Proč je dobré hypnotizovat dveře od tramvaje

Disclaimer: Texty na tomto blogu prezentují soukromé názory autora a nejsou oficiálním stanoviskem Dopravního podniku, ani nikoho jiného.

Žijeme v dramatické době. Stoupají nám počty nakažených a hospitalizovaných, rodí se nová vláda a prezidentův stav se zlepšil natolik, že už zase zvládá urážet lidi. Proto je asi každému jasné, že můj další článek nemůže být o ničem jiném než o... tramvajích. Protože tramvaje nás všechny momentálně zajímají ze všeho nejvíc!

Nedávno se mi stala zajímavá věc. Stál jsem na zastávce a čekal, až se cestující vyhrnou ven a vhrnou dovnitř, abych mohl zavřít dveře a jet dál. Přitom jsem si všiml, že před tramvají stojí na chodníku jakási paní se dvěma malými dětmi - mohlo jim být tak čtyři a šest let. Svítil jim zelený panáček na semaforu, a děti se proto taháním za rukáv snažily přimět maminku, aby před tramvají společně přešly. Maminka ale zůstávala stát a upřeně na mě civěla. Doslova hypnoticky.

Trochu mě to překvapilo, protože jsem v dobách covidové sociální izolace poněkud přestal pečovat o svůj zevnějšek a zatím se mi s tím nepodařilo znovu začít, takže to nejlepší, co mohu o svém aktuálním vzhledu prohlásit (aniž bych se musel uchýlit k vulgaritám), je, že na mně není nic k vidění. Paní se na mě přesto vydržela soustředěně dívat celou minutu až do chvíle, kdy jsem odbavil všechny cestující a zavřel dveře. Mezitím jí na semaforu pro chodce padla červená a já se začal rozjíždět. Přesně v tentýž okamžik se nicméně dáma rozhodla, že už se na mě dostatečně vynadívala, dala se do pohybu a dotáhla obě protestující děcka doprostřed kolejí, přímo pod rozjíždějící se vlak.

Já jsem naštěstí něco podobného trochu čekal, takže jsem před nimi včas zastavil. Chtěl jsem paní říct, že má kliku, že něco podobného neudělala v Norsku, protože tam Barnevernet odebírá děti do pěstounské péče i za daleko menší prohřešky, než je pokus o skupinovou sebevraždu. Neřekl jsem ale nic, jenom jsem na ni něžně zazvonil, aby si uvědomila, že to nebylo to nejrozumnější rodičovské rozhodnutí jejího života. A nechybělo mnoho a bylo to i rozhodnutí poslední. Paní si to zazvonění nicméně vzala osobně a naštvaně zvolala: "Já jsem, sakra, nemohla vědět, kdy se budete rozjíždět!" A odtáhla své nebohé ratolesti na červenou pryč. Strašně bych těm dětem přál, aby se i s touto dopravní výchovou dožily alespoň puberty, ale objektivně odhaduji jejich šanci tak na 40 %.

Chápu, že jste možná čekali trochu akčnější příběh s dramatičtější pointou. Uznávám, že na téhle příhodě není nic moc výjimečného, vlastně se mi něco podobného stane každý den nejméně třikrát. No, a to je možná právě ten hlavní problém! Na tomto konkrétním případu mě nejvíc zaujala ona věta: "já jsem, sakra, nemohla vědět, kdy se budete rozjíždět". V kombinaci s tím, co ta paní v tu chvíli udělala, mi tahle hláška přijde obzvláště kouzelná. Napadá mě hned několik příkladů podobně rozumného jednání:

• Nemohla jsem vědět, kdy se tramvaj bude rozjíždět, a tak jsem vzala dvě děti a stoupla jsem si před ní.
• Nemohl jsem vědět, jestli je ta pistole nabitá, a tak jsem si strčil hlaveň do úst a stiskl spoušť, abych to zjistil.
• Nemohl jsem vědět, jestli je ten drát pod napětím, a tak jsem ho začal olizovat.
• Byl jsem tak nervózní z toho, že mi doma asi uniká plyn, že jsem si raději zapálil, abych se uklidnil.

Pokud i vy uvažujete podobně "logickým" způsobem, pak bych Vás, ve veřejném zájmu, poprosil, abyste se nepohybovali poblíž tramvajových kolejí. A vlastně raději vůbec nechodili ven. Pohyb venku totiž pro vás může být životu nebezpečný.

Cílem tohoto článku každopádně není danou dámu zesměšňovat. Moje texty sice někdy obsahují nelítostný public shaming (Míla Ludvík by o tom mohl vyprávět), ale zároveň si kladou poněkud vyšší ambice než se jen kolektivně bavit nad něčí hloupostí. Moje články se nesnaží o nic menšího, než je učinit svět lepším místem 😊.

Krom toho, že mě to někdy naštve, to je hlavně strašlivě nebezpečné. Během jediného roku 2018 došlo k bezmála dvěma stovkám střetů mezi tramvají a chodcem. V osmi případech to chodci nepřežili, v desítkách případů skončili v nemocnici. V posledních dvou letech ta čísla sice poklesla, ale covidové roky nejsou v tomto ohledu úplně vypovídající, protože provoz byl v mnoha směrech výrazně omezený. Předpokládám, že nejpozději na jaře příštího roku se všechno vrátí zase do "normálu", což je v tomto případě velice smutný normál.

A také velice zbytečný. Nenechat se srazit tramvají je totiž ta nejjednodušší věc na světě. Tramvaj je velký a hlučný, zdálky viditelný a slyšitelný stroj, pohybující se po velmi předvídatelné dráze. K zabránění srážce přitom naprosto stačí jí do té dráhy prostě nevlézt. Na rozdíl od auta, které vás může sejmout i na chodníku, je pravděpodobnost, že vás tramvaj srazí mimo koleje sice nenulová (ano, vlaky mohou také vykolejit, jako se to stalo kdysi na Karláku), ale zároveň tak titěrně nízká, že nemá cenu se s ní příliš stresovat. Co naopak cenu má, je stresovat se pokaždé, když zrovna koleje přecházíte. Anebo si místo stresování dávat aspoň pozor.

Navzdory všeobecnému přesvědčení přitom k většině nehod s chodci nedochází ve vysoké rychlosti někde uprostřed trati, ale naopak ve velmi nízké rychlosti na zastávkách a v jejich bezprostředním okolí. Velmi často se to děje při rozjezdech, anebo při dobrzďování. To, že ke srážkám dochází v nízké rychlosti, neznamená, že tyto srážky nekončí tragicky. Po úspěchu jednoho mého článku o matematice mám v plánu udělat sérii krátkých článků o fyzice (tentokrát ve vztahu k tramvajím), kde si na jednoduchých příkladech připomeneme, co je to hybnost, kinetická energie, tření apod. Tam se mimo jiné dozvíte, proč je střet s tramvají život ohrožující i ve chvíli, kdy ta tramvaj jede krokem.

Přecházet před rozjíždějící se tramvají je přitom jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak se dostat do výše uvedených smutných statistik. Když si k tomu navíc budou lidé rovnou brát i dvě a více dětí, nemusíme se bát, že bychom ten tragický rok 2018 nepřekonali. Modus operandi je přitom ve většině případů stejný: lidé si stoupnou před tramvaj a hypnotizují řidiče pohledem po celou dobu, kdy kouká do zrcátka, protože v zastávce odbavuje lidi. Doufají totiž, že jim dá řidič (který má přitom v tuhle chvíli dost jiných starostí než převádět dospělé svéprávné lidi přes ulici) nějaké znamení, že můžou přejít. Když se jim takového znamení nějakou dobu nedostává, ztrácejí trpělivost a vbíhají do kolejí, shodou okolností obvykle přesně ve chvíli, kdy se tramvaj začíná rozjíždět.

Bohužel se tomu nedá zabránit, protože lidi "nemůžou, sakra, vědět, kdy se tramvaj bude rozjíždět". Až na to, že můžou. Existuje celá řada indicií, které vám napoví, kdy se tramvaj rozjede. A také existují jednoduché postupy, které, pokud si je osvojíte, spolehlivě zajistí, že zrovna vás tramvaj nikdy v životě nesrazí.

A právě o nich je tento článek. Pokud si ho přečtete, může vám to zachránit život. Pokud ho přetlumočíte i svým dětem a prarodičům, můžeme společně zachránit hned několik životů. Pokud si myslíte, že se vás to netýká, protože vy přece kolem tramvají přecházet umíte, přečtěte si ho stejně. Vzhledem k tomu, co vidím každý den na ulici, je docela slušná pravděpodobnost, že si to vážně jen myslíte a ve skutečnosti to děláte blbě. Což se nikdy nedozvíte do doby než:

a) vás srazí tramvaj

b) si přečtete tento článek

Přijde mi rozumnější neriskovat variantu a) a raději přijít o malou část života čtením než přijít o celý zbytek života ověřováním si, že tramvaj má opravdu nižší světlou výšku, než je tloušťka lidského těla. Přecházení před tramvají je totiž celkem věda a je třeba volit různé strategie v závislosti na měnících se podmínkách. Ukážeme si proto různé varianty se stoupají úrovní obtížnosti.

Varianta A - se semaforem

Úroveň obtížnosti: nízká

Varianta A se týká příkladů, kdy je před zastávkou světelná signalizace. Což byl i případ paní s dětmi v úvodu článku, která šla prostě a sprostě na červenou.

Na úvod popisu této varianty bych chtěl ctěnému čtenářstvu připomenout, že jsem velice mocný člověk. Mé všeobecně vážené povolání mi totiž dává prakticky absolutní moc nad životem, smrtí a tepelnou pohodou stovek lidí. Každopádně mi dopravácká uniforma uděluje významné pravomoci. Tak například mám pravomoc vykázat z vozu každou osobu v podnapilém stavu. Tuto pravomoc ovšem příliš důsledně neuplatňuji, protože kdybych ji důsledně uplatňoval, tak by mi bylo v pátek a v sobotu večer v té prázdné tramvaji samotnému smutno.

Dále mám oprávnění zakázat nástup mamince s kočárkem, pakliže by celkový počet kočárků na jedné plošině jednoho vozu překročil jeden (slovy "jeden") kus. Ani tuto pravomoc příliš důsledně neuplatňuji, protože rovnou říkám, že nemám koule na to konfrontovat maminky s kočárky. Maminky s kočárky jsou totiž nesmírně agresivní bytosti, které se navíc často pohybují v kooperujících smečkách, takže jim bez ozbrojeného doprovodu odmítám cokoliv negativního říct. To už radši půjdu vyhodit feťáka s nožem, přijde mi to méně riskantní. Výsledkem je, že ve slunných dnech se mi do tramvaje pokouší nahrnout třeba jedenáct kočárků, což činí nemožným výstup a nástup kohokoliv, kdo není vybaven pilkou na železo.

Pointa je, že jakožto výkonný ředitel tramvajové soupravy jsem sice docela velký zvíře, ale ani takto vysoká funkce mě neopravňuje k řízení dopravy na místech, kde je nainstalován funkční semafor. Jinými slovy: pokud vám svítí zelený panáček, nepotřebujete mé výslovné svolení, abyste mi mohli přejít před čumákem. Lichotí mi, že si to myslíte, ale vážně to není nutné. 

A naopak: dokonce ani když se uvolím učinit královské gesto a pokynu vám, pak vám ani toto neverbální svolení úplně cizího člověka neposkytuje oprávnění k přecházení na červenou. Pokud bude na druhé straně přechodu stát policajt, s výmluvou "tramvaják mi to dovolil" asi moc nepochodíte.

V případě, že se chystáte přejít na zastávce vybavené světelnou signalizací, rada je zde jednoduchá: nečumte na tramvajáka, ale na ten semafor! Protože je to právě jen a pouze ten semafor, kdo Vám v této situaci může udílet směroplatné pokyny. Případně, pokud s sebou máte děti a nevíte, co máte dělat, zeptejte se těch dětí. Malé děti totiž obvykle umí barvičky na semaforu lépe než dospělí. Což je smutné. Byl to i případ této mladé dámy, jejíž děti proti přecházení na červenou viditelně protestovaly, takže je musela pod tu rozjíždějící se tramvaj násilím dotáhnout. Evidentně měly svou maminku rády, třebaže je barvoslepá. A nezodpovědná.

Varianta B - bez semaforu zprava

Úroveň obtížnosti: střední

Řekněme, že už jsme pochopili, co dělat v situaci, kdy nám napovídá semafor. Ale co na zastávkách, u kterých žádný semafor není? Tady je to výrazně obtížnější, ale i tak by to měl zvládnout každý, kdo se chce na ulici pohybovat bez opatrovníka.

Pro začátek si vezmeme tu jednodušší situaci, kdy chcete přejít před tramvají, která stojí na stejné straně ulice jako vy (tedy přecházíte ulici zprava doleva při pohledu ve směru jízdy bližší tramvaje). Nejjednodušší rada zde zní: počkejte, až tramvaj ze zastávky odjede a přejděte až potom. Bohužel, chápu, že v dnešní hektické době se mnoho lidí fyzicky nedokáže přinutit se touto radou řídit, protože mají pocit, že příšerně spěchají. Pokud patříte mezi ně, poradím vám trik, jak poznat, že se tramvaj bude (nebo určitě nebude) rozjíždět.

A ten trik zní: nehypnotizujte tramvajáka (jako to dělají nezkušení bažanti, a tedy většina lidí), hypnotizujte dveře (jako to dělají zkušení veteráni drážního provozu). Tento trik vychází ze znalosti faktu, že tramvaj se (na rozdíl od auta) nemůže rozjet s otevřenýma dveřma. A nejde jen o to, že by to měla zakázané. Ona se nemůže rozjet doslova fyzikálně. Tramvaj je totiž poháněná elektrickým proudem a elektrický proud teče jen tehdy, když máte uzavřený elektrický obvod (tedy volnou dráhu pro elektrony od mínusového konce k tomu plusovému). Přičemž otevřené dveře pro cestující rozepínají elektrický obvod, který tramvaj pohání. Takže dokud jsou otevřené, tak se ta tramvaj nemůže pohnout (přinejmenším ne silově). Dveře u tramvaje tak fungují dost podobně jako vypínač, který máte na světlo v obýváku.

Poznámka pro technické hnidopichy: tramvaj se s otevřenými dveřmi samozřejmě silově rozjet může. Tedy přesněji: existuje způsob, jak ten rozpojený elektrický obvod přemostit. Dělá se to zejména tehdy, když jsou dveře z nějakého důvodu (třeba kvůli nehodě nebo vandalismu) poškozené natolik, že prostě fyzicky nejdou zavřít a stejně je s tramvají potřeba pohnout, aby neblokovala trať. To je sice pěkné, ale z hlediska tohohle článku je to irelevantní, protože v normálním provozu se s tramvají jedoucí s otevřenýma dveřma nejspíš nesetkáte a když k tomu dojde, bude to manipulační jízda bez cestujících, která stejně nebude v zastávkách stavět.

K čemu se onen technický poznatek s dveřmi hodí člověku, kterého elektrické obvody tramvají nezajímají? K tomu, že už teď dokážete mnohem lépe odhadnout, kdy se před tramvaj vrhnout, a kdy nikoliv. Pokud vážně nedokážete počkat, až tramvaj odjede a chcete před ní mermomocí přejít, podívejte se nejdříve, jestli má otevřené dveře. A jestli se právě nezavírají. To poznáte pro změnu podle dveřní výstrahy, kterou mají všechny tramvaje bez průvodčího v Praze - zvukovou i světelnou (umístěnou někde v horní části dveří, podle daného typu).

Pokud má tramvaj dveře otevřené a žádná výstraha nezní, pak máte takřka stoprocentní jistotu, že se v příštích pěti vteřinách ta třicetitunová bestie nikam nepohne. Pět vteřin je dostatečně dlouhá doba na to, aby většina zdravých lidí přes koleje rychlým krokem přešla. Pokud už rychlou chůzi nezvládáte a trvá vám to déle, je asi vážně dobrý nápad přeci jen počkat až žádná tramvaj v dohledu nebude.

Trik se sledováním dveří je sice fajn, ale bohužel sám o sobě k úspěšnému splnění mise nestačí. Je totiž třeba myslet na to, že na většině míst ve skutečnosti nepřecházíte jedny, ale dvoje koleje. A na té druhé, v tomto případě vzdálenější koleji, se může ve stejnou chvíli řítit tramvaj v protisměru. Takže před vstupem do kolejí je nutné se přesvědčit, že nic nepojede na žádné z nich. Dokonce i v případě, že vás ta protijedoucí tramvaj nesmete, může vám zabránit v dokončení přecházení a vy se kvůli ní zaseknete uprostřed kolejí. Mezitím uplyne oněch bezpečných pět vteřin, tramvaj na bližší koleji zavře dveře a rozjede se a jsme zase tam, kde jsme byli! To jest v průšvihu.

A to pořád ještě není všechno - na spoustě míst jezdí po kolejích také auta. Na takových místech je dobré se před přecházením navíc ujistit, že vás nesrazí (anebo nedonutí zastavit se před tramvají) auta v obou směrech. Ano, slyšíte správně, v obou směrech! Logika by sice napovídala, že v jednom směru vás "kryje" stojící tramvaj, takže odsud nemůže nic přijet, ale na logiku v pražském provozu zapomeňte! Auta mají sice zakázáno objíždět stojící tramvaj zleva, ale spousta řidičů to buď neví, anebo na to zvysoka kašlou, takže se vám může snadno stát, že se kolem tramvaje bude nějaký šílený řidič řítit zrovna ve chvíli, kdy tam budete přebíhat.

Tahle pasáž je proto velmi důležitá nejen pro chodce, ale i pro řidiče aut. Nikdy neobjíždějte zleva tramvaj, která stojí na zastávce! Za prvé je to protiprávní a za druhé, a to je podstatnější, je to strašně nebezpečné. Přes tramvaj případného přebíhajícího chodce do poslední vteřiny neuvidíte, on vás tam také téměř stoprocentně nečeká (protože lidé mají zvláštní, zcela neopodstatněnou důvěru v to, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují předpisy) a až se vzájemně uvidíte, tak už bude pozdě. Buď chodce zabijete přímo vy, anebo ho kvůli vám zabije ta tramvaj, pod kterou před vámi uskočí. V obou případech vám to zničí život. A tomu mrtvému obvykle taky.

Pokud jste si mysleli, že když tohle všechno splníte, tak to stačí... tak nestačí. Ještě je tu jedna podmínka, možná ta vůbec nejdůležitější. Nikdy nepřecházejte těsně před čumákem tramvaje! Když chcete přejít před stojící tramvají, tak se vždy ujistěte, že je mezi vámi a čelem stroje alespoň pět metrů. A klidně i víc. Na tohle bohužel kašlou i lidé, kteří si myslí, že přecházejí zodpovědně. Protože netuší, proč by to měli dělat. Když se nad tím zamyslíte, tak na to možná přijdete, ale já vás nebudu napínat a rovnou vám to prozradím.

Ty důvody jsou dva. Tím prvním je fakt, že tramvaj je vlak, ne Ferrari. Od chvíle, kdy se tramvaják "začne rozjíždět", do chvíle, kdy se ta obrovská železná svině reálně pohne, uplynou nejméně dvě vteřiny. A podobný čas platí i pro zastavování. Lidé i stroje mají nějakou reakční dobu, starší lidé a starší stroje obzvlášť. Přejít z rozjedu do zastavení prostě chvilku trvá a během těch dvou až čtyř vteřin se může stát spousta věcí. Nevěřili byste, jakou vzdálenost dokáží někteří chodci urazit za čtyři vteřiny. Dokonce i staré babičky a maminky s kočárky se za tu dobu s přehledem dostanou doprostřed kolejí.

Čím dál od tramvaje přecházíte, tím víc času dáváte tramvajákovi (i jeho tramvaji) na reakci. Takže i když tam vletíte na poslední chvíli, pět metrů by mělo stačit na to, aby s tím mohl řidič něco udělat. Pokud ale naběhnete ve chvíli rozjezdu těsně před spřáhlo, tak s tím řidič už nejspíš neudělá nic. Ani kdyby se rozkrájel. Krájet se v této situaci totiž bude někdo jiný. Každý metr navíc tady exponenciálně zvyšuje vaši šanci na přežití. Prostě čím dál před tramvají přecházíte, tím menší je šance, že se stane nějaký pr*ser. Přičemž těch pět metrů je naprosté minimum, míň je prostě sebevražda.

Můžete namítnout, že nic z výše uvedeného přece nemusíte řešit, protože ať se před tramvaj vrhnete v jakoukoliv chvíli a v jakékoliv vzdálenosti, tak vás tramvaják přeci nepřejede, protože to není psychopat. To je ale velmi riskantní uvažování. Tak zaprvé to, že daný tramvaják není psychopat, je mnohem těžší zjistit než to, kdy se tramvaj rozjede. Že je daný tramvaják psychopat je spíše nepravděpodobné, protože všichni řidiči tramvají procházejí periodickými kontrolami u psychologa, které mají za úkol podobné patologie odhalit. Každý řidič tramvaje navíc prošel při nástupu celodenním psychologickým vyšetřením, jehož komplexita a důkladnost mě (vcelku pozitivně) překvapila. Svědčí o ní i to, že právě přes psychologa údajně neprojde skoro polovina uchazečů o práci řidiče tramvaje.

Tady si myslím, že je strašná chyba, že podobné psychologické vyšetření neabsolvují i žadatelé o (jakýkoliv) řidičský průkaz. Troufám si tvrdit, že poměr vyřazených by zde byl podobný a bez těch 40 % lidí, kteří by přes tohle síto neprošli, by silniční provoz vypadal o poznání lépe. Bylo by pak méně nehod i zplodin. Šance, že uvidíte psychopata v kabině tramvaje, je proto násobně nižší, než že ho uvidíte za volantem auta. Bohužel, pražský provoz po čase může vyrobit psychopata i z jinak duševně zdravého řidiče a vy nemáte jistotu, že k této proměně nedošlo právě ve chvíli, kdy přecházíte před tramvají. Proto je vždy lepší se chovat tak, jako by každý řidič psychopatem byl.

To, co se vám snažím sdělit především, je to, že řidič nemusí být psychopat k tomu, aby vás nebo vaše dítě přejel. On o tom totiž vůbec nemusí vědět! V autě si obvykle všimnete, když trefíte něco tak velkého, jako je člověk. Ale u tramvaje to tak není. Byla (i v Praze) řada případů, kdy tramvaj přejela člověka, aniž by měl tramvaják sebemenší ahnung, že má někoho pod vozem. Někdy mu to oznámili až na konečné, někdy dokonce až ve vozovně. V naprosté většině případů to nebylo proto, že by tramvajáci byli psychopati, ale proto, že daného člověka prostě neviděli. Protože ho ani vidět nemohli.

V seriálu o fyzice plánuji udělat jeden článek o optice, kde se chci věnovat mimo jiné tomu, co je vlastně z kabiny tramvaje vidět, a co ne. Protože mnoho lidí v kabině tramvaje nikdy nesedělo, takže o tom má velmi zkreslené představy. Obvykle si myslí, že je to "něco jako v autě", což je ale velmi nepřesné. Tramvaják především sedí mnohem výš než řidič běžného osobního auta (spíš se to podobá kamionu). Díky tomu má mnohem lepší rozhled před sebe do dálky, ale prakticky vůbec nevidí bezprostředně před vůz.

Sedí totiž dva metry nad zemí a má před sebou ještě panel, který mu zakrývá výhled. Takže když těsně před tramvají projde někdo, kdo měří míň než cca metr osmdesát na výšku, tak ten někdo není z kabiny vůbec vidět. Jakože opravdu vůbec! Záleží to samozřejmě na mnoha faktorech (typu tramvaje, výšce řidiče, nastavení sedačky atd.), ale obecně to tak zhruba platí. Znovu zdůrazňuji, že tady nejde o to, jestli tramvaják "čumí nebo nečumí", ale o to, že tam prostě a jednoduše není vidět. Není třeba se o tom hádat, protože tady se nehádáte se mnou, ale s optickými zákony.

Čím dál od čela tramvaje stojíte, tím nižší můžete být, aby vás tramvaják měl vůbec šanci zahlédnout. Pokud stojíte přímo u nárazníku, řidič uvidí vaše čelo, ale to jen v případě, že hrajete NBA. Kdokoliv menší nebude vidět vůbec. Když si stoupnete metr a půl před tramvaj, pak vás řidič uvidí, ovšem jen tehdy, pokud jste průměrně vysoký dospělý člověk. Děti a starší shrbení lidé nebudou vidět ani na tuhle vzdálenost.

Pokud o vás řidič neví, tak se rozjede. Když vás srazí auto, tak přeletíte přes kapotu a řidič to pozná. Jenže tramvaj je vysoká několik metrů a přes kapotu u ní nejspíš nepřeletíte. Když vás povalí tramvaj, tak si vás stáhne pod vůz a řidič nemá sebemenší šanci to zjistit, leda že stihnete dostatečně zakřičet. Což dost možná ani nestihnete.

Tohle, co popisuju, není nikterak hypotetická situace. Tohle už se mnohokrát stalo a mnohokrát se to bohužel ještě stane. Hodně lidí právě tímhle způsobem umřelo - často to byli lidé, kteří vystoupili z předních dveří tramvaje a začali přecházet těsně před ní. Anebo dobíhali tramvaj zleva těsně před nárazníkem. V obou případech je zabila tramvaj se kterou cestovali / chtěli cestovat. 

Pokud uděláte něco podobného, řidič vás nemá šanci vidět v žádném bodě vaší dráhy. Protože ono slepé místo není jen vpředu, ale logicky i z obou boků. Zkrátka pokud pod koly tramvaje umřít nechcete, vždycky přecházejte nejméně pět metrů před čelem tramvaje. Seniorům a dětem tohle zdůrazněte dvakrát, protože právě oni jsou tady nejohroženější skupinou. Každý metr navíc zlepšuje vaši viditelnost, a navíc dává tramvajákovi víc času zareagovat.

Z pravidla pěti metrů také logicky vyplývá, že jenom úplné hovado může přecházet mezi dvěma za sebou stojícími tramvajemi. To se samozřejmě také nesmí, ale hlavně je to opravdu ta vůbec největší blbost, kterou můžete udělat. Když přecházíte mezi tramvajemi, tak vás totiž nevidí vůbec nikdo. Nevidí vás tramvaj jedoucí v protisměru a vy nevidíte ji - pokud nevystrčíte ven hlavu, kterou vám ta protijedoucí tramvaj v tu chvíli urazí. A nevidí vás ani řidič tramvaje, před kterou přecházíte. Protože dvě tramvaje v zastávce obvykle stojí mnohem blíž než pět metrů od sebe.

Můžete namítnout, že mezi dvěma tramvajemi přeci přechází hodně lidí, tak co je na tom? Ano, dělá to hodně lidí. Hodně lidí taky bere heroin a hraje na automatech. Všechno to jsou zkrátka dobré způsoby, jak si natrvalo zničit život. Fakt, že jsou tyto činnosti provozovány masově, nijak nesnižuje jejich nebezpečnost.

Mezi tramvajemi jste totiž v dokonalé pasti - většinou dojdete do poloviny, kde zjistíte, že nemůžete jít dál, protože v protisměru jede jiná tramvaj (kterou fyzikálně nemáte šanci do poslední vteřiny vidět). V horším případě jí vlezete přímo pod kola, ve druhém horším případě se před ní zastavíte - mezitím se začnou rozjíždět ty dvě tramvaje, mezi kterými přecházíte. Vy spoléháte na to, že se nerozjedou, protože tam přeci stojíte. Ale ony se rozjedou! Protože o vás řidič neví a nemůže to nijak zjistit. Jakmile se začnou rozjíždět, nemáte už kam utéct, protože všechny směry jsou něčím blokované. A co se stane pak? Pak umřete. Anebo přijdete o nějakou oblíbenou končetinu. Jako mnoho lidí před vámi. A bohužel i po vás.

Spoléhat na to, že vás tramvaják nepřejede, je jako procházet se mezi terči na kulometné střelnici s tím, že kulometčíci jsou přece profesionálové a záměrně vás minou. A navíc se tam procházet v noci a v maskovacím úboru. Prostě to není to úplně nejrozumnější, co můžete v daný den dělat. Klidně si můžete myslet, že tramvajáci přejíždí lidi proto, že jsou to psychopati. Mě to vlastně ani nijak nepohoršuje, hlavně když se podle toho budete chovat. Rozumného člověka totiž tramvaj nemůže nikdy přejet ani tehdy, kdyby každou z nich řídila Olga Hepnarová.

Varianta C - bez semaforu zleva

Úroveň obtížnosti: vysoká

Vůbec nejtěžší variantou je pokusit se přejít před tramvají, která stojí na vzdálenější koleji. Krom toho, že zde musíte myslet na všechny výše uvedené zásady (dávat pozor na tramvaj v protisměru, auta v obou směrech, nepřecházet těsně před čelem tramvaje atd.) totiž v tomto případě neexistuje žádný trik, jak poznat, že se tramvaj právě rozjíždí. Na dveře totiž nevidíte, protože ty se nacházejí na opačné straně tramvaje, před kterou chcete přejít (poznámka pro dříve narozené čtenáře: ano, před rokem 1939 měly tramvaje dveře na druhé straně než dnes, ale tyto časy už jsou dávno pryč a asi se nevrátí).

Nejjednodušší rada tady zní: vykašlete se na to. Prostě nepřecházejte. Počkejte až ta tramvaj odjede. Jsou jen dva dobré důvody, kdy se vyplatí přejít před tramvají zleva:

• Na protějším nástupišti se nachází časovaná bomba, na digitálním odpočtu je posledních deset vteřin a vy jste jediný kvalifikovaný pyrotechnik v okolí, který ví, jestli má přestřihnout modrý nebo červený drát.
• Na protějším nástupišti leží člověk, který nedýchá a nebije mu srdce a vy jste školený zdravotník, který si shodou okolností zrovna nese z práce defibrilátor.

Ve všech ostatních případech je lepší před tramvají zleva nepřecházet, protože tady opravdu nemáte šanci zjistit, kdy se rozjede. Někteří lidé by mohli namítnout, že se rozjíždějící tramvaj pozná podle zvonku. To je ale mýtus! Je pravda, že kdysi platila pro tramvaje povinnost zazvonit před každým rozjezdem. Tato povinnost už ale byla dávno zrušena, a to z poměrně dobrých důvodů. Tím prvním důvodem byl nejspíš hluk - lidem, kteří bydleli poblíž kolejí, snižovalo neustálé zvonění (které bylo často úplně bezpředmětné, protože zrovna nikdo nešel) velmi významně kvalitu života a dohánělo je k šílenství.

Zvonek při rozjezdu se navíc ukázal být dosti neúčinným a často dokonce kontraproduktivním nástrojem. Z vlastní zkušenosti vím, že zvonek působí na lidi podobně, jako žluté světlo na semaforu. Tedy jako pokyn "ještě to stihnu". Když se vám na semaforu rozsvítí žlutá, oficiálně to znamená, že máte začít brzdit, protože brzy přijde červená. Na podstatnou část lidí to má ale efekt právě opačný, a naopak přidají plyn. Protože přece nebudou čekat.

Když v tramvaji zazvoníte při rozjezdu, děje se přesně totéž. Lidé, kteří se do té doby pohybovali klidným a ladným krokem se náhle rozbíhají a vrhají se na koleje. Jakože doslova. Pokud se rozjíždíte současně se zvonkem, šanci na to, že někoho srazíte, rozhodně nesnižujete. Spíš naopak. Druhá varianta je zazvonit a rozjet se až se až s krátkým odstupem. Tady pro změnu zvonek nemá vůbec žádný efekt, protože když lidé zjistí, že se bezprostředně po zazvonění nic neděje, pokračují bez uzardění dál do kolejí.

Pokud opravdu chcete nutně přejít zleva, udělejte to buď několik metrů za tramvají (přecházet za tramvají je vždy bezpečnější než před tramvají, byť i tady je důležité dodržovat pravidlo pěti metrů, jednak kvůli případnému scouvnutí, ale hlavně proto, aby vás vidělo to, co pojede v protisměru), anebo v opravdu velké vzdálenosti před ní. Opět platí, že čím větší vzdálenost, tím lépe. Lidé často zleva tramvaj dobíhají a volí si logicky nejkratší možnou trajektorii. Tedy kopírují v běhu čelo tramvaje těsně před spřáhlem. Problém je v tom, že při dobíhání zleva (nedejbože ještě zezadu zleva) vás tramvaják nevidí v žádném bodě vaší dráhy. Takže je tu solidní pravděpodobnost, že se zařadíte do dlouhé plejády lidí, které zabila tramvaj, kterou se snažili stihnout.

Bonusová varianta: dveře uvnitř

Naučit se sledovat dveře se nevyplatí jen při přecházení, ale i při jízdě tramvají. Tady platí jednoduchá poučka: dokud má tramvaj zavřené dveře, tak jede. I když zrovna stojí. To je slavný paradox tramvajového provozu. Přesněji řečeno se tramvaj se zavřenými dveřmi může kdykoliv znovu rozjet. Anebo může kdykoliv prudce zastavit. V tramvaji se zavřenými dveřmi je proto důležité se stále něčeho držet (anebo sedět). Teprve když se dveře otevřou, máte jistotu, že se stroj už nebude dál pohybovat a můžete se pustit a začít tančit. Nebo vystupovat, nebo co jste to měli v plánu.

Občas se stává, že tramvaj zastaví v zastávce, neotevře dveře a znovu se rozjede. Je mnoho důvodů, proč se to může stát, přičemž velkou část z nich nemá cestující ze své pozice šanci vytušit. Uvedu jeden nejčastější: že je v zastávce přední část tramvaje ještě neznamená, že jsou v zastávce také poslední dveře. Kdyby řidič v tu chvíli otevřel, padali by lidé z posledních dveří přes okraj Země. Řidič často do zastávky částečně najet musí (aby např. neblokoval křižovatku), ale jelikož nemá v zastávce celý vůz, nemůže otevřít a bude muset ještě popojet. Lidé u předních dveří to ale neví a dobývají se ven. Tramvaj stojí, vidím zastávku, tak na co bych, sakra, čekal? Když se tramvaják v tu chvíli znovu rozjede, polovina cestujících popadá, protože s dalším rozjezdem už nepočítali.

A bude to ta nezkušená polovina, která netuší, jak poznat, že se tramvaj znovu rozjede. Ale vám se tohle už nikdy nestane, protože vy už víte, že máte sledovat co? Že máte sledovat dveře! A že dokud jsou zavřené, tak se může stát naprosto cokoliv.

Na závěr si dáme test, jestli jsme vše správně pochopili. Kdo má sedm a více správných odpovědí, umí se pohybovat v tramvajovém provozu a nikdy se mu nemůže nic stát. Kdo má správných odpovědí méně, měl by si číst tenhle článek znovu a znovu dokola do chvíle, kdy test zvládne. Pozor: správná může být i více než jedna odpověď.

1. Při přecházení před tramvají na křižovatkách se semaforem se řídím:

a) semaforem

b) instinktem

c) pokyny řidiče tramvaje

d) tokem energie čchi

e) posledním vydáním věstníku Ministerstva dopravy

Správná odpověď: a)

2. Když má tramvaj otevřené dveře a nezní výstraha tak:

a) lépe větrá

b) se v příštích pěti vteřinách skoro určitě nerozjede

c) si mohu dát na ulici párek s hořčicí

Správné odpovědi: a), b), c)

3. Před stojící tramvají se přechází:

a) v co nejbližší vzdálenosti od ní, abych si zbytečně nezacházel

b) v co největší vzdálenosti od ní, aby mě řidič viděl a stihl případně zareagovat; pět metrů je naprosté minimum

c) jen tehdy, když mám jistotu, že budu moci přecházení bezpečně dokončit a nezastavím se před tramvají

d) jen když opravdu nemůžu počkat, až tramvaj odjede

Správné odpovědi: b), c), d)

4. Při rozjezdu tramvaják zvonit

a) musí

b) může

c) umí

d) nemusí

Správné odpovědi: b), c), d)

5. Mohu se tedy spoléhat na to, že když tramvaj nezazvoní, tak se nerozjede?

a) ne

b) ani čirou

c) ani ho*no

d) to by byla opravdu veliká pitomost

Správné odpovědi: a), b), c), d)

6. Mezi dvěma stojícími tramvajemi (nedejbože dokonce mezi dvěma spřaženými vozy) může přecházet jen:

a) úplné hovado

b) naprosté hovado

c) totální hovado

d) Chuck Norris

Správné odpovědi: a), b), c), d)

7. V tramvaji bych se měl držet nebo sedět, dokud má:

a) zavřené dveře

b) otevřené dveře

c) zavřená okýnka

d) otevřená okýnka

Správná odpověď: a)

8. Tramvajáci jsou lidé:

a) milí

b) krásní

c) inteligentní

d) elegantní a šarmantní

e) fascinující a podmaniví

Správné odpovědi: a), b), c), d), e)