Očkování a svoboda aneb měli by neočkovaní platit vyšší zdravotní pojištění?

V jednom z posledních rozhovorů Jana Konvalinky s Barborou Tachecí se pan profesor pustil do kontroverzního tématu. Jednak připomněl, že je v Česku stále ještě zhruba 30 % lidí, kteří se nezaregistrovali k očkování, protože o něj pravděpodobně nestojí. Přičemž je velká pravděpodobnost, že nejpozději na podzim vyvolá dnes již převládající mutace delta další vlnu onemocnění, která tentokrát nejvíce postihne právě neočkované. Vzhledem k jejich vysokému počtu to může opět znamenat velké množství hospitalizací a bohužel i úmrtí (byť to téměř jistě bude lepší než na jaře z toho důvodu, že zájem o očkování mezi nejstaršími ročníky byl relativně vysoký a promořenost je vyšší). 

Na tomhle ještě není nic kontroverzního, to je velmi reálná, na faktech založená předpověď. Od profesora Konvalinky to nebyl až tak nostradamovský výkon i proto, že na některých místech (třeba na jihu USA) epidemie neočkovaných, živená delta mutací, probíhá už v tuhle chvíli.

Následně ale Konvalinka řekl:

"A teď je tady otázka. Etická, možná zčásti právní, určitě morální: jestli kvůli lidem, kteří se vědomě a svobodně rozhodli, že se nenechají naočkovat, celou zemi zastavíme, protože se nám budou plnit nemocnice a budou umírat lidé. Lékaři musí poskytovat péči hlupákům, ignorantům i lidem, kteří jsou nezodpovědní. Otázkou je, jestli to máme my ostatní platit. (...) A další otázkou je, jestli se my ostatní máme omezovat kvůli tomu, že skupina lidí odmítá očkování. Jednou z myšlenek je, aby platili větší zdravotní pojištění. Protože bezpochyby jejich rozhodnutí povede k větším výdajům na lékařskou péči."

Samotné nadhození myšlenky, že by neočkovaní mohli být "diskriminováni" skrze vyšší zdravotní pojištění, vyvolala množství rozhořčených reakcí. Z nich asi nejzajímavější a nejpodnětnější mi přišel tento facebookový komentář pana Davida Mrázka, který nasbíral mnoho lajků, a který kopíruji v původním znění:

"Mam otazku: Budete chtit vyssi zdravotni pojisteni i po pojidacich hamburgeru, bramburek, pivařů, sportovců protože si při sportu mohou přivodit úraz, nesportovcům protože sedí, řidičům, chodcům, kurakum, hornikum, rizikovym zamestnanim.....protože ti všichni zatěžují systém? Promiňte, ale váš názor zavání totalitními manýry neponechávající svobodu jednotlivce. Vaše tzv. bonifikace pojištěných, je v příměru podobná jako bonifikace árijské rasy za hitlera....SORRY ale tady jste vážně přestřelil. Co kdybyste navrhnul že se zruší větší část zdravotního pojištění a každý si bude platit sám za sebe? Vznikne konkurence pojištoven, každý si pojistí nemoc jakou chce (seznam,...). Pak by se ukázalo jak to s tím vaším názorem je. BTW. Proč nechcete podobné trestání lidí když nejsou očkováni proti HPV, Chřipce atd....to vše zatěžuje systém. Dovolím si vyjádřit svůj názor: Za tyto věty byste se měl veřejně omluvit!"

Původně jsem chtěl na tento komentář odpovědět, ale zvrhlo se mi to v článek 😊 Pánové Konvalinka a Mrázek tu jednoduše nastřelili příliš zajímavé myšlenky na to, aby se to dalo odbýt krátkou odpovědí. Rovnou předesílám, že si v tomto článku nechci pana Mrázka nijak dobírat, protože s ním i zčásti souhlasím, spíš chci upozornit na obecnější problém, který se v debatách (nejen o očkování) často vyskytuje. Obecně považuji jeho názor za zcela legitimní a pozornosti hodný (tedy až na to přihlouplé srovnání s Hitlerem, tady pro změnu dost přestřelil pan Mrázek).

Takže začneme trochu obecněji a filosofičtěji a pak se k tomu očkování a zdravotnímu pojištění zase vrátíme.

Návrat do dětství

Byť jsem asi pochopil, co chtěl pan Mrázek vlastně sdělit, musím říct, že to napsal poněkud matoucím způsobem. Stejně jako velké množství dalších lidí (bohužel) totiž ve svém příspěvku pracuje zvláštně s pojmem "svoboda".

Tenhle termín je ve skutečnosti velmi úzce provázaný se slovem "odpovědnost". A to do té míry, že vlastně nemohou stát samostatně a jeden bez druhého nedávají smysl. Svoboda a odpovědnost jsou totiž dvě strany jedné mince - bez svobody není žádná odpovědnost a bez odpovědnosti není svobody. Tohle už jste určitě všichni slyšeli a zní to jako klišé, přesto mnoho lidí tak úplně nechápe, z čeho tohle propojení vlastně vychází. Takže si pak oba ty pojmy kdekdo používá svévolně podle toho, jak se mu to zrovna hodí a na jejich vzájemnou provázanost zvysoka kašle.

Proč vlastně nemůže být odpovědnost bez svobody? Protože když nějaké rozhodnutí nečiním já, svobodně a z vlastní vůle, tak za něj sotva můžu nést odpovědnost. Skutečnou odpovědnost v takovém případě nese ten, kdo činí dané rozhodnutí za mě. A platí to i naopak. Svobodné jednání je pouze takové, které činím já sám, vědomě a po zralé úvaze. Když je něco pouhá automatická, fyziologická reakce na nějaký podnět (jako to vídáme třeba u zvířat a kojenců), tak to není svobodné jednání. Svobodně jednám pouze tehdy, pokud nereaguji automaticky, ale až poté, co jsem zvážil případné důsledky svých činů a jsem ochoten tyto důsledky nést. Jinými slovy: jsem ochoten převzít odpovědnost za to, co dělám.

Tohle je skutečná podstata lidské svobody. Jenom aby bylo jasno: já si to nevymýšlím. Na pojetí svobody jakožto odpovědnosti je do značné míry založená celá současná euroamerická civilizace. Přičemž kořeny tohoto způsobu uvažování o svobodě leží už ve starověku, jak Vám vysvětlí třeba profesor Jan Sokol v knížkách "Malá filosofie člověka" a "Odvaha ke svobodě".

Obě tyto knihy opravdu velice doporučuji. Pro ty z Vás, kteří se pokoušeli číst Hegela, Heideggera nebo Sartra, ale odradily Vás věty typu "bytí bytnosti zbytnělo v nebytí pobytu", mám dobrou zprávu: Sokol je velice čtivý filosof, píšící srozumitelnou češtinou o věcech, které Vám výrazně napomohou v lepší orientaci na tomto světě. To jsem jenom tak na okraj zpromoval mého bývalého učitele, který bohužel nedávno zemřel a jehož nezvolení prezidentem v těsné parlamentní volbě roku 2003 dodnes považuji za národní tragédii a zlomový moment, kdy se tento ctihodný úřad začal obracet v p*del.

Propojení svobody s odpovědností je samozřejmě také základem našeho právního řádu, který vychází ze starého římského práva, které pro změnu vychází ze starořecké filosofie. Hezky je to vidět třeba na tom, jak zákon přistupuje k opilosti. Trestní právo vnímá intoxikaci alkoholem jako polehčující okolnost u většiny trestných činů (s výjimkou těch dopravních). A to právě proto, že opilý člověk nejedná tak docela z vlastní vůle, nerozhoduje se s vědomím důsledků svých činů, ale rozhoduje za něj alkohol. A když za Vás rozhoduje někdo jiný, nejste za své činy plně odpovědní.

Dost podobné je to třeba s nezletilými. Děti nejsou plně svobodní občané - v mnoha právních otázkách se nemohou samostatně rozhodovat, ale rozhodují za ně jejich právní zástupci (obvykle rodiče). A právě proto také děti nejsou právně odpovědné. Například nemohou jít do vězení, a to ani tehdy, když udělají něco opravdu ošklivého. Když podepíší smlouvu (třeba si vezmou v bance půjčku), tak je ta smlouva neplatná. Je tomu tak proto, že společnost nevěří, že by děti, vzhledem k nedostatku zkušeností a neschopnosti "jednat s rozvahou", byly schopné svobodného jednání. Děti se chovají impulzivně, bez rozmyslu, a tedy nesvobodně. Nechápou plně důsledky svých činů, a tedy nemohou za své činy plně odpovídat.

A přesně to měli zjevně na mysli i dělníci v libeňské ČKD, když v listopadu 1989 volali na soudruha Štěpána "nejsme děti". Víme, co děláme. A už dál nechceme, aby za nás rozhodoval někdo jiný, chceme převzít odpovědnost sami za sebe a za vlastní zemi, rozhodovat o ní ve svobodných volbách. Dnes, více než třicet let po Štěpánově vynuceném odchodu, čelíme úplně jinému problému. Ten vychází z faktu, že mnozí lidé mají se spojením svobody s odpovědností problém. Pracovně bych si je rozdělil do tří skupin:

1. Dospělí, kteří by chtěli být znovu dětmi

Mnozí z těch, kteří v roce 1989 zvonili klíči a volali po svobodě, jsou dnes ze svobody rozčarovaní. A to zejména proto, že je spojená s mnohdy ubíjející odpovědností. Když si svůj osud určuji sám a něco zpackám, nemůžu nadávat na nikoho jiného než sám na sebe. A lidi neradi nadávají sami na sebe. Lidi mnohem radši nadávají na "ty druhé". Tito lidé jsou ochotní se své svobody opět vzdát, pokud to bude znamenat, že se zbaví i odpovědnosti s ní spojené. 

Je lepší být svobodný, anebo nesvobodný? To je mnohem komplikovanější otázka, než se na první pohled může zdát. Svobodu sice obecně vnímáme jako něco veskrze pozitivního, pravda je ovšem taková, že svoboda s sebou nepřináší jen samé výhody. Nemusí to být vždycky výhra.

V zásadě ekvivalentní dotaz totiž zní: je lepší být dospělým, anebo je lepší být dítětem? Většina nesvobodných lidí touží po svobodě a většina dětí touží být dospělými. Vadí jim totiž ty nekonečné zákazy a omezení - nesmíš pít alkohol, nesmíš řídit auto, nesmíš chodit domů pozdě atd. Dospělí, ti se mají, těm nikdo nic nezakazuje, můžou si dělat, "co chtějí". Jenže když pak dospějete, zjistíte, že to dětství, i se všemi svými omezeními, mělo něco do sebe. Svoboda dospělosti totiž znamená, že už se o sebe musíte starat sami a nemůžete se přitom na nikoho a na nic vymlouvat. Svoboda pít alkohol a řídit auto je báječná do chvíle, než třeba zaviníte smrtelnou dopravní nehodu. Najednou byste dali cokoliv za to, aby Vás někdo té odpovědnosti zbavil. A klidně i svobody s ní spojené.

Na kontrastu mezi minulým, nesvobodným režimem, a tím současným, svobodným, je to krásně vidět. Rozdíl mezi nimi by se dal připodobnit k životu v zajetí a k životu v džungli. Obojí má své výhody a nevýhody. Džungle je divočina. Je to obrovský, nespoutaný prostor, ve kterém si můžete jít, kamkoliv chcete a být, čímkoliv chcete. Džungle je nesmírně pestrá a bohatá, k dispozici jsou v ní v takřka neomezené zdroje. Problém je v tom, že tyto zdroje nejsou rovnoměrně distribuovány. Probíhá o ně soutěž. Přesněji řečeno boj. A výsledkem tohoto boje, jak už to tak v divoké přírodě bývá, je to, že někdo má skoro všechno a někdo nemá skoro nic. Záleží to na schopnostech (ne vždy jen těch pozitivních), ale také často na štěstí.

Džungle je svobodná a bohatá, ale také často krutá a nespravedlivá. Máte v ní obrovské potenciální možnosti, ale ne každý je dokáže využít. Džungle je skvělé místo pro predátory a bojovníky. Je to totiž trvalý zápas o místo na slunci, kde nemůžete ani na chvíli polevit, protože přicházejí noví a noví vyzyvatelé. Jenže ne každý je predátor a bojovník. Někteří lidé brzy seznali, že se v té soutěži zkrátka nedokáží prosadit. Protože ať dělají, co dělají, tak pořád jenom prohrávají. Někteří z nich vlastní vinou, jiní proto, že mají prostě smůlu, anebo jim ukřivdili lidé, kteří nehráli podle pravidel. Ne každý má vlastnosti a schopnosti stát se alfa samcem.

Tito lidé mají pocit, že jim svoboda vůbec nic nepřináší. A jsou proto ochotní se jí vzdát. Potenciálně neomezené zdroje jsou Vám k ničemu, když si je nedokážete vybojovat. Svoboda cestovat je vám také k ničemu, když máte prostředky sotva na nájem a jídlo. 

Takoví lidé pak začnou nostalgicky vzpomínat na výhody života ve vězení. Tam jsou Vaše potenciální možnosti samozřejmě velmi omezené. Žijete na malém prostoru a nemůžete odejít. Máte pevně daný a tvrdě vynucovaný denní režim, který nemůžete změnit. V kantýně máte na výběr jenom ze dvou jídel, přičemž špenát má stejnou konzistenci jako průjem.

Vězení má ale i svoje výhody. Máte v něm jistou střechu nad hlavou a teplé jídlo třikrát denně. Není to žádný velký luxus, ale některým lidem to stačí. Hlavně se ale nemusíte starat o to, jestli vůbec bude co jíst, protože to je odpovědnost někoho jiného. Po čase zjistíte, že když bachařům nebudete příliš odporovat, nechají Vás na pokoji. A přes chlápka, co umí do vězení propašovat nějaký ten kontraband, se můžete čas od času dostat i k nějakým těm zakázaným věcem "zvenčí". Stačí znát ty správné lidi a protislužbu jim vždycky oplatit.

Někteří lidé, a není jich málo, se po roce 1989 ocitli v podobné pozici, kterou popisuje Morgan Freeman ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Jsou "institucionalizovaní". Čtyřicet let se učili žít ve vězení a toužili se dostat ven. A teď, po propuštění do svobodného světa plného možností, najednou nevědí, co se sebou. Ale zároveň si uvědomují, že případné selhání bude hlavně jejich vlastní problém. Takže by se občas raději vrátili do vězení, kde jim vždycky řeknou, co a kdy mají dělat. A když udělají to, co jim řeknou, tak se budou mít jakž takž dobře. A to jim vlastně stačí. A i když se náhodou dobře mít nebudou, tak to aspoň nebude jejich vina, ale vina vedení věznice, na jehož personální obsazení nemají žádný vliv.

Pro demokracii jsou lidé, kteří jsou ochotní se vzdát vlastní svobody výměnou za základní jistoty a zbavení se odpovědnosti, obrovským nebezpečím. Proto by se také měly všechny demokratické a kapitalistické společnosti zatraceně starat, aby takto frustrovaných lidí bylo co nejméně. Kapitalismus, stejně jako džungle, je přirozený ekosystém, který je produktivní a efektivní, ale zároveň také krutý a nelítostný. Spoléhat se plně na "přírodní výběr", kdy v džungli vítězí ti nejsilnější a ti ostatní mají smůlu, je v lidské společnosti cesta do pekel. Zvlášť ve chvíli, kdy mají ti slabší stejné volební právo jako ti silnější a těch slabších je víc. Což je základní situace většiny demokratických a kapitalistických společností.

To nejmenší, co můžete udělat, je zajistit, aby ta soutěž o život a zdroje byla férová a hrálo se podle pravidel. Protože když lidé uvidí, že hra je zkorumpovaná a nedá se v ní vyhrát, že když poprvé dostali do ruky kostku, tak někteří hráči měli už tři ze čtyř figurek v domečku, budou mít silnou tendenci převrátit hrací desku a jít se bít radši pěstmi. 

Jenže i férová hra, kde budou vyhrávat ti skutečně nejschopnější, bude stále velmi krutá. Bude v ní málo vítězů a hodně poražených. Proto je nutné nechat těm méně šťastným alespoň malý podíl na výhře, případně jim dát jasně najevo, že jsou pro společnost pořád platní a potřební. Zkrátka jim zajistit obyčejnou lidskou a materiální důstojnost. Demokratický režim, který tohle podcení, totiž moc dlouho demokratický nezůstane.

Jasně, že jsme jako děti nadávali na rodiče. Že nás nepouštěli ven, že nás bili rákoskou, když jsme jim odporovali, že nám říkali, co smíme, a co nesmíme dělat. Ale ta bezstarostnost, kdy jsme se nemuseli rozhodovat sami za sebe, některým z nás zkrátka chybí. Soudruhu Štěpáne, můžeme být zase děti?

2. Dospělí, kteří si myslí, že jsou děti

Ještě větší problém nicméně představují lidé, kteří sice jsou svobodní a odpovědní, ale předstírají, že nejsou. A namlouvají to sobě i ostatním. Typickým příkladem jsou konspirační teoretici. Konspirační teorie totiž ve skutečnost nejsou nic jiného než moderní výmluvy pro dospělé. "Já za nic nemůžu, oni se proti mně spikli."

Pro tyto lidi mám bohužel špatnou zprávu. Můžete za to. V demokratické společnosti mají občané významný vliv na správu své země a obce, a tím zprostředkovaně i na své vlastní životy. Právo svobodně volit a být volen je obrovská příležitost, ale také samozřejmě obrovská odpovědnost. Kterou si mnozí raději odmítají připustit. Řada lidí chodila k volbám a vkládala velké naděje do různých politiků, kteří slibovali, že určitě "bude líp". Jenže ono to pokaždé dopadlo stejně. Líp nebylo.

Někteří si z toho vyvodili, že ať dělají, co dělají, stejně se nic nezmění. Místo toho, aby si přiznali, že prostě volí blbě (přesněji: volí do klíčových funkcí nekompetentní lidi, kteří umí jenom slibovat, ale ve skutečnosti jim jde o něco úplně jiného než o to, co tvrdí na plakátech), se mnozí lidé začnou raději vymlouvat, že na jejich volbě ve skutečnosti nezáleží. Že volby jsou jen divadýlko a lidé na plakátech jsou jen loutky, protože skutečnou moc mají v rukou mocní spiklenci v pozadí. Židé, ilumináti, Nový světový řád apod.

Víra v konspirace umožňuje lidem předstírat, že marasmus, ve kterém žijí, není jejich vlastní vina. Že ve skutečnosti nejsou svobodní, a tedy ani odpovědní za to, co se kolem nich děje. V demokratickém státě je těžké nadávat na ty, které jsme si zvolili, protože to, že jsou zvolení, jsme si způsobili sami. Proto je někdy snazší vymyslet si fiktivní nepřátele, hodit na ně veškeré, námi samotnými způsobené problémy, a pak na tyhle imaginární záporáky nadávat.

To je sice pohodlné, ale je s tím potíž. Svobodu a odpovědnost totiž máte bez ohledu na to, jestli si to přiznáte, nebo ne. Takže když budete sami před sebou předstírat, že nic nemůžete změnit k lepšímu, tak... sotva někdy změníte něco k lepšímu. A to bude teprve skutečné vítězství Nového světového řádu.

3. Dospělí, kteří se chovají jako děti

Ukázali jsme si, že někteří lidé si sice uvědomují, že jsou svobodní a odpovědní, ale raději by se své svobody a odpovědnosti vzdali. To je sice smutné, ale lze pro to mít ještě určité pochopení. Pak je tu druhá skupina lidí, kteří se snaží z odpovědnosti vyvlíknout tak, že předstírají, že nikdy nebyli svobodní. Kteří tvrdí, že svoboda je jen iluze, protože všechno ve skutečnosti řídí mimozemšťani. Mít pro tuhle skupinu pochopení je mnohem těžší, nicméně pořád to ještě nejsou ti nejhorší.

Nejhorší jsou lidé, kteří si odpovědnost se svobodou vůbec nespojují. Tedy dospělí, kteří si svobodu představují zhruba tak, jak si ji představují děti. Jako možnost dělat si co chci bez ohledu na následky. A samozřejmě také bez ohledu na ostatní. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale děti jsou velmi sobecké. A netýká se to jen dětí "nevychovaných", ale dětí obecně. Což je vědecky prokázaný fakt.

Jeden z nestorů vývojové psychologie Jean Piaget kdysi popsal různá stadia dětského kognitivního vývoje. Tak třeba přibližně od dvou do šesti let věku nastává u dětí fáze, kterou Piaget nazývá preoperační, ale někdy se o ní mluví také jako o "egocentrickém" stadiu. Pro dítě v egocentrické fázi vývoje je tady svět jen kvůli němu. Existenci a vlastnosti ostatních lidí odvozuje primárně od jejich vztahu k sobě samému. Dítě v tomto věku má problém pochopit, že někdo jiný má také svou vlastní individualitu, že má také své já (ve stejném smyslu, jako ho mám já). Takže se třeba zeptá na obrázek v knížce, kterou drží před sebou, aniž by mu došlo, že někdo, kdo sedí naproti němu, jej nemůže vidět. Podobně čtyřleté dítě dobře ví, kdo je jeho maminka, ale zmate ho otázka, kdo je maminka jeho maminky (protože si nedokáže představit, že maminka byla taky kdysi dítětem) apod.

Většina dětí z egocentrické fáze vyroste. Bohužel, ne všem se to podaří. Výsledkem jsou dospělí, kteří se chovají a uvažují stejně sobecky jako malé děti. Je jim v zásadě jedno, jaké bude mít jejich jednání dopady na ostatní. Já jsem svobodný, tudíž si můžu dělat, co se mi zamane. Takoví frackové se vztekají pokaždé, když jim někdo něco zakáže, i kdyby takový zákaz dával smysl, protože má za úkol chránit jiné lidi.

Děti si nespojují svobodu s odpovědností, a právě proto nemohou být tak docela svobodné. Malé děti nechápou, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho dalšího. Což je ve skutečnosti další důležitý důvod, proč je svoboda tolik provázaná s odpovědností. Nežijeme na planetě sami. Žijí tu s námi i další lidé, s úplně stejným nárokem na svobodu, jaký máme my. Moje svobodná rozhodnutí přitom často nemají dopad jen na mě, ale i na další svobodné bytosti. A ve chvíli, kdy se naše svobody vzájemně překrývají, má právní stát nejen právo, ale dokonce povinnost do osobní svobody zasáhnout a omezit ji. Tak, abychom se tu pro samou svobodu vzájemně nepozabíjeli.

Proto existují třeba semafory, které vcelku výrazně omezují naši svobodu "jet si kam chci a kdy chci". Někteří lidé to nechápou a na veškeré zákazy kašlou, protože se přeci nenechají ničím a nikým omezovat. Jejich pojetí svobody je ale dětinské a podle toho také vypadá jakýkoliv dialog s nimi. Namísto debaty se překřikují, žalují na sebe a vřískají, když náhodou není po jejich. S dospělými, kteří se chovají jako děti, je zkrátka těžké se domluvit.

Typickým příkladem může být například tohle formálně dospělé hovado, které si nechalo úředně změnit jméno na Mike Pán, a které se pokoušelo živit tím, že radilo lidem, jak beztrestně porušovat dopravní předpisy. Bohužel je jedno, jaké jméno má pan Pán v občance. Dokud se chováte jako nevychovaný harant, nemůžete očekávat, že s Vámi budou lidé jednat jako s dospělým člověkem. A je to tak v pořádku.

Pojištění nebo daň?

Pokud si nejste jistí, že slovo "svoboda" používáte správně, poradím Vám na to trik ;-) Zkuste si v každém textu, který čtete/píšete, vždy slovo "Svoboda" zaměnit za slovo "Odpovědnost" (neplatí to pro příjmení slavných skladatelů). Pokud text i poté dává smysl, tak je daný pojem používán ve svém skutečném významu.

Když si tohle cvičení vyzkoušíte s komentářem pana Mrázka, uvidíte, že si zvláštním způsobem odporuje. Zvláště vynikne věta:

"Promiňte, ale váš názor zavání totalitními manýry neponechávající odpovědnost jednotlivce."

Já tedy nemám pocit, že by případný návrh na vyšší zdravotní pojištění pro toho, kdo se z vlastní vůle rozhodne nenechat se očkovat (tedy k tomu nemá např. medicínský důvod), nějak omezoval odpovědnost jednotlivce. Já mám pocit, že ji takový návrh naopak posiluje. Pan Mrázek se navíc dále táže:

"Mam otazku: Budete chtit vyssi zdravotni pojisteni i po pojidacich hamburgeru, bramburek, pivařů, sportovců protože si při sportu mohou přivodit úraz, nesportovcům protože sedí, řidičům, chodcům, kurakum, hornikum, rizikovym zamestnanim.....protože ti všichni zatěžují systém?"

To je vskutku zajímavá otázka. Přijde na to, co od takového zdravotního pojištění vlastně očekáváme. Jsou totiž v zásadě dvě možnosti, jak k němu přistoupit:

1. Buď můžete mít zdravotní pojištění, založené na svobodě/odpovědnosti jednotlivce (systém liberální). Tedy takové, kde bude každý platit jinou částku, v závislosti na svých svobodných rozhodnutích a na svém jednání.

2. Anebo můžete mít systém založený na solidaritě (systém sociální), kde budou všichni platit stejně, bez ohledu na to, jak se chovají a kolik ze systému čerpají. V takovém případě se nejedná ani tak o zdravotní pojištění, jako spíše o zdravotní daň.

Oba tyto přístupy jsou zcela legitimní a oba mají své výhody a nevýhody. Bohužel jdou v podstatě proti sobě, takže nemůžete mít v plném rozsahu obojí zároveň, protože čím víc posílíte jeden princip, o to víc musíte ubrat druhý.

Tady vidíte, že profesor Konvalinka ve skutečnosti nemá "totalitní manýry", ale má naopak manýry liberální. Chápu, že když je pan Mrázek schopný přirovnávat úvahy o navýšení zdravotního pojištění k rasové politice Třetí říše, tak má asi jiné chápání slova "totalitní" než mám já (a než má kdokoliv aspoň trochu soudný). Nicméně i tak má jeho komentář zajímavou pointu.

Myslím, že správně nastavené zdravotní pojištění by mělo být kombinací obou výše uvedených principů, ideálně ve správném poměru. Současný systém disproporčně preferuje sociální prvek nad prvkem svobody a odpovědnosti, což je podle mě špatně. Proto, když se pan Mrázek ptá, jestli chci vyšší zdravotní pojištění i po pojídačích hamburgerů a po pičích piva, tak odpovídám - ano, chci. S těmi sportovci a horníky už je to složitější, ale k tomu se dostanu vzápětí.

Já bych byl v zásadě pro to, aby systém zdravotního pojištění zohledňoval, nakolik odpovědně daný dospělý člověk přistupuje ke svému zdraví. A je vcelku jedno, jestli se to týká očkování, životosprávy, anebo třeba preventivních prohlídek. Nemám totalitní manýry, takže nechci lidem odpírat svobodu volby. Včetně volby si své zdraví náležitě zhuntovat cigaretami, alkoholem, anebo třeba nadměrnou konzumací tučných jídel.

Dospělí lidé si nicméně musí uvědomit, že případné náklady a následky jejich sebedestruktivního počínání neponesou jen oni sami, ale dopadají i na nás ostatní. Tak například kuřáci a lidé výrazně obézní (opět bez medicínské příčiny) by si vyšší zdravotní pojištění určitě zasloužili. Což říkám s vědomím, že tady jsem trochu sám proti sobě, protože dle nastavené trajektorie v současném ultrasedavém zaměstnání jsem sám na nejlepší cestě si za pár let taky slušně připlácet. Faktem ale je, že kouření i obezita jsou pro veřejné finance doslova pohromou, kterou ani zdaleka nekompenzují daňové příjmy z prodeje cigaret a hamburgerů.

Obojí je dlouhodobý problém, nicméně v uplynulém roce to bylo vidět nejspíš víc než jindy. Nejrizikovějším faktorem pro vážný průběh covidu je samozřejmě věk, nicméně kouření a obezita jsou hned v těsném závěsu. Kdyby lidé nekouřili a nebyli tlustí, byl by u nás loni i letos výrazně nižší počet hospitalizací i úmrtí a celý astronomický covidový účet by se tak alespoň trochu snížil. A nejde tady jen o covid.

Před příchodem koronaviru umírala naprostá většina Čechů na kardiovaskulární onemocnění (různé infarkty, mrtvice apod.) a na onemocnění nádorová. Skoro dvě třetiny lidí, kteří u nás v běžných, "nepandemických" letech umírají, připraví o život jedna z těchto dvou hlavních příčin. V těsném závěsu se pak drží diabetes. Všechno ostatní (dopravní nehody, chřipka, muslimští teroristé, Petr Kramný atd.) zabíjí naprostou menšinu našich spoluobčanů. A hádejte, co je (opět kromě věku) nejrizikovějším faktorem pro rozvinutí nemoci oběhové soustavy, rakoviny i cukrovky? Tedy s velkým náskokem tří největších zabijáků naší společnosti. Správně. Obezita a kouření.

Člověk, který se potýká s kteroukoliv z těchto nemocí, stojí daňové poplatníky opravdu hodně peněz. Cukrovka, ateroskleróza, ani rakovina Vás obvykle nezabijí za týden. Jsou to většinou chronické nemoci, jejichž léčba trvá roky a je obvykle extrémně nákladná. Stát má s těmito lidmi vysoké výdaje, ale také má od nich nižší příjmy. Jsou mnohem častěji na neschopenkách, a navíc umírají dříve (kuřáci v průměru o patnáct let). Zkuste si spočítat, o kolik stát přijde na daních pokaždé, když zemře někdo v produktivním věku. Anebo, když někdo v produktivním věku nechodí celé měsíce do práce, protože leží v nemocnici. Ty částky Vás vyděsí!

A tady se dostáváme k podstatě problému. Starý člověk čerpá ze zdravotního pojištění výrazně víc než člověk mladý (platí to statisticky, ne nutně v každém konkrétním případě). Podobně obézní kuřák stojí stát výrazně víc než vysportovaný nekuřák. Zdravotní pojištění přitom platí všichni stejné, respektive v něm tyto faktory nejsou vůbec zohledněné.

V případě věku je to zřejmě v pořádku, protože věk si nikdo z nás nevybírá. A trestat či odměňovat lidi za něco, co nemohou nijak ovlivnit, nedává žádný smysl (k tomu se ještě dostaneme v příštím článku). Ale kouření a životospráva jsou předmětem naší svobodné volby. Přičemž současný systém je nastaven tak, že lidé, kteří ke svému zdraví přistupují odpovědněji, doplácejí na ty z nás, kteří se chovají nezodpovědně. Což není tak docela fér.

Takže ne, Vaše vlastní zničené zdraví neovlivňuje jen Vás. Ovlivňuje nás všechny. Kdyby všichni lidé v naší zemi zhubli a přestali kouřit, stát by tím vydělal desítky miliard (na snížených výdajích i zvýšených příjmech). A za ty by se daly stavět silnice, platit učitelé, znovu opevňovat kromě Pražského i další hrady atd.

Liberální demokracie fungují na jednoduchém principu: veškeré jednání, které není výslovně zakázané, je povolené. V opravdové liberální demokracii stát nikdy nevydává příkazy ani zákazy tam, kde dané jednání nemá žádný negativní dopad na ostatní. Pokud nějaké Vaše konání nemá žádný dopad na další lidi, státu je do něj prd a neměl by se v něm vrtat. Ovšem naopak - pokud něčí svobodné jednání negativně zasahuje třetí osoby, pak má stát nejen možnost, ale dokonce povinnost takové jednání nějakým způsobem regulovat (pokud se chce nazývat funkčním státem). 

Tedy, když se kříží dvě silnice, stát by měl určit, kdo má před kým přednost. Protože když to neurčí, budou vznikat nebezpečné situace a konflikty. Když se svobody dvou či více lidí vzájemně kříží, stát je tu od toho, aby tento konflikt eliminoval, tak aby nepřerostl ve fyzický souboj. Podle některých politických teorií je totiž eliminace násilí na svém území dokonce samotným smyslem existence státu.

Když má nějaké svobodné jednání negativní dopad na ostatní, má stát v zásadě dvě možnosti, jak reagovat. Buď takové jednání zakázat (a negativní dopad tak zcela eliminovat), anebo negativní dopad kompenzovat. My liberálové chápeme zákazy a příkazy obecně jako krajní možnost a mělo by k nim docházet jen tehdy, když kompenzace není možná. Jinými slovy: raději než zcela zakázat kouření, je lepší zajistit, aby kuřák nijak neohrožoval zdraví ostatních lidí (třeba tím, že zakážete kouření na veřejných místech, což, vážení Svobodní, opravdu není totalitní diskriminace, ale prostá kompenzace externalit, vy pseudoliberální pseudoekonomové), anebo si sám doplatil rozdíl v nákladech, který svým jednáním vytvořil (třeba ve formě vyššího zdravotního pojištění).

Jako já uznávám, že praktická implementace toho, co jsem právě napsal, by nebyla úplně jednoduchá. Popravdě nevím, jak přesně by stát dokazoval, že někdo kouří, či nekouří. Stejně tak je validní argument, že daněním obezity v podstatě daníte chudobu (zdravý životní styl je ve skutečnosti nákladnější, na čas i finance, než ten nezdravý). Pokud se ale bavíme v čistě principiální rovině (a vzhledem k tomu, že moje možnosti ovlivnit výši zdravotního pojištění pro kohokoliv se limitně blíží nule, se ani jinak bavit nemůžeme), pak by myslím posílení principu individuální odpovědnosti bylo krokem správným směrem.

A nemuselo by se to týkat zdaleka jen svobodného jednání s negativním dopadem, ale i jednání s dopadem pozitivním. Například chození na preventivní prohlídky. To nejenže potenciálně zachraňuje, či alespoň prodlužuje životy (včas odhalená rakovina má násobně větší šanci na vyléčení než rakovina odhalená pozdě), ale také šetří peníze (léčba rakoviny v pozdějším stadiu je výrazně nákladnější než léčba rakoviny odhalené ve stadiu ranném; to ostatně platí skoro pro každý zdravotní problém, včetně zubních kazů). Prevence je zkrátka téměř vždy levnější i efektivnější než léčba, a proto by stát měl být puzen k tomu, aby motivoval své občany k pravidelnému docházení na preventivní prohlídky.

Stát (resp. zdravotní pojišťovny) to sice dělá, ale tak trochu na půl p*dele - když se rozhodnete na preventivní prohlídku jít, nemusíte za ni platit. To mi osobně přijde jako poněkud slabá motivace. Když byste nemuseli platit za kopanec s rozběhem do varlat, nechali byste se kopnout? Protože chození na preventivní prohlídky je opruz, dokonce i když jsou zdarma (a Češi jinak milují věci zdarma). Tady by měla být pozitivní motivace silnější, například by lidé, kteří nejsou líní zvednout zadek a čas od času si na prevenci zajdou, mohli naopak platit zdravotní pojištění nižší. Uvědomuji si, že tady já sám kážu vodu a piju víno, protože preventivní prohlídky popravdě dost zanedbávám. Ale tak třeba by mě nějaká finanční motivace přinutila ten zadek přeci jen zvednout. A možná bych nebyl sám. Jinými slovy - kompenzace by se nemusely nutně týkat jen lidí, jejichž svobodná rozhodnutí nás stojí víc, ale v opačném gardu i lidí, jejichž svobodná rozhodnutí nám naopak peníze šetří.

Pan Mrázek se zároveň ptá, jestli by nebylo vhodné navýšit zdravotní pojištění také "sportovcům protože si při sportu mohou přivodit úraz, nesportovcům protože sedí, řidičům, chodcům, hornikum, rizikovym zamestnanim.....protože ti všichni zatěžují systém?" Nebylo. Tohle bych s obezitou a kouřením úplně nesrovnával. Tak zaprvé si nejsem jistý, jestli by se prokázalo, že řízení (resp. neřízení) auta má výrazný dopad na výši čerpání zdravotního pojištění. I pokud by tam nějaký rozdíl byl, ve srovnání s obezitou či kouřením bude zanedbatelný.

U těch rizikových povolání by tam sice nějaký deficit být mohl, ale tady je nutné posuzovat pozitivní a negativní dopady pro společnost jako celek. Kouření a obezita mají také určitá pozitiva (daňové výnosy, tabákové firmy a fast foody zaměstnávají lidi apod.), ale negativní dopady výrazně převažují. To, že někdo pracuje jako hasič, anebo aktivně sportuje, má také své negativní dopady (vyšší riziko zranění, zápach potu v tělocvičnách apod.), ale v tomto případě naopak výrazně převažují dopady pozitivní. Nedává úplně smysl, aby stát penalizoval lidi za to, že chtějí pracovat jako hasiči nebo vojáci, když tentýž stát potřebuje hasiče a vojáky. Co společnost naopak nepotřebuje, jsou kuřáci a tlouštíci.

Když už jsme u toho, tak jsou případy, kdy bych naopak (oproti současnému stavu) posílil ve zdravotním pojištění princip sociální nad principem liberálním. Za vysloveně ostudné například považuji, že rodiče dětí se vzácnými onemocněními, na které existuje léčba, musejí pořádat veřejné sbírky, protože zdravotní pojišťovny tuto léčbu nehradí. Případně se dokonce musí se zdravotní pojišťovnou soudit. Problém je obvykle v tom, že daná léčba není v České republice vůbec dostupná (jelikož danou nemocí trpí u nás třeba jen jediné dítě), anebo je šeredně drahá.

To jsou naopak případy, kdy je na místě solidarita. Zdravotní pojištění by mělo pokrývat všechny nemoci, bez ohledu na to, jak moc jsou vzácné, anebo jak moc je jejich léčba nákladná. Sbírání víček na děti s vrozenými onemocněními osobně považuji za exemplární selhání státu. Jsou věci, do kterých by se stát neměl cpát, a jsou naopak věci, kde je role státu nezastupitelná. Pokud stát není schopen na svém území příslušnou léčbu zajistit, měl by ji uhradit v zahraničí.

Tady například vidím velkou příležitost pro větší roli EU. Onemocnění, která jsou vzácná u nás, nebudou až tak vzácná v půlmiliardové Unii. Pokud se členské státy dohodnou na vzájemných finančních kompenzacích, mohou se v některých zemích vytvořit specializovaná centra pro léčbu a výzkum vzácných chorob, která budou bezplatně dostupná všem unijním občanům bez výjimky.

No jo, ale kde na ty nemocné děti, jejichž léčba stojí miliony, vezmeme prachy? No tak třeba právě můžeme finančně motivovat lidi, aby přestali kouřit a nezdravě jíst, anebo aby začali chodit na preventivní prohlídky a nechávali se očkovat. Buď ta motivace zabere a budeme mít zdravější populaci (snížíme náklady), anebo to nezabere, ale vybere se víc na zdravotním pojištění (zvýšíme výnosy). Tak jako tak na tom stát i společnost vydělá.

On se stát vůbec připravuje o peníze do zdravotnictví, kterých nemá úplně nazbyt. Například by mohl více využívat nabídek nadstandardů pro bohaté. Nikoliv ve zdravotní péči (ta by měla být pro všechny stejná), ale v oblasti "hotelových služeb". Pokud chce někdo ke špenátu průjmové konzistence, který se v nemocnicích údajně stále vaří, taky párování vína a argentinský steak, osobně flambovaný Zdeňkem Pohlreichem (který očkování má, takže do nemocnic chodit může), tak proč ne? Pokud je někdo ochoten platit do systému víc, než se po něm žádá, tak by mu to mělo být umožněno. Třeba pak budou nemocnice o trochu bohatší a investují do stravování i pro nás nekulichy, takže pak taky nebudeme muset jíst takové blafy.

To celé je také odpověď na další část komentáře pana Mrázka:

Co kdybyste navrhnul že se zruší větší část zdravotního pojištění a každý si bude platit sám za sebe? Vznikne konkurence pojištoven, každý si pojistí nemoc jakou chce (seznam,...). Pak by se ukázalo jak to s tím vaším názorem je.

Zrušení zdravotního pojištění je blbost. Zdravotní pojištění je jedním z největších výdobytků západní civilizace. Státy, které jej nemají (např. Somálsko), anebo jej nemají moc funkční (např. USA), jsou státy zaostalé, kterým z této zaostalosti plyne obrovské množství problémů. ČR zrovna v tomto smyslu zaostalá není, náš zdravotní systém naopak patří ve světě mezi ty nejvyspělejší (byť i tady rozhodně máme hodně co zlepšovat). Není tedy nutné zdravotní pojištění hned rušit, ale bylo by možná vhodné jej upravit tak, aby se na vhodných místech posílil princip individuální odpovědnosti a na jiných naopak kolektivní solidarity.

Jak už jsem napsal výše, zdravotní pojištění by mělo pokrývat veškeré medicínské zákroky (s výjimkou estetických apod.). Není nutné si vybírat ze seznamu nemocí, jak spekuluje pan Mrázek. Je přitom v zásadě jedno, jestli budete mít cirhózu jater z chlastu, anebo z vrozené Wilsonovy choroby. V obou případech to má zdravotní pojištění pokrývat. Ale není nic špatného na tom, když budou těžcí alkoholici platit každý měsíc o něco více. Protože lidé s Wilsonovou chorobou za svůj stav nijak nemohou, alkoholici ano. Proto je v pořádku, když budou alkoholici ze své kapsy kompenzovat nám ostatním to, že nás péče o jejich zdraví stojí víc.

S očkováním je to pak v zásadě stejné jako s příklady z předchozích odstavců. Není nutné tu vymýšlet žádné nové speciální principy. Pokud má něco, například obezita, negativní dopady nejen na Vaše osobní zdraví, ale i na ostatní, je vhodné tyto negativní dopady nějak kompenzovat. Obezita má přitom oproti covidu jednu zásadní výhodu - je velmi těžké s ní někoho nakazit. U infekčních chorob je proto nutnost kompenzace negativních dopadů na třetí osoby ještě zřetelnější.

Infekční choroby lze spíše než k obezitě přirovnat ke kouření, které Vás může ohrozit i v případě, že sami nejste kuřáci. Pasivní kouření zabije ročně na světě stovky tisíc lidí, včetně velkého množství dětí. Právě z tohoto faktu vyplývá nutnost zákazů kouření na veřejně přístupných místech (na zastávkách MHD, v restauracích apod.). V těchto případech jsou zákazy na místě, protože jiná forma kompenzace je značně nedostatečná.

A opravdu to není tak, vážení Svobodní, že nekuřáci mají "svobodnou volbu" nechodit tam, kde se kouří. Je velký rozdíl mezi restaurací a soukromým bytem, byť jsou oba v soukromém vlastnictví. Pokud chcete mít veřejně přístupnou provozovnu (třeba hospodu nebo kino), musíte dodržovat pravidla, platná pro veřejně přístupný prostor. Pravidla, která v soukromém bytě dodržovat nemusíte. Nemůžete se například vykašlat na hygienické předpisy s tím, že "ve svém soukromém podniku si můžu vařit z čeho chci a pokud někomu vadí otrava jídlem, tak má přece svobodnou volbu chodit jinam". Zároveň Vám samozřejmě nic nebrání otevřít si soukromý klub, kam budete zvát jen lidi, kterým cigaretový kouř voní, anebo kteří po obědě rádi zvrací.

V případě veřejně přístupných míst se zkrátka musejí omezit ti, kteří někoho potenciálně ohrožují, nikoliv ti, kteří jsou potenciálně ohrožení. Dává rozhodně větší smysl dát do zákona zákaz nošení otevřeného ohně do metra, a tuto povinnost vynucovat sankcemi, než uzákonit povinnost "dávat si pozor na lidi, kteří si do metra přinesli otevřený oheň". Pokud někdo v hospodě kolem sebe rozstřikuje kyselinu sírovou, měl by být omezován a pokutován spíš on než někdo, kdo si jen nedržel dostatečný odstup.

V tramvaji se nesmí jezdit bez roušky zhruba ze stejného důvodu, jako se v ní nesmí jezdit s cigaretou. Tedy primárně kvůli ochraně ostatních. Ve svém předchozím článku jsem psal, že vlastním očkováním prokazatelně snižujete riziko, že nakazíte někoho dalšího. Jinými slovy, očkováním nechráníte jen sebe, ale i další lidi. V takovém případě jsou samozřejmě nějaké formy penalizace lidí, kteří vědomě riskují zdraví ostatních, zcela na místě.

Toto zcela nepochybně platilo pro všechny dříve rozšířené varianty koronaviru, včetně nakažlivější britské mutace. Bohužel nejnovější výzkumy ukazují, že v případě mutace delta, která ve většině zemí postupně převládá, nemusí být rozdíl mezi očkovanými a neočkovanými (z hlediska rizika, že nakazí někoho dalšího) až tak výrazný. Virová nálož u obou skupin byla totiž podle některých výzkumů v zásadě srovnatelná. Jedná se o poměrně nová data (byla zveřejněna tento měsíc), která bude nutné ještě potvrdit a ověřit na dalších vzorcích reálných populací. Je prakticky jisté, že i v případě delty očkování snižuje infektivitu (například z toho důvodu, že očkovaný člověk je nakažlivý kratší dobu) , oproti předchozím mutacím bude ale tento rozdíl znatelně nižší.

Kvůli mnohem vyššímu základnímu reprodukčnímu číslu, než měla původní varianta, navíc delta prakticky maří veškeré naděje na dosažení kolektivní imunity jen skrze očkování. Bez téměř stoprocentní proočkovanosti dospělých a bez očkování dětí (což je v současné nedůvěřivé evropské společnosti v podstatě utopie) to jednoduše nebude možné. Problémem je i to, že v současnosti dostupné vakcíny navíc v případě delty zřejmě poskytují (ve srovnání s předchozími variantami) nižší ochranu proti bezpříznakové infekci. I očkovaný člověk se tak může (byť s menší pravděpodobností) nakazit a může nakazit i ostatní.

Delta mutace tedy poněkud oslabuje důležitý argument o ochraně ostatních před nákazou (byť zůstává do značné míry stále platný). Znamená to tedy, že úvahy o případném vyšším zdravotním pojištění pro neočkované jsou už nyní bezpředmětné? Spíš ne. Delta totiž míchá kartami i opačným směrem.

Tak především se ukazuje, že i případě této nové varianty poskytují vakcíny velmi vysokou úroveň ochrany proti hospitalizaci a úmrtí. Což jsou dva fenomény, kvůli kterým veškerou tu slavnou vakcinační akci vůbec provádíme. Odpůrci opatření mají pravdu v tom, že pozitivita není nemoc. Ve chvíli, kdy se nám podaří zajistit, aby covid neplnil nemocnice, natož márnice, jsou další plošná opatření (lockdowny apod.) v zásadě zbytečná. Vakcíny toto zajistit dokáží a žádná z dosud známých mutací na tom nic nemění. Covid se pak stane běžnou respirační chorobou a přestane být celospolečenským problémem. Respektive bude zhruba stejným celospolečenským problémem, jako je sezónní chřipka.

K tomu, aby k tomu došlo, je především potřeba proočkovat rizikové skupiny. A to ideálně ve 100 % (s výjimkou lidí, kteří se z medicínských důvodů očkovat nemohou). Na tom se ostatně plně shoduji i s těmi, které jsem ve svých textech jinak hojně kritizoval - doktorem Šinkorou, docentkou Koutnou, profesorem Beranem a dalšími. Pokud je Vám více než 60 let, anebo patříte mezi ohrožené z jiných důvodů (máte chronické onemocnění, např. cukrovku, astma, vysoký krevní tlak nebo jiné kardiovaskulární či pulmonální potíže, jste obézní, kouříte atd.) měli byste se určitě nechat očkovat. 

V případě těchto lidí je vyhýbání se očkování čirá nezodpovědnost, která negativně ovlivňuje nás všechny. Pokud se na podzim nebo v zimě bude ještě něco zavírat, anebo se budeme my ostatní muset jinak výrazně omezovat, bude to zejména kvůli nim. Protože právě tihle lidé budou ti, kteří budou plnit nemocnice. Můžeme jen doufat, že se to kvůli vysoké promořenosti přirozenou infekcí už nestane (anebo to nebude tak hrozné). Ale lepší než doufat, by bylo tomu předejít a očkování je zde tím nejsnazším a nejúčinnějším způsobem.

Kompenzace finančních potíží a omezení, které nám neočkovaní lidé z rizikových skupin ještě způsobí, by byla myslím zcela na místě. Třeba právě ve formě vyššího zdravotního pojištění. Co jiného ostatně dělat s člověkem, který odmítne levnou prevenci, aby se pak, když nakonec onemocní, dožadoval velice nákladné léčby (kterou platíme my všichni). Léčbu nemocným poskytovat musíme, ať si tito lidé nemoc způsobili sami vlastní blbostí, či ne (protože Hippokratova přísaha, civilizovaná společnost atd.). Ale to neznamená, že po takových lidech nemůže společnost požadovat kompenzaci případných nákladů.

Vakcína proti HPV stojí pár stovek a je plně hrazená zdravotní pojišťovnou. Její aplikace trvá pár vteřin. Léčba rakoviny děložního čípku, před kterou vakcína chrání, trvá roky a může stát řádově miliony. Navíc, bohužel, není vždycky úspěšná. A přitom je také hrazená zdravotní pojišťovnou. Člověk, který odmítne vakcínu (ať již pro sebe nebo pro své dítě), vystavuje nás ostatní významnému riziku, že budeme na jeho rozhodnutí šeredně doplácet. My všichni. Což není úplně fér. Pro covid-19 to platí úplně stejně - rozdíl ve finančních nákladech mezi očkovaným člověkem a člověkem na ventilátoru (či nedejbože na ECMO) je rovněž v rozmezí několika řádů.

V čem přesně je pak kompenzace takových vícenákladů něčích špatných rozhodnutí "diskriminační"? Není naopak nespravedlivé, že lidé, kteří se sami rozhodli se chránit musejí doplácet na ty, kteří se chránit odmítli? Až si budou neočkovaní platit případnou léčbu sami, tento argument odpadá. Než se k tomu začnete hrdě hlásit (s vědomím, že se to reálně nestane), tak si nejdřív u dr. Balíka zjistěte, kolik taková léčba stojí. Protočí se Vám panenky.

To vše nepochybně platí pro lidi z rizikových skupin. Ale co lidé mladí a zdraví, pro něž koronavirus takovou hrozbu nepředstavuje. Pro ně to neplatí? Platí, ale v o něco menší míře. Tak především, pokud jste se u předchozích odstavců radovali, že mutace delta "dává za pravdu těm, kteří říkali, že očkováním chráníte jen sami sebe", tak zaprvé nedává (říkal jsem, že i v případě delty očkování snižuje infektivitu, jen méně než u předchozích mutací). Ale hlavně delta působí i opačným směrem. Virová nálož je totiž u delty až 1000x vyšší než u původní varianty koronaviru. Výsledkem je, že delta posílá do nemocnic i mladší lidi, kteří by jinak nad původní variantou sotva zakašlali.

To vidíme právě teď v přímém přenosu na Floridě. Stále častěji se tu v nemocnicích, kvůli deltě, objevují i mladí lidé, a dokonce i děti. A nemocnice tu zase zápasí s náporem pacientů. Naprostá většina nově přijímaných pacientů jsou přitom neočkovaní lidé. Což není žádné překvapení. Financial Times (to jsou ti, co rozumí penězům, a tedy i matematice) nedávno spočítali, jaký je rozdíl mezi očkovanými a neočkovanými v zátěži pro zdravotnictví. Krásně to ukazuje následující infografika - i malé množství neočkovaných zaplní nemocnice víc než velké množství očkovaných, přičemž tento rozdíl s nižší proočkovaností narůstá.

Zdroj: Novinky.cz s Financial Times

Než budu obviněn z toho, že zase straším lidi, tak musím jednu věc uvést na pravou míru. Ano, je pravda, že na Floridě se v nemocnicích objevují čím dál častěji mladší lidé, a dokonce i děti, nicméně koronavirus stále primárně ohrožuje staré a polymorbidní osoby. Pravděpodobnost, že skončí na JIPce mladý zdravý člověk (anebo dokonce dítě) je i v případě delty relativně malá. Ale je stále násobně vyšší než u předchozích variant. Což při velkém množství neočkovaných dělá i tak velké množství hospitalizovaných.

Hlavní problém ale je, že ani mladý člověk si nemůže být u delty tak docela jistý, že mu vážný průběh nehrozí. Ono totiž občas není tak snadné zjistit, jestli patříte do rizikové skupiny, anebo ne. Věk sice každý nás zná, ale svou roli tu hrají i faktory, o jejichž existenci nemusíme mít tušení. Například genetické dispozice. Asi 16 % Evropanů (a ještě mnohem více Asiatů) má haplotyp, který několikanásobně zvyšuje pravděpodobnost, že se po infekci koronavirem ocitnou na ventilátoru. A jen velmi málo lidí si nechalo sekvencovat DNA, aby si zjistilo, jestli náhodou do této skupiny nepatří.

V úplně první vlně na jaře 2020 řešil doktor Balík, který se proslavil úspěšnou léčbou pražského taxikáře remdesivirem a opakovanými předpověďmi, že "vrchol epidemie je za námi", jednu záhadu. Doktor Balík opakovaně do médií prohlašoval, že pacienti, kteří na jeho oddělení (mimochodem jednom z nejšpičkovějších pracovišť plicní medicíny, které v této zemi a v Evropě máme) zápasí, jsou buď lidé velmi staří, anebo lidé "extrémních rozměrů". Pak mu tam ale zemřel jeden zdánlivě zcela zdravý čtyřicátník. Záhadu rozluštila až pitva, kdy se ukázalo, že daný pacient měl nádorové onemocnění, o kterém nikdo nevěděl. Rakovina oslabila jeho imunitní systém, takže bohužel covidu podlehl.

Je jistě úlevné slyšet, že mladí a zdraví lidé na koronavirus obvykle neumírají a málokdy vůbec končí v nemocnicích. Problém je v tom, že třeba nádorové onemocnění, o kterém se zatím neví, může mít také kdokoliv z nás. Jinými slovy - ne všechny rizikové faktory dokážeme stoprocentně vyhodnotit, a ne všechny dokáže vyhodnotit Váš ošetřující lékař (pokud nepošle všechny své pacienty na drahé genetické vyšetření, ještě dražší celotělní MRI, anebo na pitvu).

Pravděpodobnost, že i jako mladý člověk skončíte kvůli covidu v nemocnici, případně se budete potýkat s dlouhodobými zdravotními potížemi (o fenoménu "long covid" jsem psal zde) sice není až tak velká, ale pořád je o mnoho řádů vyšší, než že Vám závažné či dlouhodobé zdravotní potíže způsobí vakcína. V tom prvním případě se totiž pravděpodobnost pohybuje řádově v jednotkách procent, v tom druhém v tisícinách promile. Risknout covid kvůli tomu, že se více obáváte nežádoucích účinků vakcín, je u starších lidí čirá zhovadilost, u mladších pak buď pověrčivost, anebo matematická negramotnost (pokud nemáte známou medicínskou kontraindikaci).

Začínám být totiž mírně alergický na argument, "nenechám se očkovat, protože důvěřuji svému imunitnímu systému". Tak zaprvé: na důvěře v imunitní systém je založené i očkování. I u očkovaných lidí je to právě imunitní systém, který nakonec nad patogenem zvítězí. Protože očkování není nic jiného než trénink imunitního systému - neočkovaní lidé jdou do stejného boje bez tréninku, a proto častěji prohrávají. Ale hlavně je to zhruba stejně blbý argument jako: "nebudu se v autě poutat bezpečnostním pásem, protože důvěřuji svým řidičským schopnostem". Tak zaprvé můžete své řidičské schopnosti přeceňovat. Ale taky můžete řídit jako Pánbůh, ale některé věci zkrátka neovlivníte. Když na dálnici potkáte magora v protisměru, anebo Vám ve stotřicítce praskne pneumatika, tak neuděláte nic.

Takže ano, myslím si, že neočkovaní by klidně mohli platit vyšší zdravotní pojištění. V čem s panem Mrázkem souhlasím, je to, že není žádný důvod vyčleňovat covid jako něco děsně výjimečného. Vyšší zdravotní pojištění by měli platit i kuřáci, lidé, kteří se neočkují proti HPV, nechodí na preventivní prohlídky apod. Pokud se shodneme na jistých základních principech, měly by platit všeobecně. Je pravda, že covid momentálně zatěžuje společnost víc než jiné medicínské hrozby, ale v budoucnu to může být zase jinak. Proto, pokud chceme dělat věci koncepčně, měli bychom k očkování proti covidu přistupovat stejně, jako k ostatním zodpovědným/nezodpovědným svobodným rozhodnutím, které mají vliv na lidské zdraví.

Pro ty, kteří se obávají, že teď budou muset něco platit, mám dobrou zprávu. Tato debata je podle všeho čistě akademická. K navýšení zdravotního pojištění na 99 % nedojde. Chybí k tomu politická vůle napříč politickým spektrem. Byl by to dost nepopulární krok, ke kterému se nikdo moc nemá, ani z vlády, ani z opozice. Navíc je tam řada praktických a právních překážek, které by se musely doladit, nehledě na to, že v současné rozjitřené atmosféře by to nakonec stejně mohlo udělat víc škody než užitku. A pokud něco podobného přesto zavedeno bude, téměř stoprocentně za to nebude moci tento článek. Na svých předchozích textech jsem si ověřil, že vláda na má doporučení zvysoka kašle a je poměrně solidní možnost, že je vůbec nečte 😊. To jenom, že je zbytečné mi za podobné nápady nadávat, protože se nejspíš stejně nestanou realitou, a pokud stanou, nebude to kvůli mně. Konec alibistické vsuvky.

Shrnuto: vyšší zdravotní pojištění pro neočkované nemusí být nutně diskriminační. Diskriminace by dokonce nebylo ani to, kdyby se zavedlo povinné očkování (což úplně nehrozí). Povinné očkování proti různým nemocem je v Československu nepřetržitě od roku 1919 (přežilo všechny režimy, které se od té doby vystřídaly, demokratické i nedemokratické) a až donedávna to nikomu nepřišlo divné. Povinné očkování má navíc jednu obrovskou výhodu. Zbavuje Vás volby. A tudíž i odpovědnosti. Což by byl pro mnoho lidí velký benefit. 

Jan Sokol napsal: "Běžné občanské vztahy mezi lidmi jsou možné jen tam a do té míry, pokud se všichni navzájem pokládají za svobodné a podle toho se také chovají". Dokud se k sobě budeme chovat jako nesvobodné děti, tak si o běžných občanských vztazích můžeme nechat jen zdát.

A na závěr si dáme básničku. Napsal jsem jí kdysi dávno, někdy na gymplu. Původně to měl být sonet, ale pak mi přišlo, že to má nějak málo rýmů, takže jsem frajersky vložil ješte jeden doprostřed každého verše. Takže teď už to sonet není a já vlastně nevím, co to je, a není to ani moc dobré, ale souvisí to s tím, o čem jsme si tu povídali, takže si to sem odložím :-)

Nářek propuštěnce

Dosud si Pane vzpomínám, jak Váš dráb na nás křičel.

Jak řval, že páteř zlomí nám, hlas za svištění biče.

Jít dál a přidat do kroku, pít jen pot z vlastní tváře,

i na reptání otroků, na smích Vás, otrokáře.

I na řetězy u nohou, na slabý náznak vzdoru,

na existenci ubohou, nehodnou lidských tvorů.

Na plamen, který nezhášel jídla mizerný příděl.

Jak já Vás Pane nesnášel, jak já Vás nenáviděl.

A teď, když jste nás propustil, co z té svobody máme?

Svět pozbyl smyslu, ztratil cíl, víc než bič páteř láme.

Tak bloudím zmaten krajinou, oběšen bez oprátky...

Po čem jsem toužil před rokem, je dnes životní rána.

Je snazší býti otrokem, nežli si dělat pána.

Já mám k Vám prosbu jedinou: vraťte mi pouta zpátky!

Tak a teď se můžeme konečně posunout k tomu, co nás všechny zajímá nejvíc. K nacistům a ke žlutým hvězdám pro Neočkované. Ale to až v dalším (konečně krátkém, haleluja!) článku příští týden ;-)