Je Putin vážně úplný cvok?

6. 3. 2022

V posledních dnech jsem se k celému tomu dramatickému dění ohledně Ukrajiny (s výjimkou jednoho jediného statusu na mém soukromém profilu) příliš nevyjadřoval. Spíš ho jen (mírně nevěřícně) sledoval. Moje mlčení nebylo dané ani tak tím, že by mě to celé nechávalo chladným (právě naopak), ani tím, že bych se nemohl rozhodnout "komu fandit" (tady je volba opravdu snadná a pokud pro vás snadná není, pak s vámi není něco v pořádku).

Spíš jsem měl pocit, že ať napíšu cokoliv, tak budu jen opakovat to, co bylo už tisíckrát vyřčeno jinými, kompetentnějšímiukáz lidmi. Taky jsem si nechtěl zbytečně hrát na bezpečnostního experta, když už si na něj dneska hraje kdekdo. I když je pravda, že bych si na něj asi hrát mohl. Jednak proto, že jsem vystudoval bezpečnostní studia na FSV UK. Pokud nevíte, co se na tomhle zvláštním oboru vlastně řeší (což bych vám nikterak nezazlíval), tak se tam řeší... tohle (prostě mezinárodní konflikty i vnitřní bezpečnost v současném světě). A taky proto, že jsem několik let pracoval na ministerstvu vnitra na oddělení, které se mj. zabývalo hybridními hrozbami mj. z Ruska.

Přesto, ač nerad, přiznávám, že jsou v téhle zemi desítky, ba stovky (nedejbože tisíce) povolanějších lidí, než jsem já, které byste měli ohledně dění na Ukrajině poslouchat. Namátkou zmíním třeba Michaela Romancova, Romana Mácu, Tomáše Karáska a Ondřeje Soukupa. A mohl bych zmínit i mnoho dalších. Já už se tímhle tématem pár let profesně nezabývám a zajímám se o něj jen soukromě.

Nakonec jsem se ale rozhodl si přeci jen na toho bezpečnostního experta zahrát a něco k té Ukrajině napsat. Inspirovalo mě k tomu několik rozumných lidí, kteří se na svých profilech vyjádřili v tom smyslu, že bychom neměli Putinovy schopnosti a inteligenci přeceňovat. Že ne každý mocný zlosyn je ďábelsky prohnaný a má všechno dopředu spočítané.

Z principu si obvykle odmítáme připustit, že by se na takhle mocnou funkci mohl dostat zcela průměrný pitomec. Jenže přesně to se zcela prokazatelně občas stává. Což se týká demokracií, stejně jako diktatur. Na první dobrou mě napadá třeba "karpatský génius" Nicolae Ceaușescu, anebo "stabilní génius" Donald Trump, z nichž ani jeden nebyl tou nejostřejší tužkou v penálu a pokud se na čelní funkce mají dostávat "best and brightest" daných národů, tak v Rumunsku i v USA bylo bohužel několik desítek milionů lepších kandidátů přeskočeno. Ono tak obecně myslím platí, že když o sobě nějaký politik sám tvrdí, že je génius, tak to bývá většinou pravý opak génia.

To je všechno pravda. Ale i přesto nesouhlasím s tím, že by takovým "průměrným blbečkem" byl i Vladimír Putin. Dokonce jsem ho donedávna považoval za jednoho z těch inteligentnějších světových lídrů. Byť je pravda, že za posledních pár dní jsem o tom několikrát zapochyboval. Aby bylo jasno, tak já si o Vladimírovi Vladimirovičovi už mnoho let myslím, že je to strašný zm*d. Ale nemyslím si, že by byl hloupý. Anebo jsem si přinejmenším vcelku jistý, že bývaly časy, kdy hloupý nebyl. Jak je na tom s duševní kondicí teď, je trochu otázka, na kterou si schválně zkusíme odpovědět. Byť si samozřejmě budeme muset trochu zafabulovat.

Při té příležitosti bych rád zrekapituloval, kde se Putin vlastně vzal, proč ho v Rusku má (navzdory jeho zm*dství) docela hodně lidí rádo a co ve své kariéře vlastně dokázal (a nedokázal). Protože my lidé máme krátkou paměť a je dobré si některé věci připomínat. A také proto, že se o tom teď moc nemluví, i když mi to přijde důležité a mohla by to být přidaná hodnota tohohle článku do současné debaty.

Taky bych se rád podíval na to, o co Putinovi (zřejmě) na Ukrajině jde, v čem se vlastně přepočítal a proč se přepočítal. A nakonec se zkusíme zamyslet nad tím, jestli z téhle děsivé a nebezpečné tragédie, kterou ten člověk vyvolal, vede nějaká rozumná cesta. Protože v českém veřejném diskursu teď cítím velkou dávku nadšené naivity a nereálného očekávání, které bych rád trochu zchladil, aby nemusela nastat nevyhnutelná fáze zklamání.

Vzestup cara

Abychom plně pochopili fenomén Vladimíra Putina, tak se musíme vrátit v čase do Ruska 90. let. Anebo ideálně jít ještě dál, do časů Leonida Brežněva. Od roku 1942 až zhruba do poloviny 60. let zažíval totiž Sovětský svaz "zlaté časy". Alespoň tak dnes mnoho lidí tuhle dobu plnou utrpení a hrůz vnímá. Rusům (a dalším sovětským národům) se nejprve podařilo za cenu strašlivého sebeobětování porazit Adolfa Hitlera, což je dějinný úspěch, který má v Rusku téměř posvátnou auru (řekněme, že do určité míry právem). A následovala série dalších vítězství. 

Druhá světová válka dokonala ústup západoevropských koloniálních mocností (Británie, Francie) ze světové scény (o dočasném úplném vyřazení Německa a Japonska ani nemluvím), takže se Rusko (resp. SSSR), do té doby spíše periferní mocnost, najednou ocitlo v pozici jednoho ze dvou nejmocnějších a nejvlivnějších států na téhle planetě. Z velmoci se stala supervelmoc. Obě supervelmoci se pak začaly přetahovat o to, která z nich je víc super a v jednu chvíli se zdálo, že Američani tahají za kratší konec. To krásně demonstroval třeba závod o dobývání kosmu, ve kterém Sověti zpočátku jednoznačně dominovali.

Pak se ale přeci jen začaly naplno projevovat nedostatky onoho pitomého politicko-ekonomického systému, který se SSSR snažil před Američany uhájit, a dokonce jej exportovat do zbytku světa. Brzy si i ruské komunistické vedení uvědomilo, že celý ten komunismus je naprosto bláznivá utopie, které zkrátka nelze dosáhnout, takže (v rozporu s Leninovými ideály) zcela rezignovali na jeho další budování a oznámili lidu, že se musí smířit jen s "reálným socialismem". Tedy v podstatě se snahou udržet co nejdéle alespoň to, což už máme a předstírat, že to celé nejde ekonomicky úplně do haj*lu. Což bylo postupně čím dál tím těžší, protože SSSR šel ekonomicky do haj*lu stále rychlejším tempem.

Kapitalismus je totiž sice poněkud krutý a nespravedlivý, ale přeci jen funkčnější a efektivnější ekonomický systém, takže Sovětskému svazu začal v závodech ve zbrojení a v technologických inovacích docházet dech. A jelikož závody ve zbrojení měly absolutní prioritu, nezbývalo pak už dost prostředků na další zvyšování životní úrovně obyčejných lidí. Která začala stagnovat a stále výrazněji zaostávat za Západem. Aby si toho lidé hned nevšimli a Brežněv, Andropov a spol. mohli v klidu dožít ve svém světě (už to byli přeci jen starší pánové), rezignovali tito vůdci i na další leninský ideál světové revoluce a ze studené války se stal fakticky nacionalistický zápas Rusů s Američany. Hrozba vnějšího nepřítele měla odvádět pozornost lidí od domácích problémů. Neustálým připomínáním minulých úspěchů se pak měl zakrýt fakt, že SSSR studenou válku jednoduše prohrává.

Gorbačov se tenhle prohnilý systém pokusil zreformovat a perestrojkovat směrem k větší glasnosti, čímž ale jen strhnul onu potěmkinovskou fasádu a naplno odkryl systémovou prohnilost. A celý systém se následně zhroutil jako domeček z karet. Přičemž Gorbačovovi slouží ke cti, že ten systém nechal zhroutit bez větších ztrát na lidských životech (ne každé hroucení prohnilého systému se bez nich totiž vždy obejde).

Když se zhroutil komunismus (resp. reálný socialismus), Rusům nezbývalo, než skousnout porážku a akceptovat tu jedinou další alternativu, která se v tehdejším světě nabízela. Demokratický kapitalismus. Neměli z toho úplně radost, ale popravdě... kdo by měl. Nikomu z nás by nebylo příjemné si přiznat, že jsme se prostě spletli a léta s nasazením bojovali za něco, co nikdy nestálo za boj. A Rusům ta přiznání vlastních chyb obzvlášť nejdou (třeba Němci jsou v tom mnohem lepší).

Nicméně i tak byla většina Rusů ochotná to s tou demokracií a kapitalismem přeci jen zkusit. Bolest z prohry a ze ztráty supervelmocenského statusu (a taky obrovského území, které Rusku patřilo už od carských dob) byla sice citelná, ale přesto dost lidí hledělo do budoucnosti s jistou nadějí, že teď aspoň "bude líp". Zvýšení životní úrovně na roveň Západu mělo být náplastí na krvácející ránu porážky ve studené válce. Když se v Moskvě v roce 1990 otevřela první pobočka McDonald's, stáli lidé ve frontě na cheeseburger mnoho hodin. Byl to symbol přicházejícího blahobytu.

Který ale nikdy nepřišel. V Rusku se ona transformace k demokracii a kapitalismu úplně nevydařila. Což je vlastně velmi silný eufemismus pro "kolosálně se to pos*alo". Pokud si myslíte, že u nás byly devadesátky "divoké" a že se toho tehdy hodně rozkradlo, tak... tak to jste v té době nežili v Rusku. U nás se zhaslo jen na pět minut, kdežto v Rusku vládla naprostá tma po celé desetiletí. Mafie, která se už za Brežněva začala vzpamatovávat ze stalinských čistek, ale i různí komunističtí prominenti, kteří byli v době pádu SSSR zrovna ve správný čas na správném místě (tj. ruské obdoby Andreje Babiše), si začali přivlastňovat všechno, co mělo v tomhle zhrouceném státě ještě nějakou hodnotu.

A jelikož před svým zhroucením byl Sovětský svaz, přes své obrovské strukturální problémy, přeci jen jednou z největších ekonomik světa, tak zde příležitosti k rozkrádání několikanásobně převyšovaly možnosti, které měly české hvězdy divoké privatizace (typu Kožený a spol.). Jelikož bezpečnostní složky v té době příliš nefungovaly, případně se na celém tom sebeobohacování aktivně podílely, byl ruský přechod ke kapitalismu plný násilí, vražd, vyhrožování a divokých večírků s kokainem. Výsledkem byla nová sorta oligarchů (což je moderní laskavý výraz pro ty mafiány, co z tohohle boje vyšli vítězně), kteří se záhadným způsobem stali majiteli dosud státních společností a jejichž bohatství výrazně převyšovalo představivost většiny běžných Rusů.

Děti těchto lidí se dodnes projíždějí po Moskvě ve velmi drahých autech a baví se tím, že najíždějí do lidí na chodníku, anebo driftují ve veřejných parcích a posmívají se policii, že je na ně krátká (ve videích, které o tom sami natáčejí). Jejich rodiče tráví větší část roku na jachtách v Monaku a pro zábavu si kupují slavné anglické fotbalové kluby. To vše je dosud viditelným dědictvím doby, kdy zemi vedl nekompetentní alkoholik Jelcin, který celému tomu devadesátkovému řádění jen pasivně přihlížel (anebo se na něm možná dokonce podílel, jak by naznačovala amnestie, kterou mu Putin po svém nástupu k moci udělil).

Výsledkem Jelcinova kleptokratického režimu bylo, že pár stovek lidí zbohatlo do absurdních rozměrů, a pár desítek milionů naopak výrazně zchudlo. Životní úroveň v Rusku v 90. letech oproti 70. a 80. letům klesla. A to vcelku citelně. Já to pro jistotu napíšu znovu a velkými písmeny - V RUSKU SE ZA JELCINA ŽILO HŮŘ NEŽ ZA BREŽNĚVA! A to prosím Brežněv nastavil laťku tak nízko, že by si člověk řekl, že už ji nejde podlézt. On ji v podstatě nakreslil křídou na chodník. 

Sovětský svaz se po většinu své existence potýkal s nedostatkem spotřebního zboží a s nefunkčností služeb a běžným lidem se tu žilo výrazně hůř než třeba v komunistickém Československu (které bylo pro Rusy v podstatě blahobytným "Západem", jak dokládají vzpomínky zde dislokovaných sovětských vojáků).

Takže si vy, co jste to zažili, vzpomeňte, jak vypadaly české obchody a služby za normalizace, pak si to představte tak 4x horší a budete mít hrubou představu, jak to vypadalo v Rusku za Brežněva. A pak si to představte ještě 2x horší a budete mít Rusko za Jelcina. Pro obyčejné Rusy to tentokrát bylo o to krutější, že zboží najednou v obchodech bylo, ale oni si ho nemohli dovolit. Což bylo potupnější než předtím, kdy si plné obchody nedokázali ani představit.

Většina řadových Rusů po deseti letech ekonomického i společenského marasmu dospěla k jednoznačnému závěru. Demokracie = anarchie. Kapitalismus = bída a nespravedlnost. Nelze jim to úplně vyčítat - vždyť žili v zemi, která skutečnou funkční demokracii nikdy nezažila a vlastně nikdy nezažila ani opravdový blahobyt. 

A když se už zdálo, že nemůže být hůř, tak pro změnu začali prudit Čečenci. Čečensko je, v kontextu nezměrně rozlehlé Rusi, absurdně malé teritorium (je menší než Morava), ve kterém žije jeden absurdně malý národ (Čečna je jen o něco málo lidnatější než Středočeský kraj). Je to národ velmi hrdý a taky národ velmi divoký. Prostě národ kavkazský. V mých očích jsou Čečenci tak trochu respektuhodní hrdinové a tak trochu zvrácení barbaři. Přičemž to druhé bych žádnému Čečenci nikdy neřekl do očí, protože urazit nějakého Čečence opravdu nechcete. Toho by celý váš rod mohl hořce litovat.

A tihle Čečenci se jednoho dne rozhodli, že už s Rusy ve společném státě dál žít nechtějí. A díky tomuhle rozhodnutí dnes máme v Kremlu pana Putina. Díky, hoši! Aby to bylo jasnější - i po rozpadu SSSR zůstalo Rusko nadále mnohonárodnostní říší, ve kterém žily stovky různých etnik, mluvících desítkami jazyků a vyznávajících všechna myslitelná náboženství (od šamanismu až po islám). Přičemž některá neruská etnika v Rusku jsou opravdu početná (např. Tataři). A naopak mimo Rusko se po rozpadu SSSR ocitly miliony etnických Rusů. Obojí je trochu problém a obojí nás dostalo tam, kde jsme teď.

Čečensko (z důvodů, které tady nemáme čas rozebírat) vyhlásilo v 90. letech nezávislost. To probudilo z alkoholového deliria i jinak inaktivovaného Borise Jelcina, který si moc dobře uvědomoval, že takový krok může rozpoutat dominový efekt mezi dalšími desítkami etnicky pestrých republik a autonomních celků, které se na ruském území nacházejí. A hlavně si uvědomoval, že další drobení matičky Rusi už řadoví Rusové opravdu nezkousnou a on přijde o svůj post. Když se Čečence nedařilo zpacifikovat mírovými prostředky (např. opakovaně selhávaly atentáty, které na separatistické vůdce organizovaly ruské tajné služby), rozhodla se Moskva pro vojenský zásah.

Měla to být taková malá, rychlá válka, která měla menším národům v Rusku ukázat, jak Kreml naloží s každým, kdo se pokusí od Ruska odtrhnout. Potíže nikdo nepředpokládal. Zřejmě proto, že Čečensko je tak malé, že je opravdu těžké ho na mapě Ruska vůbec najít, jelikož je to jako hledat konkrétního velblouda na mapě Sahary. A taky proto, že Rusové na papíře přečíslili Čečence v poměru 85:1 a měli k dispozici stíhačky, tanky, obrněné transportéry, bitevní helikoptéry, balistické rakety a jaderné ponorky. Zatímco Čečenci měli jen kalašnikovy a strašlivě drsné pohledy.

Západní média a veřejnost převážně sympatizovaly s Čečenci, protože je považovaly za tu slabší a utlačovanou stranu konfliktu. V čemž jsme se ale šeredně spletli. Rusům se, navzdory jejich takřka absurdní převaze úplně ve všech myslitelných ukazatelích, podařilo ve válce s Čečenci něco neuvěřitelně spektakulárního. Prohrát! Vojensky.

Bývalá světová supervelmoc napadla území o velikosti soukromé obory Petra Kellnera a o počtu obyvatel větší čínské vesnice a dostala tam příšerně na zadek. Což se zkrátka nedá hodnotit jinak než jako ostudný debakl, který šokoval doslova celý svět. Tady možná můžete namítnout, že to se stává i jiným velmocem. Třeba USA ve Vietnamu (a taky v Afghánistánu, Iráku atd.). Ale tady je přeci jen rozdíl. Spojené státy ve Vietnamu (i v těch dalších zemích) prohrály v guerillové válce, a to tím, že se rozhodly odejít ve chvíli, kdy počet obětí už nebyl pro americkou veřejnost akceptovatelný, případně neviděly naději na brzké ukončení konfliktu. Američané jinak ve Vietnamu (i v těch ostatních zemích) samozřejmě výrazně vojensky dominovali a vyhráli každý (doslova každý) přímý střet s nepřítelem, kdykoliv nepřítel shromáždil na jednom místě víc než deset lidí. Rozhodnutí odejít (a tím prohrát) bylo spíš politické než vojenské.

První válka v Čečensku byl trochu jiný případ. Rusové v ní totiž utrpěli ostudné porážky v několika přímých bitvách a naprosto nebyli schopní uplatnit svou obrovskou převahu. Zároveň samozřejmě nemohli ani úplně drtivě prohrát (to zkrátka nebylo matematicky myslitelné), a válka se tak protahovala a brutalizovala. Ukázalo se, že ruští vojáci jsou totálně demotivovaní a demoralizovaní (což byl pravý opak až fanaticky bojujících Čečenců) a sovětská technika je po letech zanedbávání a rozkrádání v mizerném, takřka neprovozuschopném stavu.

Frustraci z narůstajících ztrát si ruští vojáci léčili mimořádnou brutalitou vůči civilnímu obyvatelstvu, která se samozřejmě postupně stupňovala. Když se jim opakovaně nepodařilo dobýt hlavní město Grozný pozemní cestou, rozhodli se ho alespoň zdálky rozstřílet na cucky. Takže v něm nezůstal stát snad jediný nepoškozený dům. Bohužel to bylo město plné lidí (pokud vám to náhodou něco připomíná, tak to úplná náhoda není). Neskutečná krutost byla samozřejmě přítomná na obou stranách (přeci jen se válčilo s drsnými Kavkazany, kteří také nejsou úplně známí svou lidumilností), ale svět se přeci jen víc soustředil na válečné zločiny toho silnějšího. Utrpení civilního obyvatelstva jen přivodilo Rusku další mezinárodní ostudu a umocnilo ruské ponížení.

Výsledkem první čečenské války byla nakonec mírová dohoda, která se nedá interpretovat jinak než jako čečenské vítězství. Čečensko sice zůstalo formálně součástí Ruské federace (to byla podmínka, ze které Jelcin zkrátka nemohl ustoupit), ale jinak se stalo reálně nezávislým státem, který měl vlastní mezinárodní politiku, ve kterém neplatily ruské zákony, nesměly sem vkročit ruské bezpečnostní složky atd.

Pro obyčejné Rusy už bylo tehdy těch porážek trochu moc. Nejdřív Afghánistán, pak studená válka, teď Čečensko. Do toho příšerná ekonomická situace, disfunkční stát... Rusové zoufale hledali Spasitele, který by je z toho marasmu vytáhl, vrátil jim ztracenou důstojnost a připomněl jim, že jsou národem vítězů nad Napoleonem a Hitlerem, národem Gagarina a Dostojevského. A který by jim zaručil, že se už Rusko přestane rozpadat, ale navrátí se ke své ztracené velikosti, kdy se v Moskvě rozhodovalo o budoucnosti poloviny planety a nebyla všem jen pro smích.

A tehdy se zjevil jeden nenápadný judista, který Rusům tohle všechno navrátil (to myslím do značné míry bez ironie). Putin byl jedním z Jelcinových věrných, který postupně stoupal po kariérním žebříčku. Bývalý agent KGB v Německu (což také svědčí o tom, že to nejspíš nebyl úplný pitomec, protože zahraniční agenti KGB byli většinou celkem schopní lidé) se stal nejprve ředitelem zpravodajské služby FSB, a nakonec ho Jelcin jmenoval premiérem. To bylo až po první čečenské válce.

Na úplný vrchol se dostal mj. díky tomu, že v souboji s Čečenci začalo druhé kolo. Které kupodivu nerozpoutal Putin, ale ti druzí. Čečenci sice mohli být s výsledkem první války vcelku spokojení, ale spektakulární porážka bývalé supervelmoci jim poněkud stoupla do hlavy, takže se (někteří radikálnější z nich) rozhodli osvobodit od nevěřících ruských imperialistů celý Kavkaz. Tady je možná dobré zmínit, že Čečenci jsou (v převážné většině) muslimové, kteří válku proti Rusům považovali za svatou a pomáhala jim v ní i řada mudžahedínů z jiných národů (něco jako v Afghánistánu). To by možná mohl někdo vyřídit voličům SPD, kteří ve svých vyjádřeních zároveň dokáží nenávidět všechny machomedány a zároveň obdivovat Putinova spojence Ramzana Kadyrova, přestože je to naprostý magor, který dnes mluví o šaríe a o džihádu v každé druhé větě.

Povzbuzeni minulými úspěchy provedli někteří radikální Čečenci nejprve neúspěšnou invazi do Dagestánu (další z republik RF s převážně muslimským obyvatelstvem) a následně se pokusili dosáhnout svého sérií brutálních teroristických útoků na obytné budovy ve velkých ruských městech, kde zemřely stovky nevinných civilistů (byť okolnosti těchto útoků dodnes zůstávají poněkud nejasné). Ruská veřejnost byla z celého tohohle vývoje naprosto znechucená, ale dosavadní politická reprezentace nechtěla opakovat debakl z prvního konfliktu s Čečenci a tvářila se, že se nic neděje.

Ne tak Putin. Když se stal premiérem, projevil nečekanou rozhodnost a nařídil opětovný vstup ruských sil do Čečenska. To vypadalo jako sebevražda, opakování stejné chyby, vstupování do stejné řeky, kde se Rusko nedávno utopilo atd. Což také Putinovi všichni říkali. Ale Putin asi věděl, co dělá. Pod jeho vedením podaly ruské bezpečnostní složky v čečenské odvetě mnohem přesvědčivější výkon. Putinovi se nějak podařilo ruské síly konsolidovat a ty začaly pro změnu vyhrávat. Rusové konečně dostali krátkou a vcelku efektivně vedenou válku s vítězným koncem. A všude se začalo říkat, že tenhle chlápek, který se od počátku prezentoval jako macho, který ví, co dělá a všechno zařídí, opravdu umí věci zařídit.

Druhá čečenská válka byl naprostý Putinův triumf. A první z nepřerušené série úspěšných invazí, které Rusko pod jeho vedením provedlo (následovat bude Gruzie, Krym, Sýrie - všechno spektakulární úspěchy). Tady zřejmě leží jedna z příčin Putinova současného omylu na Ukrajině - kdykoliv se v kariéře rozhodl pro nějaké vojenské dobrodružství s nejistým koncem, pokaždé se mu to povedlo a posílilo to jeho pozici. Pokaždé... až doteď. Vypadá to, že tenhle poslední konflikt je první gamble, který Putinovi po více než 20 letech u moci nevyjde. Ale ještě není ani zdaleka dobojováno, tak nebudeme předbíhat.

Když vzápětí odstoupil z prezidentské funkce Boris Jelcin, ruská veřejnost se velmi jednoznačně vyslovila pro Putina. Což bylo vlastně trochu překvapení, protože Putin byl loajální Jelcinův člověk a Jelcin nebyl nijak extrémně populární. Ale svým výkonem v probíhajícím čečenském konfliktu Putin Rusy ohromil. Nerad bych tenhle výkon přechválil, protože na vítězství ve válce, kde disponujete osmdesátinásobnou přesilou, vlastně není nic moc obdivuhodného, ale v dobovém kontextu to vlastně celkem obdivuhodné bylo.

Vlastně i tím, jakým vcelku chytrým způsobem se Putinovi podařilo Čečence zpacifikovat. Ruská porážka v první válce byla o to ostudnější, že Čečenci během ní válčili mezi sebou snad ještě víc než s Rusy. Porážka jedné velmoci pro ně byla vlastně jen taková bokovka v drsné občanské válce. To už je takový kavkazský kolorit. Putin si toho všiml a na rozdíl od svých předchůdců toho dokázal mistrně využít. Vytipoval si mezi Čečenci ty největší šílence s největšími kindžály (konkrétně mocný klan Kadyrovců) a v podstatě je přesvědčil k přeběhnutí na ruskou stranu. Výměnou za to, že si budou moci v Čečensku následně zřídit soukromý pašalík, štědře dotovaný z federálních peněz.

Putin za to žádal jen jediné - formální loajalitu k jeho režimu. Jinak si tam v té díře dělejte, co chcete, my Rusové vám do toho nebudeme kecat. Jenom se do nás přestaňte navážet. Kadyrovci s ruskou podporou skutečně Čečensko ovládli a opravdu si v něm od té doby dělají, co chtějí. Aktuální lídr klanu Ramzan zde vládne jako šílený diktátor, který se topí v penězích, mučí své politické odpůrce, zpívá rapové písně a hraje v akčních filmech (do kterých si zve slavné imbecily ze Západu, jmenovitě třeba Stevena Seagala a Gérarda Depardieu) a pořádá veřejné hony na homosexuály. Putin mu toto všechno umožňuje a platí výměnou za klid od Čečenců (a taky za to, že mu Kadyrov občas poskytne své vyhlášené zabijáky na vraždy politických odpůrců, např. opozičního lídra Borise Němcova, anebo nově na ukrajinského prezidenta Zelenského).

Je pravda, že Čečenci (a jejich islamističtí spojenci) nepřestali zlobit úplně hned. Ne všichni v Čečensku souhlasili s kadyrovským proputinovským uspořádáním. Rusko si proto prošlo neuvěřitelně brutální teroristickou kampaní, která vyvrcholila smrtí skoro 200 malých dětí ve škole v Beslanu v roce 2004. To byl vlastně další Putinův děsivý gamble s lidskými životy, který se ukázal být mistrným tahem (pro Putina samotného; pro všechny ostatní to byla strašná tragédie).

V roce 2002 lidé islamistického čečenského separatisty Šamila Basajeva obsadili moskevské divadlo na Dubrovce, kde drželi několik set rukojmích. Cílem bylo přimět Putina k vyjednávání a k ústupkům. Basajev předpokládal, že Putin nebude riskovat smrt tolika lidí v samém srdci Ruska a bude ochotný se zabývat požadavky teroristů. Putin jednat odmítl a nařídil útok speciálních sil (za pomoci uspávacího plynu). Celá akce skončila obrovským debaklem a smrtí mnoha civilistů.

Basajev si z toho vzal poučení, že Putin na životy moskevských divadelních návštěvníků moc nehledí a pro příští akci si vybral cíl, který už nemohl být lhostejný vůbec nikomu. Zajal stovky dětí, včetně malých prvňáčků, ve škole v osetském Beslanu. Teroristé tentokrát neponechali nic náhodě - byli jich desítky a měli s sebou spoustu zbraní a výbušnin. To všechno za jediným účelem: tentokrát už Putin bude muset vyjednávat. Životy tolika malých dětí nemůže přece riskovat žádný svéprávný státník. A teroristé to udělali tak, aby byla případná osvobozovací akce v podstatě vyloučená, protože by musela skončit masakrem. Putin přesto ani tentokrát nevyjednával. Znovu došlo (za dodnes ne zcela vyjasněných okolností) k útoku na teroristy. A znovu to skončilo krveprolitím.

Člověk by si řekl, že po dvou neúspěšných osvobozovacích akcích Putinova podpora poklesne. Ale stal se pravý opak. Beslanský masakr byl ze své podstaty tak odporný, že veškeré zbytky mezinárodních sympatií, které si čečenští separatisté historicky vydobyli, byly rázem v trapu. Navíc to bylo po 11. září, kdy teroristům tak nějak nikdo nefandil. USA i Evropa jednoznačně Putina podpořily. Všem se totiž z brutality čečenských teroristů zvedal žaludek. Málokdo tehdy zmiňoval, že teroristé byli prokazatelně ochotní vyjednávat (vlastně to bylo to, o co jim primárně šlo) a Putin fakticky vědomě životy všech těch dětí obětoval. První den incident zcela ignoroval, druhý den vydal jen kratičké prohlášení, třetí den došlo k masakru.

Západní veřejnost tehdy tento fakt víceméně nepostřehla; ostatně politiku "s teroristy se nevyjednává" tehdy razila i americká administrativa (která ovšem čelila poněkud jinému druhu útoků, kde vyjednávat nebylo s kým). Basajev zkrátka vůbec nepočítal s tím, že by Putin něco takového dopustil, což byla obrovská strategická chyba. A taky faktický konec úspěchů čečenského separatismu. Putin znovu prokázal nulovou úctu k lidským (dokonce k dětským) životům a znovu z toho byl jeho politický triumf. Postupně se z toho začal rýsovat opakující se vzorec jeho politiky.

Putin si ovšem nezískal podporu Rusů jen svým úspěšným postupem v otázce Čečenska. Tím zřejmě ještě podstatnějším důvodem byl "ekonomický zázrak", který se v první polovině jeho vlády v Rusku odehrál. Hned v prvním roce, kdy se stal premiérem (a záhy prezidentem) se obrátil setrvalý pád ruské ekonomiky, který provázel celou Jelcinovu éru, a HDP země začalo naopak raketově růst. A rostlo 8 let v řadě, kdy Putin předal prezidentskou funkci Medveděvovi (na úsvitu velké ekonomické krize roku 2008). Z té se ovšem Rusko velmi brzy vzpamatovalo a růst pokračoval ještě několik dalších let.

Jen během Putinova prvního prezidentského období se ruské HDP skoro zdvojnásobilo. I západní analytici z toho byli ohromení. Začalo se mluvit o tom, že časy ekonomické dominance Západu končí a vystřídají je dosud chudší, ale raketově rostoucí ekonomiky (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Pojem BRICS se stal ústřední zkratkou doby. Životní úroveň běžných Rusů začala znovu růst. Mírně, ale přece. Navíc do určité míry ustal i chaos a anarchie jelcinovské doby a Rusové získali pocit, že má stát zase nějaké vedení a že mají konečně schopného lídra.

Řada lidí v Evropě a v Americe paradoxně uvítala, že v Rusku někdo konečně vládne pevnou rukou. Výraznou obavou amerických bezpečnostních analytiků během jinak vcelku idylických 90. let bylo, že chaos v Rusku přeroste v občanskou válku. Protože chaos a občanská válka v zemi, která disponuje největším jaderným arzenálem na světě, je něco, co opravdu nechcete. Dobové filmy (nejen) s Jamesem Bondem ukazovaly agenta Jejího Veličenstva, jak bojuje s ruskými separatisty, kterým se podařilo dostat k jaderným zbraním a teď ohrožují svět. Bondovky jsou totiž dobrý studijní materiál pro vyjádření dobových obav v různých dekádách (podle toho, jestli Bond zrovna bojuje se Sověty, anebo s teroristy, zjistíte, čeho se lidé na Západě v době vydání daného filmu nejvíc báli). Putina tedy svět vlastně vítal jako cestu ven z chaosu.

To celé zní jako až příliš pohádkový příběh. Někteří lidé v Rusku a na Západě na základě výše uvedených faktů nabyli dojmu, že Putin je ekonomický a politický génius. Když se ale na zázraky první poloviny jeho vlády podíváme detailněji, uvidíme, že je to celé poněkud problematičtější.

Začněme onou "stabilizací společnosti", kterou na autokraciích tolik obdivuje Miloš Zeman. Putin nastupoval v časech téměř naprostého bezvládí a velmi dobře si uvědomoval, že nemůže jen tak přijít, zatknout všechny oligarchy a zastavit rozkrádání státu. Protože v takovém případě by u moci vydržel sotva deset minut. Namísto toho se Putin rozhodl pro svůj osvědčený majstrštyk, který si úspěšně vyzkoušel už s Kadyrovem.

Putin jelcinovskou kleptokracii nezastavil. Spíš ji institucionalizoval. A dal jí určitou formu a řád. S oligarchy a mafiány nezatočil, spíš s nimi uzavřel nepsanou dohodu - pokud budete loajální mému režimu, můžete si dál dělat všechny nekalosti, na které jste byli zvyklí a nechat si všechno, co jste si nakradli a ještě nakradete. Ale pokud mému režimu loajální nebudete, tak vás zničím! Fyzicky i ekonomicky.

Většina oligarchů a mafiánů na tuto dohodu přistoupila. A z těch, kteří na ni nepřistoupili (jako byli třeba Michail Chodorkovský a Boris Berezovský), udělal Putin exemplární odstrašující příklad. Zabavoval jim majetky a trestně je stíhal za korupci a tunelářství. Tato trestní stíhání byla pravděpodobně oprávněná, ovšem vycházela primárně z toho, že tito lidé byli jeho kritiky. Oligarchové a mafiáni, kteří se stali jeho stoupenci, se naopak ocitli pod státní a policejní ochranou a mohli krást a tunelovat vesele dál.

Za Jelcina se Rusko stalo jedním z nejzkorumpovanějších států světa. Za Putina se na tom vlastně nic moc nezměnilo. Putinův režim je často nazýván autokracií, ale ještě daleko více by měl být nazýván kleptokracií. Korupce je v něm všudypřítomná a děje se s faktickým posvěcením státu, pokud je prováděná lidmi loajálními k režimu. Celý systém je vlastně na korupci postavený a bez ní by se zhroutil. Zrovna tohle většina Rusů ví a hodně Rusům to vadí a Putin si od počátku uvědomoval, že je to jeho slabé místo ve vztahu k veřejnosti. Proto se vždy velmi snažil, aby se veřejnost nedozvěděla skutečný rozsah tohoto problému.

Za Jelcina lidé, kteří rozkrádali stát, nekončili ve vězení. To se za Putina nezměnilo, co se změnilo, je, že za Putina začali ve vězení a na hřbitovech končit lidé, kteří na toto rozkrádání upozorňovali. Takových lidí je velké množství, takže můžeme zmínit jen ty nejznámější. Novinářka Anna Politkovská, která psala o korupci v ruské vládě a bezpečnostních složkách, ale také o brutalitě ruských sil během druhé čečenské války, byla zastřelená ve svém domě. Skutečné okolnosti její smrti nebyly nikdy uspokojivě vyšetřeny. Jiný novinář Ivan Golunov pro změnu psal o korupci v moskevské státní správě. Vzápětí u něj policie "našla" drogy a skončil ve vazbě. Na nátlak veřejnosti a mezinárodních organizací byl nakonec propuštěn, ale z Ruska raději odešel a dnes pracuje v Rize.

A netýká se to zdaleka jen novinářů. Možná nejabsurdnější a nejvíce vypovídající je případ Sergeje Magnitského. To byl ruský právník, který veřejně obvinil skupinu vysokých hodnostářů z rozkrádání státního majetku na základě důkazů, které získal. Doslova vzápětí byl zatčen, sám obviněn z daňových podvodů a ve vězení utýrán k smrti. A takto bychom mohli pokračovat na několik odstavců. Ale myslím, že je vcelku zřejmé, jak a pro koho vlastně pracují ruské bezpečnostní složky. Tolik k Putinově "stabilizaci společnosti".

A ani s tím ruským ekonomickým zázrakem to nebylo úplně idylické. Putin převzal ruské hospodářství po Brežněvovi a Jelcinovi v naprosto zdevastovaném stavu, takže růst byl sice rychlý, ale z velmi slabého základu. Především byl ale tento růst strukturálně velmi vratký. Putin totiž zvolil tu nejsnazší a nejrychlejší cestu, jak vydělat Rusku peníze - vývoz nerostných surovin. A měl obrovskou kliku. Trefil se totiž zrovna do období, kdy ceny podobných komodit (z komplikovaných globálních příčin a bez Putinova přičinění) po mnoho let raketově rostly.

V době Putinova nástupu k moci se barel ropy prodával asi za 17 dolarů. V roce 2011 už za 111 dolarů! Cena tedy vzrostla 6,5x, což ruskou ekonomiku neuvěřitelně nakoplo. Ceny ropy a zemního plynu rostly tímto absurdním tempem (s výjimkou krátkodobého výkyvu v čase globální ekonomické krize v roce 2008) po celou první polovinu Putinovy vlády (do které lze započítat i Medveděvovu éru, kdy byl Putin dál faktickým vládcem Ruska).

Tenhle šílený růst cen surovin umožnil Putinovi provést alespoň částečné ozdravení ruské ekonomiky, které dodalo naději na důstojnější život milionům Rusů. Bohužel to byl ekonomický zázrak postavený na vratkých základech. Ekonomika v tak velké míře závislá jen na vývozu surovin je charakteristická spíš pro země Třetího světa. Madeleine Albrightová nazývala Rusko poměrně trefně "benzínovou pumpou s jadernými zbraněmi". Vyspělé státy mají své hospodářství obvykle postavené spíše na službách a technologiích. Pro stát podobného významu a velikosti je nastavení ekonomiky primárně na vývoz surovin nejen poněkud ponižující (protože je to vývoz primárních zdrojů bez jakékoliv přidané hodnoty, což je v zemi s několika skvělými univerzitami a množstvím vzdělaných a schopných lidí prostě plýtvání potenciálem), ale hlavně strašně riskantní. Protože ceny komodit mohou podléhat obrovským výkyvům.

Mikrostáty jako Kuvajt mohou podobné výkyvy přestát tím, že si větší část svého absurdního bohatství uloží ve formě rezerv na horší časy. Jenže v lidnatém státě ruské velikosti se i podobné zvýšené příjmy snadno rozmělní a utopí, protože velké státy potřebují hodně peněz na hodně věcí pro hodně lidí. Takže si žádné obří rezervy vytvořit nemohou, jelikož musí peníze neustále průběžně utrácet. A Rusku samozřejmě hrozilo, že na to jednou dojede...

Selhání Západu

Životní úroveň běžných Rusů v první polovině Putinovy vlády rostla a střední třída se zvětšovala. I tak si troufám tvrdit, že to byla vlastně promarněná léta. Putin nedokázal obrovské příjmy z přestřelených cen ropy a zemního plynu náležitě využít. Rozhodně je nevyužil k transformaci ruské ekonomiky k menší závislosti na vývozu surovin (byť takové tendence měl).

Putin se sice trochu snažil vylepšit životní úroveň Rusů investicemi do zdravotnictví a sociální oblasti, případně do infrastruktury, ale výsledky byly přinejmenším rozpačité a rozhodně nedržely krok s raketovým růstem HDP. Hlavní problém byl, že ve většině případů peníze vůbec nedoputovaly na místo určení. To je velká nevýhoda kleptokratického státu - že si po cestě každý kousek odkrojí. A zrovna s tímhle Putin vlastně nemohl nic dělat, protože na korupci byla postavená podpora, které se od mocných lidí v Rusku těšil. Výsledkem je, že zejména ruské zdravotnictví je dodnes v naprosto ostudném a nedůstojném stavu a totéž se dá říci i o infrastruktuře v regionech mimo hlavní centra.

Putin sice o investicích v sociální oblasti hodně mluvil, ale reálně se nepostaral, aby se naplnily. Myslím, že to bylo mimo jiné i proto, že měl díky svému osobnímu nastavení jiné priority. Větší množství prostředků šlo proto do obranného rozpočtu a obecně do rozpočtu bezpečnostních složek. Tohle byla oblast, které Putin (na rozdíl od ekonomiky a rozvojových projektů) rozuměl a na které mu záleželo. Mimo jiné proto, že si uvědomoval, jak velké ponížení přineslo Rusku ignorování investic v oblasti obrany a bezpečnosti během čečenských válek. A odčiňování ruského ponížení se stalo hlavním bodem Putinova politického programu v druhé polovině jeho vlády.

Jak již bylo řečeno, Putin měl na začátku svého prezidentování obrovské štěstí na raketový růst cen surovin do absurdních výšin. Ale všechno hezké jednou skončí. V roce 2011 začala stagnace a o brzy poté komoditní bublina najednou splaskla. Ceny ropy zažily doslova volný pád a v krátkém čase klesly o dvě třetiny. A tady se právě ukázaly limity toho, když řídíte stát jako benzínovou pumpu. Když o dvě třetiny klesnou ceny nafty, tak vám taky významně klesnou příjmy do státního rozpočtu. To je takový ten rozpočet, ze kterého se platí důchody, armáda, infrastruktura, zdravotnictví atd. Přičemž zrovna na armádě Putin rozhodně šetřit nechtěl, takže musel začít šetřit na všem ostatním.

Pokles životní úrovně je něco, čeho si lidé velmi brzy všimnou. Putin se začal reálně obávat poklesu popularity a odstavení od moci. A odstavení od moci je něco, co si lidé jako on vůbec nedovedou představit. Rozhodl se proti tomu bojovat dvěma způsoby. Za prvé začal přitvrzovat, aby se s případnou nespokojeností davů mohl snadněji vypořádat. Zatímco v první putinovské dekádě lze ještě hovořit o polodemokratickém režimu s autoritářskými prvky, ve druhé dekádě se Rusko začalo měnit v klasickou diktaturu. V 90. letech a na začátku Putinova vládnutí působila v Rusku řada nezávislých médií, neziskových organizací zaměřených na dodržování lidských práv a byly zde i zárodky funkční občanské společnosti. Se zhoršováním ekonomiky začal Putin postupně všechny tyto prvky omezovat, a nakonec otevřeně likvidovat.

Nezávislá média byla byrokratickou šikanou a vyhrožováním ze strany státu stále více omezována a většina z nich zanikla. Pár posledních přeživších (Novaja Gazeta, Dožď apod.) si režim hýčkal jako důkaz "liberálnosti" vlády, která dává prostor i opozičním proudům (čemuž je teď s ukrajinskou krizí už také konec), ale zároveň dělal vše pro to, aby zajistil, že zůstanou zcela marginálními informačními zdroji, které oslovují stále stejnou malou bublinu disidentů. Jakmile nějaké nezávislé médium získalo příliš velký počet sledujících, bylo okamžitě zlikvidováno.

Neziskové organizace a občanské spolky potkal podobný osud. Ty, které byly mezinárodní (např. Amnesty International anebo Člověk v tísni) se musely začít označovat jako "zahraniční agenti", a nakonec byla většina z nich z Ruska úplně vykázána. Jejich domácí souputníci dopadli obvykle ještě hůř. Protivládní demonstrace byly zakazovány a potlačovány s rostoucí brutalitou.

Z voleb (které by nicméně Putin nejspíše donedávna vyhrával i bez falšování) se stala vyslovená fraška. Politická opozice byla marginalizovaná, nedostávala prakticky žádný prostor ve státem kontrolovaných médiích (a jiná média v Rusku v podstatě neexistují). Ti opoziční lídři, kteří si získali větší lidovou popularitu (často na tématu boje s korupcí), byli zatýkání a souzeni ve vykonstruovaných korupčních procesech. Když to nepomohlo, tak je buď někdo zavraždil (jako Borise Němcova), anebo se o to alespoň pokusil (jako Alexeje Navalného).

Režim viditelně přitvrzoval. Jelikož to Putinovu obavu z odstavení od moci úplně neeliminovalo, rozhodl se pro další osvědčenou taktiku diktátorů: odvrácení pozornosti veřejnosti od rostoucích domácích problémů směrem k vnějšímu nepříteli. Jelikož Rusko v tu chvíli žádné opravdové vnější nepřátele nemělo (maximálně tak kritiky Putinova postupu), tak bylo potřeba je uměle vyrobit. Problém s vykonstruovaným vnějším nepřítelem je v tom, že když nepřítel dlouho nečiní žádné nepřátelské kroky (což vykonstruovaní nepřátelé dělají), musíte napětí v pravidelných intervalech eskalovat vy sami, jinak lidem dojde, že se vlastně nic neděje a znovu se zamyslí nad vlastní neutěšenou situací.

Což je přesně to, co Putin poměrně úspěšně dělá už od ekonomické krize v roce 2008 a od pádu cen ropy v roce 2014 se to postupně zhoršuje. V roce 2008 napadly ruské jednotky poprvé od konce studené války jiný nezávislý stát - Gruzii. Během krátké války tu zajistily faktické odtržení dvou separatistických republik (Abcházie a Jižní Osetie) od Gruzie a jejich okupaci ruskou armádou.

Tady se Putin pustil do svého druhého vojenského dobrodružství a zase mu to vyšlo. Západní reakce byla slabá až nulová. Gruzie se nikdo nezastal jinak než rétoricky, sankce pro Rusko byly zcela symbolické a prezident Obama už krátce poté vyhlásil "reset" vzájemných vztahů, kdy Putinovi vzkázal, že je "všechno vodpuštíno", a že můžeme začít s čistým stolem. Což si Putin zjevně vyložil jako slabost a bianco šek pro příští agrese.

Motivace Putina pro intervenci v Gruzii byla dvojí. Ta první směřovala na domácí scénu. Když Putin nastoupil, mluvil ještě poměrně otevřeně o stalinských čistkách a chybách, kterých se Rusko v minulosti dopustilo. O SSSR řekl: "Kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu, nemá srdce. Kdo chce Sovětský svaz zpátky, nemá mozek." Aby se vzápětí ukázalo, že mozek nemá sám Putin. Rozhodl se totiž odvést pozornost Rusů od průšvihů doma "navracením ruské velikosti".

Podobně později Putin využije Obamovy neochoty odstavit režim Bašára Asada v Sýrii. A to ani poté, co Asad použil chemické zbraně, kterýžto krok Obama původně označil za "červenou čáru", která vyvolá americkou intervenci. Nevyvolala. Místo toho vyvolala intervenci ruskou. Barack blafoval a nevyšlo mu to. Obama se totiž nechtěl pouštět do dalšího konfliktu na Blízkém východě, protože se snažil zoufale vyvázat ze dvou předešlých (Irák, Afghánistán), kde se Američanům příliš nedařilo. Takže doufal, že když Asadovi pohrozí a nebude to myslet vážně, bude to stačit. Nestačilo.

Putin se nejprve v Sýrii držel zpátky, protože nechtěl riskovat přímou konfrontaci s Američany (Rusové vždycky rozuměli síle a nehnali se zbytečně do prohraných bojů, a to už od Stalina), ale když bylo zřejmé, že se Američané do Sýrie nehrnou, nahrnul se tam sám. Asadům režim, který byl zhruba deset minut před kolapsem, ruská intervence zachránila. A předala Sýrii do pevné náruče ruského vlivu (proto to byl teď také jeden ze čtyř států, které hlasovaly v OSN proti rezoluci odsuzující ruskou agresi na Ukrajině). 

Sféry vlivu na Blízkém východě - to zní jako návrat do časů studené války. Putin to tak také vnímal a prezentoval a tvářil se, že Rusko už je zase globální mocnost, schopné zasahovat daleko od vlastních hranic. Nicméně Američany to nechalo až nečekaně klidnými. USA byly pořád globálním hegemonem a nějaký ruský vliv v Sýrii na tom nic neměnil. Rusko bylo totiž v očích Američanů stále slabý stát, který si na SSSR jen hraje. To spíš ta Čína začínala dělat Washingtonu vrásky a Obama se díval stále víc směrem k Pacifiku. Nějaké Rusko ať si vyřeší Evropané, zabývat se někým tak bezvýznamným je pod naši úroveň.

V Rusku se nikdy v dějinách obyčejní lidé neměli moc dobře. Nebyl to a není to stát blahobytu, jako třeba Skandinávie nebo Švýcarsko. Fakt, že Rusko nezná své hranice, je proto už dlouho součástí ruské mentality - velikost Ruska dodávala Rusům vždy pocit důstojnosti a významu v těžkých životních podmínkách. Rusko se proto nesmí zmenšovat, ale vždy jen rozrůstat.

Rozpad SSSR byl erozí ruské velikosti, a tedy ranou a křivdou, kterou bylo potřeba odčinit. Putin se proto začal stavět do role obnovitele této velikosti a ochránce Rusů v zemích, o které Rusko prohrou ve studené válce přišlo. Začal proto předstírat, že studená válka dál trvá, a že dál existují sféry vlivu několika supervelmocí. Ruská státní propaganda vyvolávala dojem, že Západ se stále rozpíná, Rusko obkličuje a zasahuje do tradiční sféry jeho vlivu. Země je proto v obležení a v ohrožení. Putin tímto způsobem udržuje Rusy ve strachu už dobrou dekádu. A tento strach musí neustále přiživovat.

Problém je v tom, že studená válka skončila. A každá nezávislá země si může sama zvolit, ke komu se přikloní. Něco takového ale Rusko naprosto neakceptuje. Když je někde v jeho okolí nahrazen otevřeně proruský režim něčím méně proruským, vnímá to Rusko jako přímý útok na sebe sama. A tak to také prodává domácímu publiku. Různé "barevné revoluce" (růžová v Gruzii, oranžová na Ukrajině, tulipánová v Kyrgyzstánu, Euromajdan apod.) jsou popisovány jako převraty zinscenované CIA, sloužící k rozšíření americké sféry vlivu do ruského prostoru. Případné vojenské intervence pak jako obranná akce sloužící k ochraně ruskojazyčných obyvatel před utlačováním novým proamerickým režimem, který se snaží svou zemi od Rusů etnicky vyčistit.

To je celé samozřejmě nebetyčná kravina. A strašně by mě zajímalo, do jaké míry téhle zvrácené interpretaci věří sám Putin. Donedávna jsem se domníval, že to směšné divadlo s obklíčením Ruska je jenom hrou pro domácí publikum, zatímco skutečnou Putinovou motivací je strach z "barevné revoluce" v samotném Rusku. To, k čemu reálně dochází v postsovětských republikách, totiž nejsou proamerické převraty organizované CIA. To jenom místní lidi už přestávají bavit tamní kleptokratické autoritářské režimy a žádají reformy, které by je přiblížili životní úrovni Západu. Chtějí prostě fungující stát.

Případná barevná revoluce v Rusku by měla podobné příčiny a Putin se jí doslova děsí. A proto dělá všechno pro to, aby potlačil podobné tendence v bezprostředním okolí. Nedělá to pro Rusko, dělá to pro sebe. Realita je naopak taková, že od konce studené války jsou Rusko a postsovětský prostor Západu víceméně ukradené. Což je vlastně obrovská chyba a selhání.

USA přestaly v roce 1990 vnímat Rusko jako hrozbu a fakticky si jej proto přestaly všímat. Rusko nově považovaly za slabý a ekonomicky relativně bezvýznamný stát, který si nezaslouží bližší pozornost. Hrozby začaly Spojené státy vidět úplně jinde - od roku 2001 byl hlavním nepřítelem terorismus, za Obamy udělaly USA "obrat k Asii", kde začaly růst problémy a příležitosti daleko většího významu (zejména v souvislosti s Čínou). Rusko bylo příliš nezajímavé na to, aby se ho Američané pokoušeli nějak obkličovat. Rusko je (anebo doteď bylo) podle USA problém Evropanů.

Jenže Evropané se k Rusku nepostavili o moc líp. Prakticky všechny velké západní země přestaly v Rusku vidět supervelmoc a nepovažovaly jej za nadále nebezpečné. Velké západoevropské státy si konec studené války vyložily tak, že už jim nehrozí žádné vnější ohrožení a začaly dramaticky seškrtávat své obranné rozpočty a investovat do jiných věcí (třeba do sociální sféry). V Evropě už žádná další válka nehrozí a kdyžtak jsme díky NATO krytí americkým deštníkem, takže vlastně ani nepotřebujeme pořádnou vlastní armádu.

Extrémním případem tohoto uvažování je Německo, které je sice nejbohatším státem Evropy, ale jeho ozbrojené síly jsou v naprosto tristním stavu. Nikdo do nich léta neinvestoval a nedávný audit prokázal, že německá armáda reálně není vůbec bojeschopná, protože dobrá polovina její techniky je na odpis (což se snad teď díky Ukrajině změní). Ze 128 německých stíhaček Eurofighter byly v roce 2018 údajně jen čtyři v provozuschopném stavu. Země střední a východní Evropy sice před Ruskem varovaly stále (protože s ním mají špatné zkušenosti), ale západoevropské mocnosti tyto obavy ignorovaly zhruba stejně, jako kdysi ignorovaly naše obavy před Hitlerem.

Je to dané především tím, že po konci studené války bylo Rusko Západem vnímáno jako malý a chudý stát. Protože... to je malý a chudý stát. Není sice malý rozlohou, ale má pouhých 140 milionů obyvatel. EU s Británií mají přes půl miliardy. USA 330 milionů. Čína hodně přes miliardu. A velikost velmoci určuje počet obyvatel, nikoliv počet berjozek na Sibiři.

A taky velikost ekonomiky. Ono se to moc neví, ale Rusko je ve skutečnosti ekonomicky menší než Itálie. S Francií, Británií, nedejbože s Německem je fakticky nesrovnatelné (německá ekonomika je 2,5x větší). Americká ekonomika je větší skoro 15x. A to vůbec nemluvím o HDP na hlavu, které nejlépe popisuje, jak je který stát chudý či bohatý - v tomto ohledu je na tom i Slovensko 2x lépe než Rusko. Kdyby Rusko nezabíralo tak velkou plochu na mapě, byl by to řadový větší chudý stát, jakých je na světě spoustu (Brazílie, Indonésie atd.). Velmoc z něj dělají fakticky už jen jaderné zbraně.

Jelikož jaderné zbraně slouží jen k odstrašení a reálně se vlastně nedají moc použít, je Rusko proti Západu velice slabé. Ekonomicky, populačně i vojensky je to ve srovnání se zeměmi NATO a EU doslova trpaslík. Proto se může zdát jako naprosté šílenství, když Putin začne tohohle Goliáše vědomě provokovat. Vyrobit si uměle hrozbu z někoho, kdo je mnohonásobně silnější než vy, to přece může jen úplný cvok, ne?

Západ nejenže na Rusko neútočil, Západ na Rusko doteď ostentativně kašlal. Američané si ho nevšímali vůbec, zatímco Němci, Francouzi a Britové v něm viděli maximálně zajímavý rostoucí trh, kde se dá výhodně investovat a odkud se dají dobře dovážet suroviny. Západní státy nejenže Euromajdan na Ukrajině nezpůsobily, on je spíš upřímně překvapil a úplně ho vyignorovaly. Státy západní Evropy usilovaly o dobré vztahy s Ruskem, protože se samy cítí silné a neohrožené a obavy východoevropanů je příliš netrápí. A kdyby jim do toho Rusko neustále neházelo vidle, tak by o dobré vztahy usilovaly i nadále. Jsou pro ně totiž výhodné.

Pokud Rusko tvrdí, že ho Západ obkličuje nebo ohrožuje, tak Rusko Západ silně přeceňuje. EU i USA mají milion vlastních problémů, které sotva zvládají řešit a až do minulého týdne bylo Rusko na seznamu západní priorit někde mezi 37.-38. místem. Je těžké ohrožovat někoho, kdo je vám víceméně u p*dele. A zajímavý je pro vás jenom proto, že vám dodává plyn. To je asi stejně logické, jako kdybyste chtěli obklíčit a ohrožovat kurýra, který vám vozí jídlo (protože jste, jako já, líní si dojít sami nakoupit) a na jehož existenci zapomenete pokaždé dvě minuty poté, co odjede.

Na to, jak špatné karty držel v ruce, hrál Putin se Západem relativně vyrovnanou hru. Jak již bylo řečeno, proti sjednocené Evropě, chráněné americkým vojenským štítem, je Rusko titěrný mikrostát. Proto se Rusko rozhodlo pro jedinou strategii, která mu mohla pomoci alespoň trochu vyrovnat síly: rozděl a panuj, aneb "rozvrátíme to zevnitř".

Moskva začala skrytě či otevřeně, finančně i mediálně (zejména skrze své internetové trolly na spřízněných webech a v diskusích) podporovat každého, kdo v Evropě a v USA:

a) brojil proti EU a NATO;

b) sliboval zajistit co největší kontroverzi, chaos a společenský rozkol.

Ať už to byl doslova kdokoliv. Kreml v tomto směru nebyl nijak zvlášť vybíravý. V časech studené války měl SSSR jasné ideologické směřování a podporoval zejména ty síly, které ve světě podporovaly komunistickou myšlenku, anebo Východní blok jako takový. Putinovi je naopak v zásadě jedno, co lidé a skupiny, které v Evropě a v USA podporuje, hlásají a proč. Vlastně mu vždy bylo i jedno, jestli mají rády Rusko. Bohatě stačilo, když splňovaly alespoň jeden z výše uvedených bodů.

Výsledkem byla bizarní spojenectví, kdy Rusko v každé zemi podporovalo zároveň komunisty i neonacisty (kteří se jinak vzájemně nesnášejí), libertariány, nacionalisty, ultrakonzervativce, populisty atd. atd. Od Tomia Okamury přes Marine Le Penovou po Donalda Trumpa. Řadě politiků skrytá či otevřená ruská podpora velmi vyhovovala, protože jim zvyšovala volební zisky.

Hlavní ruskou zbraní proti Západu byl chaos. Rusové rychle pochopili moc internetu a sociálních sítí, kde se lidé přestávají orientovat v přehršli informací. V takovém prostředí je velmi snadné šířit lži a konspirační teorie, respektive vytvořit dojem, že žádná objektivní pravda neexistuje, všichni jsou prolhaní a nikomu se nedá věřit. Rusko se cíleně snažilo snížit důvěru amerických i evropských občanů ve vlastní instituce a hodnoty.

Kromě neoficiálních kanálů v podobě různých spřátelených webů a řetězových emailů, šířících ruské narativy (zejména skrze překlady z konspiračních stránek, ale často i vlastní kreativní tvorbou užitečných idiotů), zde byly i kanály oficiálnější. Kromě agentury Sputnik to byla zejména televizní stanice Russia Today, která se dlouho tvářila jako vcelku seriózní médium, poskytující informace v angličtině širokému publiku (taková ruská obdoba BBC World anebo CNN International). Byla to státem řízená televize, zaměstnávající západní reportéry, disponující zcela zjevně obrovským rozpočtem.

Až do roku 2014, kdy Rusko poprvé vojensky zaútočilo na Ukrajinu, obsadilo Krym a část Doněcké a Luhanské oblasti a omylem sestřelilo civilní let MH17, bylo vcelku obtížné rozpoznat v Russia Today propagandistický kanál extremistického režimu. Během ukrajinské krize ale vyšlo jasně najevo, k čemu vlastně Kreml podobná média zřídil a štědře financoval.

Zatímco pro domácí ruské publikum jel Putin ve státních televizích naprosto neuvěřitelně šílenou propagandu goebbelsovského střihu (kdy se na Prvním kanále ruské televize mluvilo o dětech ukřižovaných banderovci a o tom, že okupace Československa v roce 1968 byla skutečně reakcí na začínající invazi NATO), propaganda určená pro Západ byla mnohem sofistikovanější a méně přímočará. A to proto, že Putin věděl, že v Rusku má faktický informační monopol, kdežto západní populace má přístup k širokému spektru informací.

Ruská (či proruská) média začala aplikovat velmi chytrou strategii, které se někdy říká "informační mlha". Zveřejňovaly ke každé události desítky různých, vzájemně si odporujících verzí, od těch relativně uvěřitelných až po ty nejujetější konspirační teorie, takže bylo v zásadě nemožné se vyznat v tom, co se vlastně stalo. Lidé si z toho měli odnést, že úplně všichni lžou a pravdu se nikdy nedozvíme, případně, že "pravda je někde uprostřed".

To je ostatně i dnes častý omyl mediálně negramotných lidí, kteří si myslí, že "pravda je vždycky někde uprostřed" a říkají tomu kritické myšlení. Problém je v tom, že pravda není vždycky uprostřed, občas je velmi jednoznačně na jedné straně sporu a tím, že se snažíte obě strany "vyvažovat", jen pravdu rozmělňujete a relativizujete. Což je přesně to, čeho se Rusové snažili dosáhnout. Co jim taky jiného zbývalo, když jsou jimi podporovaní separatisté neschopní kr*téni, kteří střílejí hlava nehlava na všechno, co nad nimi lítá.

Rusko tak začalo mistrně využívat hlavní výhody, které nad západními demokraciemi mělo. A tou byla jeho vlastní nedemokratičnost. Demokratické státy musejí z principu respektovat svobodu slova a dávat prostor oponentním názorům, byť jsou sebepitomější či sebenebezpečnější. To ruské vlivové působení nesmírně usnadňovalo, protože Západ měl jen velmi omezené možnosti, jak jej omezovat, aniž by se sám uchýlil k cenzuře a zradě vlastních hodnot. Zároveň nemohl oplácet Rusku stejnou mincí, protože Kreml se cenzury a pronásledování opozice nijak neštítí.

Kromě vlivových operací si Putin troufl i na otevřené subverze a útoky tam, kde příliš nehrozil přímý vojenský střet se Západem (který by Rusko bez jaderných zbraní drtivě prohrálo a s jadernými zbraněmi bychom ho prohráli úplně všichni). Rusko dělalo kybernetické útoky, špionáž, odpalovalo muniční sklady, vraždilo na Západě své bývalé agenty atd. A také se laskavě ujímalo nebohých vysloužilých evropských politických špiček, které zaměstnávalo ve svých státních firmách s pohádkovým platem a využívalo je jako lobbisty. Od německého kancléře Gerharda Schrödera, přes italského a francouzského premiéra Mattea Renziho a Francoise Fillona. A pak tu byl samozřejmě poslušný pejsek Miloš, který to všechno dělal asi jenom proto, že mu to řekli jeho páníčkové Nejedlý a Kellner, kterým dobré vztahy s Ruskem usnadňovaly podnikání. Anebo bůhvíproč to vlastně Miloš dělal...

Ruský vliv nebyl vůbec slabý (zvláště v některých zemích), nicméně aby bylo jasno: většina ohňů, které spalovaly, rozdělovaly a oslabovaly evropskou a americkou společnost, se rozhořela zcela nezávisle na Putinovi a bez jeho přičinění. Rusové pouze hbitě přiběhli s kanastry benzínu a přilévali a přilévali. Ať už se jednalo o uprchlickou krizi, Brexit, anebo třeba covid. Evropská společnost by byla rozdělená a rozhádáná i bez Ruska - Putin naše problémy ani tak nevytvářel, spíš je jen umocňoval a přiživoval. Pečlivě hledal každé bolavé místo evropské a americké společnosti a pak se v něm začal šťourat neumytým prstem.

I díky tomu Putinovi krásně vyšlo jeho další vojenské dobrodružství v podobě první invaze na Ukrajinu v roce 2014. Po fakticky nulové reakci Západu na Gruzii začal být Vladimír Zm*dojevič stále drzejší. I tady zasahoval "na podporu separatistů", kteří bránili nebohé rusky hovořící obyvatelstvo Ukrajiny před neexistující genocidou (přesněji před změnou režimu v Kyjevě z poslušně prokremelské kleptokracie Viktora Janukovyče k o něco prozápadnějšímu, byť také značně zkorumpovanému vedení). To byl v podstatě gruzínský scénář. Ale tentokrát si troufl ještě o něco víc. Na Krym poslal pravidelnou ruskou armádu, byť nejprve v neoznačených uniformách. Což byl tah, který mohl zmást jen naprosté retardy (a že se jich v Čechách našlo... i mezi politiky). Aby nakonec přiznal, že se skutečně jednalo o ruské vojáky (jako by to snad někoho překvapovalo) a cizí území na féra anektoval.

Pokud byl Západ v případě Gruzie nerozhodný a zaskočený, tak v případě Krymu už se jednalo o vyslovené neodpustitelné selhání, které nás dostalo tam, kde jsme teď. Byly sice vyhlášeny sankce, ale ty nebyly pro Rusko příliš citelné a Putinovi to zase celé prošlo. Jeho domácí podpora navíc raketově vzrostla, protože Rusové umějí obnovování "velikosti" své (už takhle šíleně velké) země ocenit. Крым наш.

Invaze v roce 2014 posunula Putinův režim a jeho propagandu definitivně směrem k tvrdému ruskému nacionalismu. Na něm a na vnějším nepříteli se pokoušel zachovat svou moc před domácím publikem. Západ byl líčen jako dekadentní místo, prohnilé liberální slabostí a LGBT propagandou, kde už není jasné ani to, kdo je žena a kdo je muž, a které se snaží zničit tradiční ruské hodnoty. Rusko má právo obnovit své impérium nejméně v hranicích SSSR, aby ochránilo rusky hovořící občany, úpící v nástupnických státech pod americkým diktátem. Otevřeně fašistická ideologie Alexandra Dugina se postupně stala státním světonázorem.

Rusko se opět stalo největším světovým národem. Zločiny minulosti, které za Jelcina a v prvních letech Putinovy vlády Rusko ještě přiznávalo (Stalinské čistky, gulagy, Katyň, rok 1968 v Československu apod.), se najednou staly naprostým tabu. Jsme bezchybní a vždycky jsme byli. Zároveň se Rusko rétoricky i fakticky vrátilo do uvažování z časů studené války. Gorbačovovi bylo údajně slíbeno, že se NATO nikdy nerozšíří na Východ a tento slib byl Američany porušen. No a co? Rusku, stejně jako Americe, je od konce studené války úplné prd do toho, jaké zahraničněpolitické směřování si jakákoliv nezávislá země zvolí. Proto jsou ty země nezávislé. Tento fakt jde ale zcela mimo současné uvažování ruského vedení i podstatné části ruské společnosti.

Jak z toho ven?

Tady se vracíme k původní otázce, zdali je Putin, ve světle současných událostí, opravdu úplný magor? To je těžko říct, ale troufám si tvrdit, že asi tuším, co se s ním stalo a proč to celé dělá (byť se samozřejmě můžu plést). Těch příčin je samozřejmě několik a roli hrají všechny zároveň.

Příčina 1: Ústup vpřed

Putin se svými předchozími úspěchy a nacionalistickou propagandou paradoxně dostal do situace, kdy od něj ruská veřejnost očekává, že bude jednou za čas dodávat úspěchy další, stále větší a větší. Jen díky tomu je ochotná zapomenout na to, jak blbě na tom Rusko pod Putinovým vedením vlastně objektivně je. Mnoho minulých impérií se udržovalo v chodu jen díky neustálému rozšiřování a když se přestala rozšiřovat, začala se hroutit. Putin se svou úspěšnou imperiální politikou dostal do stejné pasti a teď mu nezbývá než tuhle hru dál hrát. Byť nepochybuji o tom, že ji hraje rád. Krom toho je těžké přesvědčovat lidi o stále rostoucím nebezpečí zvenčí, když nepřítel reálně neexistuje a nic nového nedělá. Pak je potřeba nepřátelské akce provádět za něj a vydávat je za obrannou politiku.

Příčina 2: Čečna a Německo

V Putinově chování je od počátku možné vidět určitý vzorec. Vladimír často zkusil velmi riskantní vojenskou operaci (Čečensko, Dubrovka, Gruzie, Ukrajina 2014, Sýrie) a vždycky z toho byl úspěch a posílení vlastní pozice. Putin tak zřejmě nabyl dojmu, že je geniální stratég, a že když se na akci pečlivě připraví, může tímto způsobem pokračovat do nekonečna. Přičemž s každou další operací je samozřejmě nutné stupňovat její rozsah a cíle, protože stavíte na posílené pozici z předchozích úspěchů.

Zároveň Putin zjevně skutečně uvěřil tomu, co původně říkal asi jen z propagandistických důvodů. Že Západ je slabý, zpovykaný a prohnilý. Že zlenivěl a zpohodlněl natolik, že ztratil vůli ke konfrontaci, pokud by ho to mělo stát (byť i jen drobné) omezení vlastního komfortu. A proto Západ nemůže využít svoji zdrcující převahu.

Putin se v tomhle spletl i nespletl. Západ skutečně zpohodlněl a ztratil vůli ke konfrontaci. Ukázkovým příkladem je Německo. Což je jinak země, kterou v EU považuji za jednu z těch rozumnějších. Ovšem s Putinem to Němci kolosálně pohnojili a do značné míry Putinovi invazi na Ukrajinu umožnili. Tady chci zdůraznit, že veškerou vinu za současné utrpení nese samozřejmě Rusko. Ale jsou tu státy, které lze označit za "enablers" současné krize. Třeba Bělorusko (které je ale na Rusku závislou diktaturou, takže to není až tak překvapivé). Anebo Německo (u kterého to překvapivé je).

Německo je největší evropská ekonomika, která je hospodářsky mnohem silnější než Rusko. Němci se přitom rozhodli, že Rusko nebudou považovat za problém, ale za problematického spojence, a to i v době, kdy už bylo jasné, že je to neudržitelná politika. Pro německé voliče Rusko v podstatě není téma - Německo je velké, silné a je daleko na západě, takže se Ruska nebojí a na obavy Čechů, Poláků nebo Ukrajinců doteď kašlalo (respektive nás podporovalo jen rétoricky, ale fakticky dělalo pravý opak). Pro Němce jsou mnohem podstatnější témata než Rusko - například klimatická krize. Nic proti tomu, klimatická krize je z dlouhodobého hlediska opravdu mnohem větší hrozbou.

Problém je v tom, že Německo se kvůli jedné velké hrozbě rozhodlo úplně ignorovat jinou, jak se ukazuje podobně závažnou. A předstírat (samo před sebou), že tato hrozba neexistuje. Značnou vinu na tom nese Angela (které si jinak vážím a považuji její dlouhou vládu za poměrně úspěšnou). Německo se pod tlakem veřejnosti rozhodlo odstavit všechny své jaderné elektrárny a svůj energetický mix přizpůsobit změnám klimatu. Tedy jej založit především na obnovitelných zdrojích a na plynu.

To bylo nešťastné rozhodnutí, byť méně bláznivé, než se často tvrdí. Obnovitelné zdroje jsou fajn, ale mají značné výkyvy v dodávkách (podle toho, jak moc zrovna fouká nebo svítí). Jádro je stabilní a silný (a navíc ekologický) zdroj, který se ale k vyrovnávání těchto výkyvů moc nehodí. K tomu se nejlépe hodí plyn, protože u plynové elektrárny (na rozdíl od té jaderné) můžete rychle měnit výkon v závislosti na výkyvech solárů a větrníků (což u jádra nemůžete). Takže orientace na plyn dává technicky celkem smysl (byť se vyřazením jaderek německá závislost na plynu výrazně zvýšila).

Ukrajina byla historicky hlavní tranzitní zemí pro ruský plyn směřující na Západ. To zvyšovalo její geopolitickou důležitost. Když vypukly první ukrajinské krize (oranžová revoluce, plynová krize, Euromajdan, ruská invaze v roce 2014), Německo si z toho vzalo jedno důležité poučení. Kupodivu to nebylo poučení o tom, že Putinův režim je nebezpečný, ale poučení o tom, že Ukrajina je nestabilní země a pokud bude plyn dál proudit přes ní, pak Německu hrozí výpadky dodávek tohoto pro německé hospodářství čím dál důležitějšího zdroje.

Proto se Němci rozhodli nestabilní východní Evropu obejít a spojit se s Ruskem napřímo, bez prostředníků, skrze megaprojekt Nord Stream. Značnou roli v tom hrál právě bývalý kancléř Schröder, který je v projektu osobně finančně zaangažován (přesněji z něj udělal multimilionáře, což není žádné tajemství). Velmoci (Německo a Rusko) se domluvily mezi sebou, ovšem za cenu obětování Ukrajiny. Ta na projektu krvácí jak finančně (přišla o obrovské příjmy z tranzitních poplatků, které tvořily nemalou část jejího rozpočtu), tak geopoliticky (klesla její důležitost a případná válka či krize na Ukrajině tak už teď neohrožuje dodávky ruského plynu na západní trhy). Ta poslední část věty je sice v závorce, ale je strašně důležitá a vlastně vysvětluje, proč Německo invazi na Ukrajinu nepřímo umožnilo. Bez Nord Streamu by byly pro Putina náklady příliš velké i bez sankcí.

Německo spoléhalo na to, že si Putin nemůže nic velkého dovolit, protože se teď oba státy vzájemně drží za rozkrok. Příjmy z prodeje plynu a ropy do Německa (a do EU obecně) tvoří významnou část rozpočtu Ruské federace. Ovšem Německo je pro změnu na ruském plynu velmi závislé a zastavení dodávek ho přímo ohrožuje. Proto Němci zcela zjevně nevěřili, že by si Putin troufnul tenhle pat narušit.

To ale Vladimíra šeredně podcenili. Ostatně jako všichni (snad s výjimkou Ukrajinců, Poláků a pobaltských zemí). Vladimír totiž zjevně nabyl dojmu, že Západ je (i vlivem jeho působení) tak rozhádaný a zpohodlnělý, že jeho další akce vyvolá opět jen víceméně symbolickou reakci (podobně jako po Krymu), ale že Němci zkrátka neohrozí svou vlastní ekonomiku a klimatické závazky, které jsou pro ně (a koneckonců pro nás všechny) velmi důležité. A asi by v tom měl i pravdu, což bylo vidět na velmi vlažném a pomalém postupu Německa na začátku ruské invaze, kdy kancléř Scholz nejprve počítal, koho odpojení Ruska od SWIFTu vlastně poškodí víc.

Naštěstí (anebo naneštěstí) to tentokrát Putin opravdu přepísknul a podařilo se mu sjednotit Západ jako nikdy předtím. Dokonce i Němci si museli přiznat svou chybu a teď se ji snaží napravit. Tady se Putin zjevně přepočítal, tak tvrdou odvetu neočekával. On možná ten Západ přeci jen nebude tak slabý a prohnilý, jak si myslel.

Příčina 3: Covidová izolace

Jedna z nejhorších věcí, které se mohou diktátorovi stát, je, že uvěří vlastní propagandě. Jsou dva typy špatných a nebezpečných politiků. První z nich říkají a dělají odporné věci proto, že jsou upřímně přesvědčení o jejich správnosti (varianta Adolf). Druzí z nich říkají a dělají odporné věci proto, že jim to přináší aktuální zisk (varianta Tomio).

Osobně si myslím, že Putin začínal jako Tomio a končí jako Adolf. Je dobrý důvod, proč třeba Amerika umožňuje prezidentům vykonávat funkci maximálně 8 let a pak je musí nahradit někdo jiný. Protože když jste u moci přes dvacet let, může se vám snadno stát, že z toho zmagoříte. Ve svém článku o starých úspěšných lékařích jsem už ostatně zmiňoval, že tohle se starším chlapům zkrátka stává.

U Putina mohl hrát roli i fakt, že se během covidu fakticky izoloval od světa a stýkal se jen s velmi omezeným množstvím lidí. Putin (dle vlastních slov) nemá telefon ani internet a informace čerpá primárně od zpravodajských služeb. Je dost možné, že se po těch letech obklopil lidmi, kteří jsou sice loajální, ale zároveň řeknou a udělají cokoliv, aby cara potěšili a utvrdili ho v jeho přesvědčení o vlastní neomylnosti. To bylo krásně vidět na nedávném zasedání ruské bezpečnostní rady, která byla ukázkovým divadýlkem, ve kterém Putin jmenovitě vyvolával jednotlivé představitele jako učitel ve škole a oni mu museli po jednom odsouhlasit jeho šílený plán.

Chytrý vůdce se obklopí schopnými lidmi, kteří budou každé jeho rozhodnutí zpochybňovat a upozorňovat ho na možná rizika. Hloupý vůdce se obklopí loajálními nýmandy, kteří vám odkývou cokoliv, jen aby se mohli i nadále hřát v záři Jeho Velkoleposti (zdravíme Jirku Ovčáčka). Putin byl zřejmě upřímně přesvědčený, že Ukrajina nebude klást zásadní odpor a bude možné ji během dvou až tří dnů zlomit. A jeho okolí ho v tomto odtržení od reality jen podporovalo.

Putin se zjevně přepočítal a zcela zbytečně ohrozil nejen vlastní kariéru, ale i životy milionů lidí. Nejsem vojenský analytik, ale mám pocit, že tuším, o co Putinovi na Ukrajině šlo. Ale možná se pletu, stejně jako jsem se spletl v tom, že tak velká invaze neproběhne (zpočátku jsem si myslel, že Putin shromažďuje vojska na hranicích primárně kvůli vydírání Ukrajiny a jako formu odstrašení a pak udělá něco mnohem menšího).

Rusko chtělo pravděpodobně rychlou vojenskou akci, která bude hotová v řádu dní. Tak aby se ani Ukrajina, ani Evropa nestihly vzpamatovat a bylo hotovo. Řekl bych, že Putin si to představoval zhruba takhle: začátek bude probíhat přesně tak, jak jsme viděli. Po celé Ukrajině, od Lvova až po Charkov, začnou dopadat bomby a rakety, kterými bude Rusko demonstrovat svou značnou převahu ve vzduchu. To způsobí na Ukrajině šok a zlomí její vůli bojovat - proti něčemu takovému se přeci nemůžeme ubránit. Pak ruská armáda zaútočí z několika směrů, tak aby Ukrajina musela bojovat na několika frontách zároveň (takže to ideálně rovnou vzdá).

Hned druhý den se dostanou ruské jednotky do centra Kyjeva. Ruští výsadkáři obsadí letiště Hostomel (ze kterého jste v centru Kyjeva za dvě hodiny), kde začnou přistávat obří vojenská letadla s obrněnými transportéry a vojáky. Brzy dorazí také jednotky od běloruské hranice, která je coby kamenem dohodil. Rusové zatknou ukrajinské politické vedení, donutí ke kapitulaci a nejspíš ho i dovezou do Moskvy k monstrprocesu za genocidu ruského lidu (taková malá obdoba roku 1968). V Kyjevě dosadí do prezidentského paláce někoho věrného (třeba Janukovyče), ukrajinská armáda se vzdá, protože vlastně bojovat ani nechce. Rusové zpacifikují jen limitovaný odpor menších jednotek banderovců, kteří se vzdát odmítnou.

Kdyby to náhodou celé nevyšlo, tak se proudy invazních jednotek postupujících ze severu od Běloruska a z jihu od Krymu spojí na Dněpru a odříznou hlavní část ukrajinské armády na východní Ukrajině od zásobování. Ta se pak taky vzdá a bude hotovo. Ruská armáda je výrazně větší a modernější, takže to celé bude takový malý Blitzkrieg.

Nic z toho se samozřejmě nepovedlo. Ukrajinci dokázali svým hrdinným odporem proti silnějšímu nepříteli celému světu, že, byť nemají extra dlouhou tradici vlastní nezávislé státnosti (jak Rusové rádi připomínají), tak jsou hrdým a statečným národem, který se dokáže v nouzi semknout. Síla národa se ostatně pozná právě podle toho, jak se dokáže zachovat v časech krize a jestli jsou jeho příslušníci ochotní se za svou státnost prát. V tomto směru si Ukrajinci jen za poslední týden získali obdiv a sympatie celého světa. Ať se teď stane cokoliv, tohle už jim nikdo nevezme.

Značnou roli v tom hraje charisma a osobní statečnost prezidenta Zelenského, který se, přes nebezpečí, které mu osobně hrozí, rozhodl zůstat v Kyjevě a burcovat svou zemi k odporu. A to jsme se přitom Ukrajincům kdysi smáli, že si zvolili do čela země komika, který si na prezidenta jen hrál v seriálu Sluha národa. Nakonec se ukázalo, že komik Zelenský je větší státník než mnoho profesionálních celoživotních politiků (viď, Miloši)! Respekt, Volodymyre!

Ruská armáda postupuje mnohem pomaleji a s mnohem většími obtížemi, než mnoho expertů předpokládalo. Může za to nejspíš i velmi podceněná logistika. Ruské velení zjevně nepočítalo s tak houževnatým odporem, Blitzkrieg se nekoná a frontové jednotky najednou nejsou dostatečně zásobované. Zničit tank je těžké, ale zničit cisternu s naftou poměrně snadné. A tank bez nafty daleko nedojede. Ukrajinci to pochopili a daří se jim komplikovat ruský postup útoky na zásobovací konvoje. Zbytek si zjevně komplikují Rusové sami svou neorganizovaností.

Ukrajinci udělali Putinovi zcela zjevně čáru přes rozpočet a pochválit je potřeba i jednotnou (byť zpočátku trochu rozpačitou) reakci NATO a EU. Západ zkomplikoval Putinovu situaci už tím, že na invazi upozorňoval dlouho dopředu, čímž úspěšně rozstřelil ruský narativ. Současné sankce už navíc nejsou polovičaté, ale pro Rusko ekonomicky likvidační. Navíc se stále stupňují. Cheb například nedávno vypověděl partnerskou smlouvu s městem Nižný Tagil. A to si Nižný Tagil za rámeček nedá!

Evropské státy konečně navyšují své obranné rozpočty a začínají se bránit ruskému vlivovému působení, což ostatně měly dělat už dávno. Putin se deset let snažil Západ (poměrně úspěšně) rozdělit, aby ho pak během jediného týdne znovu spojil a připomněl nám důležitost naší jednoty.

Jsem poměrně hrdý na to, jak se ke krizi postavila EU, NATO i všechny západní země včetně té naší. Česká vláda zatím předvádí ukázkovou práci a doufejme, že jí to vydrží. O moc víc, kromě postarání se o ukrajinské uprchlíky a posílení vojenské pomoci bojujícím Ukrajincům (hlavně javeliny jsou sakra potřeba a ve velkých počtech), teď skutečně dělat nemůžeme.

Někteří lidé samozřejmě požadují větší angažovanost NATO, včetně vytvoření bezletové zóny nad Ukrajinou. To ale zřejmě pramení z neznalosti skutečného významu pojmu "bezletová zóna". Bezletová zóna = otevřená válka NATO s Ruskem. Potenciálně jaderná. Tečka. Chápu, že Ukrajinci krvácejí a jsou zoufalí, ale tohle opravdu nemůže nikdo riskovat. I v jejich vlastním zájmu. Putin by ostatně přímé zapojení NATO možná spíš uvítal, protože by to do značné míry legitimizovalo jeho narativ o útoku Západu na Rusko.

Co dělat můžeme, je okamžité přijetí Finska a Švédska do NATO. Pokud o to tyhle dvě země stojí (a já bych čekal, že teď už ano, pokud mají všech pět pohromadě), tak bych je přijal klidně už zítra. Teď je na to skvělá doba, protože Rusko proti tomu nemůže říct ani popel (teda může a taky řekne, ale my to můžeme vesele ignorovat).

Teď je ale otázka, jak tu hroznou a zbytečnou válku na Ukrajině zastavit. Jsou v zásadě dvě možnosti, které si postupně probereme. Ani jedna není úplně ideální a úplně bez rizika.

Varianta 1: bez změny režimu v Rusku

Pod vlivem hrdinského odporu Ukrajinců má řada lidí u nás velmi nereálná očekávání. Ano, samozřejmě, že by bylo nejspravedlivější, kdyby Rusko vrátilo Ukrajině Krym a všechna další uloupená území, platilo brutální válečné reparace a následujících padesát let se jenom neustále omlouvalo. Ale to se nejspíš nestane.

Rusko je příliš slabé na to, aby Ukrajinu zcela ovládlo a dlouhodobě okupovalo. Což nejspíš ani nebyl původní Putinův záměr. Ukrajina je zkrátka příliš velký stát s příliš odhodlanými lidmi, kterých navíc není nijak málo (je to jeden z nejlidnatějších států Evropy). Zároveň má ale Rusko nejspíš stále dost síly, aby na Ukrajině velmi dlouho zůstalo. Jsme v trochu patové situaci, protože obě strany jsou vlastně příliš silné na to, aby mohly "úplně prohrát". To by se stalo jen tehdy, pokud by došlo ke změně režimu v samotném Rusku, což je varianta, kterou si probereme vzápětí (protože je, obávám se, méně pravděpodobná).

Jeden ze způsobů, možná ten nejlepší, je vyřešit konflikt skrze vyjednávání. Putin už do celé akce investoval tolik, že si zkrátka nemůže dovolit ji úplně prohrát. V takovém případě by totiž prohrál vlastní mocenskou pozici a potenciálně i život (diktátoři zřídka mívají klidný důchod). Pokud má válka skončit rychle a smírně, čímž by se zachránily miliony životů, bude se muset Putinovi nabídnout varianta, kterou bude moci doma prodat jako vlastní vítězství. Jinak zcela jistě neustoupí (to vlastně víme). To bude ovšem těžké, protože pod domácím tlakem je vlivem celonárodního vzedmutí odporu také Zelenský.

Řeknu vám variantu řešení, kterou si já dovedu představit. Byť si uvědomuji, že je v současné době zjitřených vášní poněkud kontroverzní. Obě strany se dohodnou na příměří a na stažení všech ruských jednotek z těch území Ukrajiny, které nekontrolovaly už před invazí. Ukrajina přistoupí na to, že bude "neutrálním státem". Vzdá se ambicí vstoupit do NATO, dohodne se, že na jejím území nebudou rozmístěny např. raketové systémy (žádného státu). Na úplnou demilitarizaci, kterou požaduje Rusko, bych spíše nepřistoupil, anebo jen v krajním případě (Ukrajina má právo si zachovat vlastní armádu, byť se lze bavit o tom, že nebude vlastnit určité typy zbraňových systémů).

Na Krymu proběhne referendum o tom, do kterého státu chtějí místní obyvatelé patřit. Tentokrát už férové, pod dohledem mezinárodních pozorovatelů. Spíše bych čekal, že se vysloví pro Rusko, ale takhle to bude alespoň právně čisté. Obdobná referenda (o nezávislosti) mohou proběhnout i v separatistických "republikách", jejichž hranice se vrátí do stavu před ruskou invazí. Nějaká referenda už tam proběhla, ale to byly proruské frašky. Což neznamená, že skutečné plebiscity nemohou dopadnout stejně. EU a NATO následně uznají případné připojení Krymu k Rusku. Rusko, Čína, EU a NATO pak budou garantovat neutralitu Ukrajiny a její územní celistvost.

To se celé může zdát jako dost zvrácené, protože to lze interpretovat jako ruské vítězství. Rusko je agresor, mělo by zaplatit, a ne získávat další území. To je pravda a je to všechno hezké, ale já se snažím vymyslet variantu, na kterou by Putin přistoupil, protože by ji mohl vykládat za dosažení svých cílů (paradoxně si nejsem jistý, jestli by tato varianta byla politicky schůdná pro Zelenského a jestli by tím neztratil podporu bojujících Ukrajinců).

Ukrajina by pravděpodobně přišla o Krym, ale způsobem, který by byl v souladu s mezinárodním právem a byl ze strany EU uznatelný. Nevím, jestli by to bylo pro Ukrajince přijatelné. Na druhou stranu je otázka, jestli si mají návrat Krymu ještě vůbec přát. Vzpomínám si, jak jsem se v roce 2004 díval na mapu výsledků ukrajinských prezidentských voleb (mezi Viktorem Juščenkem a Viktorem Janukovyčem), které jasně ukazovalo rozdělení země na západ a východ. Zatímco v regionech kolem Lvova byla více než 90 % podpora prozápadně se profilujícího Juščenka, na Donbasu a na Krymu podobně přesvědčivě vyhrál prokremelský Janukovyč. Už tehdy jsem si říkal, že Krym je pro prozápadní směřování Ukrajiny tak trochu pátou kolonou, kde je navíc naprostá většina obyvatel ruskojazyčná.

Tohle si ale budou muset rozhodnout Ukrajinci sami. Já jenom vím, že Putin bez ústupků z Ukrajiny neodejde a lidé budou dál umírat po tisících. Myslím, že nejbrutálnější fáze války právě přichází - když se Rusům nepovedl Blitzkrieg (protože jejich armáda podává mnohem horší výkon, než jsem třeba já očekával) a bojovat dům od domu o kontrolu nad velkými městy by se pro ně změnilo v krvavou lázeň, zřejmě zvolí "strategii Grozný", tedy rozstřílet každé město zdálky a pak ho teprve zkusit obsadit.

Pokud budou Ukrajinci bojovat stejným stylem, jako Čečenci, pak vlastně nemohou nikdy prohrát (už proto, že jsou mnohonásobně silnější a vybavenější, než kdy byli Čečenci). Ale s Putinem v Kremlu nikdy nemohou ani úplně vyhrát. Dohodnout se je vlastně jediná možnost. To, co jsem navrhl výše, je faktické uznání reálného stavu před invazí, které přesto může Putin prodat jako své vítězství (protože jinak se s ním dohodnout nepůjde). Zastaví to krveprolití. A to je to, o co by nám mělo jít především. Na toho magora v Kremlu bude čas potom.

Sankce vůči jednotlivcům (včetně Putina a Lavrova) zůstanou navždy v platnosti, nejbrutálnější ekonomické sankce se zruší. Rusům to zas nesmí ze strany EU úplně projít, zvlášť oligarchy bych si vysloveně vychutnal a nechal v platnosti i sankce sportovní a kulturní (ať si i běžní Rusové uvědomí, jak se na ně svět teď dívá).

Varianta 2: změna režimu v Rusku

Pravdou je, že Putin by měl samozřejmě skončit v Haagu (anebo ještě hůř). Reálně se to ale nejspíš nestane (přinejmenším ne hned), a navíc je to varianta velmi riskantní.

Měli bychom si přestat dělat iluze, že Ukrajinci válku úplně vojensky "vyhrají", tedy že prostě vyženou ze země všechny ruské vojáky. K tomu s Putinem v Kremlu nedojde. Ukrajinci mohou tak maximálně velmi dlouho neprohrávat a tím si na Rusech vynutit lepší podmínky k jednání, anebo dokonce způsobit změnu režimu v Rusku. V každém případě to nebude hned a v onom mezidobí zemře hodně lidí.

Západní sankce dostaly Rusko na kolena a nespokojenost Rusů bude sílit. Obávám se ale, že to nemusí hned znamenat, že se Rusové vzbouří a pověsí do týdne Putina na nejbližší lampu. Podle průzkumů má Putin pořád velmi solidní domácí podporu (nad 70 %). Ta bude zřejmě klesat, ale je otázka, jestli klesne dost. Většina Rusů totiž reálně netuší, co se to vlastně děje. Ruský režim má na domácí půdě prakticky úplnou kontrolu nad informacemi, kterou v posledních dnech ještě utahuje (končí poslední nezávislá média a zřejmě dojde i k vypnutí sociálních sítí). Naprostá většina Rusů bere informace o světě z ruské státní televize, která jim před očima vykresluje velmi odlišnou realitu. K jiným informacím nemají přístup (a nejspíš o ně ani nestojí, protože kdo by si chtěl dobrovolně komplikovat jednoduché vidění světa). Na Ukrajině vládnou nacisté a narkomané, kteří provádějí genocidu ruskojazyčného obyvatelstva a na jeho ochranu spustilo Rusko speciální vojenskou operaci, která má jen omezený rozsah a nezemřel při ní žádný civilista.

Jak malá je naděje, že Rusové prostě "prozřou", ukazují generační konflikty, které popsala v tomto článku britská BBC. Článek popisuje, jak rodiče a prarodiče, žijící v Rusku nebo v separatistických "republikách", nevěří vlastním dětem, žijícím na Ukrajině, že je Rusko bombarduje. Anebo, že je vůbec někdo bombarduje. Jedna dívka z Charkova se již několik dní snaží přes telefon přesvědčit svou vlastní matku v Moskvě, že se v Charkově a v Kyjevě válčí, ale maminka jí to nevěří, protože v ruské televizi to popírají. Speciální vojenská operace přece probíhá jen na Donbase, Rusko by na Ukrajinu nikdy nezaútočilo. To, že někteří Rusové věří víc státní propagandě než vlastním dětem, jen ukazuje, jak velké odtržení od reality ty roky propagandistické masáže způsobily. Je poměrně naivní si myslet, že jim prostě "řekneme pravdu" skrze hodnocení restaurací na Googlu a oni si uvědomí své pomýlení a změní názor.

Rusové dopady sankcí silně pocítí, ale režim je může interpretovat jako snahu Západu Rusko zničit a mnoho lidí to jen utvrdí v Putinově stávajícím narativu. V Íránu ani v Severní Koreji sankce změnu režimu nevyvolaly. A to severní Korejci doslova nemají co jíst! Z Ruska se přitom Severní Korea postupně stává - je stále izolovanější a izolovanější.

Že se Rusové začnou mít v důsledku sankcí špatně, nestačí. Rusové se musí mít špatně a musí uvěřit, že za to může Putin. Pokud se režimu podaří přesvědčit obyvatele, že za jejich mizérii může Západ (což režim úspěšně dělá už řadu let), Putinova podpora může naopak vzrůst, protože vzroste i pocit vnějšího ohrožení a obležení Ruska. Navíc Rusové se měli špatně doslova vždycky a je to v tomto směru dost odolný národ, který jen tak něco nerozhodí. Což se o zpohodlnělých Evropanech úplně říct nedá.

Prodlužující se konflikt navíc může časem nahlodat i jednotu Západu. Že bude postupně erodovat stávající jednota uvnitř české společnosti, považuji prakticky za jisté. Dnes odsuzuje ruskou invazi více než 90 % Čechů. Ale tohle číslo bude postupně klesat. Bude to podobné jako u koronaviru - zpočátku jsme tleskali lékařům, zpívali zdravotním sestrám a byli zděšení z toho, že nám vláda neposkytla dostatek roušek. Abychom už se o pár měsíců později do krve hádali, jestli je covid jen rýmička, anebo jestli vůbec existuje.

A bude se to zhoršovat s tím, jak se bude zhoršovat ekonomická situace v zemích EU. Ty stovky tisíc lidí, kteří před invazí sympatizovali víc s Ruskem než s EU a NATO, nezmizely přes noc. Tihle lidé jsou jen aktuálně poněkud zaražení a zmatení, protože přesně nevědí, jak stávající situaci sladit se svým světonázorem. Změna světonázoru je přitom extrémně obtížný a dlouhodobý proces, protože zahrnuje dost nepříjemnou změnu nastavení osobnosti a přiznání si vlastní chyby. Je to dost podobné zaražení a zklamání, jaké zažívali skalní komunisté v srpnu 1968. Brzy se ale rozkoukají a přizpůsobí se nové realitě. Tak jako se tihle lidé přizpůsobili za normalizace.

Navíc jsou všichni překvapení jednotnou reakcí prakticky celého národa a bojí se jít proti proudu. Tak jako se bojí jít proti proudu i Zeman s Okamurou. Ale to brzy opadne. Mnoho lidí zoufale čeká na noty z Moskvy, které jim vysvětlí, co se to, sakra, děje. Ty zatím nepřicházejí, ale brzy přijdou. Moskva sama momentálně hledá narativ, který by se dal úspěšně použít pro západní publikum. Ty, které měla připravené, se totiž nedají použít, protože nic nejde podle plánu. Jelikož Západ upozorňoval na riziko invaze měsíce dopředu a Rusko zvolilo hloupou strategii popírání, je pro něj těžké vysvětlit, proč k invazi nakonec skutečně došlo. Stejně tak je těžké vysvětlit, proč vlastně umírá tolik civilistů, když Rusové původně počítali s krátkou válkou, ukončenou v řádu dní či hodin.

Rusové teď mají jiné starosti, ale brzy se oklepou a zkusí získat zpět své ztracené pozice na Západě. Předpokládám, že strategií, kterou zvolí, bude osvědčená relativizace a whataboutismus. Tedy ten nejtrapnější ze všech použitelných argumentačních faulů. Brzy uvidíte na sociálních sítích posty plné řečí typu: a co Kosovo, humanitární bombardování Jugoslávie, co Irák, co bití černochů v USA? Ukrajinské vlaječky začnou nahrazovat ty české.

Přijde obhajoba ve stylu: ano, vážený soude, možná jsem ji opravdu znásilnil, umlátil k smrti a její tělo rozřezal. Ale jiní lidé dělají ještě horší věci, takže je trochu nefér, že mi to vyčítáte a soudíte mě za to. Na světě je tolik utrpení a tolik vražd a vy se jako stádo soustředíte jen na tu jednu, kterou jsem spáchal já. Copak si oběti ostatních vrahů nezaslouží stejný soucit jako ta holka, kterou jsem zabil já? Jste všichni neobjektivní pokrytci. Kriticky uvažující lidé vidí moji vraždu v širších souvislostech a chápou, že chyba je na více stranách. Američané se všude po světě roztahují, takže mi prostě nic jiného nezbývalo. Navíc to nejspíš byla nacistka a narkomanka, která chodila pozdě do práce a nezalívala doma kytky, takže jsem ji zavraždit vlastně musel a žádám úplné zproštění viny. Dáváme peníze Ukrajincům, a přitom naši lidi nemají ani na benzín! Jak k tomu přijdou naši důchodci, naši učitelé, naši dělníci? Copak těm je hej? Proč dodáváte Ukrajincům zbraně a zároveň tvrdíte, že chcete mír? Copak zbraně a mír jdou dohromady? A vůbec, co ti homosexuálové, sluníčkáři a klimateroristé? Od nich hrozí naší civilizaci skutečné nebezpečí, neměli bychom se soustředit spíš na ně? O čem že jsme se to vlastně bavili?

Uvidíme, třeba nás i Rusy podceňuju. Ale i kdyby mě Rusové příjemně překvapili a pokusili se o změnu režimu, tak to pořád nemusí znamenat konec problémů. Naopak. Putin se moci nikdy nevzdá, protože teď mu jde doslova o kejhák. Staré pravidlo říká, že zvíře nesmíte nikdy zahnat úplně do kouta, jinak zaútočí. Zahánět úplně do kouta zvíře vybavené jaderným kufříkem, pak nemusí být ten nejlepší možný nápad. Jeden z důvodů, proč dát případně Putinovi možnost z celého toho průšvihu nějak důstojně vycouvat, je, že nechceme testovat, jak velký je to vlastně magor.

Případná změna režimu v Rusku totiž nemusí proběhnout bez boje a občanská válka v podobné zemi může být pro svět ještě horší noční můrou, než je teď Ukrajina. Tak můžeme jenom doufat, že Rusům dojde, co je tenhle člověk zač. Doufali, že vrátí Rusku důstojnost a slávu předchozích generací. Místo toho jen Rusko na celé generace zostudil. Čím dřív se ho Rusové zbaví, tím líp pro ně. Tím líp pro všechny.

Do té doby nezbývá než držet palce Ukrajincům (těm doma i těm v cizině). Protože oni teď doslova bojují a krvácejí za nás všechny. Jejich prohra bude naší prohrou. Prohrou, kterou si prostě nemůžeme dovolit.

Слава Україні!

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.