Co se to stalo s doktory - BONUS 2 - O promořování

Toto je bonusová část textu, jehož hlavní část naleznete ZDE.

Promořování bylo na počátku roku 2020 poměrně logickou strategií. Ve chvíli, kdy se nepodařilo virus izolovat v místě jeho vzniku a globálně se rozšířil, bylo zřejmé, že se jej pravděpodobně už nezbavíme. Že tu bude s námi po celé generace a stane se jednou z dalších běžných lidských nemocí. A že ani očkování na tom nic nezmění. Je pravda, že se lidem podařilo některé nemoci (např. neštovice) skrze vakcinaci zcela vymýtit z povrchu zemského. U nového koronaviru je ale tento scénář spíše nepravděpodobný. Zatímco neštovice byly čistě lidskou nemocí, koronaviry mají množství rezervoárů v jiných živočišných druzích. Takže zatímco u neštovic stačí k jejich likvidaci očkovat lidi, k vyhlazení koronaviru byste museli proočkovat i populace divokých zvířat, což je velmi obtížně realizovatelné. Protože netopýři mají, jak známo, k vakcinaci ještě větší odpor než pan poslanec Volný.

Neštovice navíc nemutují tak rychle jako koronaviry, takže riziko, že vakcína v průběhu imunizace přestane fungovat, bylo mnohem menší. Musíme si také uvědomit, že jsme na počátku roku 2020 ještě žádné vakcíny neměli. A nebylo vůbec zřejmé, kdy je budeme mít. Vývoj nové očkovací látky trval obvykle řadu let a rychlost, s jakou se podařilo připravit, otestovat a masově vyrobit nové genové vakcíny, popravdě málokdo čekal. Jak k tomuto fenomenálnímu vědeckému úspěchu došlo, ostatně vysvětluji ve svém starším článku.

Zároveň bylo brzy zřejmé, že zatímco nová nemoc představuje významnou hrozbu pro lidi s oslabenou imunitou (ať již kvůli věku, anebo kvůli přidruženým onemocněním), pro lidi mladé a zdravé je riziko úmrtí či vážného průběhu poměrně malé. Za této situace bylo rychlé řízené promoření poměrně logickým přístupem. Idea byla zhruba taková - pokud se budeme virus pokoušet zadržovat skrze plošná opatření, budeme to muset dělat mnoho let za cenu obrovského poškození ekonomiky i lidské svobody a stejně se nám to pravděpodobně nepodaří. Proto bude lepší izolovat a ochránit zranitelné jedince a u zbytku populace vytvořit kolektivní imunitu co nejrychlejším promořením. Epidemii budeme tlumit jen tehdy, pokud vytvoří přílišný tlak na zdravotnický systém. To je nejrychlejší a nejsnazší cesta k normálnímu stavu.

Tento názor tehdy zastávaly i mnohé z největších vědeckých kapacit v nejvyspělejších a nejlépe fungujících zemích světa. Někde se cílené promoření stalo dokonce reálně praktikovanou vládní politikou, a to na základě doporučení významných expertů, jako byl Patrick Vallance ve Velké Británii a Anders Tegnell ve Švédsku. Záhy se ale ukázalo, že tato strategie selhává na celé čáře. Ani v jedné zemi se nepodařilo ochránit ohrožené seniory a nemocné, což byla základní podmínka celého plánu. Počet úmrtí (nejen) v pečovatelských domovech v Británii i ve Švédsku nakonec přiměl obě vlády ke změně přístupu. Vallance i Tegnell přiznali svá pochybení a oba řekli, že by zpětně udělali věci jinak.

Ve chvíli, kdy se na trhu v rekordním čase objevily funkční vakcíny a na obzoru účinné léky (včetně těch s orálním podáním), přestala idea přirozeného promoření dávat smysl úplně. Vlády, které ji nikdy nepraktikovaly a snažily se epidemii tlumit skrze testování, trasování a cílená opatření, ve výsledku ochránily obojí - životy i ekonomiku. A naopak v těch státech, které šly cestou promoření, byly lidské i ekonomické ztráty značné. Vůbec nejhorší pak následky byly v zemích, které si nebyly schopné vybrat ani jednu cestu a podivným způsobem kombinovaly obojí, kam bohužel řadíme třeba ČR.

Plošná vakcinace totiž není nic jiného, než řízené promoření populace mnohem bezpečnější a vlastně i účinnější cestou, než by to bylo možné skrze infikování většiny obyvatelstva. A fakt, že tu s námi virus zůstane po dlouhou dobu, na tom nic nezmění. Když se Martin Veselovský zeptal docentky Koutné, jestli "sžití se" s virem zabrání další podzimní vlně, popravdě řekla, že to asi nebude fungovat tak rychle. 

Také si tím nejsem jistý. Třeba jednu z nejhorších nemocí lidských dějin, mor, se skutečně podařilo porazit skrze opakované promořování. Někteří z nás se sice ve škole učili, že to bylo kvůli zlepšení hygieny, hubení krys apod., ale to je nejspíš pitomost. Hygienické podmínky v přelidněných městech za novověké urbanizace byly dost možná horší než ve středověku (kdy byla hustota populace a města malá). A krys v nich bylo taky rozhodně dost. Mor vymizel hlavně proto, že se po staletích "promořování" stala evropská populace postupně imunní.

První vlna přišla ve 14. století a byla zdaleka nejhorší. Prodělání moru zajišťuje doživotní imunitu, takže se tato nemoc periodicky vracela v "morových ranách" přibližně každou generaci. Tedy vždy, kdy počet imunologicky naivních jedinců znovu překročil určitou hranici. S postupujícími staletími byly morové vlny postupně slabší a slabší, až v 18. století postupně přestal být mor zásadním problémem.

Tady je vidět, že má docentka Koutná pravdu - s infekční nemocí se skutečně lze "sžít" a opakovaným promořováním ji porazit. Jde o to, jestli to stojí za tu námahu. V případě moru to totiž trvalo více než 400 let a stálo nás to desítky milionů obětí. Jak by řekl profesor Flegr: "to ať si dělají zebry". My máme lepší nástroje, které dovedou to samé v kratším čase a s podstatně nižšími ztrátami. Například očkování. Které funguje i navzdory tomu, že virus (nepřekvapivě) mutuje. Mutovat bude, i když se budeme promořovat. Třeba s chřipkou se opakovaně "sžíváme" už stovky let. A nedá se úplně říct, že by byla čím dál tím "hodnější", navzdory tomu, že se s ní každý periodicky imunizuje nemalá část světové populace. Ani se nedá říct, že by to bránilo vzniku nových, zlejších variant (jako byly chřipka španělská, ptačí, prasečí apod.). Mimo jiné právě proto, že chřipka, stejně jako koronavirus, má množství různých druhových rezervoárů, které se mohou vzájemně kombinovat do nových nebezpečných mutací, takže to, že se s ní my lidé opakovaně promořujeme, nám je ve výsledku vcelku k ničemu.

Konec bonusové části textu - k hlavnímu článku se vrátíte ZDE.