba Daniel Kahneman) mezitím dostali Nobelovu cenu za ekonomii. A taky proto, že by si pak museli přiznat, že ekonomie je ve skutečnosti společenská (a tedy poněkud "vrtkavá" a "nespolehlivá") věda. Což je. Ale o tom jindy.

Fakt, že lidé nejsou schopní matematicky racionálního rozhodování, se hezky ukazuje na obtížnosti volby mezi vakcínami a léky. Ve veřejné debatě ohledně koronaviru opakovaně vidím výzvy, aby se vědci namísto přílišného tlaku na očkování úplně zdravých lidí soustředili raději na vývoj účinných léků, které budeme dávat jen těm, kteří skutečně onemocní. 

Proč vlastně takové léky stále nemáme, když vakcíny se objevily v tak krátkém čase? Není za tím něco víc? Není pandemie jenom záminka, jak do každého zdravého jedince vpravit injekci s nějakým svinstvem? Jak všechny lidi očipovat, nebo třeba geneticky upravit? Aby byli povolnější!

Tato teorie zní samozřejmě velice logicky (asi... někomu), ale i kdyby to byla pitomost (jakože je), tak preference léků před vakcínami má samozřejmě své hluboké psychologické kořeny. A je bytostně lidská. Očkování je totiž prevence. Očkujete se v době, kdy vám vůbec nic není, a to pro případ, že by vám třeba v budoucnosti mohlo něco být. Ale taky vám nikdy nic být nemusí.

U prevence jsme obecně ochotni akceptovat mnohem menší míru rizika než u léčby. Každá existující vakcína má samozřejmě nějaké nežádoucí účinky, z nichž některé mohou být i poměrně závažné (byť ty se vyskytují v matematicky takřka zanedbatelném počtu případů). Není vlastně tak překvapivé, že se lidé, kterým v danou chvíli vůbec nic není, poněkud zdráhají do sebe dobrovolně píchnout něco, co jim může potenciálně ublížit. A to jen proto, aby jim potenciálně neublížilo něco jiného. Matematicky je to sice jednoduchá volba (šance, že dostanete covid, a že vám covid uškodí, je neporovnatelně větší, než že vám uškodí vakcína), ale lidé nejsou matematicky uvažující stvoření. Lidé nejsou roboti. Naštěstí i bohužel!

To hezky ukazují právě psychologické výzkumy. Dejte lidem láhev s vodou a oni se napijí. Pak na tutéž láhev napište fixou slovo "kyanid", anebo třeba "rakovina" a významné procento lidí už se z ní odmítne znovu napít. Prostě se k tomu nedonutí. Přestože vědí, že je v té láhvi jen voda. I když ji třeba do té láhve přímo před jejich očima napustíte z kohoutku. Náš pravěký instinkt nám totiž jasně říká: nedávejte si do těla nic, co je potenciálně jedovaté. I když je šance, že je to jedovaté, velice malá. Náš instinktivní rozhodovací proces je v tomto případě zřejmý: pokud existuje sebemenší pochybnost a pokud máme volbu, je lepší se potenciálně jedovatým věcem vyhnout. Tečka.

To se bavíme o prevenci. Ale u léčby už je to něco jiného. Tady jde naše iracionalita do značné míry opačným směrem. Léčíme se totiž až ve chvíli, kdy už je nám zle. A když je nám opravdu zle, pak jsme naopak ochotni si do těla vpravit takřka cokoliv, pokud existuje sebemenší naděje, že nám to udělá líp. Naše vnímání rizika se tady úplně obrací. Lidé se závažnými chorobami jsou ochotní věřit nejrůznějším šarlatánům, protože mají pocit, že už nemají co ztratit. Přestože obvykle mají co ztratit (peníze, zbytky zdraví atd.). Najednou se objevuje tendence nepřiměřeně riskovat a upsat se k všelijaké neověřené a ezoterické léčbě.

Ani jeden z těch přístupů není příliš racionální, ale opakuji, že lidé prostě nejsou racionální stvoření. Lidské rozhodování je mnohem zajímavější a komplikovanější, než je matematika. Matematizovat lidi znamená je dehumanizovat. 

Epidemii lze samozřejmě porazit jak prevencí, tak léčbou (anebo třeba testováním, jak vám poví prof. Flegr). Účinné léky na covid by proto byly fajn, protože by hodně lidí zbavily dilemat plynoucích z našich pravěkých instinktů. Takže se v dnešním článku nebudeme věnovat vakcínám, kterým už jsme se věnovali až dost (a pokud někdo tu základní message, že očkování pomáhá, nepochopil doteď, už ji asi nepochopí), ale zaměříme se právě na léky. Na ty dobré i na ty špatné. Na ty špatné se podíváme dřív, protože je s nimi větší sranda.

Každopádně odpověď na to, proč přišly vakcíny o tolik rychleji než léky, je samozřejmě nudně nekonspirační. O tom, jak snadné je připravit moderní genovou vakcínu, jsem už jeden článek psal. Trvá to řádově dny. Zbytek času (řádově měsíce) pak zabere testování její bezpečnosti a účinnosti. Protože i nové mRNA vakcíny prošly stejným testovacím procesem jako jakékoliv jiné očkování (anebo jakékoliv jiné léčivo). Přečíst virovou genetickou informaci už je dneska hračka a k výrobě nové vakcíny toho vlastně o moc víc nepotřebujete.

Naopak vymyslet nový lék je daleko větší výzva. Musíte totiž najít novou chemickou látku, která bude proti nemoci účinná (proto se jí také v příbalových letácích říká "účinná látka"). Na rozdíl od genové vakcíny vám v tomto případě virus tak nedá jasný návod, kde máte hledat. Tady je dobré si uvědomit, co to vlastně léky jsou a co dělají.

Léky jsou chemikálie. To zní děsivě, ale ve skutečnosti na tom nic děsivého není. Veškerý život totiž není nic jiného než velmi komplikovaný chemický proces. Stejně tak nemoc je vlastně jen biochemický proces. Lék obsahuje nějakou sloučeninu, která do tohohle procesu vstoupí a nějak ho naruší. Třeba znemožní bakterii nebo viru produkovat nějaký enzym, důležitý pro jejich fungování či rozmnožování.

Najít sloučeninu, která něco takového umí, je docela těžké. Někdy pomůže náhoda, jindy si chemici usnadní práci tím, že ukradnou látku, kterou už za ně vymyslela příroda a jenom ji z toho přírodního zdroje izolují a začnou masově vyrábět (třeba penicilin nebo chinin, o kterém bude ještě řeč) . A někdy se skutečně podaří uměle vytvořit úplně novou molekulu, která v přírodě neexistuje, a přitom dokáže narušovat biochemické pochody virů a bakterií.

Ještě těžší než najít takovou chemickou látku, která zkomplikuje život patogenům, je najít takovou chemickou látku, která zároveň nezkomplikuje život nám. Ono popravdě není tak až takový problém vyrobit něco, co spolehlivě zabíjí bakterie, problém je v tom, že většina látek, které spolehlivě zabíjí bakterie, zabíjí stejně spolehlivě i lidské buňky. To, že nějaká chemikálie funguje proti mikrobům v Petriho misce, ještě neznamená, že ji bude možné použít jako léčivo.

Lidské tělo totiž není Petriho miska. Teda je, ale strašně komplikovaná. Lidské tělo, to je asi milion chemických procesů, běžících souběžně a vzájemně se ovlivňujících. Je proto docela slušná šance, že vaše nová zázračná molekula nerozhodí sandál jenom virům, ale že nějak ovlivní přinejmenším jeden z toho milionu dalších, užitečných pochodů, které nám zároveň v těle probíhají. To se taky opravdu děje a výsledkem jsou ony "vedlejší účinky", o kterých se v souvislosti s léky bavíme.

Prakticky každý lék nějaké má. Někdy jsou mírné, jindy závažnější. Schválně se podívejte do příbalového letáku libovolného léčiva, které máte doma a je slušná šance, že se celkem solidně zděsíte, co všechno může daný lék někdy způsobit. Ono se to totiž komplikuje i v tom, že různí lidé mají trochu jiná těla. Jsme velmi rozmanití, nejsme zkrátka klony. I naprosto běžné léky (třeba acylpirin) mohou být pro některé lidi velice nebezpečné.

Právě proto každý nový lék před uvedením na trh velice pečlivě testujeme. Nejprve na buněčných kulturách v laboratoři, ale to nestačí, protože komplexitu lidského těla zkrátka neumíme ve zkumavce nasimulovat. V podstatě jediný způsob, jak zjistit, jestli je nový lék bezpečný k užívání (a také účinný), je ho skutečně podat lidem v kontrolované studii. Kdy polovině účastníků podáte lék a druhé polovině placebo (tedy něco, co vypadá jako lék, ale ve skutečnosti je to třeba cukr).

Ideální studie by měla být randomizovaná a dvojitě zaslepená. Randomizace znamená, že o tom, kdo dostane lék a kdo placebo, rozhoduje náhoda (třeba hod mincí). Tím se zabrání tomu, aby výzkumníci (třebas i podvědomě) vybírali do jedné skupiny lidi určitého typu. Dvojité zaslepení znamená, že ani pacienti, ale ani lidé, kteří jim látku podávají, nevědí, jestli se jedná o lék nebo o placebo. Aby se vyloučily ze hry další psychologické efekty (třeba právě autosugestivní "placebo efekt"), které by mohly výsledky studie ovlivnit.

Léky se testují na dobrovolnících - lidé podepíší, že souhlasí s podáním neověřeného léčiva. Většinou se za to i celkem dobře platí. Předtím se kandidáti na nové léky obvykle testují na laboratorních zvířatech, proti čemuž část lidí v západních společnostech hlasitě protestuje. Ano, není úplně humánní nakazit myš nějakou ošklivou chorobou a pak zkoušet, čím by se dala léčit (obvykle neúspěšně). Bohužel jedinou další alternativou je zkoušet to přímo na lidech, což je popravdě ještě mnohem nehumánnější. Testy na zvířatech jsou stále ještě důležitou součástí pokroku v medicíně a zachránily už miliony lidských životů. Jak v případě léčiv úspěšných, tak v případě léčiv neúspěšných (kdy testy na zvířecích modelech odhalily jejich nebezpečnost dříve, než byly podány dobrovolníkům).

Vymyslet nový lék je tedy většinou velmi komplikovaný a zdlouhavý proces s extrémně nejistým výsledkem. A také proces velmi drahý. A to hlavně kvůli naší posedlosti bezpečností. Vyvinout zcela nový lék a uvést ho na trh stojí řádově jednotky (někdy i desítky) miliard korun. Navíc je zde větší než malá šance, že se celý proces nepodaří dotáhnout do konce, protože se ve finální fázi testování ukáže, že lék není ani zdaleka tak účinný, anebo bezpečný, jak jste doufali. A pár set milionů dolarů je rázem v tahu. Z toho také pramení pověstná hamižnost a podlost farmaceutických firem, které si většinou velmi dobře rozmýšlejí, do čeho a kdy se jim vyplatí investovat. Jelikož se pohybují v byznysovém odvětví, které je sice potenciálně velice výnosné, ale je zde extrémně vysoká míra rizika.

To, že se vakcíny proti covidu objevily dříve než léky, tedy vlastně není nikterak překvapivé. Naopak by to mohlo být jen tehdy, pokud by na novou nemoc fungoval některý z už existujících léků. K tomu se také upínaly naděje mnohých, kteří hledali rychlou a snadnou cestu ven z pandemie. Bohužel, rychlé a snadné cesty bývají často slepou uličkou. To je i případ následujících léků a jejich neuvěřitelných příběhů.

Ivermectin aneb Volného červi

Jedním z nejznámějších a nejpřekvapivějších kandidátů na zázračný lék proti covidu se stalo antiparazitikum ivermectin. Překvapivé je to například proto, že ivermectin se primárně používá proti helmintům, tedy parazitickým červům (jako je třeba dětská škrkavka apod.). Koronaviry a helminti se přitom od sebe liší (z hlediska velikosti i komplexity) asi stejně, jako se liší dvoupatrový domeček z karet a Empire State Building. Koronavirus je doslova jen mrňavý váček s genetickou informací, který je tak malý, že je vidět jen v elektronovém mikroskopu. Naopak hlístice jsou neporovnatelně složitější organismy, jejichž dospělí jedinci jsou často vidět i pouhým okem.

Bylo by proto poněkud překvapivé, kdyby jeden lék skvěle fungoval jak na červy, tak na koronaviry. Překvapivé, ale ne nemožné. Cesty biochemie jsou totiž nevyzpytatelné. Asi nejznámějším propagátorem zázračné moci ivermectinu u nás se stal bývalý poslanec za SPD (a později sám za sebe) Lubomír Volný. Není zcela jasné, kde se o tomto léku dozvěděl, protože vědecké studie nejspíše nečte, jelikož je sám dvojitě zaslepený.

Své četné stoupence nicméně pobláznil tak, že někteří dokonce neváhali navštěvovat veterináře a tvrdit jim, že ve své panelákové garsonce chovají stádo koní. Proč veterináře? Ivermectin je sice léčivo používané i v humánní medicíně, ale k verzi pro hospodářská zvířata je přeci jen snazší se dostat. Není sice úplně dobrý nápad podávat veterinární ivermectin lidem (oba přípravky mají sice stejnou účinnou látku, ale svým složením se jinak dost liší), nicméně voličům Volného bloku, kteří jsou schopní jako profylaxi proti covidu pít kapalinu do naftových motorů, nebude asi ten rozdíl připadat tak významný.

Celé dění kolem ivermectinu u nás postupně začalo být stále bizarnější a bizarnější. Jakási paní donesla toto veterinární odčervovadlo na ARO do Motola (kde tehdy ležel její manžel) a dožadovala se jeho aplikace. To je těžké jakkoliv hodnotit, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Lékaři ji (kupodivu) odmítli, čehož se chytil pan poslanec Volný a začal tvrdit, že doktoři, kteří koňský ivermectin nepodávají, "vědomě vraždí" své pacienty.

Nakonec dospěla Volného psychická porucha do takové fáze, že začal obviňovat z vraždění kdekoho. Na svůj facebookový profil například napsal: "Podle mých informací se připravuje plán na diskreditaci ivermektinu pomocí úmrtí (tedy vraždy) několika pacientů, kteří jej budou užívat. Jste-li jako lékař, lékařka, zdravotník, součástí tohoto plánu nedělejte to!!!" Lékaři si naštěstí vzali jeho doporučení k srdci a žádného uživatele ivermectinu nezavraždili. Ale bůhví, k jakému strašlivému masakru mohlo dojít, kdyby jim to pan Volný včas nenapsal!

Internetových výlevů Mgr. Volného si nakonec všimla i policie a chtěla si pana poslance předvolat k podání vysvětlení, odkud takové informace bere. Lubomír nám to naštěstí všem na Facebooku vysvětlil sám: "Byl jsem kontaktován osobou, neuvedu ani pohlaví, ani věk, ani místo ani čas, a ta osoba mi řekla, kolikrát jsem si za poslední týden objednal suši, co je v mém bytě mezi mou ložnicí a mým obývákem, řekla mi poslední tajná čísla na mé kreditní kartě, a ta samá osoba mi vrátila průkazku - magnetickou kartu ke vstupu do poslanecké sněmovny, o které jsem vůbec nevěděl, že není v mé peněžence." Právě tato osoba ho informovala o přípravě akce proti ivermektinu, do které jsou zapojeni lékaři, které má stát nebo některé jeho složky pod kontrolou.

Shrnuto: na základě toho, že mu onen tajemný bezpohlavní stalker odcizil údaje o kreditní kartě a průkazku do práce, Volný usoudil, že se jedná o důvěryhodnou osobu a rozhodl se předané důvěrné informace veřejně sdílet. Lubomíre, děkujeme za to 😉 Tady bych chtěl jenom všechny další tajemné osoby poprosit: až zase Volný ztratí vstupní kartu do Sněmovny, pro lásku Boží, nevracejte mu ji! Jo, počkejte, on vlastně nebyl znovu zvolen. Muhehe 😊 Tak možná má naše země přeci jen ještě nějakou naději.

Z celého toho absurdního cirkusu kolem Mgr. Volného by člověk mohl usoudit, že ivermectin je nějaké podivné alternativní léčivo, užívané jen pomatenými piči močoviny do naftových motorů. To byste se ale přeci jen unáhlili. Celý příběh má totiž nově nečekaný twist, který (pokud už ho neznáte) vám nejspíš vyrazí dech (mně ho teda docela vyrazil).

Tak především, ivermectin je skutečně tak trochu zázračný lék. Není náhoda, že byla za jeho objev v roce 2015 udělena Nobelova cena. Ve veterinární i humánní léčbě některých parazitických infekcí znamenal tento lék obrovský průlom. Americký farmaceutický gigant Merck, který na tuto látku drží patent, si navíc rozhodl zlepšit karmu tím, že do rovníkové Afriky lék distribuuje zdarma. Údajně se s ním podařilo ošetřit už přes 200 milionů lidí, a výrazně tak přispět třeba k významnému omezení výskytu říční slepoty, která v těchto oblastech připravila o zrak stovky tisíc lidí (a kterou způsobuje jeden druh hlístice). Také bylo možné znovu osídlit a hospodářsky využívat na 25 milionů hektarů zemědělské půdy, která musela být předtím kvůli zdravotním rizikům opuštěna.

Volný si navíc účinek ivermectinu proti covidu rozhodně nevycucal z prstu. V dubnu 2020 totiž vyšla studie australských vědců, která poukazovala na slibnou účinnost ivermectinu proti koronaviru in vitro (tedy ve zkumavce). Konkrétně byla prováděna na buněčné kultuře získané z opičích ledvin. Mezi izolovanými buňkami z opičích ledvin a léčbou skutečných lidí je sice ještě hodně dlouhá cesta, ale jelikož v té době tonoucí svět zoufale hledal cokoliv, čeho by se mohl proti covidu chytit, tohle bylo jedno ze slibných stébel. Konec konců, ivermectinu se už dávno před covidem přezdívalo "wonder drug".

Vzápětí navíc následovaly další vědecké studie, tentokrát už na lidech, které účinek ivermectinu potvrzovaly. Ano, čtete to správně, napsal jsem studie v množném čísle. Vědeckých článků, které potvrzují účinnost ivermectinu proti covidu-19, je totiž nejméně 26. Možná bychom se měli začít panu poslanci Volnému pomalu omlouvat. I když, radši bych ještě chvíli počkal...

Zastánci zázračné moci ivermectinu vám doloží, že 26 různým vědeckým týmům po světě vyšlo, že si lidé, kteří byli léčeni ivermectinem, vedli lépe než ti, kteří dostali placebo. Odpůrci vám na to opáčí, že všech 26 studií bylo více či méně zpackaných, protože existují zase jiné studie, které tvrdí, že ivermectin nedělá proti covidu vůbec nic. A pak máte věřit vědcům! Kdo má teda, sakra, pravdu?

Tady je hezky vidět, že věda je zkrátka komplikovaná, a že "jedna studie jaro nedělá". Je dobré je vzájemně porovnávat a provádět různé metastudie, což je asi nejlepší cesta k řešení, které se bude nejvíc blížit realitě. Jeden důkaz je málo, série důkazů už obvykle něco znamená.

Když se na oněch 26 studií podíváte podrobněji, zjistíte, že většina z nich je skutečně více či méně problematická. Tak především téměř všechny zkoumaly účinky ivermectinu na příliš malých vzorcích pacientů, takže jejich výsledky nejsou statisticky významné. Co to znamená? Řekněme, že chcete zjistit, jestli ivermectin zabraňuje úmrtí. Rozdělíte pacienty dvou skupin, kdy jednu léčíte ivermectinem a druhou placebem, přičemž sledujete, kolik lidí z každé skupiny na covid zemřelo. Když jsou obě skupiny příliš malé, můžete snadno dospět k velmi zkresleným výsledkům.

Můžeme si vzít extrémní případ, kdy máte v každé skupině jednoho jediného člověka. Následně vám v jednočlenné skupině léčené ivermectinem nezemře vůbec nikdo, v placebo skupině zemře jen jeden člověk (čímž vymře celá skupina). Z toho by teoreticky vyplývalo, že ivermectin zabraňuje úmrtí ve 100 % případů (a že neléčený covid má 100% smrtnost). Jenže žádný lék nefunguje na 100 %. Vlastně skoro nic na světě nefunguje na 100 % a nic na světě není 100% bezpečné. Léky už vůbec ne. Většina léků má ve skutečnosti jen "poměrně slušný" účinek (třeba mezi 50- 60 %, ve srovnání s kontrolní skupinou). Vyšší úspěšnost je spíš výjimečná a 100 % rovnou signalizuje chybnou studii.

Nemusí se rovnou jednat o podvod, obvykle to jen znamená, že studie prostě měla příliš málo účastníků, aby se dal vyloučit vliv náhody. Když máte ve studii jenom dva lidi, je dost těžké říct, proč ten jeden zemřel a ten druhý ne. Když jich tam máte 10 tisíc, jsou už výsledky mnohem směrodatnější. Existují statistické metody, které vám řeknou, kolik lidí v každé skupině musíte mít, abyste vyloučili náhodu ze hry. Přičemž většina z oněch 26 studií této hranice nedosahuje. Absurdně vysokými čísly (třeba snížení šance na závažný průběh o 600 %) se to v nich proto jen hemží.

Řada z nich navíc obsahovala i jiná metodická pochybení. Například nedostatečně vyloučila ostatní vlivy (lidé v obou zkoumaných skupinách byli léčeni i řadou dalších léků atd.). Asi nejpozoruhodnější bylo, že většina studií, potvrzujících efektivitu ivermectinu, pocházela ze zemí, které nepatří mezi úplné "hvězdy vědeckého nebe". Bangladéš, Egypt, Kolumbie atd.

Příkladem budiž třeba tato nigerijská studie, kterou společně publikovali Babalola a Alakaloko (a nějací další lidé). Tato studie je zajímavá tím, že... no, ona vlastně není ani moc zajímavá, ale když se pokusíte vyslovit jména jejích autorů několikrát po sobě, užijete si spoustu legrace. Asi bych úplně nechtěl být moderátorem na vědecké konferenci, kde bych musel tyto dva nigerijské výzkumníky uvádět.

V každém případě vyvolaly tyto nepříliš kvalitní studie od autorů ze Třetího světa dostatečnou pozornost západních vědců, kteří se ivermectinem začali rovněž zabývat. Bohužel, výsledky jejich výzkumů předběhla dezinformační a alternativní scéna, kde se stal ivermectin celosvětovým hitem. Hodně lidí bylo přesvědčeno, že právě nalezli zázračný lék, který má potenciál vyřešit celou pandemii. Jenže regulační orgány ve vyspělých zemích byly opatrnější a čekaly na doběhnutí velkých studií z renomovaných západních pracovišť.

Britské, americké a německé výzkumy přišly sice až se zpoždění, ale zato všechny se stejným výsledkem: ivermectin na covid nefunguje! Tentokrát už se jednalo o velké, metodicky pečlivě prováděné studie, které pracovaly s dostatečně velkými vzorky. Navíc od ústavů a nemocnic zvučných jmen. Těm všem vyšlo něco úplně opačného než Babalolovi s Alakalokem.

Závěr většiny západních vědců byl rázem jednoznačný. Všech 26 menších studií o prospěšnosti ivermectinu se spletlo. Dosud spíše váhající EMA, FDA i WHO vydaly jednoznačná prohlášení, ve kterých podávání ivermectinu covidovým pacientům nedoporučily. Seriózní vědecká obec měla najednou jasno a v komentářích některých západních vědců byl patrný i mírně pohrdavý osten podvědomého rasismu - jak dobrou vědu ostatně může dělat někdo, kdo se jmenuje Babalola a Alakaloko a pochází odněkud z pralesa?

Tím bychom to mohli uzavřít, ale celý příběh má ještě zajímavou dohru, na kterou na svých sítích upozornil Jan Kulveit. Americký lékař Scott Alexander totiž vydal skvělý článek, ve kterém se na všechny ty studie znovu pečlivě podíval. A nejspíš celou tu záhadu rozlousknul. A to řešení je tak zřejmé, že je až divné, že to nikoho nenapadlo předtím. Alexander ukázal, že všichni dlužíme Babalolovi s Alakalokem menší omluvu (já se pro změnu omlouvám, že je stále zmiňuji, ale mě zkrátka baví ta jména pořád dokola psát). Chtěl jsem taky napsat, že menší omluvu dlužíme i panu exposlanci Volnému, ale klávesnice mi to nedovolí. Fakt to nejde. Takže Volnému se tímto neomlouváme.

Alexander si především (na rozdíl od většiny jiných západních vědců) řekl, že když 26 nezávislých studií dospěje ke stejnému výsledku, tak na tom přeci jen musí něco být, i kdyby ty studie nebyly úplně excelentně provedené. Navíc mezi těmi 26 našel některé, které až tak špatně udělané nebyly. Takže se podíval, co mají všechny ty studie, ze kterých vychází ivermectin pozitivně, společného, a čím se liší od těch, které ivermectin hodnotí jako zcela neúčinný. Co mají společného Bangladéš, Nigérie a Kolumbie a co zároveň nemají Británie, Kanada nebo Německo? Odpověď je jednoduchá: červi!

V rozvojovém světě (a zvláště v tropických oblastech) trpí čtvrtina až polovina obyvatelstva nějakou formou infekce helminty. Nějakého červa má v sobě skoro každý druhý člověk. Naopak v Evropě a ve Spojených státech jsou podobné infekce dosti vzácné. U tropických hlístic se často jedná o chronickou infekci, kdy daný červ zůstává v zažívacím traktu člověka po mnoho let, protože dokáže částečně oslabit lidský imunitní systém. A kdo umírá na covid-19 nejčastěji? Lidé s oslabeným imunitním systém.

A je to ještě horší. Schválená a často používaná léčba covidu zahrnuje kortikosteroidy. Ty přitom fungují jako imunosupresiva (oslabují imunitní reakci). Proč proboha chceme u lidí s covidem oslabit imunitní reakci si povíme ve druhém díle. Kortikosteroidy jsou přitom nejspíš to poslední, co chcete podávat lidem, kteří v sobě mají hlístice. Léky oslabený imunitní systém červy doslova nakopne a červí infekce se může snadno vymknout kontrole. S potenciálně fatálními důsledky.

Ivermectin tohle všechno řeší. Vyřadí červy ze hry a tělo se pak může soustředit jen na covid. Proto mají pacienti s ivermectinem výrazně větší šanci covid porazit. Ale jenom ti pacienti, kteří mají v těle červy. Což je vcelku nezanedbatelná část lidské populace. U pacientů bez červů (naprostá většina Evropanů) naopak nemá ivermectin žádný účinek. Naopak může jeho nesprávné podávání vyvolat výrazné nežádoucí účinky. Samostatně si naordinovat jeho veterinární verzi je pak obzvláště velká hovadina!

Lubomír Volný tedy možná propagoval ivermectin zcela oprávněně... pokud je sám červivý, mohl mu tento lék skutečně pomoci. Zůstává jenom jedna poslední otázka: jak se mu vlastně dostaly do střev a konečníku tropické hlístice? Možná má s těmi africkými imigranty, před kterými neustále varuje, mnohem intimnější osobní styky, než nám veřejně přiznává. Kdo ví?

Zbývá jen doplnit, pro koho je veterinární ivermectin vlastně určen. Údajně se jedná o ovce, kozy, koně a masný skot. Konkrétně tedy pro následující hospodářská zvířata: kůň, klisna, hříbě, koza, kozel, kůzle, kráva, býk, tele, ovce, Beran a jehně. Společně s Volného posedlostí muži vojenského věku, kteří přeplouvají Středozemní moře na člunech a zaplavují Evropu, tak před sebou máme jasné vysvětlení, proč dva nejznámější čeští propagátoři alternativních léků na covid dělají to, co dělají. Jim samotným totiž mohou tyto léky jedině prospět. To je jenom taková moje soukromá konspirační teorie. Sdílejte, než to smažou! Anebo než to smažu sám, abych nedostal flákanec. Babalola a Alakaloko.

Isoprinosine aneb soukromá válka pana Berana

Abychom byli fér - profesor Beran nepropagoval ivermectin, ale zcela jiný lék: isoprinosine. To už alespoň není lék na červy, ale je to skutečně antivirotikum (které se používá mj. ke stimulaci imunitního systému). Isoprinosinu nechci věnovat až tolik prostoru, protože jeho příběh je výrazně nudnější než příběh ivermectinu. Mimo jiné proto, že profesor Beran je výrazně normálnější člověk než magistr Volný (byť mají oba podle všeho velmi vstřícné vztahy - Beran například vystoupil na Volného tiskovce ve sněmovně). Ale věnovat bychom se mu měli, protože ukazuje na jeden významný český nešvar. Podrobněji se celé aféře věnují třeba články Ludmily Hamplové ve Zdravotnickém deníku, ze kterých také dosti čerpám (odkazy najdete v textu).

Zatímco ivermectin i hydroxychlorochin (kterému se budeme věnovat vzápětí) byly globální fenomény, isoprinosine byla taková naše malá lokální česká aférka, kterou vyvolal a naživu udržoval jeden jediný muž: Jiří Beran.

Profesor Beran je uznávaný epidemiolog a vakcinolog, který se stal během pandemie nečekaným hrdinou dezinformační scény. V roce 2016 (tedy dávno před covidem) publikoval výrobcem sponzorovanou práci o efektivitě tohoto léku při léčbě respiračních viróz a od té doby je isoprinosine taková jeho osobní srdcovka.

Když se na jaře 2020 oba nakazili covidem, léčil Beran isoprinosinem sebe i svého syna. A to s tak oslnivými výsledky, že vzápětí neváhal vystoupit ve většině českých médií s tvrzením, že proti covidu spolehlivě funguje právě tenhle 50 let starý lék. Dokonce se podivoval, proč je taková pozornost věnována klinickým testům remdesiviru (který označil za pozlátko), a nikoliv tomuhle už dávno ověřenému a mnohem levnějšímu léčivu. Nejspíš to, podle Berana, bude tím, že na starý lék nemá žádná firma monopol a nedá se na něm tedy vydělávat. Proto se nikomu nevyplatí jeho účinnost řádně přezkoumat.

To je sice krásně věrohodná konspirační teorie, ale účinnost isoprinosinu by pořád bylo dobré podložit nějakými daty. Asi všichni cítíme, že randomizovaná, dvojitě zaslepená studie, kterou Beran provedl na sobě a na svém synovi, není úplně silným vědeckým důkazem. Rozhodně ne dost silným na to, aby si pak mohl dovolit v médiích tak odvážná prohlášení jako: "Isoprinosine dramaticky snižuje počty úmrtí na covid-19" nebo "šance člověka, že nezemře, je třikrát větší, pokud bude užívat tento lék".

Nakonec se ale (byť s časovým odstupem) profesor Beran přeci jen vytasil s mnohem těžším argumentačním kalibrem. Konkrétně s vlastní studií o účinnosti isoprinosinu, publikovanou v časopise Pathogens. Tak to už je ovšem jiné kafe. Kontrolovaná, randomizovaná, dvojitě zaslepená studie, prováděná na dostatečně velkém vzorku pacientů a publikovaná v odborném časopise... na to už přeci nikdo nemůže nic říct. Bylo to přeci kontrolovaná, randomizovaná, dvojitě zaslepená studie, prováděná na dostatečně velkém vzorku pacientů že jo? No... hele ani ne.

Ona popravdě nebyla ani jedno z toho. Dokonce šlo o natolik problematickou práci, že okolnosti jejího vzniku vyšetřoval Státní ústav pro kontrolu léčiv (v Česku dost bezprecedentní úkaz), který nakonec vydal stanovisko, ve kterém Berana vyzval, aby kontaktoval vydavatele časopisu a napravil některé nepravdivé informace, které se v textu objevují.

V čem byl problém? No, ono těch problémů bylo víc, takže je spíš otázka, kde začít. Začněme třeba tím, že Beran svou studii označil za prospektivní, přestože to ve skutečnosti byla studie retrospektivní. To se zdá jako slovíčkaření, ale to rozlišení je dost důležité. Prospektivní studie je taková, kterou jsme si již popisovali. Výzkumníci náhodně rozdělí lidi do dvou skupin, přičemž jedna dostane zkoumaný lék, druhá ne a zkoumá se, která skupina si povede lépe. Při retrospektivní studii výzkumník nic z toho nedělá, jen se podívá zpětně na data z nějakého zdravotnického zařízení. Kde o tom, kdo lék dostal a kdo nedostal, nerozhoduje náhoda, ale lékař na základě znalosti pacienta.

Retrospektivní studie samozřejmě mají ve vědě své místo, ale mají jednu vadu - nedá se s nimi dokázat účinnost ani bezpečnost nějakého léčiva. Tedy ani to, jestli je isoprinosine opravdu zázračným lékem proti covidu. Beran tedy vydával svou studii za důkaz pro svá tvrzení, přestože to z definice důkaz být nemůže. Beranova studie navíc byla příliš malá na to, aby se z ní dalo cokoliv zjistit (to je ten problém se statistickou významností, o kterém jsme se už bavili). Pro skutečné testování účinnosti léčiv (nebo vakcín) je nutné angažovat víc dobrovolníků. Tím víc myslím o hodně víc - nejméně o dva řády.

Z Beranovy studie tak sice vychází, že isoprinosine snižuje riziko úmrtí na covid, ale stačilo by, kdyby v kontrolní skupině zemřelo o jednoho jediného člověka méně lidí a už by byl výsledek diametrálně odlišný. Proto také statistik a designér biomedicínských výzkumů z Farmaceutické fakulty UK Aleš Antonín Kuběna o studii prohlásil, že Beranova práce "jde štěstíčku naproti".

Kromě zásadních metodických pochybení obsahuje studie i několik poměrně solidních pochybení etických. A to tak významných, že kdyby "nebyla výjimečná situace kolem pandemie", někteří lidé by možná mohli přijít i o práci. Beran zkoumal účinky isoprinosinu na klientech tří domovů pro seniory. Když chcete provádět studii s léčivem, které není indikované pro dané onemocnění, musíte mít nejprve souhlas SÚKL i etické komise instituce, která studii zaštiťuje (v tomto případě FN Hradec Králové). Těm popíšete svůj záměr a oni rozhodnou, jestli je na místě aplikovat lidem neschválenou experimentální léčbu.

Jiří Beran samozřejmě nic z toho neměl. SÚKL se o jeho studii dozvěděl až ve chvíli, kdy se s ní profesor začal ohánět v médiích a etická komise z Hradce studii sice posvětila, ale až zpětně po její publikaci. O studii totiž Beran etickou komisi vůbec neinformoval, ale postavil ji před hotovou věc. Její členové následně souhlasili, "protože šlo o covid a autorem byl přední vakcinolog".

Ještě závažnějším etickým problémem byl fakt, že se nikdo na nic neptal ani samotných pacientů, kteří byli isoprinosinem léčeni. Pro testy neschválených léků na lidech (a je jedno, zdali se jedná o nové léčivo, anebo o už existující lék aplikovaný na jiné onemocnění, než pro které je indikován) samozřejmě potřebujete informovaný (nejlépe písemný) souhlas těch lidí. Kontrolovaných studií se obvykle účastní dobrovolníci a často jsou za to slušně finančně honorováni (to, a jejich pojištění proti nežádoucím účinkům, také činí podobné studie velice nákladnými).

Klientům daných domovů pro seniory ale lék zkrátka předepsal jejich ošetřující lékař. A to na základě toho, že to "doporučil pan profesor". Žádný písemný souhlas od nich neexistuje a je dost otázka, zdali dávali nějaký informovaný souhlas ústní. Jak později přiznalo i samotné vedení daných ústavů, jejich klienti jsou už ve velmi pokročilém věku (obvykle 85+) a takřka polovina z nich trpí demencí, což informovaný souhlas spolehlivě vylučuje. Právě proto je nutné u takto zranitelných skupin postupovat extrémně opatrně, a právě proto jsou zde vyžadovány ty souhlasy etických komisí a regulačních orgánů.

Dávat experimentální léčbu někomu, kdo vůbec nechápe, co se kolem něj děje, je z etického hlediska pěkná prasárna. Člověk aby se bál, co s ním bude kdo provádět, až bude jednou podobně starý a zranitelný. Zdá se přitom, že lidé, kteří lék seniorům reálně podávali, ani netušili, že je nějaké oficiální schválení potřeba a mysleli si, že přeci stačí "doporučení pana profesora". Hele, nestačí.

Abychom nebyli příliš přísní: všichni lidé v tomto příběhu podle všeho jednali v dobré víře. Jejich snahou bylo pomoci nemocným seniorům, pro které v té době žádný účinný lék proti covidu neexistoval, a kromě modliteb pro ně nikdo nemohl mnoho udělat. Všichni proto měli pocit, že "dát jim aspoň něco je lepší než nic". Což bohužel není tak docela pravda.

Představa, že "to třeba někomu pomůže a nikomu to neublíží" je velmi nebezpečná. Profesor Beran totiž s nekritickou propagací isoprinosinu nepřestal, ani když SÚKL odmítl pro nedostatek důkazů podávání léku při léčbě covidu schválit. Naopak se stal hvězdou dezinformační scény, od Parlamentních listů, přes Aeronet a Sputnik, až po (a to je úplně nejhorší) pořad Luboše Xavera Veselého. S titulky jako: "Vyléčil sebe, svého syna a stovky důchodců. Místo díků po něm jdou. Opravdu potřebujeme americkou vakcínu za miliardy?" nebo "Profesor Beran: Lék na Covid-19 máme! Přesto se bude očkovat!". Celý narativ byl, že ačkoliv lék na covid existuje, mocní tohoto světa potřebují, abychom se covidu i nadále báli, a proto je potřeba profesora Berana umlčet.

Lidé pak mohou podlehnout dojmu, že covidu se není třeba až tolik bát (ani se očkovat nebo dodržovat nějaká opatření), protože přece máme skvěle fungující lék. Který se pak pokouší si různými podivnými cestami obstarávat na internetu (isoprinosine je jen na předpis) a pak si to, co seženou (ať už je to cokoliv) aplikují v nesmyslných dávkách a v potenciálně nebezpečné kombinaci s jinými léčivy. Zvlášť třeba kombinace s AdBlue je obzvlášť výborný nápad (AdBlue je v podstatě čistá močovina a mezi časté nežádoucí účinky isoprinosinu patří zvýšení koncentrace kyseliny močové v moči a v krvi).

Případ isoprinosinu je krásnou ukázkou toho, jak v Čechách často praktikujeme namísto medicíny založené na důkazech "medicínu založenou na titulech". Tomuto fenoménu jsem už ostatně věnoval celý jeden článek ("Co se to stalo s doktory"), který si můžete přečíst zde. Fenoménu "řekl to pan profesor, tak to musí být pravda". To je ale bohužel, jak trefně řekl profesor Lukáš Smolej: "medicína 19. století". Zřejmě i proto udělil Český klub skeptiků Sisyfos Jiřímu Beranovi speciální Bludný balvan (tzv. Bludný koviďák) "za obohacení epidemiologie a medicíny založené na důkazech o nástroje založené na vnuknutí".

Bohužel fakt, že isoprinosine doporučil bez jakýchkoliv důkazů pan profesor, stačil mnoha českým praktickým lékařům k tomu, aby tento lék předepisovali svým pacientům. Infektolog Milan Trojánek z Nemocnice na Bulovce napsal, že běžně přijímají pacienty ve vážném stavu, kteří byli na doporučení svého praktika léčeni tímto přípravkem. "Obvykle věří, že dostali 'lék na covid-19', aniž by byli upozorněni, že se jedná o pouze velmi teoretický předpoklad, který nemáme opřený v datech."

Profesor Beran se přitom často odvolává na to, že lékaři i pacienti, kteří se k jeho experimentální léčbě uchýlili, mají s tímto lékem dobré zkušenosti. Což je pravda. Většina z těch, kteří ho brali a uzdravili se, věří, že se tak stalo právě díky isoprinosinu. To ale bohužel není důkaz z oblasti medicíny, ale z oblasti psychologie. Naprostá většina lidí, kteří onemocní covidem, se uzdraví. Nebo přinejmenším nezemřou (long covid do statistiky nepočítám). Následně je dost těžké říct, díky čemu se uzdravili a zdali by se uzdravili i bez isoprinosinu. Proto, sakra práce, se dělají vědecké studie dvojitě zaslepené, aby se vyloučil vliv podobných placebo efektů.

Teď asi čekáte, že vám napíšu, jestli tedy isoprinosine funguje, nebo nefunguje. Odpověď je: já nevím. Co vím, a to zcela jistě, je, že to neví ani profesor Beran. Tomu se totiž doteď nepodařilo předložit žádný skutečný důkaz, že ten lék na covid působí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že neexistuje ani žádný vědecký důkaz, že na něj nepůsobí. Beran měl totiž pravdu v tom, že skutečná vědecká studie na ověření jeho tvrzení by byla tak drahá, že se do ní nikomu nechce investovat. Ani jemu.

A tak zatímco u ivermectinu i hydroxychlorochinu už víme velice jistě, na čem vlastně jsme (na covid nefungují, tečka), u isoprinosinu existuje teoretická možnost, že vážně pomáhá. Nicméně, i kdyby náhodou nějaký pozitivní efekt měl, zázračný lék to, bohužel, není. Třeba v domě seniorů Beránek v Úpici, který byl součástí Beranovy studie, byl daný přípravek podán 37 klientům, z nichž 5 zemřelo. Příkladů velmi vážných průběhů a úmrtí navzdory aplikaci isoprinosinu je ostatně mnoho. Rozhodně to tedy není nic, co by snadno a rychle zachránilo lidstvo před pandemií. Škoda.

Hydroxychlorochin aneb Trumpův tonik

Zatímco aféra s isoprinosinem nedosáhla o mnoho dál než na Slovensko, jiný slibný lék vyvolal doslova globální hysterii. Zřejmě to bylo tím, že hydroxychlorochin měl ještě vlivnější zastánce, než je profesor Beran. Dokonce měl rovnou toho vůbec nejvlivnějšího - "vůdce svobodného světa" a "stabilního génia" Donalda Trumpa. Ale taky třeba Elona Muska, Madonnu a další...

Příběh hydroxychlorochinu dal velmi pečlivě dohromady americký novinář Adam Rogers z magazínu Wired. Já ho pro vás (ač to zrovna ode mě bude znít trochu netradičně) vlastně jenom zkrátím. Jde o příběh, který sahá mnohem hlouběji do historie, než byste možná čekali.

Krátce po roce 1600 získal jeden z jezuitských misionářů v Peru od místních domorodců dobrý tip. Kůra jednoho tamního stromu údajně spolehlivě léčí "tropickou horečku", která šiřitelům Slova Božího v Jižní Americe značně komplikovala život. Respektive jim ho často ukončovala. Jezuité tuhle léčbu prubnuli a výsledky je natolik ohromily, že koncem 17. století už byla tahle zázračná kůra známá po celé Evropě.

Oné "tropické horečce" dnes říkáme malárie. To je nemoc, která kdysi Evropanům výrazně komplikovala jejich úsilí o podmanění celého světa. Některým částem planety (např. vnitrozemí tropické Afriky) se kvůli malárii přezdívalo "hrob bílého muže" a byl to název natolik výstižný a odrazující, že se tam šířit Slovo Boží dlouho nikdo ani nepokoušel. Ale i na ně mělo díky jezuitskému objevu brzy dojít. Myslím, že nastal čas, aby třeba některé konžské kmeny (které byly vzápětí Evropany takřka vyhlazeny, anebo v lepším případě jen na několik staletí zotročeny) poslaly peruánským indiánům za jejich sdílnost vřelý děkovný dopis.

V roce 1820 francouzští chemici Pelletier a Caventou izolovali z kůry účinnou látku, která mohla za celý ten zázrak - alkaloid, kterému dali název chinin (podle kečuánského názvu pro onen tajemný strom: quina-quina). Ukázalo se, že chinin funguje nejen jako léčba malárie (zmírňuje její příznaky), ale i jako prevence (snižuje pravděpodobnost, že se u vás rozvine vážná forma nemoci). Evropští námořníci, kteří se vydávali do tropických oblastí, proto preventivně pili vodný roztok s vysokým obsahem chininu, kterému se říkalo... můžete hádat... tonik. A říká se mu tak doteď 😊

Protože to bylo hořké jako prase a někteří mořeplavci to odmítali pít, měli většinou povoleno si chininový roztok přimíchávat do ginu. Tahle kombinace slavila velký úspěch, protože to byla jak účinná malarická profylaxe, tak dobrá výmluva pro námořníky, jak i před důstojníky beztrestně chlastat a ještě si u toho připadat, že dělají něco pro své zdraví. Tudíž pokud si myslíte, že je koktejl Gin & Tonic nějaký moderní párty vynález, tak se pletete. Chinin se do toniku přidává dodnes, ale v násobně nižší koncentraci, protože už většinou neslouží jako ochrana proti malárii, ale jako dochucovadlo (právě kvůli chininu je tonik tak hořký).

Mimochodem, chinin se tradičně přidával i do jiných nápojů, třeba do absintu. Mám teď na mysli ten pravý, francouzský absint, ne tu zelenou lepkavou břečku, kterou tady vnucujeme turistům, a kterou jsme pili jako teenageři, když jsme si chtěli připadat hustý, protože nám někdo nakecal, že je to zakázané a halucinogenní (není!).

Jelikož malárie zasáhla výrazně i do průběhu 1. světové války (onemocnělo jí odhadem až 1,5 milionu vojáků), přestalo být strouhání peruánské kůry do toniku praktickým řešením a svět začal zoufale hledat způsob, jak chinin získávat průmyslovou cestou. Chemikům z jedné nevelké německé firmy, která se tehdy ještě věnovala primárně výrobě barviv, se tehdy podařilo vymyslet, jak by se dal chinin vyrábět synteticky a ve velkém. Ta firma se jmenovala Bayer a dnes je to jeden z největších farmaceutických koncernů na téhle planetě. Kromě chininu totiž přišla ještě s několika průlomovými patenty, které významně změnily běh dějin (např. aspirin, heroin, cyklon B atd.).

Teď asi už nějakou dobu přemýšlíte, co má, sakra, chinin a malárie společného s covidem? Nebojte, už se k tomu dostáváme. Když za nějakou dobu Američané vstoupili do války proti nacistickému Německu, Bayer (v té době už sdružený do konglomerátu IG Farben) přestal, nečekaně, dodávat syntetický chinin do USA. Což byl pro Amíky docela zásadní problém. Mimo jiné proto, že paralelně vedli válku na tropických ostrovech v Pacifiku a bez chininové profylaxe hrozilo, že jim malárie zabije víc vojáků než japonské kulky (a samurajské meče). Navíc Japonci obsadili holandskou východní Indii (tj. Indonésii), kde se ve velkém pěstoval chinovník, čímž Američany odřízli od prakticky veškerých dodávek.

Amíkům se naštěstí podařilo vymámit tajemství výroby syntetického chininu od německých válečných zajatců, pracujících před svým zajetím pro IG Farben. Americké farmaceutické firmy okamžitě rozjely výrobu ve velkém, ovšem aby nebylo tak nápadné, že jde o ukradený německý patent, dodávaly lék pod novým obchodním názvem: chlorochin. Později v USA vyvinuli (tentokrát už samostatně) i upravenou variantu s lepšími vlastnostmi s názvem hydroxychlorochin. Který se loni, po desetiletích od svého objevení, dostal znovu na výsluní a plnil přední stránky světových médií.

Hydroxychlorochin je bezpochyby zázračný lék. Pokud budeme brát v potaz celou jeho historii (včetně jeho pradědečka přírodního chininu), pak jde dokonce o jeden z nejúspěšnějších léků v lidské historii, který zachránil miliony životů. Možná není až tak překvapivé, že když přišel covid, lidé doufali, že když něco tak dobře fungovalo v minulosti, mohlo by to fungovat i teď.

Neví se úplně přesně, kdo s celou tu hysterii odstartoval, ale zdá se, že všechno začalo jako partyzánská akce zoufalých newyorských lékařů. Lidé mají krátkou paměť, takže bude dobré si připomenout, jak to vypadalo v New Yorku na jaře 2020. Odpověď je... tak trochu jako v katastrofickém filmu. Nová nemoc, o které tehdy ještě nikdo nic moc nevěděl, začala nejprve plnit a vzápětí raketovou rychlostí přeplňovat všechny nemocnice ve městě.

Tajemný čínský virus prokreslil čísla nakažených i hospitalizovaných do ukázkové exponenciály a na chodbách newyorských nemocnic se začali hromadit dusící se lidé. Největší problém byl, že nikdo tehdy vlastně pořádně nevěděl, jak covid léčit. Takže veškerá poskytovaná léčba byla vlastně jen symptomatická. To v zásadě znamená, že neléčíte nemoc samotnou, ale jen její projevy. Neřešíte příčinu, jen tlumíte následky. Když má pacient žízeň, dáte mu napít. Když se dusí, dáte mu kyslík. Když už nedokáže ani sám dýchat, připojíte ho na ventilátor, když mu přestávají fungovat plíce, tak na ECMO. A pak... už se jenom modlíte.

Popravdě řečeno, hodně respiračních onemocnění vlastně neumíme léčit. Dokonce ani na pitomou rýmu ještě nikdo nenašel opravdu účinný lék. Léčba většiny běžných viróz je převážně symptomatická. Proto se také říká, že léčená chřipka trvá týden a neléčená sedm dní. Prostě se jenom čeká, až si tělo poradí s nemocí samo a my nemocnému jenom "vytváříme podmínky", aby se tak stalo co nejrychleji. Takže ho uložíme do postele a uvaříme mu čaj.

U většiny běžných respiračních onemocnění to funguje a popravdě to většinou zafunguje i u covidu. Ale na jaře 2020 to u spousty lidí nezafungovalo. Imunitní systém mnoha pacientů si s novou nemocí nedokázal poradit (respektive to celé spíš zhoršoval, jak si popíšeme v příštím díle) a tito lidé umírali. A bylo jich opravdu hodně. Násobně víc, než na kolik byli zdravotníci z newyorských nemocnic běžně zvyklí. Je pravda, že šlo převážně o starší osoby, případně o lidi výrazně obézní, s řadou dalších zdravotních problémů (protože mezi výraznou obezitou a množstvím zdravotních problémů není ani tak vzájemný vztah, jako spíše rovnítko). Mimochodem, víte, jak se říká lidem, kteří jsou výrazně obézní a kvůli špatnému zdravotnímu pojištění nechodí skoro nikdy k lékaři, takže mají řadu chronických potíží? Američané.

Česku se první vlna nemoci prakticky vyhnula (kvůli včas zavedenému brutálnímu lockdownu), ale New York (stejně jako třeba severní Itálii) zasáhla plnou silou. Zdravotníci, kteří si od roku 1916 na podobnou divočinu postupně odvykli, z toho byli poněkud zděšení. Všechny newyorské nemocnice se postupně změnily v covidária, protože už neměly kapacity poskytoval neakutní léčbu. Nemocniční márnice přestaly stíhat příval mrtvých, takže musely být k mnoha špitálům přistaveny mrazící vozy, kam se těla dočasně ukládala. Popravdě řečeno, část z těch těl tam vydržela mnoho měsíců, jak se můžete dočíst třeba v tomto článku.

Profesoru Flegrovi se spousta lidí smála za to, že kdesi zmínil "mrazáky s mrtvolami v ulicích" (anebo mu to alespoň frkli do titulku). U nás k tomu sice nikdy nedošlo (byť krematoria i zde v některých regionech nestíhala), ale v New Yorku to byl v jednu chvíli poměrně běžný obrázek. Jaroslav Flegr ostatně sám odhalil příčinu své chybné předpovědi - mrazících vozů u nás nebylo třeba mimo jiné proto, že my (na rozdíl od Američanů) pohřbíváme převážně žehem.

Frustrace amerických lékařů v první vlně pramenila především z toho, že měli jen velmi omezené možnosti, jak svým pacientům pomoci. Kromě symptomatické léčby a modliteb jim opravdu neměli moc co nabídnout. Ale někteří se s tím odmítli smířit a řekli si (podobně jako následovníci profesora Berana), že nějaký lék je přeci lepší než žádný lék. Lidi stejně umírají, co můžeme ztratit? Třeba to někomu pomůže. A začali hromadně podávat hydroxychlorochin.

Není úplně zřejmé, kdo s tím začal a není úplně jasné proč. Určité nejisté náznaky, že by hydroxychlorochin mohl na covid fungovat nicméně existovaly. Ten neznámý doktor, který to udělal jako první, si mohl třeba přečíst studii několika vědců, kteří v roce 2005 zkoumali účinek chlorochinu proti původnímu viru SARS. A jejich výsledky byly slibné. Bohužel šlo jen o testy na tkáňových kulturách v laboratoři, protože epidemie viru SARS-CoV-1 odezněla dřív, než ji vědci stačili pořádně prozkoumat. A jak jsme si už řekli, čistě laboratorní test není totéž, co podání léku skutečnému pacientovi.

Ale určitou naději mohla tato práce vzbudit. Covid je přece blízce příbuzný původnímu viru SARS. Třeba bude hydroxychlorochin fungovat na obojí. Navíc není pravda, že by se hydroxychlorochin používal jen při léčbě malárie. Používá se třeba i na lupus nebo revmatoidní artritidu. Koneckonců, je to přece zázračný lék. Tak proč ho nezkusit a třeba to vyjde? Navíc je to starý, ověřený lék se známými vedlejšími účinky. Co by se tak asi mohlo stát?

Podávání hydroxychlorochinu se brzy stalo v newyorských nemocnicích standardem. Dostávali ho prakticky všichni, kteří neměli kontraindikace k jeho užívání. A také kromě těch pacientů, kteří byli účastníky probíhajících klinických studií na remdesivir. Lékaři si mezi sebou vyměňují zkušenosti, a tak se praxe brzy rozšířila do většiny místních nemocnic.

"Nevíme si rady, hodně lidí nám umírá a jsme z toho vyčerpaní a frustrovaní - máte něco?"

"My dáváme hydroxychlorochin."

"Aha, tak my to taky zkusíme."

Každopádně, asi nemusím zdůrazňovat, že toto není úplně standardní postup. Vlastně by to za jiné situace bylo dost na pováženou. Lékaři nemohou jen tak podávat nějaký lék na nemoc, pro kterou není indikován. Ani když "mají pocit", že by to mohlo pomoct. A že se tím "snad nic nezkazí". Obvyklý postup je následující:

1. vědci udělají studie bezpečnosti a účinnosti nějakého léku
2. regulační orgány (u nás SÚKL, ve Spojených státech FDA) na základě těchto studií lék schválí k léčbě konkrétních nemoc
3. doktoři lék aplikují svým pacientům v rozsahu určeném regulačními orgány

V případě hydroxychlorochinu to bylo přesně naopak. Regulační orgány se o masovém nasazování hydroxychlorochinu (nejprve v New Yorku a později v řadě nemocnic po celé zemi) dozvěděly až zpětně. Vlastně až ve chvíli, kdy jim začalo být divné, že zrovna v době, kdy řešíme respirační pandemii, lékárny hlásí, že jim docházejí antimalarika. FDA tady poněkud zaspala. Za normálních okolností by se to asi vyšetřovalo a někomu by mohl hrozit i postih, ale tohle nebyly normální okolnosti. Hydroxychlorochin už mezitím ordinoval kdekdo a bezmoc ranné fáze pandemie velela nehledět na běžné postupy až tak rigidně.

FDA alespoň narychlo posvětila vědecké studie, které chtěly účinnost hydroxychlorochinu proti covidu zpětně prověřit. Namísto postupu od bodu 1 k bodu 3 se to v Americe tentokrát odehrálo přesně naopak. Ovšem to by ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že krátce po lékařích se o hydroxychlorochinu dozvěděl někdo, kdo se o něm raději nikdy dozvědět neměl. Internet!

Jako první zaznamenali zázračný lék techničtí geekové v Silicon Valley. To jsou vesměs inteligentní a schopní lidé, kteří mají ovšem... řekněme "specifické" myšlení. Tak především jsou to vesměs risk lovers, kteří mají rádi rychlá a netradiční řešení. Investujeme do dvaceti start-upů najednou a třeba jeden z nich vyjde a udělá z nás miliardáře. Státní správa je pro ně rigidní, pomalá a neefektivní. Všechno chceme hned a všechno chceme online. Prostě ajťáci.

V Silicon Valley se rychle rozšířil následující narativ: hydroxychlorochin je extrémně slibný kandidát na zázračný lék na covid. Neschopná FDA ho přesto odmítá schválit a doporučit, protože čeká na jakési studie, které líným vědcům budou trvat ještě mnoho měsíců. Protože prý musejí být randomizované, zaslepené, rozsáhlé... a takové ty různé další výmluvy. A to v situaci, kdy nám umírají stovky lidí denně a nemocnice jsou na pokraji kolapsu. My nepotřebujeme řešení za pár měsíců, potřebujeme řešení hned!

Ve skutečnosti jde jen o to, že je FDA státní organizace plná neschopných byrokratů. Jako ostatně každá státní organizace. Navíc je pod lobbyistickým tlakem farmaceutických koncernů. Hydroxychlorochin je starý lék, takže už na něj žádná firma nevlastní patent. Tudíž je levný a snadno dostupný. Může ho vyrábět každý. To se ale hamižným farmafirmám nehodí do krámu. Ano, to jsou ty společnosti, které zabily miliony Američanů tím, že jim schválně prodávaly návykové opiáty proti bolesti. Proti tomu FDA neprotestovala? A teď dělají drahoty s hydroxychlorochinem! Nejspíš jsou všichni ti byrokraté v žoldu farmaceutických koncernů.

Konspirační teorie o tom, že státní orgány nechtějí schválit levný a účinný lék jenom proto, že by to někomu kazilo kšefty, se šířila po internetu jako lavina. Vznikly videa a články o tom, proč je hydroxychlorochin extrémně nadějný lék, který se navíc už pololegálně používá, ale vláda není schopná na to pružně reagovat. Jeden takový článek nasdílel třeba Elon Musk. To je takový ten pán, co má miliony sledujících. A pak teprve začala ta pravá diskotéka.

Teď jste možná po tomhle úvodu na straně těch mladých, akčních ajťáků, bojujících s devítihlavou hydrou byrokracie. No, ale tady se ukazuje, že někdy má ta byrokracie zkrátka své opodstatnění. Já mám sice ve své knížce povídku, ve které kritizuju přílišné lpění na pravidlech a úřednických postupech v čase krize (a kterou mi teď bez mého svolení okopíroval Leonardo di Caprio) , ale všechno má své meze. Jak už jsem v jednom svém článku psal: státní správa není a vlastně ani nemá být akční a "cool". Státní správa funguje jinak a je to dobře, že funguje jinak! Mladý ajťák, sršící nápady, si může založit deset start-upů, z nichž devět vzápětí zkrachuje. Mladí ajťáci se totiž "nebojí failnout", riskovat a zkoušet nové věci, které přitom nemusí vždycky fungovat. Jenže stát není start-up. Když "failne" stát, je to většinou opravdu velký průšvih. Mnohem větší než nějaká pandemie.

V tomhle příběhu jsou popravdě řečeno nudní byrokraté z FDA většími hrdiny než Elon Musk. On je Elon vůbec takový americký Karel Janeček. Nepochybně inteligentní a inovativně uvažující člověk s mnoha dobrými nápady, ale zároveň celkem solidní cvok se spasitelským komplexem, který občas úplně nedomýšlí celospolečenské důsledky svých brilantních vizí a snů.

Každopádně, pokud jste si mysleli, že je hydroxychlorochin zázračným lékem jenom pro redneck trumpovské republikány, tak je dobré si připomenout, že nejprve trendoval mezi kalifornskými liberály ze Silicon Valley. K Donaldovi se nicméně dostal už krátce poté. Představil mu ho podle všeho Larry Ellison, zakladatel společnosti Oracle, který se už nějakou dobu pohybuje v první desítce nejbohatších lidí světa. Multimiliardáři musí držet pospolu, takže se Ellison jednou Trumpa, se kterým se už léta znal, dotázal, proč sakra FDA trvá schválení hydroxychlorochinu pro léčbu covidu tak dlouho, když to může vyřešit celou pandemii.

Sousloví "vyřešit celou pandemii" zjevně Donalda Trumpa velmi zaujalo. Prezident Trump se sice při návštěvě CDC v březnu 2020 sám pochválil (jak to umí jen on), že "lidé jsou překvapení, jak dobře rozumí vědě". Ve skutečnosti ale zcela upřímně nechápal, jaký průšvih se to z Číny právě přiřítil. Co ovšem chápal, byly akciové trhy. Hodně jeho přátel z řad miliardářů se obávalo propadu ekonomiky a Trump považoval za svou prezidentskou povinnost především zabránit panice na trzích. Veden tímto šlechetným úmyslem, jal se opakovaně veřejně pandemii zlehčovat a bagatelizovat a otevřeně doufat, že "sama zmizí".

Když sama nezmizela a Donald viděl, že se mu to celé vymyká z rukou, protože prováhal klíčové první okamžiky, začal také hledat rychlé a snadné řešení. Hydroxychlorochin mu přišel rovnou do rány. A když si Donald něco usmyslí...

Trumpova administrativa začala vyvíjet extrémně silný tlak na FDA, aby pohnuli se schvalováním hydroxychlorochinu. Celá věc se, ke zděšení odborníků, začala strašlivě rychle politizovat. 19. března prezident prohlásil, že byl hydroxychlorochin FDA schválen. To nebyla pravda. Respektive není úplně jisté, co tím prezident myslel (byl schválen k léčbě malárie, a to už mnoho desetiletí, ale rozhodně nebyl schválen k léčbě covidu). FDA tomuto tlaku částečně podlehla, když (aniž by čekala na výsledky vědeckých studií) hydroxychlorochin schválila k nouzovému užití. Někteří lidé, kteří s tím měli problém (např. Rick Bright) byli odvoláni ze svých funkcí.

Po podmíněném schválení FDA užívání hydroxychlorochinu narostlo o desítky procent. Začali ho totiž předepisovat i ti lékaři, kteří předtím váhali. Prezidentská administrativa navíc věnovala značné úsilí tomu, aby bylo léku dostatek, protože ho zřejmě opravdu začala vnímat jako prostředek, který vyřeší celou pandemii.

Mezitím se totiž prezident Trump dostal do kontaktu s nakaženou osobou. Aktivně tlačil na své lékaře, aby mu předepsali hydroxychlorochin jako postexpoziční profylaxi. Ti se nejprve zdráhali a pokoušeli se získat alespoň nějaká předběžná data z probíhajících vědeckých testů, ale když od vědců nedostali žádnou konkrétní odpověď (kromě "musíte si počkat"), tlaku podlehli a prezident dostal, co chtěl. A fakt, že sám bere hydroxychlorochin si rozhodně nenechal pro sebe. Miliony republikánů nabyly dojmu, že je vhodné brát hydroxychlorochin jako prevenci proti covidu. Někteří to vzali až moc doslova, ordinovali si naprosto nepřiměřené dávky a skončili v nemocnici. Jiní pro změnu sháněli lék pokoutně na internetu a předávkovali se tím, co se za hydroxychlorochin jen vydávalo.

Pro Trumpovy příznivce se stal nicméně lék v podstatě stejným totemickým symbolem příslušnosti ke skupině jako nenošení roušek. Jakékoliv pochybnosti o přínosnosti hydroxychlorochinu byly mezi skalními republikány vnímány jako projev nedostatečné loajality prezidentovi. Demokratičtí voliči samozřejmě tak nějak automaticky zaujali opačné stanovisko. Velmi jim k tomu nahrála studie, publikovaná v Lancetu a také hojně medializovaná, která tvrdila, že hydroxychlorochin způsobuje srdeční arytmie a zvyšuje riziko úmrtí. Na CNN slavili druhé Vánoce.

Tato studie byla naštěstí zpackaná a pod vlivem zdrcující kritiky vědecké obce byla z časopisu záhy stažena. Demokraté i republikáni si už ale mezitím udělali každý svůj obrázek. Milovníci Trumpa se domnívali, že jde o zázračný lék proti covidu. Odpůrci Trumpa se domnívali, že hydroxychlorochin zabíjí. Pravdu samozřejmě neměla ani jedna strana.

Mezitím se kvůli politizaci zadrhly už probíhající vědecké studie. Najednou o ně totiž nikdo moc nestál. Všichni v Americe už totiž věděli, na čem jsou a kde ve sporu stojí. Autor největšího z probíhajících výzkumů účinnosti hydroxychlorochinu (na který FDA čekala jako na smilování) David Boulware, se najednou ocitl v situaci, kdy nemohl sehnat dostatek dobrovolníků. Chybělo mu posledních několik desítek účastníků, aby mohl být výsledek statisticky signifikantní, ale nemohl je sehnat. Demokraté se báli nechat na sobě testovat smrtící lék. Republikáni také neměli k testování zázračného léku žádnou motivaci, protože prezident už měl jasno. A Američané se dělí na Demokraty a Republikány. Všechno mezi se v poslední době čím dál více stírá.

Situaci zachránili Evropané. Velká britská studie rozsekla americký pat a jednoznačně prokázala, že hydroxychlorochin sice lidi nezabíjí (při správném dávkování), ale zároveň nemá proti covidu naprosto žádný účinek. Naprosto žádný! Ke zcela stejnému výsledku ostatně dospěl i David Boulware, když se mu konečně podařilo získat zbylé dobrovolníky pro svou velkou studii v USA. FDA rychle stáhla své schválení pro nouzové užití a vydala prohlášení, že hydroxychlorochin je zkrátka k ničemu a neměl by být pacientům s covidem podáván. Totéž učinila evropská EMA.

Tím by to teoreticky mohlo skončit. Ale neskončilo. Ekonomický poradce Bílého domu Peter Navarro doporučoval lék v televizi i poté, co jej FDA zavrhla. To je trochu jako když Ovčáček dodnes hledá Peroutkův článek (když je zrovna střízlivý). Prezident Trump a jeho syn sdíleli video organizace America's Frontline Doctors, ve kterém je neschválení hydroxychlorochinu označováno za "cílený a organizovaný útok" na levný a účinný lék. Video sdílela i Madonna. Abychom si rozuměli, America's Frontline Doctors je organizace běžně šířící ty nejujetější konspirační teorie. Jedna z lékařek, které ve videu vystupují, ordinuje v kostele, protože věří, že nemoci jsou důsledkem posedlosti démony. A že vás démoni mohou ve snu oplodnit ďábelským spermatem. Takže asi tak.

V létě pak tým německých výzkumníků zopakoval původní studii, která prezentovala slibné výsledky hydroxychlorochinu proti původnímu viru SARS, ale tentokrát na lidských plicních buňkách, a nikoliv na buňkách ze zvířecích ledvin. Nefungovalo to...

V říjnu 2020 byl Donald Trump převezen do vojenské nemocnice Waltera Reeda poté, co byl pozitivně testován na covid a klesla mu saturace kyslíkem. Tady ho léčili jedni z nejlepších lékařů světa. Trump dostal směs léků - kromě remdesiviru to byly především tehdy ještě neschválené monoklonální protilátky. Hydroxychlorochin nedostal. Kupodivu! A nijak proti tomu neprotestoval.

Čímž jsme si úspěšně shrnuli příběhy léků, které na covid nefungují. A v příštím, optimističtějším díle se podíváme na ty, které nějaký účinek mají. Protože, na rozdíl od začátku roku 2020 dnes už skutečně nějaké funkční léky máme (a další jsou na cestě). A taky se zaměříme na důvody, proč i přesto není pandemie stále vyřešená.