Jak Izrael potápí Ameriku

Víte, co mi přijde na izraelsko-palestinském konfliktu nejpodivnější? Kvůli jak mrňavému území se celý svět tak dlouho a s takovou vervou hádá. My Češi o sobě často říkáme, že žijeme v nepříliš významné zemi. A myslíme si, že není příliš významná proto, že je velmi malá. No nevím, soudě podle množství novinových titulků ve všech světových médiích, Izrael a Palestina rozhodně bezvýznamné nejsou. A přitom jsou o dost menší než ČR. Dokonce jsou o dost menší než Slovensko.

O kolik menší? Stát Izrael (bez sporných oblastí) je velký jen asi jako Morava. Západní břeh, který má tvořit jádro budoucího palestinského státu, je rozlohou zhruba srovnatelný s Ústeckým krajem (který je až sedmým největším ze čtrnácti krajů ČR). Pásmo Gazy je pak asi o čtvrtinu menší než samotné město Praha (ale žije tu dvakrát tolik obyvatel).

Taková mapa, na které je Gaza vůbec fyzicky zřetelná, musí mít opravdu velké měřítko. Je proto docela pozoruhodné, jak velké množství Američanů (tedy lidí, kteří žijí desítky tisíc kilometrů daleko a polovina z nich není při pohledu na globus schopná odlišit Afriku od Austrálie) události v Gaze velmi intenzivně osobně prožívá a někteří z nich se kvůli nim dokonce upalují před izraelskou ambasádou.

Ať se nám to líbí, nebo ne, izraelsko-palestinský konflikt má zkrátka obrovský mobilizační potenciál, který dalece přesahuje jeho fyzické hranice. Vlastně je vpravdě globální. Pro mnoho lidí po celém světě má tenhle spor velkou symbolickou hodnotu a emocionální náboj, i když k tomu vlastně chybí dost dobrý "objektivní" důvod. Není to totiž tak, že to, co se děje v Gaze, se nějak významně vymyká tomu, co se děje na mnoha jiných místech.

V současném světě ve skutečnosti probíhá (či ve velmi nedávné době proběhla) spousta nespravedlností, genocid, tragédií a agresí, z nichž některé překonávají události v Gaze ať už svým rozsahem či mírou brutality (Ukrajina, doznívající občanské války v Jemenu a v Sýrii, genocida Rohingů v Barmě a Ujgurů v Číně, umírání demokratického Hong-Kongu atd.). Máločemu je ovšem věnována taková míra globální pozornosti jako Izraeli a Palestině. Má to samozřejmě celou řadu historicko-kulturně-politických důvodů, které tady nemá cenu všechny vypočítávat. Ty důvody jsou poměrně komplexní a není možné je redukovat na výkřiky typu "může za to antisemitismus" (protože za to může mnohem víc věcí).

Jak už jsem psal v minulém článku o terorismu a školních střelbách, některým věcem zkrátka přisuzujeme mnohem větší relevanci, než jakou si "objektivně" zaslouží (a naopak). Kdybychom měli tady v Česku upínat pozornost primárně na ten konflikt, který má reálný potenciál významně ovlivnit životy nás a našich dětí, tak se z 98 % soustředíme na Ukrajinu a Gaza by byla někde v těch zbývajících dvou procentech. Můj subjektivní pocit ze sledování českého veřejného diskurzu je, že je to v tuhle chvíli zhruba 50:50, což vlastně naprosto neodpovídá skutečné relevanci Gazy pro středoevropský prostor.

O nás se ale v tomhle v tomhle článku moc bavit nechci a vlastně se teď nechci bavit ani o aktuálních událostech na Blízkém východě. V tomhle článku se chci bavit o Americe. Protože Amerika je důležitá. Je důležitá v mnoha směrech. V poslední době se hodně píše o tom, jak moc může Amerika ovlivnit to, co se děje v Gaze. Píše se o dodávkách americké humanitární pomoci Palestincům, amerických zbraní do Izraele a o tlaku Bidenovy administrativy na izraelskou vládu, aby nespouštěla velkou ofenzivu v Rafahu, která by mohla mít další tragické důsledky na už tak těžce zkoušené civilní obyvatelstvo Gazy.

Já bych se tady ale rád podíval na to, o čem se u nás píše mnohem méně, a sice jak mohou události v Gaze ovlivnit Ameriku. A skrze Ameriku i nás a celý svět. Protože jsme kupodivu dospěli do fáze, kdy se může na Blízkém východě rozhodovat o tom, kdo po příštích volbách usedne do Bílého domu a kdo ovládne Kongres. A to může mít pro změnu obrovské dopady na budoucnost NATO a na výsledek války na Ukrajině. Což je něco, co může ovlivnit evropskou bezpečnost na desetiletí dopředu, a tedy se nás to velmi výrazně dotýká. Výsledek války v Gaze tak pro nás nakonec může být mnohem relevantnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Hamás a Netanjahu tak odstartovali sérii událostí, které mohou mít na naše životy dost zásadní vliv. A u toho už stojí za to se zastavit.

Žádné zdanění bez zastoupení

Začal bych tím, že si myslím, že by Češi (a ostatní národy) měli mít právo volit amerického prezidenta a ideálně i americký Kongres. Naopak to samozřejmě neplatí: do toho, kdo bude český prezident, nemají Američané co mluvit. A to myslím relativně vážně. Z čeho pramení ten nepoměr?

Z toho, že moc českých politiků nesahá příliš daleko za naše hranice. Jejich moc je velmi lokální, když se hodně zadaří, tak přinejlepším regionální. Čeští politici mají moc zlepšit nebo pohnojit život víceméně jen lidem v Česku, a proto by je také měli volit jen Češi.

O amerických politicích to ale neplatí. Mnoho rozhodnutí amerických politiků má obrovské dopady daleko za administrativními hranicemi USA. Amerika je totiž globální velmoc. Ekonomicky, vojensky, politicky i kulturně. Slovy klasika: nemusí se vám to líbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. V tuto chvíli to tak prostě je a nejspíš to tak ještě nějakou dobu bude. Když američtí politici něco pokazí, tak tím obvykle nepohnojí život jen Američanům, ale doslova všem od Bratislavy až po Kiribati.

Když v roce 1929 došlo ke krachu na newyorské burze, tak nepřicházeli o práci a živobytí jen lidé v New Yorku a v Chicagu, ale taky v Praze, Berlíně, Londýně atd. Tohle americké pochybení významně přispělo k nástupu Hitlera k moci a (Pearl Harborem vynucené) rozhodnutí amerických politiků zapojit se do války pak pro změnu významně přispělo k jeho pádu. A ani nemusíme chodit tak daleko: v roce 2007 způsobilo nezodpovědné chování Američanů na vlastním hypotečním trhu další globální finanční krizi, která naštěstí tentokrát nevedla ke světové válce, ale opět to pocítili lidé na celém světě. O tom, jak dopadne válka na Ukrajině, se také rozhoduje přinejmenším ve stejné míře ve Washingtonu jako v Kyjevě a v Moskvě.

Heslem americké revoluce kdysi bylo "žádné zdanění bez zastoupení" (no taxation without representation). Americkým kolonistům tehdy velmi vadilo, že se o věcech s významným dopadem na jejich život (daně, obchodní omezení apod.) rozhoduje v dalekém Londýně v parlamentu, do kterého nemají právo volit. Vadilo jim to tak moc, že kvůli tomu vyhlásili nezávislost a taky si ji opravdu vybojovali.

V listopadu tohoto roku bude celý svět v podobné pozici. Všichni budeme trnout, jak dopadnou americké volby, aniž bychom měli možnost je přímo ovlivnit (s výjimkou ruských tajných služeb). Všichni platíme daň za americká rozhodnutí, a přitom nemáme zastoupení v americké politice. Což není fér a bylo by dobré všem Amíkům zdůraznit, že v příštích volbách nemají odpovědnost jen sami za sebe, ale za celý svět. Mnoha z nich to totiž tak úplně nedochází a budou se rozhodovat podle toho, jestli je na dálnici mezi Wheelingem a Pittsburghem zase zácpa. Mnoha z nich popravdě tato globální odpovědnost nestojí ani za to, aby vůbec přišli k volbám.

V tom je třeba důležitý rozdíl mezi Amerikou a Evropskou unií. Hlupáci mezi námi sice často mluví o "diktátu Bruselu" a evropské "Čtvrté říši", ale zatímco na naše životy významně dopadají rozhodnutí činěná v Bruselu i ve Washingtonu, tak jen v jednom z těchto měst máme reálné politické zastoupení. Mnozí z vás se mnou v tomto ohledu nemusí souhlasit, ale osobně si dokonce myslím, že české zastoupení na evropské úrovni nejenže není nedostatečné, ale že je vlastně větší, než by správně mělo být! Podle mě by totiž lidé jako Orbán, Fico nebo Babiš neměli mít tak velkou moc činit (respektive blokovat) celoevropská rozhodnutí, jakou v současné době mají.

V přepočtu na obyvatele máme o dost víc europoslanců než Němci (aby to odpovídalo velikosti populace, měli by Němci mít skoro 170 zástupců a mají jich 96), Česko má stejný počet eurokomisařů jako sedmdesátimilionová Francie a mnoho rozhodnutí v EU stále vyžaduje jednomyslný souhlas všech států. EU je vlastně tak blbě nastavená, že malé země tu mají nominálně větší moc než evropské velmoci, takže často musí v Berlíně, Paříži i v Římě se staženým zadkem čekat, co si zase usmyslíme (většinou naštěstí nic).

To je také důležitý argument pro setrvání v EU. Pokud vystoupíme z Unie a ta bude dál existovat (jako se to stalo Britům), tak se vliv Bruselu na naši zemi až tak výrazně nesníží. Ve chvíli, kdy vývoz do EU tvoří 84 % naší exportně orientované ekonomiky, tak stejně budeme muset plnit všechna ta bláznivá unijní pravidla o pomazánkovém máslu, i když v Unii nebudeme. Co se ale sníží opravdu výrazně (konkrétně téměř na nulu) bude naše možnost tato pravidla ovlivnit a spoluvytvářet. Naše vláda nad vlastními životy se tak vystoupením z EU spíš sníží, než zvýší, a pak to teprve bude ten správný diktát Bruselu. Tak nebuďte blbí a choďte k evropským volbám. Važte si toho, že nás tam zatím pustí!

V případě Ameriky je to tak trochu diktát už teď – nemáme volební právo do Bílého domu ani do Kongresu, přestože se tu rozhoduje o nás bez nás. Totéž bych mohl říct i o volbě ruského a čínského prezidenta, ale tam je to komplikovanější, protože právo volit ruského a čínského prezidenta nemají ani Rusové a Číňané. Takže je mi trochu hloupé žádat v Moskvě a v Pekingu o takové právo pro Čechy.

Američané žádnou takovou výmluvu nemají, takže to, že nemůžu volit v amerických prezidentských volbách, mi opravdu vadí a není to fér. O budoucnosti a bezpečnosti našich dětí tak bude nejspíš opět rozhodovat nějaký buran z Arizony, který by naši zemi na globu nenašel stoprocentně. A v lepším případě by se aspoň nehádal, jestli má být globus kulatý nebo má mít jiný tvar.

Ukazuje se nicméně, že v letošních amerických prezidentských volbách budou mít kromě samotných Američanů významné slovo ještě další účastníci. Konkrétně Hamás a Benjamin Netanjahu. A nakonec to mohou být právě oni, kdo rozhodne o tom, kdo zasedne v Bílém domě.

"Demokracie" v Americe

Asi víte, že Alexis de Tocqueville napsal kdysi knížku, která má stejný název jako tato kapitola, jenom bez těch uvozovek. Já se obávám, že dneska už jsou ty uvozovky naprosto na místě. A nemluvím jen o tom, že je americká demokracie "v ohrožení". Což platí, ať už Trump vyhraje, nebo prohraje (já si dokonce myslím, že těsné vítězství Bidena, což není vůbec nepravděpodobná varianta, smrdí průšvihem daleko nejvíc, protože Trump takové vítězství neuzná a z toho, co se bude dít pak, mám už teď docela hrůzu).

Americká demokracie je, obávám se, naprosto dysfunkční už nějakou dobu a "v ohrožení" je tak něco, což už vlastně dávno moc nefunguje. Důvod, proč může mít nějakých pár šílenců z Hamásu a jeden cvok z Tel Avivu tak velký vliv na budoucnost jedné z ústředních světových velmocí, je ten, že příštího amerického prezidenta reálně zvolí jen pár desítek tisíc z 330 milionů lidí. To si asi zaslouží vysvětlení. V minulých volbách v roce 2020 hlasovalo přes 155 milionů amerických voličů. Biden tyto volby vyhrál o 7 milionů hlasů a stal se prezidentem. Zároveň ale platí, že kdyby dostal v Arizoně o 10 457 hlasů, v Georgii o 12 670 hlasů a v Nevadě o 33 596 hlasů (celkem tedy o 56 723 hlasů) méně, tak by se prezidentem legálně stal Trump.

Americký volební systém je totiž natolik neuvěřitelně stupidní (resp. zastaralý), že ze 155 milionů hlasů amerických voličů cca 155 milionů v podstatě "propadá" (resp. jsou víceméně předem dané, dávno před volbami) a o tom, kdo se doopravdy stane americkým prezidentem, rozhodne zhruba 50-100 tisíc lidí v několika vybraných státech. Když tihle lidé změní názor (anebo stačí, když nepřijdou k volbám), tak bude prezidentem někdo jiný. A vtipné na tom je, že my vlastně přesně víme, kdo tito lidé jsou, kde bydlí a kdybychom si dali tu práci, tak nejspíš zjistíme i jejich jména.

Hillary Clintonová porazila v roce 2016 Donalda Trumpa o 3 miliony hlasů, ale jelikož nedokázala dostat na svou stranu těch cca 50-100 tisíc voličů, o kterých se tu bavíme, tak se prezidentem stal Trump. I kdyby Hillary získala v Kalifornii o 30 milionů hlasů více, tak by jí to nepomohlo – ale zato by jí stačilo 9 tisíc hlasů v Michiganu, 44 tisíc hlasů v Pennsylvánii a 23 tisíc hlasů ve Wisconsinu a prezidentkou by byla ona.

Ano, slyšíte dobře, o americkém prezidentovi se ve skutečnosti rozhoduje často menším rozdílem celkového počtu hlasů než o prezidentovi českém nebo slovenském. A to přitom nemusím asi úplně zdůrazňovat, že americká populace je podstatně větší než ta naše.

Je to tak samozřejmě kvůli tomu, že americký prezident není volen přímo, ale skrze "sbor volitelů" (electoral college). Každý stát má určitý počet volitelů v závislosti na velikosti své populace (třeba velká Kalifornie měla v minulých volbách 55 volitelů, Aljaška jenom 3). V jednotlivých státech se konají volby a jejich vítěz obvykle získá všechny volitele daného státu (až na drobné výjimky jako je Maine a Nebraska). Takhle zkrátka funguje většinový systém, že vítěz bere vše. Hlasy volitelů ze všech států USA (a z Washingtonu D.C., což není stát, ale lidi tu mají volební právo) se pak sečtou a vítěz se stane prezidentem.

Většinový systém může být za určité konstelace velmi vhodný a užitečný, ovšem v současné americké aplikaci skutečně páchá víc škody než užitku. Tento systém totiž mimo jiné způsobuje, že obrovské množství hlasů "propadá", hlavně ve velkých státech. Třeba v Kalifornii takto v minulých volbách propadlo 6 milionů republikánských hlasů, v Texasu zase 5 milionů těch demokratických. Ve většině států je navíc v podstatě předem jasné, kdo tu vyhraje. V New Yorku vyhrál republikánský kandidát naposledy v 80. letech a pro Trumpa (který je sám z New Yorku) je v podstatě matematicky nemožné tu letos vyhrát, takže zde ani nebude utrácet peníze na kampaň. Americká média to pochopitelně vědí také, takže třeba všechny volitele za Kalifornii přiřknou už pár hodin po volbách demokratům, přestože hlasy se tu budou sčítat ještě několik dní až týdnů. Ale nemá cenu na to čekat, protože v Kalifornii republikánský kandidát prostě nevyhraje – to se tak nějak ví.

Tímto způsobem se "předem" rozdá naprostá většina volitelů z naprosté většiny amerických států. Ano, lidé tu chodí k volbách a ano, ty hlasy pak někdo sčítá, ale je to v podstatě jenom formalita. O americkém prezidentovi se bude reálně rozhodovat v hrstce tzv. swing states. Tedy států, kde to předem jasné není, takže je to s nimi jako "na houpačce". Tady se výsledky nedají předem odhadnout, protože tyto státy mají "divnou" demografii.

V současné Americe většinou "venkovští burani a bílí kovbojové" volí Republikány, zatímco "velkoměstská kavárna a menšiny" volí Demokraty. To jsem hodně extrémně zjednodušil, ale pro naše účely to stačí (jo a budu je v tomto textu schválně psát s velkými písmeny, aby bylo zřejmé, že tím myslím americké politické strany). Proto je předem jasné, že Wyoming, kde žijí v podstatě jenom bílí kovbojové a není tu jediné velké město, bude vždycky volit Republikány. Zatímco státy Kalifornie a New York, s velkoměsty a početnými populacemi imigrantů, budou volit vždycky volit Demokraty. To je takový jasný, hezký, přehledný.

No jo, ale pak tu máte státy jako je Georgie, kde je jedno opravdu obrovské město (Atlanta), ve kterém v podstatě všichni volí Demokraty, ale zbytek státu je takřka kompletně rurální "buranský Jih", kde v podstatě všichni volí Republikány. Volební mapa Georgie bývá obvykle celá červená (republikánská) s jednou malou modrou (demokratickou) tečkou uprostřed. Ta modrá tečka v červeném moři je Atlanta a vtip je v tom, že v té malé modré tečce žije skoro přesně stejně lidí jako v tom velkém červeném moři (celý tenhle příklad jsem opět zjednodušil až dost za hranici reality, ale pro naše účely to opět stačí).

V Georgii žije 11 milionů lidí, ale jelikož jsou rozdělení skoro přesně 50:50, tak stačí jen pár z nich, aby zvrátili výsledky celých amerických voleb. Navíc my víme celkem přesně v kterých částech Georgie se bude rozhodovat (v těch okresech, kde žije "směs" atlantské kavárny a buranského Jihu) a sem taky bude mířit nejvíc peněz na volební kampaně obou kandidátů a ti sem budou jezdit. Proto jsem říkal, že vlastně známe jménem těch pár lidí, co tu budou vybírat amerického prezidenta – v Georgii je jich zhruba 10-20 tisíc. A podle toho, jestli k volbám přijdou, nebo ne, bude prezidentem Trump nebo Biden.

U nás taky máme velké rozdíly ve volebním chování mezi regiony – třeba Praha volí o dost jinak než Moravskoslezský kraj (který má podobný počet obyvatel) a i tady je obvykle předem jasné, kdo nejspíš v těchto regionech vyhraje volby. Rozdíl je ovšem v tom, že u nás máme do Parlamentu poměrný, nikoliv většinový systém, takže hlasy Pražáků, kteří volí Andreje nebo Tomia a hlasy Ostraváků, kteří volí Pětidemolici, nikam nepropadají, ale normálně se započítají. A hlavně máme ještě další strany a další kraje.

Zbývá se ještě krátce zmínit o tom, proč mají Američané tak ujetý volební systém. Je to samozřejmě relikt z 18. století, kdy vznikala (jinak vcelku průlomová) americká ústava. Tehdy se její tvůrci nemohli rozhodnout, jakou formou má být americký prezident volen. Někteří prosazovali volbu Kongresem (tedy stejný systém, jakým jsme si my v ČR volili prezidenta před Milošem Zemanem), ale vznikla tu obava, že pak nebude dostatečně fungovat dělba moci, na které jsou moderní demokracie (po americkém vzoru) postavené. Zákonodárná moc by příliš převážila na výkonnou, což by dávalo smysl v případě parlamentního systému, kde má prezident jen víceméně ceremoniální funkci (jako u nás), ale Američané chtěli prezidentský systém.

Řada významných osobností (např. Alexander Hamilton) prosazovala přímou volbu, která by z dnešního pohledu byla nejlogičtější. To ale narazilo na odpor dvou frakcí: mrňavých států a taky jižanských států. USA měly vždy ten problém, že mezi státy, které se spojily do Spojených států existovaly už od počátku významné rozdíly.

Mikrostáty (jako Rhode Island nebo Connecticut) se obávaly, že pokud bude zavedena přímá volba, budou se svou malou populací odsouzeny k politické bezvýznamnosti (a o prezidentovi se rozhodne v New Yorku a Filadelfii). Proto prosazovaly sbor volitelů, kde bude mít každý stát alespoň tři zástupce. Toto disproporční zvýhodnění malých států oproti velkým trvá dodnes a v současnosti hraje hodně do karet Republikánům, kteří drží řídce zalidněné státy Středozápadu. Takže třeba Wyoming, kde žije jen půl milionu lidí, má tři volitele, zatímco Kalifornie, kde žije skoro 40 milionů lidí, jich má jen 55. Kdyby to bylo fér přesně podle velikosti populace, tak by Kalifornie měla mít cca 120 volitelů (anebo Wyoming méně než jednoho).

Jako ještě větší vyčůránci než mikrostáty se ukázali Jižané. Populace jižních států sice nebyla často úplně malá, ale z větší části ji tvořili černí otroci. Ti z logiky věci neměli volební právo (jinak by si, tipuju, nejspíš odhlasovali konec otroctví). Běloši volební právo měli, ale byli tu v menšině. Jižani proto přišli s požadavkem, jehož drzost mě ani po více než dvou stech letech nepřestává zarážet. Chtěli, aby se černí otroci započítali do jejich celkové populace při stanovování počtu volitelů. Jakože o tom, že by negři mohli volit amerického prezidenta, nechceme ani slyšet, to je samozřejmě absurdní, protože je u nás považujeme za zboží, a ne za lidi, ale při počtu hlasů za stát se nám najednou hodí, takže tady se budeme tvářit, že jsou to víceméně plnohodnotní občané. Nakonec se Jižané smířili s tím, že se jeden černý otrok bude počítat jako 3/5 svobodného bělocha a počet volitelů za jižní státy se stanoví podle toho.

Malým a jižním státům se tedy volba skrze sbor volitelů hodila víc než přímá volba. Argumentovaly tím, že USA jsou federací států a že volba prezidenta by měla také kombinovat hlasování za stát a za jednotlivé občany, jako je to v případě Kongresu (kde se Senát a Sněmovna reprezentantů volí podle takto odlišného klíče). Je nutné připomenout, že USA měly tehdy jen 13 států, a malé a jižní státy tak měly v celkovém počtu většinu. Velké severní státy tak na jejich smělé požadavky musely chtě nechtě přistoupit, pokud chtěly nějakou Unii vůbec někdy sestavit.

No a tahle historická absurdita s námi zůstává dodnes. A není tu reálná naděje, že se to změní. Sbor volitelů je sice nesmyslný relikt dávné minulosti, ovšem na jeho změnu by byla potřeba změna více než 200 let staré americké ústavy. A ke změně ústavy potřebujete hlasy obou hlavních politických stran. Přičemž nejméně jedna strana (ta Republikánská) nemá na takové změně vůbec žádný zájem. Nemá na tom zájem proto, že díky demografickému vývoji v americké společnosti je pro ni stále těžší vyhrát na celkový počet hlasů a kdyby tu nebyl sbor volitelů, tak by se ani Trump v roce 2016, ale ani George W. Bush v roce 2000 nikdy prezidenty nestali, protože oba získali méně hlasů než jejich soupeř.

Když to zkombinujete s dalšími absurditami amerických, nejen prezidentských voleb (gerrymandering, voter suppression atd.), tak tu máte politický systém, jehož "demokratičnost" by i de Tocqueville musel dát do hodně velkých uvozovek. Nemyslím, že by se jednalo o systém autoritářský, spíš tak nějak balancuje na hraně mezi demokracií a totálním kocourkovem. Amerika byla první moderní demokracií v dějinách a všechny ostatní demokratické státy (včetně toho našeho) více či méně čerpají z jejího příkladu. Ale to stáří je už na ní zkrátka vidět, nutně by potřebovala oživit a promazat, jinak to s její funkčností půjde víc a víc z kopce. Současná česká demokracie je sice o dvě staletí mladší, ale díky tomu taky o dvě staletí modernější a, byť má své mouchy, tak třeba to, jak uspořádat volby, by se k nám měli Američané jezdit učit. Protože v tomhle jsou doslova o dvě stě let za námi.

Jak se Židům nedaří jejich spiknutí

Právě jen díky velmi zvláštnímu americkému politickému systému může mít dění v Izraeli tak velký vliv na výsledek letošních prezidentských voleb. Zahraniční témata sice nepatří mezi něco, podle čeho by se naprostá většina amerických voličů rozhodovala, komu hodí svůj hlas (jak by řekl Bill Clinton: "It's the economy, stupid!"). Ale vzhledem k tomu, že o budoucím prezidentovi bude reálně rozhodovat tak malé množství lidí, může být právě situace na Blízkém východě tím rozhodujícím jazýčkem na vahách. A ten, který by si měl v téhle souvislosti dělat mnohem větší starosti, je Joe Biden, protože právě jeho může tohle téma docela slušně potopit.

Nejprve by bylo dobré si říct, jak se jednotliví hráči ve velké americké politice k tomuhle tématu vlastně staví. Místní voliči si totiž mohou reálně vybírat jen ze dvou alternativ. U Republikánů je to jednoduché. Ti bezvýhradně podporují Izrael a kdo Izrael bezvýhradně nepodporuje, je špinavý liberál a smrdutý kojot. Tím neříkám, že neexistují žádní Republikáni, kteří nesympatizují s Palestinci, ale ve vysoké politice byste je spočítali na prstech jedné ruky nešikovného dřevorubce. V zásadě přitom nezáleží, jestli jde o "trumpisty" nebo "tradiční republikány", v otázce podpory Izraele jsou všichni víceméně na jedné lodi.

U Demokratů je to (jako vždy) složitější, rozhádanější a nepřehlednější. Obecně lze u nich nalézt daleko větší pochopení pro palestinský pohled na věc a u části z nich převládají vysloveně protiizraelské postoje. Záleží ale dost na tom, jakého Demokrata se zrovna ptáte.

Nejprve se podíváme na to, proč to tak vlastně je. Proč jsou současní Republikáni tou spíše "proizraelskou" a Demokraté spíše "propalestinskou" stranou? Těch důvodů je víc. Hned na úvod bych chtěl vyvrátit jeden, který bývá často zmiňován různými konspiračními hlupáky na amerických sociálních sítích a tím je "mocná židovská lobby", která má americké politiky pod palcem (a na výplatní pásce), takže ti tancují, jak Židé pískají (pokud nejsou rovnou sami židovského původu).

Není to samozřejmě tak, že by v americké politice nic takového jako židovská lobby neexistovalo. Americká židovská populace měla tradičně nemalý ekonomický vliv, který se pochopitelně odjakživa projevoval i v politické rovině. Někteří z nejbohatších amerických podnikatelů měli židovský původ a (mj. skrze štědré financování politických kampaní) byli samozřejmě schopní ovlivňovat politická rozhodnutí na nejvyšší úrovni. Většinou je pochopitelně ovlivňovali směrem k podpoře svého byznysu, ale čas od času se snažili upravit i směřování americké zahraniční politiky. Určitou roli to sehrálo třeba v časech druhé světové války, ale i později v dobách vzniku státu Izrael.

To je sice pravda, ale obávám se, že ona mytická moc židovské lobby v americké politice je velmi silně přeceňovaná. Částečně je to dané tím, že v současné době zjevně nic takového jako jednotná lobby neexistuje a jednotlivé židovské organizace i vlivní jednotlivci mají dost odlišné politické představy a preference, které jdou často úplně proti sobě.

Obě hlavní americké politické strany přijímají příspěvky ve výši desítek milionů dolarů od bohatých židovských donorů. Podle teorie o mocné židovské lobby by člověk čekal, že většina těchto příspěvků poteče k Republikánům, u kterých je podpora Izraele v současném konfliktu mnohem jednoznačnější, přesněji v podstatě zcela bezvýhradná. Ve skutečnosti ale ti největší židovští dárci většinou podporují Demokraty.

Když pomineme legendami opředeného George Sorose (jehož vliv se opět přeceňuje, protože třeba při minulých volbách byl na seznamu největších kampaňový dárců až na 24. místě), tak vůbec největší příspěvek ze všech jednotlivců v celé kampani dal podnikatel židovského původu Tom Steyer, který se svými 54 miliony dolarů pro Demokraty Sorose úplně ztrapnil. Podobně třeba miliardář Michael Bloomberg Demokraty nejenže desítkami milionů dolarů podporuje, ale sám se dokonce v minulých primárkách ucházel o jejich prezidentskou nominaci. Zároveň jsou tu ovšem i vlivní američtí Židé, kteří štědře podporují Republikány (třeba casinový magnát z Las Vegas Sheldon Adelson, který věnoval 28 milionů dolarů na Trumpovu kampaň, nebo manželé Yassovi).

K tomu můžete přičíst fakt, že více než všech 70 % amerických Židů (tedy nejen milionářů) stabilně dlouhodobě volí Demokraty (což má řadu i historických důvodů) a celá idea o židovské lobby se nám trochu rozpadá. Pokud měl Hitler se svou teorií o židovském spiknutí pravdu, pak jde o spiknutí velmi neefektivně prováděné, protože se při něm Židé zjevně nemohou rozhodnout, na čí stranu se vlastně mají spiknout. A naprostá většina amerických Židů se evidentně nějakým nedopatřením spikla směrem k politické straně, která je v podpoře Izraele a jeho politiky přinejmenším vlažná. Jestli ono to nebude spíš tak, že američtí Židé mají (stejně jako kdokoliv jiný) prostě různé politické názory a paradoxně je to většinově víc táhne k Demokratům (tedy k té méně "prožidovské" straně).

Podobně proponenti teorie o všemocnosti židovské lobby zapomínají, že už nežijeme ve 30. letech, kdy židovská lobby neměla v americké politice srovnatelnou blízkovýchodní protiváhu. Ano, bývaly doby, kdy (hodně zjednodušeně řečeno) Židé byli bohatí a Arabové chudí a od toho se odvíjel i jejich politických vliv na Západě. Jenže mezitím se v Arábii našla ropa a od té doby je dost sporné, kdo má vlastně víc peněz na ovlivňování americké politiky.

Myslím, že arabská lobby hraje v současné americké politice přinejmenším stejnou roli jako ta židovská. Nejde ani tak o Palestince, kteří získávají politický vliv spíš skrze kampaně na sociálních sítích a agitací na univerzitních kampusech, ale nemají úplně peníze na to kupovat si americké politiky. Kdo na to ale rozhodně má jsou Saúdové, Katařané nebo Kuvajťané, jejichž vliv na směřování americké politiky bych rozhodně nepodceňoval.

Paradoxní je, že i tady je to opačně, než by člověk čekal podle rétoriky jednotlivých stran – Demokraté mají sice spoustu prohlášení o ochraně arabských či muslimských práv a Republikáni často nemají daleko k vysloveně islamofobním prohlášením, ale když půjdeme čistě po penězích, tak nejbohatší Arabové mají často blíž k Republikánům. Třeba o velmi vřelých vztazích mezi Saúdy a prezidentskou rodinou Bushů se píší celé knížky.

Republikáni a vyvolený národ

Obávám se tedy, že pro vysvětlení americké politiky nám konspirační teorie o židovských a arabských spiknutích (a ani cynický přístup "všechno je jenom o prachách") moc nepomůžou. Ono to skutečně bude nejspíš tak, že za postojem jednotlivých stran stojí odlišný ideologický postoj. Který je samozřejmě daný primárně tím, co chtějí slyšet jejich voliči. A většinu amerických voličů netvoří lidé ani židovského, ani arabského původu.

Proč tedy Republikáni tak hlasitě podporují Izrael a Demokraté spíš Palestince? To je trochu složitější, ale já se to pokusím maximálně zjednodušit. Republikány přitahuje k Bibiho Izraeli hned několik skutečností. Tak předně k sobě mají blízko politicky. Netanjahu je pravicový populista, který se paktuje s krajními nacionalisty a náboženskými fanatiky. Současná Republikánská strana je na tom ideologicky velmi podobně, zejména poté, co ji tímto směrem stále více posouvá Donald Trump. Bibiho drsňácký styl politiky a snaha udržet se u moci i za cenu případného omezování demokratických principů (viz kontroverzní izraelská soudní reforma, která vyhnala do ulic stovky tisíc demonstrantů), to všechno je něco, co nemalé části dnešních Republikánů není vůbec cizí.

Republikáni se navíc tradičně, stejně jako Bibi, staví v bezpečnostní politice jednoznačně do role jestřábů, podle kterých se s teroristy nevyjednává. Teroristy (a všechny jejich podporovatele) je potřeba fyzicky likvidovat. Civilní collateral damage jsou nešťastné, ale nezbytné oběti v souboji čistého dobra s čistým zlem.

Tohle poněkud černobílé vidění světa hodně vychází z faktu, že řada Republikánů nahlíží na svět náboženskou optikou. Což je možná ten vůbec nejdůležitější důvod bezbřehé podpory Izraele ze strany americké pravice. V naší zemi plné cynických neznabohů (jako jsem já) je to dost obtížně představitelné, ale faktem zůstává, že v americké politice hraje náboženství poměrně významnou roli. Už proto, že podíl hluboce věřících lidí je ve Spojených státech neporovnatelně vyšší než u nás.

Nemalé procento amerického elektorátu totiž tvoří lidé, často označovaní jako "evangelikálové". Většinou jsou to příslušníci různých protestantských církví, jejichž názvy tady u nás většinou nikomu nic moc neříkají, ale v USA mají miliony věřících (baptisté, metodisté, kvakeři, mennonité atd.). Pro tyto lidi není křesťanská víra nějakým nepodstatným povyražením, ale je ústřední součástí jejich života (pozemského i posmrtného). Nic proti tomu, bohužel u řady z nich (nikoliv u všech) z toho vyplývají některé postoje, které já osobně považuji za nepříliš slučitelné s moderní dobou.

Tak například řada evangelikálů věří v něco, co se v angličtině obvykle označuje jako "biblical inerrancy" (což by se dalo přeložit jako "bezchybnost Písma"). Podle tohoto názoru je Bible dokonalý a naprosto přesný popis reality (současné i historické). Velké množství evangelikálů chápe její text zcela doslovně, což, obávám se, vede u posvátných textů skoro vždycky k nějakému průšvihu (a je vcelku jedno, jestli se jedná o křesťanství nebo třeba o islám).

V politické rovině se to projevuje například tak, že mnoho evangelikálů nejenže nevěří v biologickou evoluci, ale aktivně prosazují zákaz její výuky na amerických školách a nahrazení učením o Božím stvoření. Tady bych chtěl velmi zdůraznit, že tu mluvím o určité části amerických křesťanů, zdaleka nikoliv o všech. V USA je řada křesťanů, pro které není víra nutně v rozporu s aktuálním vědeckým poznáním (tedy podobní, jako je u nás je třeba Jan Konvalinka nebo Jiří Grygar). Ostatně, pokud mám správné údaje, tak ještě nedávno tvořili většinu zaměstnanců NASA věřící lidé.

V Čechách se s tím moc často nesetkáte, ale v angloamerickém světě jsou debaty evolucionistů s kreacionisty poměrně běžné, dost vyostřené a hodně sledované. Osobně si vzpomínám na jedno mé zahraniční setkání s jakýmsi pouličním misionářem (které blíže popisuji ve své příští knížce), jenž mě zcela vážně přesvědčoval o tom, že dinosauři byli tak velcí proto, že žili v ranně biblických dobách, kdy se všechny bytosti dožívaly vyššího věku (Metuzalém žil podle Bible 969 let atd.), a tudíž měly čas vyrůst do větších rozměrů. Protože délka života větších organismů (jako třeba slonů nebo lidí) bývá vyšší než délka života organismů malých (třeba jepic). Oukej… ale aspoň je hezké, že ten člověk nepopíral existenci dinosaurů.

Pro nás je ale zajímavější jiný příklad mého (nejspíš vůbec prvního) setkání s die hard evangelikály, ke kterému sice nedošlo v USA, ale na Novém Zélandu, nicméně z hlediska toho, o čem budu mluvit, je to vcelku jedno. Zarputilé evangelikály totiž politicky nespojuje jen přístup k evoluci nebo k potratům, ale také k izraelským Židům. Způsobem, který byl třeba pro mě celkem překvapující.

Kdysi, ještě ve studentských časech, se nám při cestování po Zélandu neopravitelně rozbilo auto na tom nejméně vhodném místě (v dosti zapadlé části Jižního ostrova). Ujal se nás místní starší manželský pár, který nám hodně pomohl – poskytl nám dočasné přístřeší, nakrmil nás a pomohl nám se dostat do Christchurch, kde jsme si sehnali jiné auto (které se později také neopravitelně rozbilo, ale o tom tady mluvit nechci, protože je to pro mě dodnes traumatizující – ano, neumím prostě kupovat ojetá auta).

Tihle ochotní a milí samaritáni nás zbědované cestovatele pozvali k sobě domů, kde mezitím shodou náhod zrovna hostili asi pět mladých Izraelců. Tak jsme se dozvěděli, že existuje organizace HIT (Hosting Israeli Travelers), která sdružuje lidi (vesměs nežidovského původu) ochotné poskytnout mladým izraelských backpackerům zdarma dočasné přístřeší ve svém domě. V Izraeli je totiž poměrně obvyklé, že řada mladých lidí po skončení povinné vojenské služby (která se týká i holek) a před případným nástupem na vejšku rok nebo dva cestuje low-budget po světě. Skrze HIT se dozvědí, kteří místní jsou ochotní nechat je u sebe zdarma přespat, aniž by u nich hrozil případný antisemitský konflikt (což je bohužel reálně pro židovské cestovatele na mnoha místech velký problém).

Výše zmínění Novozélanďané nás vzali k sobě domů i přes to, že už měli plný dům izraelských backpackerů a doslova pro nás neměly prostor. Řekli nám ovšem, že dobrý křesťan zkrátka nemůže odepřít pomoc lidem v nouzi. To je samozřejmě skvělé, velmi brzy se nicméně ukázalo, že nás hostí lidé, které bych se nebál označit za naprosté náboženské fanatiky a radikální evangelikály jako z učebnice. Jelikož nám opravdu hodně pomohli, tak to rozhodně nepíšu jako nějakou pomluvu, spíš jako konstatování faktu.

Když jsme se ptali, jak funguje ona organizace HIT, o které jsem nikdy předtím neslyšel, tak paní, která nám udělala večeři, začala mluvit o tom, že je její křesťanskou povinností pomáhat Židům, jelikož Židé jsou vyvolený národ, který má Hospodin ve zvláštní oblibě. A následně nám byla odcitována řada pasáží Starého zákona, které to jednoznačně dokládají. O izraelských baťůžkářích, kteří s námi seděli u stolu, mluvila ta starší paní s naprosto nepředstíranou (doslova) nábožnou úctou a zdůrazňovala, jaká je to pro její skromný dům nevýslovná čest hostit někoho, kdo se narodil ve Svaté zemi a má tak blízko k Bohu.

Tady je dobré zdůraznit, že samotní přítomní mladí Izraelci její zápal zcela zjevně nesdíleli a spíš byli z poct, které jim byly prokazovány, poměrně očividně znepokojení. Když jsme se s nimi později dali do řeči, tak jsme záhy zjistili, že jsou to úplně normální, pohodoví kluci a holky z Haify a z Tel Avivu, jejichž náboženské cítění bylo zjevně velmi vlažné (případně zcela neexistující) a aniž své aktuální hostitele nějak otevřeně pomlouvali, dávali najevo, že si myslí, že jsou to tak trochu cvoci. Ale zároveň jsme byli všichni rádi, že nám takhle pomáhají, takže si nikdo z nás nemohl a nechtěl příliš stěžovat.

Pro mě to byla zajímavá životní zkušenost, protože jsem upřímně neměl tušení, že to takhle anglosaští evangelikálové vlastně mají. Když bych si představil českého venkovského náboženského fanatika (v tomto případě nejspíše katolického), tak bych od něj asi očekával spíš vyhraněně antisemitský postoj. Ve smyslu: Židé zavraždili Ježíše, jsou to traviči studní a pachatelé rituálních vražd. Alespoň takovéto názory, pokud vím, dominovaly evropskému křesťanskému venkovu ještě (přinejmenším) na počátku 20. století (a ve všech staletích předchozích).

Lidi, kteří se nás na Novém Zélandu ujali, bych (při vší, zcela upřímně míněné úctě) také označil za venkovské náboženské fanatiky, tentokrát ovšem anglosaského protestantského stylu. Ani jeden z obou starších manželů podle vlastních slov nikdy neopustil Jižní ostrov a jejich rozhled a přehled o světě tomu zhruba odpovídal (což bylo zřejmé v podstatě ze všeho, co řekli). Zároveň nejenže to nebyli antisemité, ti lidé se k Židům chovali s téměř posvátnou úctou (přestože se v tomto případě jednalo o naprosto obyčejné židovské studentíky, kterým šlo hlavně o to ušetřit za ubytování). Tady je možná dobré říct, že s podobnou úctou přistupují evangelikálové zejména k Židům z Izraele (jejich postoj k židovské diaspoře je o něco komplikovanější).

Proč se k nim chovali s posvátnou úctou? Protože v rámci svého biblical inerrancy přístupu bezmezně věřili všemu, co se píše v Bibli. A v Bibli se doslova píše, že Židé jsou národ vyvolený Hospodinem. A s Biblí se dá těžko polemizovat (možné je dobré tady zmínit, že v Bibli se píše spousta věcí a je dost podstatné, jak si je kdo vykládá). Je přitom dobré vědět evangelikálové, které jsem potkal já osobně na Zélandu, nejsou nějakou světovou anomálií. V (zejména venkovských) částech Spojených států je podobných lidí, s velmi podobnými názory (na evoluci, na potraty, na Izraelce) opravdu hodně. Jakože vážně opravdu hodně – řádově desítky milionů. V některých (zejména jižních a středozápadních) státech USA tvoří takoví lidé dokonce většinu (anebo přinejmenším výraznou část) populace. A tedy také výraznou část elektorátu.

Tito (z mého pohledu radikální) evangelikálové tradičně volí Republikány. A jsou naprosto klíčovou a nepostradatelnou součástí republikánské voličské koalice. Tedy to není tak, že by všichni lidé, kteří volí Republikány, byli radikální evangelikálové (Republikány volí cca polovina americké populace a zas až tolik radikálních evangelikálů v USA není). Ale nejméně třetina republikánských voličů má tento background. Z toho také plyne, že Republikánská strana evangelikály nutně potřebuje, protože bez jejich hlasů naprosto nemá šanci vyhrát v doslova žádných volbách.

Evangelikálové jsou tak pro Republikány požehnáním i prokletím zároveň. Obecně se jedná o poměrně disciplinované voliče, kteří obvykle poctivě chodí k volbám a házejí to konzistentně vždy své straně. Co by třeba Demokraté za takové loajální voliče dali (demokratičtí voliči totiž buď svou stranu ochotně hejtují a okamžitě zatracují za každou pitomost, což se týká hlavně woke části elektorátu; anebo prostě moc nechodí k volbám, což se hodně týká černochů a dalších menšin).

Zároveň to ovšem znamená, že si Republikáni naprosto nemůžou dovolit své evangelikálské voliče ničím naštvat a musí se alespoň formálně snažit zastávat politickou linii, která tyto hluboce věřící lidi uspokojí. To je problém, protože to, co uspokojuje evangelikály, může zároveň docela efektivně odpuzovat takřka celý zbytek americké populace.

Tady mluvím hlavně o potratech, které jsou aktuálně pro Republikány tak trochu noční můrou. Potratová debata je v USA hodně vyhrocená a (ač se to někteří snaží zastírat) má zcela jasné náboženské pozadí. Pro evangelikály mezi voliči je to naprosto klíčové téma a očekávají od svých volených zástupců (tedy Republikánů), že udělají všechno pro to, aby byl zaveden (ideálně celofederální) zákaz předčasného ukončení těhotenství. A to prakticky bez jakýchkoliv výjimek (tedy i v případě znásilnění, incestu, ohrožení života matky atd.). Problém je v tom, že z hlediska celé americké společnosti jsou s tímto názorem v jasné menšině – naprostá většina Američanů s úplnými zákazy potratů nesouhlasí. Asi to bude i tím, že zhruba polovina Američanů jsou Američanky, kterým se tak úplně nelíbí, že jim někdo chce zákonem diktovat, co smějí a nesmějí dělat se svým tělem.

Republikáni se tak dostávají do celkem prekérní situace, což je krásně vidět třeba na současném chování Donalda Trumpa. Trump samozřejmě není žádný velký evangelikál, ani žádný velký konzervativec (ono spát s pornoherečkou v době, kdy vám vaše třetí žena právě porodila syna, opravdu není zrovna výrazem úcty k tradičním rodinným hodnotám). Trump je prostě jenom populista, kterému jde o to, dostat se za každou cenu k moci. A Trump ví, že bez hlasů evangelikálů se do Bílého domu nikdy nepodívá ani zdálky.

Proto si také Donald Trump při své první kandidatuře vybral za svého viceprezidenta Mika Pence, který je právě zástupcem radikálně evangelikálského křídla v Republikánské straně. Mike Pence je člověk, který své vlastní ženě říká "matko" (ve smyslu "matko mých dětí") a odmítá být sám ve stejné místnosti s jakoukoliv osobou ženského pohlaví, se kterou není před Bohem sezdán (jakože fakt). Pan Pence je skutečně natolik konzervativní osobností, až je to trochu znepokojivě úsměvné. Trump, který instituci manželství vnímá poněkud "volněji", Pence nutně potřeboval, aby mu přihrál hlasy podobně naladěných nábožensky konzervativních voličů.

Aby si neznepřátelil evangelikály, musí se Donald Trump tvářit, že bude proti potratům bojovat do posledního živého plodu. Ale jelikož je to zároveň populista, musí se taky tvářit, že potraty tak úplně zakazovat nechce, aby nenaštval všechny ostatní. Jemu osobně je myslím tohle téma naprosto u zadele. Zatím se to proto snaží hrát na obě strany, kdy zdůrazňuje, že díky jemu jmenovaným soudcům Nejvyššího soudu byl zrušen precedent Roe vs. Wade (který v podstatě zajišťoval právo na potrat na federální úrovni), ale zároveň zdůrazňuje, že potratové zákony by měly být v kompetenci jednotlivých států Unie (a tedy neprosazuje celofederální zákaz). Prostě se snaží uspokojit všechny a nikoho nenaštvat. Uvidíme, jak mu tahle metoda chytré horákyně u voličů projde, protože zatím to vypadá, že potraty jsou hlavní Achillovou patou Republikánů, která má potenciál jim to celé projet. Prostě proto, že aby uspokojili radikální část svého elektorátu, jdou jasně proti většinovému veřejnému mínění.

Z nutnosti uspokojit své evangelikálské voliče také zjevně pramení jednoznačný postoj doslova všech vrcholových republikánských politiků k izraelsko-palestinskému konfliktu. Američtí evangelikálové to vidí zhruba tak, že se hordy machomedánských bezvěrců snaží uchvátit Svatou zemi, kterou Bůh zcela jednoznačně přisoudil Izraelitům. Židé tak mají na tohle místo posvátný nárok a je třeba je v tomto boji podpořit. Někteří radikální evangelikálové dokonce v souboji Židů s Palestinci vidí počátek konce světa, který má podle Bible začít právě v Izraeli (konkrétně asi 30 km jižně od Haify v místě zvaném Meggido, které ale většina lidí zná pod jeho řeckým názvem Armageddon). Souboj Židů s Palestinci je tedy vlastně začátkem božího souboje s Antikristem.

Jako když to někdo vnímá takhle, tak není divu, že nebude ochotný přiznat Antikristovi byť jen sebemenší nároky. Republikáni vědí, že jakékoliv ústupky ve vztahu k Palestincům naštvou jejich radikální evangelikálské voliče, jejichž přístup k blízkovýchodní politice jakoby byl téměř doslova opsaný z papežských propagandistických pamfletů z časů křížových výprav. Hezky to bylo vidět v republikánských primárkových debatách, které jsem já sice (v zájmu zachování duševního zdraví) přímo nesledoval, ale pro jistotu jsem si o nich četl. A v nich doslova jeden každý republikánský kandidát (až již trumpovského či antitrumpovského ražení) bezvýhradně podpořil Netanjahua a jeho nelítostný přístup ve válce proti Hamásu. Nějaký soucit s Palestinci od Republikánů rozhodně nečekejte a je vcelku jedno, jestli se jedná o Trumpa nebo o Nikki Haley, která píše "Finish Them" na izraelské dělostřelecké granáty.

Američtí Republikáni tak paradoxně podporují současnou izraelskou vládu výrazně víc než naprostá většina samotných Izraelců (protože v Izraeli proti ní naopak statisíce lidí demonstrují). A není to ani tak proto, aby uspokojili americké voliče židovského původu (z nichž většina volí Demokraty), ale spíše je to vábnička pro americké evangelikály. 

O palestinské noční můře Joea Bidena

Takže Republikáni v tom mají jasno. Jedeme jasně proizraelskou linii, ať je jakákoliv. Jak to mají Demokraté? To je dost těžké říct. Klasickým znakem Demokratů je totiž to, že se nejsou schopní naprosto na ničem shodnout sami se sebou a mají ve všech tématech tak trochu hokej (v podání jamajského hokejového týmu).

Joe Biden osobně patří mezi tradiční podporovatele Izraele. Stál za touto zemí pevně už během jomkipurské války a od té doby svůj postoj nijak zásadně nepřehodnotil. I v současném konfliktu dává jasně najevo, že si myslí, že Izrael je ten hodný a Hamás je ten zlý. A že oběti této války jdou primárně na vrub Hamásu, nikoliv Izraele. U části jeho vlastních voličů mu nicméně tento postoj vynesl přezdívku "Genocide Joe" a jeho popularita zejména mezi mladými progresivisty díky tomu citelně klesla.

Tady je potřeba si připomenout, že oproti situaci u nás je celé americké politické spektrum posunuté celkem výrazně doprava. Klasická levicové politika (ve stylu české ČSSD, jakou v USA razí třeba Bernie Sanders) je nemalou částí americké společnosti vnímaná málem jako komunismus a má nálepku politického extremismu (což se postupně mění, ale pomalu). Na levici přitom existuje skutečný politický extremismus v podobě "woke" bojovníků za sociální spravedlnost. Z nichž někteří bojují s takovým nasazením, že tímto bojem vytváření nové nespravedlnosti.

Kapela Nightwork v jedné své písničce shrnula woke přístup k řadě problémů velice přesně: "zastávám se slabších, i když nejsou v právu". V případě blízkovýchodního konfliktu vnímají američtí progresivisté jako slabší stranu obvykle Palestince a mají potřebu hájit jejich marginalizovaná práva proti zlovůli izraelské moci. Kdo je v tomto konfliktu ten "slabší" záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Palestinci jsou podle všeho vojensky slabší než Izraelci, nicméně taky to lze vnímat tak, že tu máme 6 milionů izraelských Židů fyzicky obklopených vyššími desítkami až nižšími stovkami milionů nepříliš přátelsky naladěných muslimů. A najednou je těžko říct, kdo tady vlastně potřebuje zastání.

Tak jako tak, nemalá část americké levice zastává zhruba stejný názor, jaký má u nás Tomáš Klus, tedy že válkou zcela disproporčně trpí nevinní palestinští civilisté (včetně mnoha dětí) a že za toto utrpení může Izrael, který ho fyzicky způsobuje (bez ohledu na to, kdo a jak si začal). A jediné řešení je, aby Izrael přestal v Gaze vojensky intervenovat. U části převážně levicově smýšlejících a často mladších Američanů to vedlo až k antisemitským výpadům a občas i k celkem otevřené podpoře Hamásu (který někteří vnímají jako organizaci bojující za legitimní právo na palestinské sebeurčení, což je prostě a jednoduše faktická pitomost). Zároveň je potřeba říct, že tyto názory jsou naštěstí na americké levici stále menšinové, a ne každý, kdo upozorňuje na zcela nezpochybnitelné utrpení palestinských civilistů a některá zjevná pochybení izraelské vlády a armády, je zároveň antisemita a fanda teroristů.

Já se tady nechci pouštět do hodnocení konfliktu samotného (protože to dělám jinde), ale chtěl bych zdůraznit důsledky pro americkou politiku, které mohou být značné. Rozpory v jeho vlastní straně ohledně Izraele totiž mohou reálně ohrozit znovuzvolení Bidena do Bílého domu. A dost možná za to nakonec nebudou moci woke studenti (jejichž volební disciplína byla odjakživa nevalná), ale mnohem větší vrásky na čele nejspíš Bidenovi dělají američtí Arabové. Mladí woke demokraté totiž žijí převážně ve státech, které jsou obvykle tak jako tak bezpečně demokratické, tudíž jejich hlasy Biden až tak nutně nepotřebuje. Protesty na školních kampusech v Kalifornii, New Yorku nebo v Bostonu ho nemusí příliš trápit, protože tady Biden vyhraje bez ohledu na to, jestli ho místní studenti nakonec přijdou volit, nebo ne (zvlášť, když ví, že Trumpa volit určitě nepůjdou).

To, co by ho trápit mělo, je Michigan a Georgie. Tedy klasické swing states, kde se bude rozhodovat o příštím nájemníkovi v Bílém domě. A v těchto státech má Biden (jak by řekl Mike Pence) doslova biblickou smůlu. Zrovna v Michiganu totiž z nějakého důvodu žije velmi početná komunita Američanů arabského původu. Je jich tu asi čtvrt milionu. Tito lidé v naprosté většině volili v minulých volbách Demokraty. V roce 2020 získal Biden v okrscích s vysokým zastoupením muslimských voličů přes 80 % hlasů, a Trumpa tu tak doslova zadupal do země.

Nějakých 250 tisíc muslimských voličů v Michiganu je v celonárodním měřítku zanedbatelné číslo, ale tady je nutné si vzpomenout na to, jak bláznivý je americký volební systém. Biden totiž v minulých volbách porazil Trumpa v tomto klíčovém swing státě o pouhých 150 tisíc hlasů. Ta matematika je tady tudíž naprosto neúprosná – bez hlasů Američanů arabského původu Biden Michigan prostě nemůže vyhrát. A americkým Arabům se Bidenův postoj k Izraeli vůbec, ale opravdu vůbec nelíbí. A to říkám ještě eufemisticky. Podle nedávných průzkumů spadla Bidenova popularita mezi michiganskými muslimy z výše uvedených 80 % někam k 17 %. To si nedělám srandu, fakt tam byl takto brutální propad.

Američané arabského původu současnou válku v Gaze zjevně velmi intenzivně prožívají. A dávají jasně najevo, že Biden je v tomto ohledu hluboce zklamal. A to je pro Bidena opravdu hodně špatná zpráva, která má potenciál katapultovat Trumpa zkratkou do Bílého domu. Nejde ani tak o to, že by muslimští voliči šli volit Trumpa. To asi úplně nehrozí, protože Trump je svými činy i vyjádřeními štve výrazně víc než Biden. Kromě toho, že ještě mnohem jednoznačněji než Biden podporuje Izrael a Bibiho, si Trump například vymýšlí o hromadných oslavách útoků 11. září mezi americkými muslimy v New Jersey atd. Obzvlášť "populární" pak byl jeho dosti šílený plošný zákaz cestování do USA z několika muslimských zemí (kde má řada amerických muslimů své příbuzné).

Biden se tedy nemusí bát, že by tito lidé šli volit Trumpa. Ale Trumpovi k výhře v Michiganu bohužel bohatě stačí, aby tito lidé nepřišli volit vůbec. Trump vyhrál Michigan v roce 2016 o pouhých 10 tisíc hlasů a na Bílý dům mu to stačilo. Jestli Bidenova podpora mezi místními muslimy opravdu spadla takto brutálně a znovu se nezvedne, je dost těžko představitelné, že Biden Michigan obhájí.

Podobně Hamás s Netanjahuem komplikují Bidenovi situaci i v Georgii, která je dalším klíčovým státem, kde se rozhoduje o budoucím americkém prezidentovi. Biden tu prostě potřebuje vyhrát, jinak má velký problém. Tady sice nežije tolik muslimů, ale zato je tu hodně černochů. Stejně jako američtí Arabové, i Afroameričané volili v minulých volbách v převážné většině Demokraty. Bude tak tomu i letos, ale válka v Gaze může Bidenovi dost černošských hlasů ubrat.

Jak upozorňuje Matěj Schneider z podcastu Redneck (který rozhodně doporučuji k poslechu), existuje dlouhé a silné spojenectví mezi organizacemi bojujícími za práva Palestinců a afroamerickými organizacemi v USA, které sahá až kamsi do časů Martina Luthera Kinga. Palestinci a černoši (nejen v USA, ale třeba i v Jižní Africe v časech apartheidu) k sobě měli historicky blízko, protože šlo o marginalizované skupiny, které bojovali za vlastní sebeurčení. Jejich kontakty byly četné a jejich lídři si často vyjadřovali vzájemnou podporu. Do jisté míry to trvá dodnes a řada černošských aktivistů dává jasně najevo své sympatie s Palestinci a nespokojenost s proizraelskými kroky Bidenovy administrativy. Což je třeba právě v Georgii, kde se Biden neobejde bez drtivé podpory černošské komunity, docela problém. Díky Gaze je totiž tato drtivá podpora stále vlažnější.

Biden se tak ve vztahu ke Gaze ocitá v podobně schizofrenní situaci jako Trump ve vztahu k potratům. Potřebuje to tak nějak uhrát na obě strany, které se ovšem vzájemně nesnášejí. Bidena osobně to myslím vcelku jednoznačně táhne k podpoře Izraele, kterou také (zejména na začátku konfliktu) velmi otevřeně vyjadřoval. Jak ale ve válce rostou počty zabitých palestinských civilistů, humanitární situace v Gaze přechází z kritické v tragickou a přicházejí nové průzkumy z Michiganu a z Georgie, Biden musí obracet. Je vcelku irelevantní, že politický veterán Biden podporuje Izrael už někdy od časů makabejského povstání – ve chvíli, kdy mu Netanjahu staví dost vysokou zeď na cestě do Bílého domu, musí se Joe snažit zachránit si vlastní kůži.

Zkouší to Trumpovou metodou chytré horákyně a zatím se mu to moc nevyplácí. Na jednu stranu podporuje Izrael, a to i vojensky (včetně dodávek bomb, které občas zabíjejí palestinské děti). Na druhou stranu se Biden snaží tlačit na Bibiho, aby celou tuhle anabázi co nejrychleji ukončil, protože čím déle to bude trvat a čím víc lidí ještě zemře, tím víc to ovlivní příští americké volby. Zároveň dělá Biden všechno pro to, aby zmírnil katastrofální humanitární situaci v Gaze, kterou Izrael zjevně tragicky podcenil. Voliči tomu zatím moc nerozumí, protože to vypadá (jak to trefně vyjádřil komik Jon Stewart), že Bidenova administrativa palestinské civilisty zároveň bombarduje a zároveň krmí. Což zkrátka neuspokojí vůbec nikoho.

Bibi je navíc zjevně odhodlaný dotáhnout válku v Gaze do konce (byť vlastně nevím, co to přesně znamená a nejsem si jistý, že to ví on) a americkému tlaku celkem úspěšně odolává. Netanjahuovi se dlouhá válka vlastně celkem hodí, protože ho aktuálně udržuje u moci. Až válka skončí, začnou se totiž lidi ptát, kdo za ní vlastně může. A (kromě Hamásu) je tady myslím odpověď vcelku jasná – Netanjahuova politická odpovědnost za to, co se stalo 7. října, je neoddiskutovatelná.

Takže Biden se prostě musí modlit, aby válka v Gaze co nejdřív skončila a aby se na ni do listopadu zapomnělo. Což se může klidně stát, protože voliči mají obecně velmi krátkou paměť. Zatím to ale vypadá, že má Joe opravdu problém. A tenhle jeho problém by se mohl nakonec velmi nepříjemně dotknout i nás…