Hele, a proč vlastně nepřijmout do NATO jenom část Ukrajiny?

Jelikož jsem už poměrně dlouho nic nenapsal (primárně z časových důvodů), tak bych to chtěl alespoň trochu napravit (na moje poměry) krátkým (no dobře, tak středně dlouhým) článkem o nedávno skončeném summitu NATO ve Vilniusu, kde se řešila mj. zapeklitá otázka členství Ukrajiny v Alianci. Spoustě nepříliš bystrých lidí tahle otázka nijak zvlášť zapeklitá nepřijde a mají na ni velmi jednoznačný názor (ať už kladný či záporný), ale když se na to podíváte o něco komplexněji, tak zjistíte, že je to ve skutečnosti pořádný hlavolam, který vlastně nemá žádné správné řešení a můžete si vybírat jen ze samých špatných možností. Prostě takové Kobayashi Maru (fanoušci Star Treku vědí, ostatní si to můžou vygooglit).

Napadlo mě totiž poměrně neortodoxní řešení tohohle neřešitelného problému, které nepochybně muselo napadnout i někoho dalšího, ale popravdě jsem ještě nenarazil na to, že by se o něm někdo seriózně bavil. Je možné, že to je proto, že je to tak pitomý nápad, že nikomu nestálo za to se o něm veřejně zmiňovat, ale to mi přijde divné, protože veřejný prostor je v souvislosti s válkou na Ukrajině plný ještě výrazně pitomějších nápadů.

Než vám ho představím, tak mi nejprve dovolte se pokusit krátce vysvětlit, proč je to s členstvím Ukrajiny v NATO vlastně tak komplikované. Ono totiž kdysi existovalo hned několik relativně dobrých variant postupu, ale ty jsme všechny prováhali a zbyla nám jen řešení špatná, příšerná a extrémně riskantní. Do těchto kategorií přitom patří jak varianta přijetí Ukrajiny do Aliance, tak její odmítnutí. Abychom to plně pochopili, musíme si udělat krátký historický exkurz. Nebojte se, naštěstí se nebudeme muset vracet až tak daleko do minulosti. Kdo si historický exkurz dělat nechce, může následující kapitolu přeskočit a článek se mu tím výrazně zkrátí na (téměř) online snesitelnou délku 😉.

Z Bukurešti do Irpině

Je duben roku 2008. Bukurešť. V jedné z největších budov na téhle planetě právě končí 20. summit NATO. Všichni se plácají po zádech a když po několika hodinách konečně najdou správný východ (je jich tu několik set), odjíždějí víceméně spokojení.

Dvě delegace ale tak docela spokojené být nemohou. Na summit byly přizvány i Ukrajina a Gruzie, které velmi stály o to, aby zde byl zahájen oficiální přístupový proces, který skončí plným členstvím v Alianci. To se ale nestalo. Spojenci sice konstatovali, že "budoucnost Ukrajiny i Gruzie je v NATO", ale dali si dobrý pozor, aby z veřejných vyjádření naprosto nebylo jasné, o jak vzdálené budoucnosti se tady vlastně bavíme. Ve skutečnosti bylo z kuloárových rozhovorů zřejmé, že řadě klíčových zemí vyhovuje nechat Ukrajinu a Gruzii ve stavu "věčných čekatelů".

Možná vůbec nejspokojenější odjíždí ze summitu NATO Vladimír Putin, který byl do Bukurešti samozřejmě také pozván a pochopitelně dorazil. Protože ano, v té době byla ještě přítomnost Ruska na summitech NATO samozřejmostí. Což jen dokládá, jak moc se od té doby posunuly naše vzájemné vztahy. Bohužel Putinova tehdejší spokojenost bude mít brzy tragické následky.

Jen krátce po skončení summitu, v srpnu 2008, začnou jednotky jihoosetinských separatistů zničehonic ostřelovat gruzínské vesnice. Bez zjevného důvodu tak porušují příměří, dohodnuté už v roce 1992. Gruzínská armáda na to pochopitelně musí zareagovat a vcelku bez problémů záhy obsazuje jihoosetinskou metropoli Cchinvali. Krátce na to ale začnou ze tmy Rokského tunelu, který spojuje Gruzii a Ruskem, vykukovat první jednotky ruské armády, které přišly separatistům na pomoc. Rusko pak spustí plnohodnotnou vojenskou invazi, která během pár dnů vytlačí nepříliš efektivně bojující gruzínskou armádu nejen z Jižní Osetie, ale také z Abcházie, a dokonce obsadí ne úplně malou část zbytku Gruzie.

Válka s Ruskem nakonec trvá jen pět dní. Tváří v tvář zdrcující převaze Gruzínci podepisují příměří, které je de facto diktátem Moskvy (s francouzským "zprostředkováním"). Gruzie "přichází" o Abcházii a Jižní Osetii, ze kterých se fakticky stávají ruské protektoráty. Následně zde proběhne velmi důsledná etnická čistka místního gruzínského obyvatelstva, které je odsud vyhnáno a do jejich domů se nastěhují zejména lidé z Ruské federace. Ruská armáda se "v gestu dobré vůle" stahuje ze zbytku gruzínského území.

To, že ruský útok (jehož "vyprokovanost" byla tak směšně zahraná, že jí nejspíš nevěří ani ti nejskalnější fanoušci Kremlu) přišel tak krátce po bukurešťském summitu, dost možná nebude náhoda. Rusko prostě aktivovalo separatistické síly v Osetii, aby vytvořily záminku k intervenci gruzínské armády a Moskva jim mohla "přijít na pomoc". Přičemž šlo pochopitelně o pomoc delší dobu plánovanou. Mohl bych tady začít kreslit i některé historické paralely se sudetskou krizí v Československu v roce 1938, ale tak zase nechci být obviňován, že pořád argumentuji ad Hitlerum. Každopádně velmi podobný scénář jako v Gruzii Moskva znovu úspěšně použije v roce 2014 na Ukrajině.

Západ je ruským útokem na Gruzii samozřejmě silně rozhořčen, nahlas vyjadřuje své zklamání a … to je asi tak všechno. Reakce jsou víceméně v symbolické rovině. O necelý rok později (v březnu 2009) dokonce americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová přinese na jednání se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem velké červené tlačítko s nápisem "Reset". Takové to tlačítko, jaké se používá, když chcete nouzově zastavit nějaký rozjetý stroj. Pro případ, že by Sergej neuměl latinku, tam bylo pro jistotu ještě v azbuce napsané slovo "Přetížení". Američané si totiž nepohlídali překlad a místo "perezagruzka" napsali omylem "peregruzka", což má výše uvedený odlišný význam (a Lavrova asi musel tento poněkud trapný omyl náležitě zmást). Tak jako tak chtěly dát Spojené státy tímto vstřícným gestem Rusku najevo, že "co se stalo, to se stalo a nebudeme si tím kazit frojndšaft", že je zkrátka "všechno vodpuštíno" a měli bychom začít znovu s čistým štítem.

Což se vzápětí skutečně stane. Rusko povolí americkým silám přelétat při cestě do Afghánistánu přes jeho území. Obama na oplátku zastaví původní Bushův plán na rozmístění protiraketového deštníku ve střední a východní Evropě, jehož součástí měl být ten slavný radar v Brdech, kvůli kterému jsme se tady v našem malém rybníčku tolik hádali a Amíci to pak kvůli své velmocenské hře stejně odpískali. Aby nám to trochu vynahradil, schází se v dubnu 2010 Obama s ruským prezidentem Medveděvem na Pražském hradě a slavnostně podepisují dohodu o omezení počtu jaderných zbraní. Rusko se připojuje k americkým sankcím proti Íránu a… prostě všechno je děsně sluníčkový a Američani a Rusové jsou nejlepší kámoši. A pak Rusové najednou zaútočí na Ukrajinu a obsadí Krym. A Američani nechápou, co se to stalo. Ale vždyť… přeci… jakože… proč?

Obávám se, že dnes už vcelku přesně víme, co se to tenkrát stalo, takže si to můžeme povědět (jenom dovětek: Američani už to teď vědí taky, nebojte). Klíčové je tady zodpovědět kruciální otázku: proč vlastně Západ tehdy příliš nestál o členství Ukrajiny a Gruzie v NATO? A proč nezareagoval mnohem razantněji ve chvíli, kdy Rusové zákeřně zaútočili na své gruzínské sousedy? To se všichni na Západě zbláznili?

Tak za prvé se nezbláznili všichni, a navíc ono to před těmi patnácti lety vůbec jako bláznovství nevypadalo. Jako osudová chyba se to jeví spíš až při zpětném pohledu. Po bitvě je totiž velmi snadné dělat generála.

Asi nejpodstatnějším důvodem, proč Ukrajina ani Gruzie nedostali v Bukurešti jasnou pozvánku do NATO, byl odpor velkých evropských hráčů a neochota Američanů proti tomuto odporu aktivněji vystoupit. Němci tehdy ještě věřili, že se jakýkoliv případný konflikt s Ruskem podaří zažehnat skrze vzájemnou ekonomickou závislost, kterou v časech Gerharda Schrödera a Angely Merkelové poctivě budovali. My budeme závislí na ruských surovinách a Rusové budou pro změnu závislí na našich penězích, protože takhle dobře a spolehlivě platícího odběratele už nikde jinde na světě nenajdou. A to je přece musí odradit od jakýchkoliv nepřátelských akcí, že jo? Francie pro změnu zastávala svoji tradiční roli "mediátora" a "přítele Ruska" v západní Evropě, kterou si vyfantazírovali už před mnoha generacemi a od té doby se téhle nesmyslné představy drží. Řadu zákulisních vyjádření, které výše uvedené pozice jednotlivých zemí potvrzují, odhalily třeba pozdější úniky WikiLeaks. K naší vlastní pozici v Bukurešti stačí jen poznamenat, že českou delegaci vedl známý protiruský jestřáb Václav Klaus.

Jinými slovy – řada zemí NATO tehdy nechtěla (z řady důvodů) kvůli nějaké Ukrajině nebo Gruzii ohrozit poměrně dobré vztahy Západu s Ruskem. S nejklíčovější zemí celé Aliance, Spojenými státy, to tehdy bylo složitější. Končící americký prezident George W. Bush byl oficiálně zastáncem přizvání obou "problémových" zemí do NATO a stejný postoj veřejně deklarovali i oba hlavní kandidáti, kteří měli největší šanci jej v Bílém domě vystřídat (Obama a McCain). Přesto ale Američané nevyvinuli prakticky žádnou snahu evropský odpor zlomit. Až to skoro vypadá, že jejich podpora Ukrajině a Gruzii byla víceméně jen deklaratorní.

O co vlastně Američanům tehdy šlo? Tady je potřeba si uvědomit, že USA jsou globální velmoc s globálními zájmy. Mají toho na talíři mnohem víc, než jen nějaké Rusko a Evropu. V době, o které se bavíme, se střídaly administrativy George W. Bushe a Baracka Obamy. Bush zavedl Ameriku do dvou velkých válečných konfliktů (Afghánistán a Irák), přičemž v ani jednom z nich se jim už tou dobou zrovna dvakrát nedařilo. Bushovou prioritou byla "válka proti globálnímu terorismu" a "ose Zla", ve které Rusko a USA stály zpočátku jako spojenci, což je výrazně sblížilo. Jelikož válka proti terorismu neprobíhala zdaleka tak hladce, jak by si Američané představovali, to opravdu poslední, co potřebovali, byl nějaký zásadnější strategický konflikt s Ruskem. Naopak Rusové si ve stejnou dobu začali uvědomovat, že hegemonická pozice USA na světové scéně se (zejména po Iráku) začíná mírně otřásat. A vycítili příležitost.

Američané věděli, že Rusové velmi ostře reagují na jakékoliv zmínky o rozšiřování NATO směrem na východ. Stejně tak věděli i proč. Rusko se ve skutečnosti neobává o svou bezpečnost, ani mu nevadí, že jej Aliance "obkličuje". To je jen nepříliš důvtipně vymyšlená výmluva pro ruské domácí obyvatelstvo a pro proruské kolaboranty po světě. Rusko je země s největším jaderným arzenálem na světě a útok NATO na Rusko je (i vzhledem k demokratickému charakteru Západu) naprosto fantasmagorický scénář, kterého se v Kremlu opravdu nikdo nebojí. Rozšiřování NATO vadí Rusku jen a pouze z toho důvodu, že se tím zmenšuje jeho "sféra vlivu" a rozplývá se mokrý sen o obnově Sovětského svazu a supervelmocenského postavení, který společně s Putinem sní nemalá část ruské populace. Země, které se stanou součástí NATO, jsou už totiž pro Rusy (přinejmenším vojensky) ze hry.

Z úplně stejných důvodů vadil Rusům i americký radar v Česku. Rusové prostě nechtěli, aby na území střední Evropy vznikaly stálé americké základny, protože se tím dále snižuje už tak titěrná pravděpodobnost, že se jednoho dne podaří obnovit "východní blok" pod moskevským patronátem. Popravdě ani Američané ovšem tehdy nehráli s českou veřejností úplně čistou hru. Radar a protiraketový deštník sice nebyly namířeny proti Rusku (rusko-americká schopnost vzájemně zajištěného zničení nebyla pár raketami v Polsku vůbec nijak ohrožena), ale nebyla to primárně ani "obrana" proti šíleným íránským islamistům, jak to Amíci veřejně prezentovali. USA se ani tak nebály útoku Íránu na Západ (který by byl ze strany Íránu naprostou sebevraždou a ani iránští islamisté nejsou ve skutečnosti natolik šílení), ale spíš jim vadilo, že pokud Írán získá rakety dlouhého doletu a jaderné zbraně, pak bude pro USA prakticky nemožné v téhle zemi kdykoliv v budoucnu vojensky intervenovat. A Američané si neradi nechávají zavírat potenciální možnosti pro vojenské intervence...

Bush se zkrátka domníval, že je lepší mít v Moskvě spojence než nepřítele. NATO se v roce 2004 rozšířilo o Pobaltí, Slovensko, Bulharsko a Rumunsko a chystalo další expanzi směrem na Balkán. Bush měl pocit, že není třeba Rusko dále provokovat Ukrajinou a Gruzií, u kterých dával Kreml jasně najevo, že je považuje za svou geopolitickou prioritu.

Navíc tu byla samozřejmě otázka plnění přístupových kritérií. NATO chce obecně přijímat do svých řad jen politicky a ekonomicky stabilní státy, ve kterých panuje vláda práva a armáda je pod demokratickou kontrolou (a nikoliv třeba pod kontrolou oligarchů nebo mafie). Také je dobré, když má uchazečská země jen jednu armádu (a ne třeba ještě různá soukromá vojska a paramilitární skupiny) a nehrozí v nich žádné dramatické vojenské, politické (a nedejbože geopolitické) převraty a podobná překvapení. V ideálním případě je také nově přijímaná země pro Alianci přínosem, nikoliv jen zátěží (tedy že je schopná taky něčím přispět a nespoléhá se jen na pomoc ostatních) a taky umí udržet tajemství (Spojenci mezi sebou sdílí řadu citlivých informací a rádi by věděli, že je nějaký stát nebude rovnou přeposílat do Moskvy nebo do Pekingu).

Takové Švédsko nebo Finsko jsou proto ideální kandidátské státy, protože plní všechna kritéria už v okamžiku, kdy podávají přihlášku. V případě Ukrajiny i Gruzie to ale neplatí a v roce 2008 to neplatilo dvojnásob – v obou případech šlo o silně zkorumpované, politicky nestabilní státy s podfinancovanou armádou, jejichž geopolitické směřování se klidně mohlo měnit každých pár hodin. Američané věděli, že Ukrajinci i Gruzínci se budou muset ještě hodně snažit, než se vůbec přiblíží oficiálně stanoveným kritériím pro přijetí (které byly formalizovány na summitu ve Washingtonu v roce 1999 ve formě tzv. Membership Action Plan). Pomiňme pro tuto chvíli fakt, že kritéria jím stanovená dnes neplní ani celá řada stávajících členů, včetně nás (stále nepřispíváme dohodnutá 2 % HDP na obranu a v éře prezidenta Zemana jsme mohli mít celkem silný problém i s tím udržením tajemství). O takovém Maďarsku pak vůbec nemluvím.

Když v roce 2008 Rusko zaútočilo na Gruzii, Američané měli zkrátka pocit, že se s tím nedá nic moc dělat. Bush mladší mohl jen sotva kritizovat Rusko za blatantní porušení mezinárodního práva a útok na suverénní stát pod falešnou záminkou, když měl sám pořádnou porci iráckého másla na hlavě. Vzápětí ho vystřídal Obama, který měl jednak plné ruce práce v domácí politice (reforma zdravotnictví atd.) a zároveň nechtěl ohrozit americko-ruské vztahy kvůli nějaké Osetii, kterou 99,7 % amerického obyvatelstva nenajde na mapě ani tehdy, když vyčerpá všechny nápovědy v soutěži Chcete být milionářem.

V zahraniční politice měl Obama navíc úplně jiné priority. Kromě (nepříliš úspěšného) žehlení Bushových zahraničně-politických průšvihů vyhlásil svůj slavný "obrat k Pacifiku", kdy USA správně pochopily, že jejich hlavním geopolitickým rivalem pro toto století nebude ekonomicky slaboučké Rusko, ale stále silnější Čína. Obama věděl, že na soupeření s Čínou bude potřeba přesměrovat většinu zbývající americké energie a dával poměrně jasně najevo, že zlobivé Rusko si mají vyřešit Evropané, protože je to jejich zápraží a Evropa je sama o sobě potenciálně dost silná na to, aby udržela Moskvu na uzdě. Američané začínali mít zkrátka dost toho, že NATO funguje jenom jako americký deštník do nepohody, pod kterým se zadarmo schovává dalších 30 států, aniž by samy něčím podstatným příspívaly.

Američané byli ochotní to Rusku protentokrát prominout, protože v předtuše zásadního konfliktu s mocnou Čínou si nechtěli úplně zabouchnou dveře do Kremlu. USA si vysnily, že se jim třeba podaří dostat Rusy v americko-čínském sporu, když už ne přímo na svoji stranu, tak alespoň do "indické pozice" (kdy budou Rusové lavírovat mezi oběma stranami). Měly totiž (opět správně) pocit, že Čína přeci představuje potenciální výzvu i pro Rusko a že to Putin přeci musí vidět (Amíci zkrátka podcenili, jak moc Vladimír Vladimirovič intelektuálně zamrzl ve studené válce). Gruzie prostě Spojeným státům nestála za to ohrozit tuhle svoji globální politickou hru.

Ukazuje se znovu a znovu, že Západ (a zejména západní Evropa) Rusku moc nerozumí a má o něm velmi zkreslené představy. Němci si myslí, že Rusové uvažují tak nějak stejně moderně jako oni (neuvažují). Francouzi si myslí, že mají s Ruskem "zvláštní vztah" a jsou schopní v Moskvě leccos dojednat (nejsou). A pak je tu řada zemí NATO, které Rusko nepovažují za hrozbu zkrátka proto, že jsou daleko, a tak je to nijak zvlášť nezajímá (třeba Španělsko). NATO je zkrátka aliance mnoha států s velmi odlišnou historickou zkušeností a s velmi odlišnými zájmy.

Asi nejrozumnější postoj ve vztahu k Rusku zastávají už delší dobu Poláci a pobaltské země. My Češi si často myslíme, že Rusům rozumíme kvůli našemu společnému slovanskému původu. To je pravda jen zčásti, protože naše historická zkušenost s Ruskem je ve skutečnosti poměrně krátká. Po většinu naší historie bylo pro nás Rusko vzdálenou, takřka exotickou zemí, se kterou jsme neměli o mnoho intenzivnější kontakty než třeba s Anglií. Před napoleonskými válkami nebylo v českých zemích mnoho lidí, kteří by viděli nějakého opravdového Rusa na vlastní oči (možná pár lidí z Karlových Varů, kteří při korzování po kolonádě náhodou narazili na Petra Velikého). Většina našich "bohatých zážitků" s Ruskem pochází jen z 20. století.

Polská historická zkušenost s Ruskem je o mnoho staletí delší a o několik řádů intenzivnější. Pro Polsko bylo Rusko (společně s Německem) jedním z "odvěkých rivalů", takže Rusy znají jako své boty. Takže když nebudete vědět, zeptejte se Poláků. Teda ptejte se jich na Rusko – neptejte se je na potraty, stejnopohlavní svazky nebo reformu justice – Poláci zas nemohou vědět všechno! Ale o Rusko něco ví a také to v NATO dlouhodobě opakují. A ostatní je dostatečně neposlouchají.

Co že to Poláci vlastně ví? Poláci ví, že Rusové rozumí síle, ale zneužijí sebemenší slabost. Pokud potřebujete vědět o ruské zahraniční politice jednu jedinou větu, bude to tahle. Nechte si ji třeba vytetovat na zápěstí, abyste ji nikdy nezapomněli. Anebo ještě lépe si ji napište fixou na displej telefonu, abyste příště viděli veškerý obsah sociálních sítí jenom skrz ni. Proč je ta věta tak důležitá? Protože platí vždycky, bezvýhradně a ve všech případech (přinejmenším pro 20. a 21. století). Netýká se ani tak běžných Rusů, ale ruských vládců. Z nějakého záhadného důvodu je totiž úplně jedno, jestli v Kremlu zrovna sedí Stalin, Brežněv, nebo Putin. Ta věta prostě platí pro všechny.

Co přesně ta věta znamená? Rusové rozumí síle, takže nikdy napřímo nejdou proti silnějšímu protivníkovi. Rusové vždycky útočí jenom na slabšího. Pokaždé, když se potkají s někým silnějším, nebo srovnatelně silným, tak ustoupí. Jakože fakt pokaždé. Tedy samozřejmě kromě případů, kdy nemají na výběr (například ve 2. světové válce jim Hitler na výběr nedal, a i přesto se s ním Stalin zoufale snažil udržet spojenectví ještě několik dní poté, co německá vojska překročila sovětské hranice). Pokud jste silnější nebo alespoň srovnatelně silní, prostě se Rusům postavte. Pokud to budete myslet vážně (anebo alespoň dokážete vzbudit dojem, že to myslíte vážně), Rusové před vámi couvnou. Projděte si celé ruské dějiny (přinejmenším) od Stalina až doteď (všechny ty berlínské, kubánské a jiné krize) a nenajdete jedinou výjimku. Ani jednu.

Je v tom zvláštní mix zbabělosti a racionality, kterým Poláci pohrdají, protože Poláci to tak nemají. Poláci umějí jít proti silnějšímu nepříteli. Samozřejmě to obvykle projedou, ale projedou to hrdinsky a pak jsou na sebe pyšní. Skoro bych si troufnul říct, že v tomto ohledu jsou Rusové mnohem bližší nám než Polákům. My se také do střetů se silnějším obvykle dvakrát nehrneme. A pak z toho máme mindráky. Ale zas na druhou stranu je dneska Praha díky tomu mnohem hezčí město než Varšava.

Pak je tu ovšem druhá část věty, kterou se Rusové od Čechů liší. Rusové využijí sebemenší slabost (opakuji, že namísto "Rusové" bych měl spíš psát "vládci Kremlu", ale takhle mi to přijde jednodušší). Jakmile Rusové vycítí sebemenší příležitost, jakmile získají pocit, že to s tou konfrontací nemyslíte vážně, že do toho ve skutečnosti nepůjdete, okamžitě toho využijí. Evropská unie nás Evropany naučila umění kompromisu. Protože jinak se ve 27 členech zkrátka nikdy na ničem nedomluvíte. Každý musí trochu ustoupit, aby všichni mohli být "co nejméně nespokojení".

Rusko není členem EU. Podobný způsob řešení mezinárodních problémů je mu zcela cizí. Rusko vnímá každý ústupek ze strany svého protivníka jako slabost. A slabost protivníka je potřeba náležitě využít. Když dáte Rusům prst, tak vám ukousnou celou ruku (a předtím vám z ní sundají hodinky).

Shrnuto:

1. Rusové jdou do střetu jen tehdy, když si myslí, že mají přesilu.
2. Když si Rusové myslí, že mají přesilu, jdou vždycky do střetu.

Až takhle jednoduché to je. Ruská politika je až neuvěřitelně předvídatelná. S Rusy je vlastně strašlivě snadné vyjednávat. S Rusy vždycky víte, na čem jste. Proto je až neuvěřitelné, že se to Západ doteď pořádně nenaučil. Vždyť je to tak jednoduchý. Poslouchejte ty Poláky, poslouchejte ty Poláky! Sakra ale už!

Dám vám konkrétní příklad, jak to funguje. V roce 1968 připravoval Brežněv invazi do Československa. Nicméně měl určité obavy z americké reakce. Mezi USA a SSSR tehdy probíhalo "tání" a Brežněv ho nechtěl ohrozit. Zároveň ovšem vnímal pražský "socialismus s lidskou tváří" jako velkou hrozbu pro celý východní blok. Popravdě řečeno, polští a východoněmečtí komunističtí vůdci (Gomułka a Ulbricht) tehdy tlačili na vojenské řešení ještě víc než samotní Rusové, protože se báli, že českoslovenští reformátoři "infikují" svými nápady další středoevropské státy, což by ohrozilo tamní zaprděné režimy (a tedy i jejich křesla).

V červenci 1968 se sešel americký ministr zahraničí Dean Rusk se svým sovětským protějškem Dobryninem. Dobrynin nenápadně sondoval, jak se Američané staví k Pražskému jaru. Rusk odpověděl krajně nešťastnou větou, že "USA nechtějí být přímo zataženy do těchto záležitostí". Sověti to pochopili tak, že mají zelenou. Nedlouho poté začaly na Ruzyni přistávat vojenská letadla a z nich vyjížděly sovětské tanky směrem k centru Prahy. Československé politické vedení bylo zatčeno a odvezeno do Moskvy, kde (skoro) všichni podepsali, že mají z invaze vlastně radost. Za Ruzyň si tady dosaďte Hostomel a za Prahu Kyjev a budete mít velmi dobrou představu, co vlastně zkusil Putin v únoru 2022 zopakovat.

Jaká byla americká reakce na rok 1968? Minimální. Washington sice odvolal připravovaný bilaterální summit s Rusy, ale už krátce poté označil prezident Johnson sovětskou invazi do Československa za pouhou malou "nehodu na cestě k uvolnění". Zájem na uklidnění velmocenských vztahů nakonec převážil. Sovětům to prošlo. Ale potřebovali se předem ujistit, že jim to projde.

Tady je potřeba zdůraznit, že paralely s rokem 1968 jsou v mnoha ohledech nepřesné, protože svět tehdy vypadal poněkud jinak než dnes. Teritoriální rozdělení Východu a Západu bylo jasně dané a je poněkud iluzorní se domnívat, že Američané mohli invazi do Československa jakkoliv zabránit. V zásadě všichni (dokonce včetně Dubčeka) to tehdy vnímali jako vnitřní záležitost východního bloku. Co ale Američané tehdy udělat mohli (a neudělali) bylo přinejmenším zkomplikovat Sovětům rozhodování. Aby v Kremlu věděli, že za podobnou akci budou muset zaplatit nějakou cenu, že to zkrátka bude mít nějaké nepříjemné důsledky (i když ty v té době mohly být maximálně v diplomatické a ekonomické rovině). Americké chování před a po invazi naopak Brežněvovi vše usnadnilo.

Obávám se, že s Gruzií a Ukrajinou jsme nedávno udělali úplně stejnou chybu. A to navzdory tomu, že jsme měli výrazně silnější postavení, než jaké měl Západ v roce 1968. V roce 2008 neexistovalo žádné všeobecně akceptované rozdělení mocenských sfér a mezi Ruskem a Západ zela výrazná mocenská propast (v ruský neprospěch). Byli jsme zkrátka v mnohem lepší pozici zkomplikovat Putinovi rozhodování a nejspíš i přímo ovlivnit jeho chování a nevyužili jsme toho. Výsledkem je, že se bohužel postupně vracíme do stavu, známého ze studené války – hranice mezi mocenskými bloky jsou znovu čím dál zřetelnější.

No, a teď můžeme v těch historických paralelách pokračovat. Putin (stejně jako téměř každý Rus) považoval rozpad Sovětského svazu a propad Ruska mezi druhořadé velmoci za tragédii, kterou je potřeba odčinit. Nastupoval ale v době naprosté americké globální hegemonie, kdy bylo jen obtížně myslitelné na tom cokoliv změnit. Putin totiž rozumí síle. Takže na počátku své vlády byl velkým přítelem Západu. Pokud nemůžete silnějšího porazit, je lepší s ním být zadobře.

Postupně se ale situace začala měnit. Americká dominance ve světě se začala drolit. Zčásti vinou samotných Američanů, zčásti prostě vzestupem ostatních států (zejména Číny). Ani s jednotou NATO to nebylo nijak slavné. Mnozí na obou stranách Pacifiku začali zpochybňovat smysl tohoto paktu. NATO vzniklo jako protiváha východního bloku, který se dávno rozpadl. Rusko nikdo na Západě (snad kromě Poláků a Pobaltí) za hrozbu nepovažoval. Putin je přece kamarád a Rusko je stejně příliš slabé, aby nás mohlo jakkoliv ohrozit. K čemu teda to NATO vlastně je? A k čemu jsou vlastně v bezpečné Evropě výdaje na zbrojení? Stejně tu už nikdy žádná konvenční válka nebude. V USA pro změnu sílily hlasy, proč mají vlastně američtí daňoví poplatníci platit za evropskou bezpečnost a co z toho Average Joe z Nebrasky vlastně má?

Američané se pokusili dodat NATO nový smysl existence po 11. září. Z Aliance se měla stát "protiteroristická" organizace, která měla hlavně intervenovat ve vzdálených zemích. Evropané si to vyložili tak, že tanky a houfnice už nebudou potřebovat a mohou scvrknout své armády na malé speciální expediční síly, které budou bojovat někde na Blízkém východě. Irák ale zasel mezi Spojence dost zásadní rozkol. Mnoho Evropanů mělo s tímto americkým dobrodružstvím problém a nechtěli se do něj zapojovat. S budoucností NATO to nevypadalo vůbec dobře. Putin vycítil příležitost.

Putin ovšem nechtěl jen čekat, až se mu Západ přímo před očima sám rozhádá a rozpadne. Chtěl tomu jít aktivně naproti. Věděl, že přímý střet by drtivě prohrál, takže se rozhodl pro mnohem chytřejší variantu. Využít "slabosti demokracie" a rozvrátit Západ zevnitř. V roce 2005 vznikla televize Russia Today, která začala vysílat v západních jazycích a v arabštině. Rusové za dobré peníze najali dobré západní novináře a Russia Today měla zpočátku poměrně kvalitní a neideologický obsah. Potřeboval si nejprve vybudovat důvěru západních diváků. Tak aby si později nevšimli, že se to celé postupně a nenápadně mění v propagandistický kanál (v té době pak začnou oni dobří novináři odcházet a zůstanou jen kolaboranti). Byl to projekt na mnoho let dopředu.

Projekt Russia Today dobře ukazuje, jak si Putin může dovolit uvažovat v dlouhodobém horizontu. Západní politici se musí každých pár let třást o své pozice ve volbách. Putin ví, že je ve funkci na doživotí. Může si dovolit "strategickou trpělivost", o které se západním státníkům ani nesní. Putin může v pohodě investovat do něčeho, co přinese plody třeba až za celou dekádu nebo ještě později. A nemá s tím problém, protože ho nic nenutí všechno stihnout za jediné volební období.

Po kvalitním a neideologickém obsahu byla tehdy na Západě poptávka. Třeba v USA už "nestranické" televize prakticky neexistovaly a nezávislý "pohled zvenčí" působil jako závan čerstvého vzduchu. V mnoha zemích Evropy byla situace obdobná mimo jiné proto, že řada médií patřila oligarchům s vlastní agendou a jejich důvěryhodnost byla proto sporná (o jistém Andrejovi jste už asi slyšeli).

Putin to nejdřív zkoušel s televizí, ale byť byl projekt Russia Today poměrně úspěšný, měl jen omezený dosah. Na kremelský kanál se díval jen zlomek západní populace. Pak ale Američané sami dali Putinovi do ruky tak mocnou zbraň, že se mu o ní snad ani nesnilo. V roce 2004 totiž introvertní studentík z Harvardu založil jistý Facebook. Rusům chvilku trvalo, než pochopili, jaký potenciál pro rozvracení demokratických společností sociální sítě mají, ale od chvíle, kdy to pochopili, je využívají naplno. Putin si dodnes musí myslet, že mu Zuckerberga seslalo samo nebe.

Putin pochopil, že západní posedlost "svobodou slova" se dá nádherně zneužít. Najednou mohl západnímu publiku prezentovat vlastní pohled na věc (tedy zejména Rusko jako ochránce "tradičních hodnot", na což mnoho lidí slyšelo) a Západ mu přitom nemohl oplatit stejnou mincí (protože v Rusku jsou všechna důležitá média státní a ta ostatní jsou pod přísnou kontrolou). Západ se vlastně nemohl proti ruskému vlivu nijak účinně bránit, aniž by nezradil vlastní hodnoty. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální.

V roce 2014 si Putin myslel, že už má Západ náležitě rozložený, takže je čas na další velkou akci. Využil nestabilní situace v ukrajinské vnitřní politice (která hrozila dalším oddálením Ukrajiny od Ruska) a svého souseda vojensky napadl. Obsadil Krym a na východě země vznikly dva nové pseudostáty (Luhanská a Doněcká lidová republika). Ani tehdy nešlo vše podle plánu a Putinovi se nepodařilo naplnit své záměry v plném rozsahu. Už tehdy podle všeho byla cílem Oděsa a donbaští povstalci se nakonec museli stáhnout z některých velkých měst, která v počátku konfliktu obsadili (Slavjansk, přístav Mariupol atd.). Celkově to byl ale geopolitický úspěch a zejména díky navrácení Krymu do ruského lůna se stal Putin domácím národním hrdinou.

Ukrajina byla tehdy na ruskou agresi zoufale nepřipravená a osobně si myslím, že kdyby do toho šel tehdy Putin naplno (podobně jako loni), tak by už dnes nezávislá Ukrajina nejspíš neexistovala. Jenže Putin je docela srab. Tedy přesněji hraje na jistotu. Poslal sice na Krym pravidelnou ruskou armádu, ale v neoznačených uniformách a do poslední chvíle se tvářil, že s těmi "slušnými lidmi" vlastně Kreml nemá nic společného. Podobně akce na Donbasu vydával jen za povstání nespokojených místních vlastenců proti zlé vládě v Kyjevě, které Rusko podporuje tak maximálně morálně (ve skutečnosti i zde bojovali vojáci ruské armády a hlavně ruská vojenská technika).

"Maskirovka" šla tehdy tak daleko, že se rodiče ruských vojáků, padlých na Ukrajině v roce 2014, často dodnes oficiálně nedozvěděli, kde a proč jejich syn vlastně zemřel a kde je pochovaný. Obvykle jen dostali dopis o "nehodě na vojenském cvičení". Na kterou se mimochodem nevztahuje stejné odškodnění, na které by měli pozůstalí nárok, kdyby jejich syn padl při oficiální vojenské operaci v zahraničí. Ruských vojáků přitom v roce 2014 padly stovky, lidí bojujících v povstaleckých řadách na ruské straně (z nichž řada byli bývalí členové ruské armády) pak tisíce.

Jen díky tomu, že se tehdy Putin neodvážil k plnohodnotné invazi a celé to udělal tak nějak "na půl zadku", se Ukrajině povedlo přestát rok 2014 víceméně se ctí (např. uhájit Oděsu, jižní Ukrajinu i nemalou část Donbasu). Putin tehdy zkrátka ještě neměl koule na zcela nepokryté porušení mezinárodního práva a samotným Ruskem podepsaných dohod a tvářil se, že za to celé vlastně nemůže. Nikdo mu to sice samozřejmě nevěřil, ale podstatné je, že mu to opět prošlo. Respektive dal Západu možnost, aby mu to celé prošlo. A Západ se této možnosti ochotně chytil.

Reakce byla sice tvrdší než při invazi do Gruzie, ale pořád to skončilo u polovičatých sankcí a siláckých prohlášení. Do otevřeného střetu Západ vs. Rusko se tehdy nikomu nechtělo. Ani Západu, ani Rusku. Angela Merkelová se to snažila celé zachránit v rámci schůzek "Normanského formátu", kde se pokoušela odradit Rusko od další eskalace, aniž by zároveň usilovala o úplné odříznutí Evropy od Moskvy. Protože úplné odříznutí Moskvy si v Berlíně (ani v dalších důležitých státech EU) vlastně skoro nikdo nepřál.

Putin si to opět vyložil jako slabost Západu. A s jídlem mu narostla chuť. V roce 2014 už si dovolil opravdu hodně a zase mu to prošlo. Nabyl proto dojmu, že mu projde cokoliv. Rusové rozumí síle, ale využijí sebemenší slabost. V roce 2008, ani v roce 2014 Západ sílu neukázal. Další roky tak Putin věnoval přípravám na svůj další velký kousek, který spustil v roce 2022 (tady je krásně demonstrovaná jeho strategická trpělivost). Tentokrát už šlo o velkou invazi s cílem eliminovat ukrajinskou nezávislost jednou provždy. Už žádná maskirovka, jdeme do toho naplno, otevřeně a bez skrupulí. Jinak to ostatně ani nešlo – Ukrajina je zkrátka příliš velký a silný stát, aby se dal celý porazit jen skrze skryté "diverzní akce". Navíc je to stát, který se od ztráty Krymu na další ruskou agresi intenzivně připravoval, takže Ukrajina v roce 2022 byla výrazně tvrdší soupeř než Ukrajina v roce 2014. Jak to tentokrát dopadlo už všichni víme. Putinovi to (prozatím) nevyšlo, přičemž hlavní důvody, proč mu to nevyšlo, shrnuji mj. v tomto článku.

Nicméně minulost je minulost, teď je podstatnější otázka, co s tím dál.

NATO a jak na to?

Rok 2022 znamenal pro Západ výrazné vystřízlivění. Najednou všichni pochopili, kde udělali chybu. Nejednoznačný postoj k členství Gruzie a Ukrajiny v NATO na Bukurešťském summitu si Putin (resp. jeho karťák Medveděv) vyložili jako zvací dopis. Úplně stejně jako si výroky Deana Ruska o Československu v roce 1968 vyložil Dobrynin. Pokud nevíte, kdo je to Medveděv, tak to je ten pán, který v letech 2008-2012 poměrně úspěšně předstíral, že je ruský prezident. Tehdy byl ještě celkem normální, nicméně v poslední době to jde s Dmitrijem bohužel rychle s kopce a podle všeho začal užívat nějaké velmi silné halucinogenní drogy. Jeho naprosto ujeté veřejné výroky, které pronáší od začátku poslední ruské invaze, totiž už dávno nelze vysvětlit ani omluvit pouhou vodkou.

Už nějakou dobu před rokem 2022 bylo nicméně zřejmé, o co Putinovi vlastně jde. Ve chvíli, kdy je nějaká země přijata do NATO, je pro Rusko (přinejmenším vojensky) ze hry. Rusové rozumí síle a nikdy nejdou proti výrazně silnějšímu nepříteli. NATO je výrazně silnější nepřítel. V členských zemích NATO se proto ruský vliv může projevovat už jen "nepřímo" (např. skrze ovlivňování veřejného mínění na sociálních sítích, podporou antisystémových a extremistických sil atd.).

V roce 2008 nebyl Západ ochotný zabouchnout Putinovi dveře před nosem. A ten toho hned využil a strčil do těch dveří nohu, aby už nikdy nešly zavřít. Zpočátku to dělal poměrně chytrým způsobem. Začal na území bývalých sovětských republik vytvářet malé "pseudostáty", které daná země neměla pod kontrolou, zároveň ovšem odmítala uznat jejich odtržení. Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika apod. Do této kategorie ostatně patří i Krym, který Rusko přímo anektovalo.

Tato strategie velmi účinně zabraňuje přijetí Moldavska, Gruzie i Ukrajiny do NATO kdykoliv v budoucnu. Proč? Protože když nějaká země nemá plnou kontrolu nad částí svého území, tak je velmi obtížné jí poskytnout bezpečnostní záruky podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Západ ani Ukrajina například nikdy neuznaly anexi Krymu a považují ho nadále za ukrajinské teritorium. Když tedy přijmete Ukrajinu do NATO, stává se tak aliančním územím automaticky i Krym. Který je pod (víceméně) plnou kontrolou ruské armády. Asi tušíte, že to je opravdu problém, který otevřeně smrdí přímým střetem s Ruskem, ze kterého se vlastně nepůjde vyvlíknout. Jakože potenciální jaderná válka a tak vůbec. Do toho se nikomu na Západě (naštěstí) nechce a Putin to ví.

Putinova strategie tak byla udržovat postsovětské země v trvalé politické i teritoriální nestabilitě, která docela účinně zabraňovala jejich západní integraci. Západ to víceméně akceptoval a toleroval mu to, protože popravdě o plnou integraci těchto zemí až tak neusiloval. Respektive usiloval, ale jen tak symbolicky, protože mu přišlo, že riziko v tomto směru výrazně převažuje případné benefity. Prostě nám to nestálo za ty náklady a za ten stres.

Nepočítali jsme ale s ruskou mentalitou. Putin si to, že mu vojenské napadení Gruzie v roce 2008 a Ukrajiny v roce 2014 prošly, vyložil jako naprostou slabost Západu a bianco šek na další agresi. A tentokrát to už opravdu přehnal. Rozhodl se ukončit ukrajinskou nezávislost zcela a jednou provždy. Spletl se. Proč byla naše reakce tentokrát jiná a mnohem tvrdší? Protože tady už se Putin poprvé dotkl klíčových západních zájmů. A navíc to poprvé udělal otevřeně a naplno, takže už to Západ vlastně ani nemohl jen tak přejít, aniž by zcela zradil vlastní hodnoty. Předtím byl Putin natolik chytrý, že nám dal vždycky možnost nějak vycouvat. A my jsme pokaždé vycouvali. Teď už nám takový manévrovací prostor nedal a vymstilo se mu to (teda asi se mu to vymstilo, to ještě uvidíme).

Proč je ukrajinská nezávislost pro Evropu vlastně tak důležitá? Protože, jak už v roce 1997 napsal ve svém slavném díle "Velká šachovnice" legendární bezpečnostní poradce Cartera i Obamy Zbigniew Brzezinski, pouhá existence nezávislé Ukrajiny přispívá k transformaci Ruska, které bez ní nemůže usilovat o nové evropské impérium. Naopak ztráta ukrajinské nezávislosti by se automaticky projevila v ruském vlivu ve střední Evropě, a z Polska by se tak stalo geopolitické ohnisko. Proto jsou Poláci taky z ruského pokusu ovládnout Kyjev tolik zděšení a proto tak šlapou do pomoci Ukrajincům (se kterými mají jinak historicky celou řadu nevyřízených účtů a nedá se úplně říct, že by se ty dva národy úplně milovaly). Mají totiž na paměti slavnou větu, připisovanou Palackým českému králi Přemyslu Otakaru II.: "Kdo hasí hořící sousedův dům, chrání sám sebe!"

Brzezinski zkrátka tvrdil, že rozdíl mezi Ruskem a SSSR je právě Ukrajina. A jak Západ, tak Putin v tomhle s Brzezinským souhlasí. Dokud se Putin jenom mrcasil na Donbase a na Krymu, tak to velkým hráčům na Západě prostě nestálo za tu námahu ho odtamtud vyhánět. Moc velké náklady, moc malé zisky. Ale Kyjev... Kyjev to už je jiná liga. Tady už namlsaný Putin překročil čáru a Západ najednou může opravdu hodně ztratit. Pokud se ptáte, která část Západu může konkrétně ztratit nejvíc, tak konkrétně třeba my, Středoevropané. Včetně náš Čechů a Slováků samozřejmě. Škoda, že to ne každému u nás dochází. On také Putin už mnoho let aktivně pracuje na tom, aby to mnoha z nás nedocházelo.

Oba "bloky" se tak ocitly v solidním klinči. Jak Rusko, tak Západ považují nezávislou Ukrajinu za svůj klíčový geopolitický zájem (jen každý vidí tu její nezávislost s opačným znaménkem). Pro Rusy je ten zájem ještě o kapánek klíčovější kvůli tomu, že Ukrajinu považují za historickou kolébku své (nepříliš civilizované) civilizace a spojují s ní svojí národní identitu. Pro všechny teď bude strašně těžké couvnout a chudáci Ukrajinci se ocitli uprostřed tohoto epického souboje, ve kterém nikdo nemá navrch. To už je ale role Brzezinského geopolitických ohnisek, že se v nich žije na h...o protože v dějinách kráčejí od průs.ru k průs.ru. Proto také Poláci dělají všechno proto, aby to ohnisko zůstalo na východ od nich a nepřesouvalo se dál na Západ. Protože Poláci nejsou geopoliticky úplně vylízaní (kéž bych mohl totéž říct o nás, Slovácích a Maďarech).

Proč vlastně v tom souboji nikdo nemá navrch? Protože Západ je sice výrazně silnější, ale nechce se do konfliktu přímo zapojit, ani se kvůli němu nějak zvlášť omezovat a "kazit si víkend". Západ vede konflikt jen jako proxy válku, kterou za něj mají vybojovat Ukrajinci a vlastně mu ke štěstí stačí udržení statu quo. Naopak Rusové do toho jdou naplno a díky tomu jsou síly víceméně vyrovnané.

Ve svém prvním článku na tohle téma, který vyšel nedlouho po začátku invaze (když už bylo nicméně jasné, že to Putinovi v plném rozsahu nevyjde), jsem napsal, že žádná ze stran zkrátka nebude mít vojenskou sílu na to tu druhou úplně porazit. Za tím si pořád stojím. Obávám, že naděje, že Ukrajinci prostě nakráčí na Krym a osvobodí celé své území, jsou bohužel spíše iluzorní. Stát se to asi teoreticky může, ale bez změny režimu v Kremlu je ta naděje celkem mizivá. Spíš se obávám, že Ukrajinci budou mít co dělat uhájit to, co se jim zatím podařilo získat zpět (což vzhledem k okolnostem není vůbec málo, ale zároveň to zkrátka pořád není dost).

Hrozba zániku ukrajinské nezávislosti se zdá být nicméně pro tuto chvíli zažehnána a vypadá to, že to Západu víceméně stačí. Plná obnova ukrajinské územní celistvosti by si totiž vyžádala výrazně větší zapojení Západu do konfliktu (např. zahájení opravdu masivního zbrojení) a do toho se nikomu moc nechce, protože to už by bylo tak drahé, že by to evropská a americká veřejnost reálně poznala na své životní úrovni. Můžeme to udělat? Můžeme. Kdybychom to udělali, tak bychom Rusy hravě porazili (skrze Ukrajince)? Ano. Ale museli bychom se začít omezovat a my se nechceme omezovat. Už takhle nám totiž přijde, že se omezujeme moc (což je s ohledem na důležitost celého konfliktu vlastně docela komické).

Jak by řekla Adriana Krnáčová – jsme poněkud zpovykaní. Spoustu věcí, které jsou vlastně historickým zázrakem (třeba mír v Evropě) už teď považujeme za úplnou samozřejmost a nedochází nám, že ta samozřejmost vůbec nemusí být až tak samozřejmá. A že má taky nějakou cenovku. Ale tak to s námi prostě je a sotva se s tím dá něco narychlo udělat.

Zároveň tu ale máme problém. Nechceme, aby se to opakovalo. A poučení z minulosti zní, že dokud nepřijmeme Ukrajinu (a Gruzii) do NATO, tak se to bude opakovat. To je téměř matematicky jisté. V tuto chvíli je spíše pravděpodobné, že válka neskončí ani k naprosté ruské, ani k naprosté ukrajinské (resp. západní) spokojenosti. Prostě to nakonec asi bude muset skončit nějakým umouněným kompromisem, anebo to neskončí vůbec a potáhne se to roky (a Putin bude spoléhat na svou výhodu "strategické trpělivosti", kterou má nad Západem).

Poučeni z let 2008 a 2014 už teď nicméně všichni víme, že Rusku prostě tohle výrazné porušení všech mezinárodních zásad a architektury, na které stojí celá evropská bezpečnost, prostě nesmí projít, jinak to vytvoří strašně nebezpečný precedent. Putin musí dostat tak přes prsty, aby už si to propříště rozmyslel. A nejenom on, ale i ti, co přijdou po něm, anebo ti, co to táhnout s ním (třeba Čína). Zkrátka musíme zabránit tomu, aby se Vladimír po pár letech oklepal a zkusil to znovu (buď zase s Ukrajinou, nebo třeba s jinou zemí). A postupně si ukrajoval další a další území a udržoval nekonečný konflikt.

Tím vznikl pro účastníky nedávno skončeného vilniuského summitu takřka neřešitelný hlavolam. Víme, že jen a pouze členství v NATO je červená čára, kterou Moskva nepřekročí. Protože to by byla pro Moskvu sebevražda. Zároveň ale nemůžeme přijmout do NATO zemi, která je v aktivním válečném konfliktu, protože pak bychom se v tom konfliktu ocitli naplno taky. A navíc je opravdu velký problém přijmout zemi, která nemá plnou kontrolu nad celým svým územím.

Prezident Zelenský před summitem vyvíjel na Západ velmi intenzivní tlak, aby Ukrajina dostala jasné záruky (a ideálně pevný časový plán) ohledně přijetí do NATO. Dokonce vyhrožoval, že pokud Západ neslíbí Ukrajině urychlené členství, do Vilniusu vůbec nepřijede. Nakonec samozřejmě přijel, protože jinak by to byl úplný blázen – jeho země je na podpoře NATO doslova existenčně závislá a opravdu není v pozici, kdy by si mohla něco diktovat. Ukrajina ví, že dokud je válka v plném proudu, členství v Alianci je ze hry. Ale chce záruky, že bude přijata hned, jakmile bude uzavřeno příměří.

Západ samozřejmě nechce opakovat svou chybu z Bukurešti a rád by Ukrajinu do NATO přijal. Zároveň si ale uvědomuje, že to opravdu není tak jednoduché. Pokud by Ukrajině naplno slíbil urychlené přijetí hned po uzavření příměří (jak si to Kyjev přeje), tak by tím zároveň silně demotivoval Kreml od ukončení války. Pokud příměří znamená automatické přijetí Ukrajiny do NATO, pak Rusko udělá všechno pro to, aby se příměří nikdy neuzavřelo. Ani za milion let. A to poslední, o co Západ stojí, je nekonečný konflikt. Ta představa nás totiž děsí mnohem víc než Putina.

A pak je tu stále ta otázka ukrajinské teritoriální integrity a úplně nelze opomenout ani fakt, že Ukrajina ještě stále neplní kritéria pro přijetí (i když to by se vzhledem k okolnostem dalo nějak "ošulit"). Fakt jsem diplomatům ve Vilniusu nezáviděl, protože tahle situace opravdu nemá žádné dobré řešení. Nakonec se stalo to, co tak nějak všichni očekávali – Západ zvolil přístup chytré horákyně, které se v dané situaci zdálo jako asi nejlepší možné.

Ukrajina nedostala jasný plán přijetí, ale vznikla Rada NATO-Ukrajina, takže Kyjev získal místo u stolu v Alianci, kde se s ním bude jednat jako "rovný s rovným" (dokonce bude mít i možnost svolat de facto alianční summit). To není úplně málo, ale článek 5 to opravdu není. Ještě podstatnější proto je, že se země G7 dohodly na poskytnutí dlouhodobé podpory Ukrajině mimo alianční rámec. A taky se dohodlo zrychlení případného přijímacího procesu (pakliže by na něj někdy došlo).

Zelenský s tímto výsledkem asi není úplně spokojený, ale obávám se, že vzhledem k okolnostem dostal asi maximum momentálně možného. Pokud čekal víc, tak byl trochu moc velký snílek. Já jsem si nejdřív taky myslel, že výsledky Vilniusu jsou sice na houby, ale nic lepšího asi ani vymyslet nešlo. Ale pak mě napadlo jedno opravdu hodně neortodoxní řešení, které by možná Západ z jeho velkého dilematu vyvedlo. Ta moje varianta je sice mírně fantasmagorická, ale naše současná situace je natolik vážná a šílená, že naprosto ujeté řešení je možná právě to, co teď potřebujeme. Co takhle přijmout do NATO jen část Ukrajiny?

Takhle, aby nevznikla mýlka hned na začátku a vyvrátil jsem rovnou zásadní námitku, která teď jistě vytanula na mysli většině z vás – ano, máte pravdu, že opravdu nelze přijmout do Severoatlantické aliance jen část nějakého státu. Ukrajinu musíte přijmout buď jako celek, anebo vůbec. To je jasné. Ale ve skutečnosti nemusíme zahrnout pod článek 5 celé ukrajinské území. A dokonce pro to existuje docela pěkný precedent.

Ukrajinské Falklandy

Jak mě to vlastně celé napadlo? Nedávno jsem před spaním sledoval video jednoho (velmi zajímavého) britského youtubera, která se vůbec netýkalo Ukrajiny, ale války o Falklandy. V zásadě to bylo o tom, jak se Britové při boji s jedním fašistickým režimem (v Argentině) spojili s jiným fašistickým režimem (v Chile), protože to bylo pro obě strany vzájemně výhodné. Je to zajímavé video a dozvěděl jsem se z něj věci, které jsem předtím nevěděl. Pro naše účely nicméně není až tak podstatné.

Podstatné nicméně bylo, když si v něm Lloyd postěžoval, že Thatcherová vlastně musela spolupracovat s Chilany mimo jiné proto, že se na Británii tehdy "vykašlali" její ostatní spojenci (oni se teda úplně nevykašlali, ale to teď nebudeme rozebírat). Například NATO neudělalo vůbec nic.

Usínal jsem proto s touto myšlenkou – proč vlastně NATO tenkrát neudělalo vůbec nic? Argentina napadla suverénní území členské země NATO! Neměl být automaticky spuštěn článek 5? Jak se z toho Amíci vlastně vymluvili? A hned se ve mně začal rodit plán pro Ukrajinu.

Druhý den jsem se na obědě sešel s kamarádem, který úspěšně studuje na Karlovce hned dva ne úplně lehké obory (práva a soudobé dějiny) a do toho jezdil do nedávna full time noční s tramvají (to jenom, abyste věděli, jak hustí lidé vás v té tramvaji vlastně vozí). Protože mi to pořád vrtalo hlavou, zeptal jsem se ho na ty Falklandy a dostal jsem odpověď, v kterou jsem doufal (a kterou jsem si mohl najít sám, kdybych nebyl líný si na 2 minuty zagooglit).

Bohužel jsem touto svou leností odhalil svou fatální neznalost Severoatlantické smlouvy, kterou jsme přitom měli samozřejmě na bezpečnostních studiích jako povinnou četbu (ale já už jsem ze školy deset let, tak si zas nemůžu pamatovat všechno). Nejdůležitější část tohohle zásadního dokumentu je pochopitelně článek 5, ve kterém se členské země zavazují považovat útok na jinou členskou zemi za útok na sebe samé. Tento článek sice není až taková bezpečnostní záruka, jakou si mnozí představují (daná země může přispět ke kolektivní obraně jakoukoliv akcí, "jakou bude považovat za nutnou", takže teoreticky stačí, když pošle třeba jenom jednu krabičku ostrých nabojů a má splněno), nicméně na odstrašení Rusů i všech ostatních to kupodivu vždycky stačilo.

Trochu se ale zapomíná na článek 6, který to celé trochu geograficky oklešťuje. Co se v něm vlastně píše? Mimo jiné tohle:

Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na alžírské departementy Francie, na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka;

Falklandy tak pod článek 5 nespadají (nejsou v severním, ale v jižním Atlantiku a vůbec jsou jižně od všech obratníků), takže Američané a spol. se tehdy na Brity vykašlali zcela legálně. A jenom jistý Joe Biden se tehdy vyslovoval pro větší pomoc USA napadeným Britům. Viz toto time travel video, které názorně dokládá, jak moc starý vlastně současný americký prezident je (pro úplnost dodávám, že Joe už byl v té době už 10 let senátorem)

Proč je to v té smlouvě vlastně formulované takhle divně? Protože Severoatlantická smlouva byla koncipovaná jako faktický závazek Spojených států bránit Evropu proti sovětské hrozbě. Protože to bylo v americkém zájmu. Byla nicméně uzavřená v roce 1949 a tedy ještě v době, kdy měly některé členské země (hlavně Británie a Francie) stále své rozsáhlé koloniální říše. A Američané neměli pražádnou chuť se zavázat k obraně evropských kolonií, protože to nejenže nebylo v souladu s jejich zájmy, ale vlastně to šlo přímo proti nim (jako bývalá "osvobozená" evropská kolonie USA hlasitě podporovaly dekolonizaci). Takže ve smlouvě jasně vymezily, že budou bránit jen Evropu, a ne evropské kolonie.

Jedinou výjimku tvořily ony "alžírské departementy Francie", které si tam Francouzi prostě protlačili, protože Francouzi byli tehdy toho názoru, že "Středozemní moře protéká Francií, tak jako Seina protéká Paříží". De Gaulle prostě trval na tom, že Alžírsko není francouzská kolonie, ale zkrátka naprosto integrální součást Francie a Američani zkrátka neměli trpělivost se o tom se žabožrouty hádat. Později de Gaulle názor změnil a souhlasil s alžírskou nezávislostí, kvůli čemuž na něj bylo spácháno několik atentátů od naštvaných černonožců (bílých obyvatel Alžírska). Pokud nevíte, o čem to mluvím, pusťte si film "Den Šakala". Je z roku 1973, ale pořád je více než koukatelné.

Francouzská historie pro nás ale teď není až tak důležitá. Důležité je, že do NATO sice musíte vzít zemi jako celek, ale na (naprosto klíčový) článek 5 se vůbec nemusí vztahovat celé její území. To je dobrá zpráva ze dvou důvodů. Za prvé: pokud Surinam jednoho dne napadne Francouzskou Guyanu, tak nemusíme bát, že kvůli tomu hned Petr Pavel vyhlásí mobilizaci (na kterou od prezidentských voleb stále marně čekáme, viď Andreji!). Protože Francouzská Guyana nespadá pod článek 5 (pokud vám vrtá hlavou, co se stane, pokud někdo napadne Alžírsko, tak jsem byl poučen, že ustanovení, která se ho ve smlouvě týkají, jsou právně obsoletní, takže ani v tomto případě se nemusíme mobilizace bát). Navíc se domnívám, že Francouzi případný útok Surinamu zvládnout odrazit i vlastními silami (pokud tedy zrovna nebudou stávkovat nebo nebude čas na večerní víno nebo tak).

Pro nás je relevantnější důvod druhý: teoreticky můžeme přijmout Ukrajinu do NATO (samozřejmě celou, včetně Krymu, protože ji uznáváme jako celek), ale v článku 6 vymezit části jejího území, které nespadají pod článek 5. Například prohlásit území za Dněprem za ukrajinské "zámořské kolonie", anebo prostě vyčlenit ze smlouvy Krym, Luhanskou, Doněckou, Charkovskou, Záporožskou a Chersonskou oblast (prostě všechny oblasti, které teď Ukrajina nekontroluje v celém svém rozsahu).

K čemu by to bylo dobré? Tak především by se pro Putina ocitlo "ze hry" těch 18 zbylých ukrajinských oblastí (tedy naprostá většina území státu). Takže by na ně už nemohl útočit, aniž by riskoval jaderný konflikt se Západem. Už žádné rakety na Kyjev, na Oděsu, na Lvov atd. Na tomto území bychom klidně mohli (s ukrajinským souhlasem) rozmístit jednotky NATO, aby si Vláďa uvědomil, že to myslíme vážně. Podobně jako to teď děláme v Pobaltí.

Ukrajinci by tím získali něco, co v současném konfliktu zoufale potřebují – bezpečné zázemí. Rusko má bohužel kapacity zasahovat cíle po celém ukrajinském území a to je pro napadenou zemi velký problém. Nemůže totiž dost dobře budovat žádné vojenské ani průmyslové kapacity, které by byly mimo ruský dostřel (naopak Rusko tuto výhodu vůči Ukrajině má, čímž je tento konflikt dost nefér). O utrpení ukrajinského civilního obyvatelstva se doufám ani nemusím zmiňovat.

Především by se tak ale nakreslila jednoznačná územní čára pro případnou další ruskou expanzi a eskalaci do budoucna. Ukrajinská nezávislost by byla (přinejmenším v tomto územním rozsahu) garantována a Putin by měl prostě smůlu. Minimálně do amerických voleb příští rok, po kterých se NATO možná rozpadne, ale to už je jiná pohádka. Po předchozích zkušenostech už se navíc opravdu nemusíme ohlížet na to, co si o dalším rozšiřování NATO Rusko myslí. Teď už se vážně nemusíme bát Rusko provokovat. Rusko se zjevně dokáže vyprovokovat samo i bez nás a na jeho "zájmy" už po roce 2022 vážně nemusíme brát žádný zřetel.

Takové řešení by samozřejmě neznamenalo, že se Ukrajina vzdává výše uvedených "sporných" oblastí. Západní země (a nejen ony) by samozřejmě dál uznávaly teritoriální integritu Ukrajiny v celém rozsahu (tedy včetně Donbasu, Krymu atd.). Pouze by to znamenalo, že by se kvůli konfliktu na těchto územích automaticky neocitala ve válce celá Aliance. Ukrajinci by si pořád museli tato území sami vybojovat, tentokrát už ale s bezpečným zázemím. Až se jim jednou podaří vytlačit Rusy z Donbasu, tak prostě jenom tuhle část článku 6 vyškrtneme. To je čistě administrativní úkon.

Je prostě zřejmé, že Ukrajina musí být nezávislou zemí. Za prvé si to zaslouží. A za druhé je to v našem zcela elementárním bezpečnostním zájmu. A bez členství Ukrajiny v NATO bude její nezávislost vždycky zpochybnitelná a napořád ohrožená. Tahle "falklandská" varianta zároveň řeší onen problém s přijetím země, která vede aktivní válečný konflikt a nemá pod kontrolou celé své území.

Než se zasníme příliš, tak bych chtěl zdůraznit, že mnou výše uvedená varianta je přinejmenším komplikovaná až nerealistická. V časech takto aktivního válečného konfliktu by to bylo opravdu hodně riskantní řešení a asi bych si ho i já nechal až na dobu, kdy bude přinejmenším uzavřeno příměří. Udělat to dnes by znamenalo gamble přinejmenším srovnatelný s karibskou krizí v roce 1962 – tedy se velmi přiblížit k poněkud nepříjemné variantě vyhlazení všeho živého na severní polokouli. Osobně si myslím, že by takový gamble vlastně vyšel (stejně jako vyšel během karibské krize), ale sám si nejsem jistý, jestli to chci riskovat.

Navíc jde o řešení obtížně politicky průchodné. Přijetí nového člena NATO musí být schváleno všemi současnými členy. Když se podíváme na to, jak komplikovaný je zatím přístupový proces se Švédskem (které je přitom vlastně kandidátem z říše snů), tak velmi pochybuji, že by se proti poměrně odvážnému přijetí "části" Ukrajiny nepostavila žádná z aliančních zemí (viď, Viktore!). Z praktických důvodů by se to navíc muselo stát rychle, protože jinak by Rusové měli spoustu času i možností, jak to překazit.

Když se to tedy téměř určitě nestane, co jsem se tímhle článkem vlastně snažil říct? Zejména to, že ukrajinská nezávislost je zkrátka klíčová pro bezpečnost (nejen) střední Evropy a že je nebezpečné Putinovi opakovaně ustupovat, protože tyhle ústupky nepovedou k míru (jak se bohužel domnívá nemalá část české a slovenské populace), ale naopak k další eskalaci. A že čím více ustoupíme, tím těžší a nákladnější pak bude Putina zastavit. Omlouvám se, ale tady už si tu hitlerovskou paralelu zkrátka neodpustím – s ústupky Adolfovi a s následnými náklady na jeho zastavení to bylo ve 30. letech úplně stejné.

A možná bychom proto měli rozjet vážnou debatu o tom, jak zajistit ukrajinskou nezávislost dlouhodobě, a ne se jen poněkud krátkozrace soustředit na nouzové hašení aktuálního konfliktu, který vlastně vůbec nemusí být poslední. Tenhle článek má být jen takovým malým příspěvkem do téhle debaty. Výše uvedené řešení možná není to úplně nejlepší možné, ale třeba je načase začít myslet out of the box. Protože nedělat nic znamená v tomto případě opět prohrát.

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.