Co dělat a nedělat po střelbě na Karlovce 2/3

Toto je druhá část trojdílného textu,

jehož první část naleznete ZDE a třetí část ZDE

Co moc nefunguje

Po každé velké tragické události, jako je teroristický útok nebo masová střelba, se okamžitě rozběhnou debaty o tom, co udělat pro to, aby se to už neopakovalo. Chtěl bych se krátce zastavit u opatření, která podle mě moc nefungují, ale po kterých nemalá část veřejnosti (i politiků) po každé takové události volá.

Prvním takovým, podle mě víceméně zbytečným, opatřením, jsou bezpečnostní rámy a kontroly na každém rohu. To je něco, co má (na většině míst) velmi diskutabilní přínos, a přitom je to opravdu velmi nákladné (u toho rámu musí taky někdo stát a toho člověka musíte platit apod.). Jsou pochopitelně místa, kde bezpečnostní kontroly mají své opodstatnění. Letiště, vládní a soudní budovy atd. Ale hodně bych se bál proliferace podobného opatření na další místa, protože to v českém kontextu prostě moc nedává smysl.

Ten hlavní problém je, kam vlastně všude chcete ty rámy dát? Na všechna místa, kde se pohybuje hodně lidí? Do všech obchoďáků, na všechna nádraží, při vstupu do metra? V některých zemích to tak je. Chceme to i u nás? Kromě toho, že to opravdu hodně stojí a že to strašlivě zdržuje, to má hlavně navozovat pocit bezpečí. Nevím jak u vás, ale u mě to vzbuzuje pocity přesně opačné. Bezpečnostní kontrola mi spíš připomene, že by se něco mohlo stát. I když jsem na to předtím třeba ani nepomyslel.

V samostatné ČR jsme nezažili žádný pořádný teroristický útok a byli jsme svědky tří velkých masových střeleb (Uherský Brod 2015, ostravská nemocnice 2019 a Filosofická fakulta 2023). Kam všude byste dali bezpečnostní rámy, abyste zabránili příští podobné tragédii? Do všech škol? Do všech nemocnic? Do všech maloměstských hospod?

No dobře, tak řekněme, že jenom do všech škol. Děti musíme chránit především. A do jakých škol? Vysokých, středních i základních? Víte, kolik jich u nás je? Víte, co by to znamenalo za investici z veřejných peněz? Kolik finančních i lidských zdrojů by to spolklo? Dobře, můžete namítnout, že cena dětského života je nevyčíslitelná, ale to nic nemění na tom, že máme jen omezené zdroje. Když je přesměrujete z jiných oblastí (třeba ze zdravotnictví nebo školství) může to mít na děti v konečném důsledku mnohem závažnější dopady.

A víte jistě, že by pachatel s automatickou puškou prostě místo pozdravu nezastřelil toho ospalého páprdu ze soukromé bezpečnostní služby, který by u toho rámu pravděpodobně stál (ve chvíli, kdy budou rámy skutečně ve všech školách, tak nejspíš nebudou obsluhovány samými příslušníky speciálních jednotek) a po pětivteřinovém zdržení pokračoval dál do budovy? Jako se to ve světě stalo na řadě míst, kde takové kontroly zavedli. Naposledy třeba ve škole v Bělehradě (a sekuriťáka a osm spolužáků tu zastřelil sotva třináctiletý kluk). Na většině amerických škol mají nějakou formu bezpečnostních kontrol často už od 90. let, a přesto jsou v posledních letech jak počty školních střeleb, tak počty obětí zřejmě nejvyšší v americké historii.

Bezpečnostní rámy, na to, jak jsou drahé, opravdu nejsou samospásné. Ano, někoho to může odradit, ale onen někdo si pořád může vybrat velké množství dalších míst, kde můžete zabít hodně lidí a přes žádnou kontrolu neprocházet. Protože úplně všude je zkrátka postavit nemůžete. A výše uvedený výčet českých příkladů (hospoda, nemocnice, škola) jen dokládá, jak nepředvídatelné podobné útoky vlastně jsou.

Člověk by si řekl, že na některých místech jste před terorismem a masovými vrahy více v bezpečí než jinde. Třeba v přelidněných centrech velkých měst, u významných budov apod., se budou lidé stresovat asi víc než v malé vesničce v horách. To je ale chyba. Zabít vás mohou fakt kdekoliv. Ano, máme tu řadu útoků na místech, kde byste je možná čekali (třeba na velkých koncertech, letištích apod.), ale taky spoustu podobných tragických událostí tam, kde to na první dobrou úplně očekávatelné není. Islamistický útok na soukromý vánoční večírek v San Bernardinu v roce 2015. 23 mrtvých po řádění jednoho pachatele na různých zapadlých místech kanadské provincie Nové Skotsko (2020). Teroristický útok na základní tábor pod osmitisícovkou Nanga Parbat v roce 2013 (o moc dál od civilizace už být ani nemůžete). Střelba v úplně obyčejné hospodě v Uherském Brodě v roce 2015 atd.

Stát se to prostě může kdekoliv a kdykoliv a je strašně těžké tomu předejít podobnými opatřeními. Z hlediska současných teroristických trendů mohou být bezpečnostní rámy občas dokonce kontraproduktivní. Před bezpečnostními rámy na frekventovaných místech totiž vzniká co? Vzniká tam fronta. A teroristé už bohužel před nějakou dobou zjistili, že z hlediska mediálního pokrytí je v zásadě jedno, jestli zabijete větší množství před bezpečnostní kontrolou nebo za ní. A před ní je to snazší. Takže tu máme hned několik útoků na velká letiště, která se odehrála v normálně přístupných částech terminálu, ale měla podobný počet obětí a mediální pokrytí, jako kdyby se teroristé dostali až za bezpečnostní rámy (již zmíněné istanbulské letiště 2016, bruselské letiště Zaventem ve stejném roce, moskevské letiště Domodědovo 2007 atd.).

Proto jsem měl také docela problém s bezpečnostními kontrolami, které byly za Miloše Zemana zavedeny na Pražském hradě (a jejichž hlavní motivací byl nejspíš strach z vyvěšení dalších rudých trenek). Kromě toho, že jsem si jako Pražák zvykl si přes Hrad občas jen tak zkracovat cestu, mi to přišlo jako blbý nápad hlavně proto, že do toho velkého chumlu turistů před bezpečnostní kontrolou mohl někdo velmi snadno najet dodávkou, anebo si mezi ně stoupnout s bombou a výsledek by byl úplně stejný, jako kdyby tam ta kontrola nebyla (a v médiích by se stejně psalo o útoku na Pražském hradě). Já neříkám, že na Pražském hradě žádné kontroly být nemají. Dává smysl kontrolovat auta při vjezdu a dává smysl procházet přes rám, když jdete do prezidentské kanceláře. Ale z výše uvedeného důvodu nedává smysl procházet přes rám, když jdete na nádvoří. Protože cílem kontrol má být chránit lidi, nikoliv nějaké veřejné prostranství.

Velmi podobný názor mám i na další hit posledních let, kterým jsou bezpečnostní školení a nácviky pro případ hromadné střelby. Tenhle nešvar se velmi rozmohl na amerických školách a teď se hned vyrojila řada hlasů, že by bylo dobré to zavést i u nás. Aby děti věděly, co mají dělat, když se v jejich škole začne střílet.

Tady je myslím hned několik problémů. Za prvé tu opět platí námitka, že je to drahé (v USA na to vzniklo celé odvětví soukromých konzultantských společností, které na tom solidně vydělávají) a že to má velmi diskutabilní přínos. Neviděl jsem žádný důkaz, že by zavedení podobných školení snížilo počet obětí. Naopak opět platí, že počet případů i obětí rostl dál i poté, co se to skoro všude zavedlo. Takže to zjevně moc nefunguje.

Další menší zádrhel je, že spolu se svými budoucími obětmi bývá při těchto akcích proškolen i budoucí pachatel, který se tak krásně dozví, kam a kudy mají děti utíkat apod. Naprostá většina pachatelů školních střeleb jsou totiž studenti (anebo čerství absolventi) dané školy. Větší problém nicméně vidím v tom, že pro celou řadu dětí jsou podobné akce krajně stresujícím zážitkem. Často se podobný nácvik provádí "naostro", takže se dětem neřekne, že se jedná o cvičení, po škole začne pobíhat figurant a střílet a sleduje se, jak se kdo zachová. A pak se to vyhodnocuje a řekne se, co kdo dělal špatně. Citlivější děti se při tom strachy pomočí, nebo z toho mají dlouhodobé trauma, ale tak děláme to pro jejich bezpečí, že...

Jistě, podobná cvičení se nejspíš dají dělat i citlivěji (i když pak zase budou mít podobný efekt, jako mají formální požární cvičení u nás), ale podle mě je hlavní problém jinde. Bezpečnostní rámy a cvičení na přítomnost aktivního střelce jen podporují už zmiňovanou "kulturu školních střeleb". A já si naopak myslím, že čím víc budeme žákům a studentům připomínat existenci školních střelců, tím víc takových střelců bude.

Část bezpečnostní komunity v tomhle se mnou nejspíš nebude souhlasit, ale to se nedá nic dělat. Fakt je bohužel takový, že podobná cvičení mají velmi malý reálný efekt. I bez nich se většina lidí zachová tak, jak by se v případě střetu s aktivním střelcem zachovat měla. Tedy začnou utíkat a když už není kam utíkat, tak se schovají.

"Správný" postup je myslím vcelku známý. Když se začne střílet, vypadněte odtamtud. Když nemůžete utéct, snažte se ideálně zabarikádovat v místnosti, nebo se alespoň schovat. Když vás pachatel najde a nic jiného vám už nezbývá, fyzicky na něj zaútočte. To už stejně nemáte co ztratit a třeba to vyjde. Skoro bych si tipnul, že většina lidí se zhruba takto zachová i tehdy, když žádným cíleným výcvikem neprošla (a mediální výpovědi přeživších z Filosofické fakulty to myslím víceméně potvrzují). Pak jsou tu lidé, kteří prostě v podobné extrémní stresové situaci zamrznou a nedokážou udělat vůbec nic, ale i pro ně platí, že by nejspíš takto ztuhli, i kdyby byli proškolení.

S podobnými cvičeními je to trochu jako s bezpečnostními instrukcemi v letadle. Lidé, kteří při nich dávají pozor, mají nejspíš nepatrně vyšší šanci na přežití leteckého neštěstí. Ale že by měli výrazně vyšší šanci na přežití, to se myslím říct nedá (ale možná máte nějakou statistiku, která mi to vyvrátí). Obávám se, že jak v případě leteckých katastrof, tak aktivních střelců, rozhoduje o vašem přežití do značné míry náhoda. Třeba to, ve které části letadla (anebo ve které učebně) sedíte.

Většina školních střeleb má víceméně podobný průběh. Pachatel vejde do první místnosti a začne střílet. V této místnosti bude velký počet obětí (obvykle naprostá většina obětí dané masové střelby). V této místnosti proto nechcete být. O tom, jestli v ní budete, přitom rozhoduje do velké míry náhoda. Lidé v této místnosti mají strašně málo prostoru pro jakoukoliv reakci a je vcelku jedno, jak dobře jsou proškolení. Když už je někdo vedle vás a ten někdo má zbraň a vy ne, tak ať uděláte cokoliv, tak to pro vás nejspíš nedopadne dobře.

Na americkém školení byste se dozvěděli, že v takové situaci se má celá třída jako jeden muž vrhnout na pachatele. Což mi přijde jako asi stejně užitečná rada, jako že když na vás útočí žralok, tak ho máte píchnout prstem do oka. Ano, teoreticky by to asi mohlo zafungovat. Ale představa, že když někdo vejde do třídy a začne rovnou střílet, tak narazí na dobře organizovaný a koordinovaný odpor, mi přijde spíše mytologická.

To je ta špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že lidé ve všech ostatních místnostech mají už šanci na přežití výrazně vyšší. Od chvíle, kdy poprvé vystřelí, má pachatel v západní společnosti obvykle poměrně málo času, než narazí na ozbrojený a kvalifikovaný odpor bezpečnostních složek (až na řadu nešťastných výjimek a fatálních selhání, mezi které FF UK naštěstí nepatří). Většinou má spíše minuty než hodiny. Jakmile pachatel zabije větší množství lidí na prvním místě, kde začne střílet, na všech ostatních místech už většinou potkává řádově méně potenciálních obětí. Hodně lidí mezitím uteče, nebo se schová. Pachatel si hledá snadné cíle a nemá čas důkladně procházet všechny kouty nebo se dobývat do zamčených dveří. Proto v této druhé fázi střelby už bývá obětí výrazně méně. Nakonec dorazí bezpečnostní složky a pachatel se nejčastěji sám zastřelí, méně často se s policisty pustí do konfliktu a je zastřelen. To je "standardní" průběh takřka každé školní střelby a aktivního střelce v budově vůbec (výjimky zde samozřejmě potvrzují pravidlo).

Takže ne, bezpečnostní rámy do každých dveří a nácviky pro širokou veřejnost jsou podle mě neproduktivní opatření. Náklady zde neodpovídají výnosům. Ale něco se udělat musí, ne? Tak za prvé – ne vždycky se musí něco udělat. Já se k nějakým (podle mého názoru) funkčním opatřením ještě dostanu, ale chtěl bych varovat před touhle převládající představou, že po každé podobné tragédii se něco musí udělat za každou cenu. Protože to, co se udělá, taky může mít strašlivé důsledky pro naši svobodu a základní práva. Anebo to může být příšerně drahé, a přitom s minimálním efektem. A hlavně když už se to jednou udělá, tak je strašně těžké to vzít zpátky.

Opatření, která se přijímají bezprostředně po útoku, málokdy bývají systematická a promyšlená. Jak ukazuje například analýza vývoje britské protiteroristické legislativy v průběhu 20. a na počátku 21. století, kterou prezentovala doktorka Jessie Blackbournová z právnické fakulty oxfordské univerzity na konferenci International Studies Association v roce 2009.

Ta jako příklad uvádí tzv. Civic Authorities Act (také známý jako Special Powers Act) z roku 1922, který reagoval na politicky motivované násilí v Severním Irsku. Tento zákon dával vládě možnost "učinit veškeré nezbytné kroky a opatření k zachování míru a veřejného pořádku". Tato opatření zahrnovala možnost zavedení úplného zákazu prodeje alkoholu, omezení shromažďovacího práva (včetně zákazu protivládních demonstrací), právo zatýkat bez soudního příkazu a zadržovat lidi bez soudu po předem nestanovenou dobu, zákaz vydávání novin atd.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že daný zákon omezoval některá základní občanská práva, která tvořila základ britského právního systému. Tvůrci zákona si toho byli vědomi a prezentovali tento právní předpis jako "mimořádné a dočasné opatření k řešení aktuální krize". Zákon měl platit pouze na území Severního Irska (nikoliv ve zbytku Spojeného království) a po roce měl parlament rozhodnout o jeho zrušení nebo prodloužení. Toto mimořádné jednoleté opatření k řešení aktuální krize nakonec zůstalo v platnosti přes půl století – až do roku 1973. V roce 1973 přitom nebyl zákon zmírněn, ale nahrazen novými právními předpisy (Emergency Provision Act a Prevention of Terrorism Act), které byly v některých ohledech ještě přísnější (protože reagovaly na bombovou kampaň IRA přímo na anglickém území).

Především rozšiřovaly některá opatření z roku 1922 (např. možnost zatčení bez soudního příkazu), dosud omezená na Severní Irsko, na celé území Spojeného království. Také tyto zákony byly prezentovány jako dočasné, ale opět zůstaly v platnosti celá desetiletí (do roku 2000), kdy po velkém masakru v Omaghu (kde IRA zavraždila 29 lidí) a po 11. září byly přijaty nové, opět přísnější zákony (které např. zaváděly pro případy terorismu soudní procesy bez poroty, možnost usuzovat z mlčení obviněného na přiznání viny atd.).

Britský případ má svou analogii v mnoha západních zemích a poukazuje na dva závažné problémy. Za prvé – protiteroristická legislativa je přijímána poněkud jiným způsobem než řada jiných "běžných" zákonů. Obvykle jde o rychlou reakci na právě proběhlý úspěšný útok, kdy veřejnost i politiky ještě ovládá strach a vztek, protože mají v živé paměti strašlivé obrázky trpících obětí. Vyděšení lidé v návalu emocí volají po rychlém řešení, opozice kritizuje vládu, že nedokázala občany ochránit. Všichni opakují, že se "něco musí rychle udělat", aby se podobné hrůzy už nemohly opakovat. Vláda je pod takovým tlakem "něco rychle udělat", že skutečně (prakticky ve všech případech) něco rychle udělá – obvykle zpřísní protiteroristickou legislativu, dá více pravomocí a prostředků bezpečnostním složkám, zdvojnásobí peníze na bezpečnostní opatření atd. Vše se dělá ve spěchu, bez rozmyslu, pod tlakem a v návalu emocí. Ti bystřejší si uvědomují, že přijímaná opatření mají svá rizika (např. jsou extrémně drahá, takže se kvůli nim musí škrtat v jiných oblastech rozpočtu, třeba v sociální oblasti nebo ve zdravotnictví; případně dokonce omezují některá základní práva), ale nikdo si v napjaté atmosféře nedovolí tato opatření kritizovat, protože by to byla politická sebevražda – jde tu přeci o bezpečnost a lidské životy. Maximálně se všichni chlácholí tím, že jde jen o dočasná opatření, která zrušíme hned, jak pomine aktuální "mimořádné riziko".

Za druhé – emoce po čase opadnou, ale prakticky nikdo se následně nemá k tomu, aby dříve přijatá opatření kriticky zhodnotil (především s odstupem posoudil jejich skutečný přínos) a případně zrevidoval. Něco takového je riskantní, protože pokud to uděláte a následně opět dojde k nějakému teroristickému útoku, lidé vám jej dají za vinu (útok se stal proto, že jste zmírňovali protiteroristickou legislativu). Výsledkem je, že "dočasná opatření pro případ aktuální krize" zůstávají v platnosti celá desetiletí, přesněji nejméně do další krize. Jakmile přijde další krize (tedy obvykle další velký úspěšný teroristický útok) s železnou pravidelností dochází k dalšímu zpřísňování protiteroristické legislativy, dalšímu navýšení finančních prostředků na tuto agendu apod. Tak to jde stále dokola a dokola jako v začarovaném kruhu – zákony jsou stále přísnější, utrácíme stále víc peněz, vyčleňujeme stále víc lidí atd.

Pokud by to byla racionální reakce na stále narůstající problém, pak budiž. Jenže analýza Blackbournové (stejně jako řada dalších prací, např. od Laraine Hanlonové z univerzity v Limericku) ukazují, že problém nenarůstá, spíše se periodicky vrací jeden a ten stejný v nových a nových vlnách veřejné paniky, která přijde a zase utichne. Co je ale podstatnější, historická perspektiva jasně dokládá, že neustále tvrdší opatření jednoduše nejsou účinná – nedokáží zabránit opakování teroristických útoků. A to tak, že vůbec. Pokud problém zmizí nebo utichne (např. když IRA nakonec složila zbraně a oznámila, že nadále nebude pokračovat v ozbrojeném boji), je to obvykle z jiných důvodů než kvůli stále přísnější legislativě a drsnějším trestům. Naše opatření se snaží léčit symptomy, nikoliv jádro problému, a proto jsou dlouhodobě neefektivní. Což nám nebrání přijímat další a další.¨

Co docela funguje

Takže se jako nedá dělat vůbec nic? Ale ano, dá. Taky se toho dost dělá, jenom o tom nejspíš nevíte. Existuje řada "neviditelných" opatření, která hodně pomáhají při prevenci i zvládání podobných událostí. Většina z nich se přímo netýká veřejnosti, takže je tady nebudu řešit do detailu. Jsou to záležitosti jako zlepšení mezinárodní i vnitrostátní komunikace a koordinace mezi zpravodajskými službami, sjednocující se legislativa napříč (nejen) evropskými zeměmi apod. Školení a cvičení mi sice nedává moc smysl pro širokou veřejnost, ale pro státní a bezpečnostní složky naopak význam má a to obrovský. Řada podobných opatření, která už nás teď chrání, se u nás zavedla v minulosti a některá z nich připravovali a pomáhali uvádět do praxe moje šikovné kolegyně a šikovní kolegové v mém předchozím zaměstnání.

Můj další tip je, že když už chcete do něčeho mermomocí nalít obrovské peníze, tak je nelijte do bezpečnostních rámů, ale spíš do v ČR těžce podvyživené psychologické a psychiatrické péče. Ta je obecně strašlivě podfinancovaná a trpí nedostatkem lidí i dalších zdrojů. Přitom její zkvalitnění by mělo obrovské benefity nejen z hlediska nějakého střílení, ale na duševní zdraví populace obecně. Protože z hlediska duševního zdraví a např. také léčby závislostí tu vidíme mnoho negativních trendů (které souvisí např. také s novými technologiemi), které mohou mít dlouhodobé celospolečenské důsledky, z nichž jsou masové vraždy tím možná nejviditelnějším, ale ve skutečnosti ne tím nejzásadnějším projevem. Tohle by fakt pomohlo na mnoha úrovních, takže jestli chcete utrácet velké částky, nasypte to sem.

Nedostatečné kapacity psychologické a psychiatrické péče ostatně omezují i další potenciálně účinná opatření, jako jsou například psychotesty pro získání zbrojního průkazu. Ty by myslím rozhodně dávaly smysl; když už ne v pravidelných intervalech, tak přinejmenším u všech nových žadatelů o zbroják. A následně samozřejmě "na udání" (od lékaře apod.) o zhoršení psychického stavu v případě stávajících držitelů. To by bylo hezké, ale aby to mělo nějaký význam, tak by to nemohly být jen nějaké zcela formální testy na papíře, ale skutečně důkladné psychiatrické vyšetření. Na tom se asi všichni shodnou, ale brání tomu zejména fakt, že současný systém psychiatrické péče na to jednoduše nemá kapacity. A to je škoda.

To všechno jsou ale z mého pohledu tak trochu kosmetické záležitosti. Pokud bych měl vymyslet nějaké opatření, které by bylo skutečně účinné, tak by muselo cílit na míru naší pozornosti, o které už jsem psal na začátku. A tady bych se opravdu nebál zasahovat do svobody slova, resp. svobody způsobu mediálního projevu. Mimo jiné proto, že do svobody slova už v tomto ohledu dávno zasahujeme, jen jste si toho možná mnozí zatím nevšimli, anebo jste tomu dokonce tleskali (celá EU má poměrně přísné zákony na čistě verbální či obecně veřejnou podporu terorismu atd.).

Předem podotýkám, že následující pasáž je čistě teoretický návrh, který sám považuji za politicky neschválitelný a nijak jsem se nezabýval jeho právními aspekty, ústavností atd. Když už nemůžeme spoléhat na nějaký kodex novinářské slušnosti, profesionality a zdravého rozumu (což u mnoha médií zkrátka nemůžeme), tak bych centrálně nařídil následující:

• Zprávy o některých násilných trestných činech (zejména o teroristických útocích a masových vraždách) by nesměly být na titulních (anebo klidně na prvních třech) stranách tištěných médií a v prvních (třeba) pěti odkazech nebo reportážích médií digitálních a audiovizuálních; omezení by se týkalo jen událostí v ČR, Evropě, USA a Kanadě (protože když se něco stane jinde, tak to většina lidí tolik neprožívá, protože je to pro nás daleko). Výjimku by měla pouze varování a pokyny oficiálních míst a bezpečnostních složek, zveřejňovaná za účelem ochrany obyvatelstva. K těmto varováním by dané médium nesmělo (na první straně atd.) dodávat žádný vlastní obsah. Toto opatření platí (na rozdíl od následujících) po neomezenou dobu.
• V prvních 72 hodinách od události by se směly zveřejňovat jen a pouze oficiální prohlášení oficiálních míst (prohlášení politiků, kteří v době události nezastávají žádnou související exekutivní funkci, se nepovažují za oficiální místa). K těmto prohlášením by dané médium nesmělo vůbec nic přidat. To by mělo zejména za cíl zamezit "online zpravodajstvím", které celou událost sledují minutu po minutě a podobným zvrácenostem. Toto prvotní zpravodajství bývá stejně plné úplných nesmyslů, které se pak později musí uvádět na pravou míru (protože se příspěvky zveřejňují v době, kdy stejně nikdo nic pořádně neví) a v horším případě živé zpravodajství dokonce dodává informace pachateli (živé záběry bezpečnostních složek, připravujících se na zásah apod.). To si nevymýšlím, sám vím nejméně o třech případech, kdy mediální pokrytí výrazně zkomplikovalo probíhající zásah či vyšetřování (olympiáda v Mnichově 1972; zatýkání bratrů Kouachiových 2015; Boston 2013).
• První měsíc po události by bylo veškeré informování o události omezené na jednu normostranu denně (vyjádření oficiálních míst a složek se do tohoto omezení nepočítají). Na jednu normostranu dáte všechno podstatné a nemůžete se vykecávat o nesmyslech. Normostrana platí i pro mluvený obsah. Když si ji vyplácáte a něco nového se k případu stane, máte smůlu a musíte čekat do dalšího dne. Ono to počká. To by mohlo zamezit tomu, aby jedno médium publikovalo na stejné téma padesát článků či reportáží.
• Prvních šest měsíců po události by nikdo nesměl zveřejnit žádný obrazový materiál. Jakože fakt žádný, ani ilustrační fotku. To by platilo i pro televizi. Pokud o tom televize chce mluvit, tak to prostě přečtěte, ale neukazujte žádné záběry z místa apod. Neplatí pro tiskovky oficiálních míst, které můžete ukázat. Oficiální místa by také neměla zveřejňovat žádný obrazový materiál, pokud to není v zájmu ochrany obyvatelstva. Po půl roce si zveřejňujte, co chcete, to už bude každému jedno.
• První tři roky po události by se nesmělo zveřejnit jméno, natož fotografie pachatele. Ani iniciály. Pachatel může být označován jen jako "pachatel", "vrah" apod. Může být naopak zveřejněn motiv a vztah pachatele k obětem, protože to může být pro veřejnost důležité vědět (byl to islamista, byl to student dané školy atd.). Po tuto dobu nesmí být zveřejněna ani žádná prohlášení pachatele (učiněná před, po, nebo během útoku), maximálně smějí být parafrázována v rámci stručného informování o motivu. Veškerá výše uvedená omezení se následně budou vztahovat i na případný soud s pachatelem, který nesmí být přenášen živě a informování o něm je opět bez obrazového materiálu a omezené na jednu normostranu denně, která nesmí být mezi hlavními zprávami atd.
• Výše uvedená omezení by platila pro média, ale také pro některé digitální platformy s velkým dosahem (např. Wikipedii). Pro jednotlivce bych se nebál trestat šíření dezinformací o podobných činech, které by měly charakter šíření poplašné zprávy, podněcování k nenávisti apod. Je podstatné, aby byly trestány pouze dezinformace (tedy soudně prokazatelné lži), nikoliv názory. Lež totiž není názor.
• Po třech letech už žádná omezení pro nikoho neplatí, protože tři roky stará zpráva už nebudí takové emoce.

Tady by se zkrátka musela citlivě vyvažovat snaha podobné zprávy co nejvíc "upozadit" (což by myslím mělo výrazný pozitivní efekt na četnost podobných událostí) s právem lidí na informace. A také tu jde samozřejmě o demokratickou kontrolu postupu oficiálních míst. Osobně si myslím, že právo na informace mají v tomto případě především lidé, kteří byli danou událostí přímo zasažení (příbuzní obětí, přeživší) a těm by měla vycházet oficiální místa v tomto ohledu maximálně vstříc. Nemyslím si, že je jakkoliv užitečné, aby si média na podobném typu událostí zvyšovala sledovanost, anebo aby si na nich politici ze všech částí spektra přihřívali polívčičku.

Výše uvedená opatření by měla vést k tomu, že se podobnými typy událostí nebude zbytečně zahlcovat veřejný prostor, což je ve všech směrech kontraproduktivní a vlastně i nebezpečné. Kdo se bude chtít o nich něco dozvědět, tak se to i při platnosti výše uvedených opatření dozví. Ale bude se muset sám aktivně trochu snažit, nebudeme to cpát všemi otvory do všech, kteří o to možná ani nestojí. Myslím, že by to mohlo přispět i k tomu, že by informování o podobných věcech mohlo být opatrnější, věcnější, a nakonec i pravdivější. Protože když máte hodně omezený rozsah, tak si musíte víc rozmyslet, co vlastně pustíte ven. Kdyby byly například na jednu normostranu omezené moje články, tak by nikdy žádný nevznikl.

Možná si myslíte, že je to poměrně drastický přístup, ale já si opravdu myslím, že by to bylo jediné opatření, které by mělo opravdu významnější účinek. Za relevantní považuji nicméně námitku, že v časech sociálních sítí by omezení mediálního informování mohlo vést ke spekulacím a výmyslům na neoficiálních platformách. Na tuto námitku bych oponoval, že to k tomu dnes vede stejně, bez ohledu na kvalitu mediálního zpravodajství (polovina Američanů dnes věří konspiračním teoriím o 11. září, a to navzdory tomu, že mediální pokrytí dané události bylo neuvěřitelně podrobné a rozsáhlé a k celé události je dostupné obrovské množství kvalitních zdrojů). A navíc bych, jak říkám, byl výrazně přísnější v přístupu k dezinformacím na neoficiálních platformách typu sociálních sítí.

Popravdě si nemyslím, že se podobných omezení svobody projevu v nejbližší době dočkáme, a navíc netuším, jak velké právní překážky by něco podobného muselo překonávat. A to i přesto, že v římském právu (na kterém je naše evropská právní tradice postavená), pro něco podobného máme precedent. V antice existoval fenomén damnatio memoriae, což bylo něco jako "povinnost zapomenout" nějakou konkrétní osobu nebo událost. Respektive ji ničím a nijak nepřipomínat.

Jako nejznámější příklad osoby, která byla něčím podobným (zcela po právu) postižena, se uvádí Řek Hérostratos. To byl zcela bezvýznamný pasák dobytka, který se roku 356 př. n. l. rozhodl, že už bezvýznamný být nechce a že se jednou provždy nesmazatelně zapíše do historie. Jelikož člověk jeho postavení měl jen velmi omezené možnosti, jak se do historie zapsat, zvolil Hérostratos netradiční metodu a zapálil Artemidin chrám v Efesu, jeden z antických sedmi divů světa a dost možná nejkrásnější stavbu v řeckém světě vůbec. Za svůj čin byl vcelku očekávatelně popraven, co je ovšem pozoruhodnější je, že pro odrazení jeho případných napodobitelů bylo v Efesu pod trestem smrti zakázáno zmiňovat jeho jméno. V psychologii se pak termín "herostratismus" dodnes používá pro chorobnou touhu po slávě za každou cenu.

Z toho, že Hérostratovo jméno známe i dnes (po více než dvou tisíciletích od jeho smrti) jasně vyplývá, že se ono opatření poněkud minulo účinkem a tenhle nýmand se skutečně do historie zapsal. Stejně tak dodnes známe i jména všech římských císařů, kterých se nařízení damnatio memoriae osobně dotklo – ve starověkém Římě nebylo až tak výjimečné, že nastupující císař nenáviděl svého předchůdce natolik, že nechal jeho jméno odstranit ze všech veřejných nápisů a pomníků a občas nechal i přetesat obličeje soch, aby po bývalém vladaři nezůstala opravdu žádná památka. Je tedy sice pravda, že v antice (ale třeba také v Sovětském svazu) bylo podobné nařízení často zneužíváno v rámci politické propagandy, ale myslím, že bychom to celé mohli ošetřit tak, abychom toto riziko mininalizovali.

Nevím, jestli moje argumentace antikou ještě dnes někoho kompetentního přesvědčí, aby podobná opatření zaváděl (obávám se, že nejspíš ne), ale jednu dobrou zprávu bych pro vás měl. Nemusíte čekat, až podobná plošná omezení zavede stát. Můžete si je dobrovolně naordinovat sami. Pokud vás to emočně zatěžuje, nesledujte to, neklikejte na to. Není to povinné (byť chápu, že je občas těžké se tomu vyhnout). Opravdu o nic nepřijdete. Nikomu tím nepomůžete, akorát se budete cítit hůř. Soukromé ignorování podobných událostí není neúctou k jejich obětem. Myslím, že spíš naopak.

Tím, že podobné věci nebudete sledovat, nebudete ve větším nebezpečí. Je to, jako když sedáte do letadla. Neřešte, že může spadnout. Ano, může. Ale je lepší na to nemyslet, anebo o tom vůbec nevědět. Ušetříte si dost stresu a na 99,9 % se to nestane. A pokud se to náhodou stane, tak s tím stejně nic neuděláte. Lidi, kteří se ve spadlém letadle báli létání, umřeli úplně stejně, jako lidi, kteří se nebáli. Ale lidi, kteří se nebáli, na tom byli po většinu života výrazně líp. A úplně nejhůř na tom pak byli lidi, kteří kvůli iracionálnímu strachu nikdy nevytáhli paty ze svojí rodné vsi.

Toto je druhá část trojdílného textu, jehož třetí část

(věnovanou zbraním a hodnocení policejního zásahu) naleznete ZDE

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.