Kdo za to může 2 - co se naší vládě nepovedlo aneb jak zabránit třetí vlně

Toto je pokračování textu jehož první část naleznete zde.

Jak to jenom těm lidem říct?

Na první straně každé příručky základů krizové komunikace se píše, že v časech ohrožení je nutné, aby lídři vystupovali jednotně a rozhodně a podávali svým lidem jasné a srozumitelné informace. Už z této věty je myslím jasné, že žádný z členů Babišovy vlády pravděpodobně nečetl z učebnice krizové komunikace ani obal. Protože ta naprosto neuvěřitelná shitshow, kterou tihle lidé během pandemie předvedli, by se měla do učebnic dostat taky - byl to totiž učebnicový příklad, jak to nedělat.

Ono by se třeba někomu mohlo zdát, že lepší komunikací by se toho mnoho nevytrhlo, protože to, na čem skutečně záleží, jsou "tvrdá" opatření. To je ale, přátelé, omyl. Léčit se dá i slovem - a není to žádná velká esoterika. Německý prezident Steinmeier před pár týdny udělil státní vyznamenání epidemiologovi Christianu Drostenovi za jeho roli v současné pandemii. Světově uznávaný vědec Drosten přitom nebyl vyznamenán ani tak za to, že se podílel na vývoji rychlotestů na covid-19, ale za to, že ve svých podcastech a veřejných vystoupeních trpělivě a srozumitelně vysvětloval i naprostým laikům smysl všech vládních opatření, vyvracel nejčastější mýty o koronaviru a pravidelně prezentoval nejnovější poznatky světové vědy o tomto onemocnění.

A ukázalo se, že Němci jsou po kvalitních a ověřených informacích skutečně hladoví - Drostenův pravidelný půlhodinový pořad "Corona Virus Update" se vysílal ve veřejnoprávním rozhlase NDR, ale byl dostupný i jako podcast na internetu, kde počet přehrání a stažení překročil 60 milionů. "Provedl krizí miliony lidí," ocenil Drostena při předávání cen německý prezident. Němečtí vrcholní politici totiž byli (na rozdíl od těch našich) natolik příčetní, že se s Drostenem jednak pravidelně radili, ale především se na něj ve své veřejné komunikaci pravidelně odkazovali. Takže si každý politik neblábolil, co chtěl, ale všichni nechávali vysvětlení na jednom konkrétním odborníkovi - Němci proto věděli, u koho se dají informace o koronaviru najít a díky Drostenově vědecké autoritě jim také naprostá většina z nich důvěřovala.

K čemu je to celé dobré? Když větší množství lidí pochopí, co se to vlastně děje a jaký je smysl jednotlivých opatření, bude tato opatření také více lidí dodržovat. A to dokonce dobrovolně, bez donucování a pokutujících policajtů. Když bude opatření dodržovat více lidí, budou mít větší efekt. A efektivnější opatření pomáhají chránit ekonomiku i lidské životy. Tyto dopady jsou nesnadno měřitelné, ale klidně to může být tak, že Drosten sám, jenom svým vysvětlováním, reálně zachránil tisíce životů a ušetřil německé ekonomice miliardy eur. Miliardy by totiž stála tvrdší opatření, která Němci dlouho nemuseli zavádět, protože jim lépe fungovala opatření měkčí.

Také v Německu se samozřejmě konaly početné demonstrace antirouškařů a popíračů, tak jako jinde v Evropě. Ale realita byla taková, že tihle hlasití odpůrci reality tvořili jen nepatrný zlomek německé populace. Podle průzkumů znalo, chápalo a respektovalo vládní opatření 80-90 % procent Němců. "Tak velké podpory se dá dosáhnout jenom tehdy, když se drtivá většina lidí nad těmi opatřeními zamyslí a pochopí je," řekl sám Drosten. Jen pro srovnání - současná důvěra v předsedu vlády Andreje Babiše v souvislosti s informacemi o koronaviru je podle agentury Kantar CZ ubohých 36 %. Jak chcete lidi o něčem přesvědčovat, nebo je k něčemu nutit, když vám dvě třetiny z nich nevěří. A v tomto případě to není vina těchto lidí, Babiš si za tato úděsná čísla může sám.

Říkali jsme si, že lídři mají v krizových situacích vystupovat jednotně a rozhodně a podávat lidem jasné a srozumitelné informace. My jsme místo toho byli svědky toho, jak se ministr vnitra hádá na Twitteru s ministrem zdravotnictví, "kdo komu půjčuje čí" respirátory. Pan Hamáček se rozhodl, že zrovna teď je ten pravý čas se politicky vymezit vůči hnutí ANO (kterému předtím několik let poctivě dělal stafáž) a zkusil si udělat jméno na tom, že bude víc akční než ostatní. Což samozřejmě nemohl Andrej připustit, takže se začali veřejně handrkovat o to, jestli má mít v krizi viditelnější roli krizový štáb na vnitru (vedeném politiky ČSSD), anebo spíš ministerstvo zdravotnictví (vedeném politiky ANO). Super, kluci, lepší chvíli jste si na přeměřování toho, čí svetr je červenější, vážně vybrat nemohli.

Jednotliví ministři i premiér vystupovali během celé epidemie totálně nekoordinovaně, vypouštěli si do médií v náhodných intervalech doslova, co chtěli, aniž by to předtím konzultovali s kolegy na vládě. Takže půlka z toho, co oznámili, se nakonec nestala, protože jim to později někdo stopil. A dělali to všichni - Babiš, Hamáček, Vojtěch, Prymula, Plaga, Havlíček atd. Stejnou dobrou praxi žvanit si veřejně kdy chci, co chci, si zavedli ostatně i jednotliví členové krizového štábu a poradních orgánů vlády. Každý si chtěl na epidemii udělat jméno, každý chtěl být vidět.

Abych tady nenadával jen na Andreje, ona ani ta opozice se občas zrovna nevytáhla. Například když pražský primátor Zdeněk Hřib oznámil na Twitteru na zavedení distanční výuky na středních školách na základě dohody s hygieniky. Aby o chvíli později tweetoval, že hygiena s tím nakonec nesouhlasí a že distanční výuka bude jen na VŠ. Sakra, Zdendo, já vím, že jsi jakože ten Pirát, a že vy Piráti musíte být za každých okolností děsně online a live, ale to kurník nemůžeš počkat, až se na něčem finálně dohodnete a teprve potom o tom tweetovat? To Ti nikdo neřekl, že čumět do mobilu na stále ještě probíhajícím jednání je neslušný?

Čímž se dostáváme k dalšímu problému a tím byl fakt, že veškerá opatření se přijímala zdánlivě zcela nahodile, nepředvídatelně a nekoordinovaně. Některá se oznámila a vzápětí byla zrušena. Některá byla zavedena ještě předtím, než byla oznámena. Některá opatření byla konzultována s odborníky, jiná byla konzultována primárně s PR poradci. Jako když ministr zdravotnictví oznámí obnovenou povinnost nošení roušek a premiér ji vzápětí zruší, protože se bojí, že by to mohlo poškodit hnutí ANO v blížících se senátních volbách. Jako by voličům ANO záleželo na senátních volbách.

Mezitím třeba v Irsku zavedli jasné stupně jednotlivých opatření podle aktuálního vývoje epidemie. Když čísla stoupnou nad určitou hranici zavedeme tohle, když nad jinou hranici, zavedeme tohle atd. Takže mohli všichni irští občané a majitelé podniků předem tušit, co se asi bude zavádět a kdy. U nás se rušily velké festivaly hodinu před jejich začátkem, protože někomu ve vládě právě to odpoledne došlo, že vlastně není dobrý nápad je pořádat. Řidiči v Praze a v Brně museli pro změnu rychle běžet přeparkovat svá auta, když vláda v 10 večer oznámila obnovení parkovacích zón s platností od půlnoci. Běda tomu, kdo 24 hodin denně nesledoval tiskovky a tweety čelních politiků.

V Německu se stát snažil poskytnout lidem maximální množství informací, aby znali aktuální vývoj epidemie, důvěřovali institucím a nebáli se neznámého. V Česku odmítal ÚZIS dlouho sdílet veřejně data o kapacitách nemocnic, protože by to, slovy profesora Vladimíra Černého, mohlo "snižovat důvěru pacientů v systém zdravotní péče". Já nevím, jak to máte vy, ale já vždycky když slyším, že před námi stát něco tají, aby nevznikla veřejná panika, tak se hned úplně uklidním, hodím se do pohody a přestanu si dělat starosti. Moje důvěra v systém zdravotní péče díky utajování pokaždé výrazně vzroste, protože hned vím, že stát má těch lůžek nepochybně víc než dost, jinak by jejich počty přece netajil. Je skvělé, že má Ústav zdravotnických informací a statistiky tak osvícené vedení, které pochopilo, že jeho hlavním posláním je chránit lidi před zdravotnickými informacemi a statistikou.

ÚZIS nakonec data o kapacitách nemocnic (hlavně na nátlak Hlídače státu) zveřejňovat začal, ovšem možná by stálo za to, aby k nim doplnil nějakou bližší interpretaci. Dnes jsem si třeba rozklikl jejich tabulku, která visí na stránkách Ministerstva zdravotnictví. Podle ní bylo 22. října v celé ČR k dispozici celkem 3 955 lůžek na ARO a JIP, z nichž 2 960 bylo obsazených (covidovými i necovidovými pacienty). Ten den bylo podle MZ v ČR 751 osob v těžkém stavu s covidem (údaj zahrnuje i lidi na umělé plicní ventilaci a ECMO). Toto číslo narostlo 31. října o více než třetinu (na 1156 osob v těžkém stavu). Člověk by čekal, že pokud o tolik naroste počet lidí v těžkém stavu, klesne počet volných lůžek na JIPkách. Jenže počet volných lůžek intenzivní péče ve stejném období paradoxně vzrostl, a to aniž by odpovídajícím způsobem vzrostl jejich celkový počet (ten se zvýšil jen o 80 lůžek, lidí v těžkém stavu přitom přibylo 405).

WTF? Že by se profesor Černý už zase snažil zvyšovat důvěru v systém? Podívejte, já netvrdím, že se musí hned jednat o nějakou děsivou konspiraci - třeba to má celé nějaké velmi logické racionální vysvětlení, které já jenom nevidím, protože vím o zdravotnickém systému víceméně kulové. Ale to by státu vážně utrhlo žíly, kdyby nám to racionální vysvětlení sdělil? Protože to není tak, že by se jej na to nikdo neptal. Hlídač státu tvrdí, že se už 14 dní opakovaně dotazuje, jak to, že jsou zveřejňovaná data o kapacitách nemocnic tak stabilní, když počet hospitalizovaných rostl v uplynulých týdnech raketovým tempem. A už 14 dní s nimi ÚZIS odmítá jakkoliv komunikovat. A přitom právě o té komunikaci zde již drahnou dobu hovoříme, Mlho! Protože pakliže si pan profesor Černý vážně myslí, že zatloukání "zvyšuje důvěru pacientů v systém zdravotní péče", tak nám asi není pomoci.

Mezitím si na Tchaj-wanu uvědomili, že je tu početná skupina mladých lidí, kteří mají jiné zájmy a preference, než sledovat dlouhé tiskové konference nudných starých páprdů v rouškách živě na ČT24. A že je to zároveň cílovka, ke které potřebujete svoji message nutně dostat, protože právě z ní se nejvíce rekrutují bezpříznakoví přenašeči, takže je u ní dodržování opatření možná ještě důležitější než u ostatních. Tchaj-wanská vláda byla proto velmi aktivní i na sociálních sítích - vytvářela krátká videa a obrázkové memy, ale také okamžitě reagovala takřka na každý mýtus, který se na internetu šířil. Včetně vtipů.

Pamatujete si třeba, jak jsme se všichni smáli tomu, že se virus vrací z prázdnin (když se pan Vojtěch pokusil znovu zavést nošení roušek, než mu to pan Babiš zatrhl)? Nebo tomu, že virus chodí po 22. hodině spinkat (když vláda zavedla noční uzavření restaurací)? Případně tomu vtipnému obrázku, kdy virus proletí nad sedícím člověkem a zasáhne jenom stojícího (když vláda povolila jen ty hromadné akce, na kterých měl každý účastník místo k sezení)? Já si to pamatuju a taky mi to přišlo vtipné. Problém je v tom, že řada lidí brala ty vtipy vážně a přijímaná opatření jim skutečně přišla směšná a absurdní. Protože se nikdo neobtěžoval vysvětlit jejich smysl.

Takže popořadě: z prázdnin se nevrací virus, ale děti. A už jsme si napsali, že děti jsou v téhle pandemii hlavní podezřelí. Říkáte, že děti jsou přece taková roztomilá a nevinná stvoření. Leda houby, roznašeči to jsou! Ta roztomilost, to jsou jen mimikry k zamaskování jejich skryté zákeřnosti. Která se projevuje hlavně tím, že děti často prodělávají covid úplně bezpříznakově, takže to na těch malých potvorách ani nepoznáte a nemůžete je včas izolovat od ostatních. A tak děti roznášejí, infikují a šíří a ani je to nemrzí!

Otevřít 1. září všechny stupně škol bylo dost osudové rozhodnutí. Proč? Protože epidemie exponenciálně rostla už nejméně od půlky srpna. Už tehdy jsme přestávali stíhat trasovat a čísla letěla nahoru velmi varovným tempem. Byl to oheň, nad kterým jsme pomalu začínali ztrácet kontrolu. Pustit děti za téhle situace do škol znamenalo v podstatě rezignovat na šanci, že tu kontrolu v brzké době zase získáme. Bylo to jako najet do doutnajícího domu s cisternou benzínu.

Kromě toho, že umí šířit virus docela nenápadně, mají totiž děti ještě jednu zajímavou vlastnost. Stýkají se s úplně jinými lidmi než vy. Většina z nás žije ve svých sociálních bublinách - vídáme se stále stejným okruhem lidí (přáteli, příbuznými, kolegy z práce). Jenže každá školní třída vytváří nová a nečekaná propojení mezi desítkami těchto našich "dospělých" bublin. Spolužáci vašich ratolestí mají rodiče a příbuzné, se kterými byste se v běžném životě nikdy nepotkali.

U dětí a teenagerů se navíc nedá očekávat, že by u nich dvakrát fungovalo nějaké vzájemné sociální distancování. Děcka ve škole jsou spolu v opravdu těsném kontaktu, hemží se a narážejí do sebe ve třídě mnohem kvalitněji, než asi to děláte vy v zaměstnání (pokud zrovna nepracujete třeba v pornoprůmyslu). Jeden nakažený žák dokáže účinně infikovat podstatnou část své třídy v rekordním čase, a jeho spolužáci si pak nemoc přinesou domů a nakazí své rodiče, prarodiče, strýčky a tetičky apod. Takže pro epidemii představují školy nádhernou příležitost dostat se tam, kam to předtím nebylo možné.

Zároveň samozřejmě platí, že uzavření škol (hlavně 1. stupně základních škol) má snad ty vůbec největší sociální a ekonomické dopady ze všech opatření. S malými dětmi musí být doma alespoň jeden z rodičů, obvykle je to matka, takže najednou máte o pár tisíc sestřiček v nemocnicích míň. Proto se to celé musí dělat opravdu promyšleně a snažit se tyto dopady minimalizovat (např. zajištěním hlídání pro pracovníky v esenciálních profesích).

Panu Maďarovi se na začátku září nepodařilo přesvědčit ministry Vojtěcha a Plagu, aby neotevírali školy, přestože musel vědět, že s tímto krokem už takhle vysoké reprodukční číslo vyskočí do těžko zvladatelných hodnot. Vojtěch s Maďarem se pokusili dopady takového sebevražedného rozhodnutí alespoň trochu zmírnit tím, že začali zavádět jiná plošná opatření (třeba nošení roušek ve vnitřních prostorách). Pak se do toho ale vložil pan premiér Babiš, který se více než o reprodukční číslo staral o blížící se senátní volby. A věděl, že jeho voliči roušky moc nemusí. Pan Babiš je totiž moc hodný pán, které pro své voliče udělá, doslova co jim na očích vidí. Pandemie nepandemie. Je možné, že na začátku září stačilo zavřít jen vyšší stupně škol a na omezenou dobu. Místo toho teď máme zavřené úplně všechno a věřit, že se děti do škamen vrátí ještě letos, nebo dokonce do jara, může jen opravdu skalní optimista.

Teď ještě ve zkratce k těm druhým dvěma vtipům. Virus sice nechodí nechodí po 22. hodině spát, ale přesto ta noční zavíračka dává určitý smysl. Jednak proto, že po 22. hodině se u nás nejvíc chlastá a alkohol výrazně snižuje efektivitu sociálního distancování. A taky proto, že se ukázalo, že stát neumí legislativně rozlišovat mezi restauracemi a nočními kluby. Noční kluby jsou přitom pro viry ještě oblíbenější zábavní parky, než jsou školy. Viz červencové Techtle Mechtle, kde se (zřejmě od jedné jediné dívky) dokázalo za jediný večer nakazit hned 68 lidí a dalších několik set muselo do karantény.

Stát proto moudře usoudil, že jestli se musí během koronaviru něco zavřít, je to právě tenhle typ podniků. Až na to, že úředníci zjistili, že to neumíme udělat, protože zákon pojem "noční klub" vůbec nezná. Takže když stát původně zakázal noční provoz tam, kde se nevaří jídlo, začala většina diskoték nabízet po celou noc nějakou dobrotu, čímž se z diskoték formálně staly restaurace, na které se omezení nevztahovalo. Takže stát nakonec nevymyslel lepší řešení než zavřít od desíti večer úplně všechno, aby se to nedalo obcházet. Kromě šikovnosti a flexibility je totiž naší další národní vlastností neuvěřitelná vychcanost.

Jako když se zakázaly akce, na kterých nemá každý účastník určené místo k sezení, a přitom se dál konaly velké konference - lidé se vesele vestoje družili v jedné místnosti a kdyby náhodou přišla kontrola, měl pořadatel v druhé místnosti připravený odpovídající počet židlí, takže formálně plnil a dodržoval. BTW s tím sezením to také nebyl úplný nesmysl, protože studie ukázaly, že na akcích, kde lidé sedí a mlčí (např. v divadle), může jeden infikovaný člověk nakazit řádově méně lidí než na akcích, kde se lidé pohybují a mluví spolu nebo zpívají (např. právě v nočních klubech). Takže proto ten virus proletí nad sedícím člověkem a stojícího trefí, vy vtipálci 😉

Shrnuto a podtrženo, Babišova vláda komunikaci kolosálně nezvládla. Dokonce i když náhodou zrovna udělala něco rozumného, neuměla to vůbec vysvětlit a prodat. Kde najednou sakra byl ten "geniální mediální guru" Marek Prchal, když ho Andrej tak potřeboval. Asi ležel doma s koronavirem. Nebo už nechtěl dostat od šéfa další pusu. A přitom ta správná komunikace není až taková raketová věda. Dokonce po politicích ani nikdo nechtěl, aby vymýšleli něco nového a inovativního. Bohatě stačilo jednoduše zkopírovat to, co už před nimi udělali Němci, Irové nebo Tchaj-wanci. Tady nejste ve škole, opisovat se smí. A v tomto případě je to dokonce žádoucí. Školy jsou stejně zavřené.

Jo a když už jsme u té komunikace, tak k té se váže ještě něco: jít příkladem, převzít odpovědnost a přiznat případná pochybení. Co se týče toho příkladu: je dost těžké přesvědčit lidi, aby něco dodržovali, když se vrchní nařizovač Prymula vydá v noci na Vyšehrad, anebo když se v Lánech koná u jednoho stolu osmotická konzumace jídla skrz roušky v počtu třinácti osob.

A o schopnosti převzít odpovědnosti asi nejlépe vypovídají dva citáty pana premiéra:

"Nebuďte slušnej. Řekněte pravdu, kdo Vám to řek, který úředník."

Tenhle citát krásně ukazuje, jak si Andrej Babiš představuje politickou a manažerskou odpovědnost. Když něco zvorám, hodím to na podřízeného. Tyhle výmluvy typu "nejsem blbej, ale navedenej" působily směsně už na základní škole, ale v top manažerských volených funkcích už jsou vysloveně trapné.

"V březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten samý člověk, ale už přišel v nějakém čase. A ty, který měli přijít, nepřišli."

Tento citát pana premiéra ukazuje hned dvě věci. Za prvé schopnost vysvětlovat lidem věci jasně a srozumitelně, přesně jak se na lídra v krizové situaci sluší. A za druhé schopnost zpětně analyzovat vlastní pochybení. Protože touhle větou se nám pan premiér snažil říct, proč jeho vláda vlastně za tenhle podzimní lockdown nemůže. Škoda, že nepřišli ti, kteří měli přijít, mohli jsme na tom být lépe. Třeba by neumřelo tolik lidí a spousta dalších by nepřišla o živobytí. Proto bych Vás chtěl, pane premiére, o něco poprosit - příště zkuste nečekat, až za Vámi někdo přijde, ale zvedněte zadek a jděte za nimi sám. Ať už jsou ti "oni" kdokoliv. Dost by nám to pomohlo. Díky.

Tyto dva Andrejovy citáty jsou možná na celé té situaci to nejděsivější, protože znamenají, že dokud nás povedou tihle borci, třetí vlně se nejspíš nevyhneme. Jak totiž můžete chtít po lidech, kteří nikdy nepřiznají vlastní chyby, aby se z těch chyb poučili a už je neopakovali? Což nás přivádí k dalšímu zásadnímu Babišově fuck-upu, kterým je "chytrá karanténa".

Já trasuju, ty trasuješ, my trasujeme

Na jaře vláda oznámila, že jedním z hlavních nástrojů našeho boje s epidemií bude "chytrá karanténa". Tedy moderní systém testování a trasování nakažených. A nebyl to vůbec špatný plán. Na papíře. Chytrá karanténa totiž umí, pokud se správně nastaví a zkombinuje s některými dalšími plošnými opatřeními (např. rouškami ve vnitřních prostorách a zákazem velkých vnitřních akcí), udržet epidemii v určitých mezích. Takže se díky ní můžeme vyhnout totálním lockdownům, zavíráním služeb, zákazům vycházení apod. Tedy těm opatřením, která mají největší ekonomické a sociální dopady. Příklady z několika asijských zemí ukazují, že "chytrá karanténa" opravdu může fungovat, udržet společnost v chodu a zabránit tak velkým škodám.

To se u nás nepovedlo a důvod, proč se to nepovedlo, je tak strašně smutný, že je mi úplně trapné o tom psát. Začnu tedy pochvalou. První polovinu chytré karantény, tedy testování, se povedlo implementovat docela solidně. Po vcelku pochopitelných počátečních zmatcích dnes dokážeme otestovat desetitisíce lidí denně, a to vesměs rychle a bezpečně (to, že při současném nárůstu možná ani tyto kapacity nebudou stačit, je už věc jiná).

Zato ona část druhá - systém trasování - se mezitím stihla stát synonymem neschopnosti a rigidity českého státu. V České republice mají trasování na starosti krajské hygienické stanice. To jsou takové ty úřady, které mají v popisu práce kontrolu kvality vody na koupalištích, dodržování emisních a hlukových limitů u silnic, čistotu sporáků ve školních jídelnách a boj se světovou epidemií. Většinu svěřených úkolů zvládají velmi dobře, akorát teda v tom posledně jmenovaném trochu plavou. Pandemie totiž odhalila fatální nepřipravenost státní správy řešit velké krizové situace.

V případě hygienických stanic byla tato nepřipravenost hned několikanásobná. Jednak se ukázala fatální technická zaostalost této instituce, kde se ještě na jaře v některých krajích zapisovali nakažení s pomocí dlátek a hliněných tabulek. Ukázalo se ovšem, že to není jen o technologickém vybavení (které se dá poměrně rychle pořídit), ale hlavně o mentálním nastavení. Což je něco, co je poměrně obtížné narychlo změnit. Řada pracovníků hygienických stanic totiž projevovala značnou neochotu přestat tesat a zasednout k počítačům, ideálně vybaveným jednotným trasovacím systémem.

Lidem ze soukromé IT iniciativy Covid19cz z toho bylo upřímně do pláče a stěžovali si, že musí spolupracovat s technologickými dinosaury. Jakkoliv chápu frustraci těchto mladých ajťáků, musím se, jako bývalý dlouholetý hrdý příslušník úřednické kasty, kolegů byrokratů z hygienických stanic trochu zastat. Je totiž třeba si uvědomit, že státní správa opravdu není firma. Mladý ajťák, sršící nápady, si může založit deset start-upů, z nichž devět vzápětí zkrachuje a ten jeden vyjde a udělá z něj milionáře. Mladí ajťáci se totiž "nebojí failnout", riskovat a zkoušet nové věci, které přitom nemusí vždycky fungovat.

Státní správa funguje jinak a je to dobře, že funguje jinak. Státní správa je spíš stabilita a kontinuita, a to proto, že sám stát musí zajišťovat stabilitu a kontinuitu. Protože stát "failnout" zkrátka nemůže. Tedy může, ale dopadá to pak hodně špatně - pokud chcete vědět, jak moc špatně, tak se můžete podívat, jak se lidem reálně žije ve "failed states", jako je Somálsko nebo Afghánistán. Větší peklo na zemi, než je realita zhrouceného státu, si lze stěží představit. Takže když třeba reformujete důchodový systém nebo policii, nemůžete kalkulovat s tím, že když to celé zkolabuje, dáme si ještě devět pokusů, a nakonec to snad vyjde. Tady máte pokus jen jeden, protože když to celé zkolabuje, bude to taková apokalypsa, že další pokusy už pak nejspíš dlouho nebudou. Když máte na všechno jen jeden pokus, je lepší neriskovat a zvolit konzervativní přístup "na jistotu". Když se to osvědčilo našim pradědům, bude to dobré i pro nás. Státní správa není a vlastně ani nemá být akční a "cool". Je z principu rigidní a má to takříkajíc ve své DNA.

V mírových dobách tedy ono poněkud konzervativní nastavení státní správy není nutně na škodu, protože zajišťuje kontinuitu a stabilitu, navzdory přicházejícím a odcházejícím politikům s často šílenými nápady. Ovšem v době krizí se může snadno stát dokonalou brzdou jakýchkoliv inovací a adaptací na změněné podmínky, což se může šeredně vymstít. A přesně to se nám tady stalo. Ukázalo se, že celý systém byl od počátku naprosto špatně nastavený pro tuto situaci a že jej zkrátka neumíme narychlo změnit. Rozhodně ne s takhle neschopnou vládou, která je za to nastavení systému zodpovědná, a která jediná může přinutit státní správu ke změně.

V čem byl onen systém nastavený špatně? Například v tom, že hygiena ve skutečnosti není jeden úřad, ale 14 různých úřadů, které spolu nemají prakticky nic společného, nemají se rádi a nechtějí si spolu hrát. V roce 2000 se Česko rozdělilo do čtrnácti krajů, které získaly poměrně významné pravomoci. Cílem bylo přiblížit výkon státní správy lidem tak, aby se všechno nerozhodovalo centrálně z od reality odtržené Prahy, ale aby o místních záležitostech rozhodovali místní lidé se znalostí místních poměrů. V mnoha směrech to byl velmi dobrý nápad. V mnoha směrech ne.

Krajská samospráva má mnoho výhod, ale někdy naráží na velmi významné praktické překážky. Když jsem dělal na vnitru, řešili jsme v tomto směru potíže s informační kriminalitou (to je zjednodušeně kriminalita, páchaná přes počítač). Každé krajské policejní ředitelství mělo totiž vlastní odbor informační kriminality, který měl vyšetřovat tento druh zločinnosti v daném kraji. Jenže u internetových zločinů mohou (a také často nastávají) pozoruhodné situace, jako je například tato: hacker z Ostravy zaútočí přes server v Praze na oběť v Jihlavě. A tady mohou snadno nastat hádky o to, kdo to bude (případně nebude) vyšetřovat. A dokonce i když se policisté v jednotlivých krajích dohodnou, pod čí kompetenci to spadá, bude celé vyšetřování jeden nekonečný sled oficiálních dopisů s žádostí o součinnost apod. Nemusím zdůrazňovat, že takový systém zkrátka není příliš efektivní. Všichni jsme o tom věděli a ukázalo se, že to po mnoho let neumíme změnit (tady otevřeně přiznávám svou spoluodpovědnost, protože do onoho "my" počítám i sebe).

Krajské hygienické stanice měly samozřejmě úplně stejný problém. Každá měla (z dob, kdy se u nás nic zajímavého nedělo) zajetý svůj vlastní, unikátní systém trasování kontaktů. Někde to dělali s tužkou a papírem, někde měli sofistikované počítačové systémy (kterých se pak nechtěli vzdát). Tyto systémy byly vzájemně zcela nekompatibilní, takže jednotlivé kraje nejenže nebyly schopné reportovat do Prahy jakákoliv souměřitelná data, ale především spolu nemohly pořádně spolupracovat. Takže když v jednom kraji nestíhali, ostatní mu nemohli pomoct, protože pracovali úplně jiným způsobem.

To jsem slyšel z mnoha zdrojů a mám s tím i velmi osobní zkušenost. Moje žena má trvalé bydliště v Karlových Varech a když měla počátkem září pozitivní test na covid, zavolala jí během asi dvou hodin od výsledku testu karlovarská krajská hygiena. Paní úřednice byla velmi milá, poradila manželce, co má v takové situaci udělat, ale když se dozvěděla, že dlouhodobě žijeme v Praze, řekla nám, že manželčin případ předává pražské hygieně, která nám bude volat kvůli trasování sekundárních kontaktů. Protože to už nespadá do její kompetence. To jsem neslyšel od kamarádky tety syna snachy mého spolužáka. To jsem slyšel na vlastni uši, protože jsem vedle toho telefonu seděl. Spoiler: pražská hygiena doteď nezavolala. Což nebylo až tak překvapivé, protože už v té době se v médiích objevovaly zprávy, že Praha trasování nestíhá.

Krajské uspořádání se ukázalo jako prokletí pro zřízení efektivního trasovacího systému. V mírových dobách je možná dobré nalajnovat jasné hranice, kde končí moje pravomoci při kontrole špinavých sporáků a které špinavé sporáky jsou už v kompetenci kolegů z jiných krajů. Ale asi nemusím zdůrazňovat, že virům jsou hranice vyšších územněsprávních celků nejspíš ještě více ukradené než hackerům a internetovým podvodníkům. Ve velkých státech má možná federalizace státní správy nějaký význam. Ale opravdu je nutné rozdělovat zemi naší velikosti, kterou Honza Železný při dobrém rozběhu přehodí oštěpem, na čtrnáct nezávislých pašalíků, z nichž každý má svou vlastní hygienickou politiku?

A když už jsme to tedy takto špatně nastavili, opravdu to za těch půl roku od jara do podzimu neumíme změnit? Ukázalo se, že ne. Stát nakonec rozhodl, že využije platformu Daktela jako jednotný systém pro projekt chytré karantény. Technicky byla tato platforma připravená v podstatě hned, ale trvalo několik měsíců, než se do ní mohla začít sypat data. Proč? To nám vysvětlil vládní "pan IT" Vladimír Dzurilla: vláda potřebovala čas, aby celý systém "zasmluvnila". Tedy aby vládní právníci připravili smlouvy, které umožní poskytovat citlivá zdravotnická data (jako to, kdo je nakažený, a kdo ne) soukromé platformě. Na "zasmluvnění" se začalo pracovat už někdy v dubnu, hotové to bylo až 1. srpna. Teprve poté se mohla "chytrá karanténa" pohnout aspoň trochu dopředu a začít se využívat. Do té doby se o chytré karanténě jenom mluvilo, ale reálně neexistovala.

A tady si už s vládou není třeba brát jakékoliv servítky. Vy máte od dubna k dispozici hotový program, který stačí jenom začít používat. Ale vy ho používat nemůžete, protože vám trvá čtyři měsíce, než sepíšete smlouvu o jeho používání? To jako vážně, Vlado? To vážně? Hele, já chápu, že zdravotnická data jsou citlivá věc a že se to musí dobře právně ošetřit. Ale čtyři měsíce? Čtyři měsíce? V době, kdy víte, že ten systém budete potřebovat jako sůl, protože může zabránit podzimnímu lockdownu a ztrátám na životech (o ztrátách ekonomických nemluvě)? V čem byl jako problém? V legislativě? Zákony se daly během nouzového stavu měnit doslova v řádu hodin, a i potom se to dalo stihnout v rámci zrychleného řízení určitě dřív. Jsem si vcelku jistý, že opozice by vám v tom žádné klacky pod nohy neházela. Čtyři měsíce?

A to nejlepší teprve přijde. Když 1. srpna konečně odpadly právní zábrany v používání jednotného systému, trvalo další nejméně dva měsíce, než ho všechny krajské hygienické stanice začaly reálně používat. Hlavní výhoda Daktely totiž spočívá v tom, že je to jednotný systém pro celou republiku. Takže v jednotlivých krajích můžete sbírat data ve stejném formátu (a tedy vzájemně porovnatelná), vidíte rovnou duplicity a kraje, které stíhají, mohou pomoci krajům, které nestíhají (protože jsem slyšel, že telefonovat se již dnes dá až do Brna i dál). To ovšem předpokládá, že jednotlivé krajské hygienické stanice začnou ten systém doopravdy používat.

Člověk by si třeba řekl, že se ty čtyři měsíce, potřebné na "zasmluvnění", využijí ke školení hygieniků tak, aby den po podepsání smlouvy už všichni vesele Daktelovali. Ale to byste chtěli po vládě asi moc. Přechod na nový systém trval týdny. Mimo jiné i proto, že některé krajské hygieny ho zkrátka odmítly používat. Ano, slyšíte správně, prostě se jim nechtělo. Například ředitel liberecké hygieny Vladimír Valenta se vyjádřil v tom duchu, že v Liberci mají vlastní systém, který je "lepší" a trasování s ním stíhají, takže nevidí důvod uposlechnout přímé nařízení hlavní hygieničky a začít používat stejnou platformu, jako všichni ostatní.

To máte jako když se generálové rozhodnou prolomit nepřátelskou obranu soustředěným útokem všech jednotek na pravé křídlo, ale dvě jednotky ze čtrnácti budou tento rozkaz ignorovat a raději zaútočí nalevo, protože útočit nalevo jsou zvyklé a víc je to tak baví. Pak se ale taky může stát, že bude celý ten útok k ničemu. Takže jsme se dostali do situace, kdy nám už od půlky srpna exponenciálně rostou počty nakažených, ale ředitel jedné z hygienických stanic odmítá ještě počátkem října využívat naši hlavní zbraň proti pandemii, tedy chytrou karanténu, a ještě si do médií stěžuje, že na něj paní Rážová používá nepěkná cizí slovíčka, jako je subordinace. Že za prvé neví, co to je, a za druhé ho to uráží. Ve válce by za to byl polní soud a zastřelení, ale místo toho jej pan Prymula přemlouvá, zdali by se přeci jen neuvolil poslechnout přímý rozkaz, a ještě ho prosí, aby nerezignoval.

Podobný problém byl a je i v kapacitách trasování. Hygienici dlouho odmítali, aby trasování prováděli "civilisté", tedy lidé bez příslušného epidemiologického vzdělání. A to navzdory tomu, že zvláště obvolávání sekundárních kontaktů může skutečně dělat prakticky kdokoliv. Tohle může být opět součástí standardního byrokratického nastavení. Každý úřad musí neustále dávat navenek svou nepostradatelnost, jinak mu hrozí, že ho někdo zruší. Když připustíte, že vaši práci může dělat kdokoliv, hrozí vám, že o ni přijdete.

Bylo nezbytně nutně potřeba navýšit trasovací kapacity na několikanásobek, ale stát to přes různé byrokratické a právní překážky nebyl schopen zajistit. To není ani tak výtka jednotlivým hygienikům - upřímně věřím tomu, že na hygienických stanicích pracuje spousta kvalitních lidí, kteří udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby nad námi pandemie nevyhrála. Zde je skutečně problém v systémovém nastavení, které je také hlavní příčinou toho, proč pandemie zatím vyhrává. 

A za systémové nastavení a jeho případnou rychlou změnu mají odpovědnost politici. Tady se pan Babiš opravdu nemůže vymlouvat na neschopné úředníky, protože on je nadřízeným všech těchto úředníků a za jejich práci má odpovědnost. Pokud ji nedělají dobře, je to pouze a jenom jeho vina. A to zvlášť ve druhé vlně, kdy měla vláda několik měsíců na to, aby systémové nastavení změnila, ale totálně to nezvládla.

Poslední povídka v mojí nové knížce Nihilista na balkonu se jmenuje Impakt. Je o tom, že se na Zemi řítí asteroid, ale nikdo s tím není schopen nic udělat, protože se ti, kteří by s tím mohli něco udělat, totálně zamotají v byrokratických a právních formalitách a přehazují odpovědnost jeden na druhého. Napsal jsem ji zhruba před třemi lety, dávno před koronavirem. Tehdy jsem si myslel, že záměrně přeháním a posouvám to celé trochu do absurdna, aby to bylo vtipnější. Až letos na podzim jsem zjistil, že jsem vůbec nepřeháněl. Že to takhle v krizi vážně funguje. A možná je to v realitě dokonce ještě horší než v mojí absurdní povídce. A je mi z toho popravdě trochu smutno.

Odpovědná vláda

Průšvih s koronavirem zdaleka nemáme za sebou. A dokonce, i kdybychom ho už za sebou měli, pandemie odhalila hlubší problémy, které v "mírových" dobách nebyly tolik zřetelné. Například to, jak nejsme připraveni změnit naše jednání a uvažování v krizových situacích. Jak každý žijeme v jiné realitě, což nám znemožňuje efektivně na něčem spolupracovat. Jak snadno se umíme ztratit v byrokratických pravidlech, která nám znemožňují se adaptovat na změnu paradigmatu. A také to, jak neuvěřitelně neschopnou máme vládu.

Obecně populistické žvanění o tom, že "ano, bude líp" a "nejsme politici, makáme", může solidně fungovat, když se zrovna nic vážného neděje. Protože takovéto obecné fráze je dost těžké si v reálném čase ověřit. Ale když se důsledky vaší neschopnosti projevují už v řádu týdnů, najednou tahle prázdná líbivá rétorika přestává zabírat. Donald Trump to pozná už dnes v noci a vy to poznáváte právě teď. Protože když nastane chvíle, kdy nestačí jenom žvanit o tom, jak všechno je a bude "great", ale je potřeba pro to taky něco udělat, kolosální inkompetence populistických režimů vyplavou velmi rychle na povrch.

Možná to mějte na paměti u příštích voleb. Abychom příště nemuseli jen doufat, že tentokrát už přijdou ti, kteří měli přijít.