Co se to stalo s doktory     aneb ambivalentní role lékařů v časech pandemie

Upozornění: Toto je strašlivě zlý, neuctivý, nactiutrhačský text, ve kterém jeden bezvýznamný nýmand podle uráží některé slovutné lékařské kapacity. A vlastně tak nějak doktory obecně. Obávám se, že po jeho vydání už mě nikdy žádný felčar neošetří a dopadnu jako Stalin. Ale prostě mi to nějak nedá...

Článek navíc téměř obsahuje sprostá slova, takže by ho neměl nikdo číst!

Moje žena mi do tramvaje poslala odkaz na tento článek s komentářem: "Já si lidí, jako je profesor Pirk, chci vážit. Fakt hrozně moc. Tak proč mi to ku*va tak komplikujou?" Bylo mi jasné, že když moje jinak slušně vychovaná manželka použije takto ostrý výraz, tak ji něco muselo vážně vytočit. Po přečtení daného článku jsem pochopil, co to bylo.

My lidé zoufale toužíme vidět svět černobíle, mít své hrdiny a padouchy. Proto je velmi iritující a matoucí, když se nějaký hrdina začne chovat jako padouch, a naopak. Co pak s ním? Máme ho dál obdivovat/nenávidět? Já mám třeba rád Kevina Spaceyho, protože je to podle mě geniální herec. Jenže pak se ukázalo, že fakt, že jste geniální v nějakém oboru, ještě neznamená, že se občas nemůžete chovat jako úplné hovado. Ctihodní pánové Spacey a Pirk nám připomínají, že lidé ve skutečnosti černobílí nejsou. Čímž nám výrazně nabourávají naše jednoduché a pohodlné vnímání světa. A příčiny toho, proč nám to tak komplikují, budeme zkoumat v tomto článku.

Profesor Pirk si v něm stěžuje, že byl "málem ukřižován" za své názory, protože nekorespondovaly s hlavním proudem. Dokonce mu prý hrozili odebráním akademického titulu (což by se nejspíš reálně nemohlo stát). Obdobné přesvědčení jsem zaznamenal i od ostatních "disidentů" pandemie, například od pana doktora Hnízdila. Tito lidé mají pocit, že byli "umlčováni" za svůj oponentní názor. Což je ale, myslím, zkreslené vnímání toho, co se doopravdy dělo.

Pánové nebyli umlčováni, seriózní i neseriózní média jim dávala prostoru víc než dost, takže jich naopak bylo a je ve veřejném prostoru pořád plno. Pouze je někteří jejich kolegové vyzývali, aby raději mlčeli. A to nikoliv proto, že by prezentovali "nepopulární pravdu", ale naopak proto, že říkali nesmysly, které jsou v rozporu s prokazatelnými fakty. Mlčet měli proto, že šíření těchto nesmyslů nejenže ničemu neprospívá, ale naopak to nám všem ještě více komplikuje naši už takto neradostnou situaci. Jejich vyjádření totiž zrovna nemotivovala lidi k dodržování proticovidových opatření, naopak jim dávala do ruky dobrou výmluvu, proč se na to vykašlat. A jelikož nedodržování opatření prokazatelně vede k nárůstu počtu nakažených a nárůst počtu nakažených se následně projeví nárůstem hospitalizací, není divu, že mnozí lékaři, kteří na podzim a na jaře doslova "padali na hubu", vzkazovali těmto rebelujícím kolegům, že by od nich bylo milé, kdyby jim svými nezodpovědnými fabulacemi nepřidělávali práci.

Oněmi nesmyslnými fabulacemi myslím tím třeba ten dodnes omílaný nesmysl o úmrtích "na covid vs. s covidem". Případně ten, že plošná opatření jsou a byla zbytečná, protože jediný způsob, jak se viru zbavit, je promoření. Nový rozhovor ukazuje, že se profesor Pirk nezdráhá opakovat tyto nesmysly dodnes. Tedy v době, kdy už je k dispozici značné množství důkazů, že jsou to skutečně nesmysly, a nikoliv legitimní "názory mimo hlavní proud". Já se v tomto článku nechci pouštět do faktického rozebírání toho, co je na Pirkových názorech vlastně špatně, protože to činím jinde (v případě "na covid vs. s covidem" konkrétně v tomto článku, v případě rizik "promořování" zase v tomto)

Tady bych se rád zaměřil na to, proč něco takového říká jeden z nejuznávanějších a nejfundovanějších českých lékařů. Protože to by nám mělo přijít zarážející. Proč říká nesmysly o pandemii třeba pan poslanec Volný, je jasné. Pan poslanec Volný je říká proto, že je to vymaštěný, zakomplexovaný ko*ot. A vymaštění, zakomplexovaní ko*oti zkrátka někdy nebezpečné nesmysly říkají. Ale proč něco obsahově velmi podobného, byť samozřejmě sofistikovaněji zformulovaného, říkají i profesor Pirk, profesor Beran, profesor Černý, docent Šmucler, doktor Šinkora, doktor Hnízdil, doktor Pollert a další? Tady už je vysvětlení nepochybně složitější a s lacinými urážkami si při něm nevystačíme.

Například profesor Pirk totiž zcela určitě není vymaštěný, naopak je to velmi vzdělaný a inteligentní člověk. Určitě to není ani zakomplexovaný nebožák, toužící po slávě a pozornosti, protože profesor Pirk toho za život dokázal víc než mnoho z nás za několik životů, takže slávu a pozornost už dávno má a určitě nemá zapotřebí si ji "pojišťovat" vyvoláváním kontroverzí. A to vulgární slovo bych si v jedné větě s jeho jménem vůbec nedovolil napsat. Tak co se to s těmi slovutnými a zcela nezpochybnitelně kvalitními lékaři děje?

Kdo ho má většího aneb důkaz místo slibů

Myslím, že jedno z vysvětlení leží ve faktu, že se u nás stále ještě více než "evidence-based medicine" pěstuje "eminence-based medicine". Tedy, že namísto medicíny založené na důkazech, věříme často více medicíně založené na titulech a funkcích. Aneb: mám pravdu, protože mám pro své tvrzení důkazy vs. mám pravdu, protože mám profesuru a dlouhou praxi. To je celé vlastně dlouhodobý český problém, který se zdaleka netýká jen medicínských oborů.

Aby bylo jasno, tak já vůbec nezpochybňuji něčí odbornost a zkušenost, plynoucí z jeho vzdělání či povolání. Jinými slovy nezpochybňuji, že docent medicíny toho ví opravdu hodně o medicíně. A už vůbec nezpochybňuji, že toho ví o medicíně víc než já. Já dokonce sakra doufám, že vystudovaný doktor ví o medicíně víc než já, protože jestli ne, tak už nikdy k žádnému doktorovi nepůjdu a budu se léčit doma čekankou a psím sádlem. To zatím nedělám, zatím chodím se zdravotními problémy za lékaři, protože očekávám, že mi dokážou pomoct s něčím, s čím si sám pomoct nedokážu. A obvykle to tak je.

Jinými slovy: pokud uvidíte dva názorové komentáře, z nichž jeden napsal lékař a druhý tramvaják, přičemž oba se týkají medicínského tématu a jsou ve vzájemném rozporu, tak věřte tomu doktorovi. Jeden z dalších problémů české společnosti totiž je, že řada lidí věří anonymním žvanilům na sociálních sítích nebo v řetězových emailech víc než skutečným odborníkům. Což je špatně. Názor odborníka by měl mít větší hodnotu než názor laika, protože je podložený nějakou znalostí a zkušeností.

Na druhou stranu i mínění odborníka, pokud není podložené důkazy, není nic víc než pouhá domněnka. A medicína založená na důkazech je založená na čem? No, na domněnkách to nebude. Tudíž když tramvaják pošle docentovi medicíny odkaz na článek v Nature, který vědeckou metodou DOKAZUJE, že se ten docent plete, tak je argument "ale já jsem docent medicíny" rázem nepoužitelný. Dokonce je to ukázkový argumentační faul. Věta "já jsem docent medicíny" zní dobře v životopisu, ale v diskusi s důkazy je zcela irelevantní. Protože zde se poměřují fakta a neřeší se, kdo má větší... titul.

Tím nechci říct, že když něco vyjde v Nature, tak to musí vždy a navždy platit. I vědecká studie může být provedená špatně. Anebo může být dokonce i úplně podvržená, jak jsem ve svém článku o očkování ukazoval na příkladu nesmyslné práce o kauzálním spojení dětských vakcín a autismu, která vyšla v roce 1998 v prestižním Lancetu. Pouhé konstatování "ale já mám profesuru a třicetiletou praxi" ovšem jako důkaz neplatnosti vědeckých závěrů nestačí. Poznatky získané vědeckou metodou lze totiž vyvrátit opět jen a pouze s pomocí vědecké metody. Tak jako se to povedlo i v případě autismu a očkování.

Důkaz je zkrátka vždy víc než domněnka, přičemž není podstatné, kolika tituly před a za jménem je ověnčená osoba domněnku prezentující. Mám nepříjemný pocit, že česká debata, bohužel i ta odborná, se často odehrává v rovině osobních útoků a zpochybňování dostatečné úrovně "otitulovanosti", než aby se věnovala meritu věci. To krásně ukazuje právě profesor Pirk, který členy MeSES označuje za "odborníky" (v uvozovkách), jejichž výroky není třeba brát příliš vážně, protože i jejich vedoucí Petr Smejkal (btw hlavní epidemiolog IKEMu, který je Pirkovým domovským pracovištěm) ani "nemá atestaci z epidemiologie".

Tento poněkud laciný útok na mladšího kolegu z vlastního ústavu je absurdní jednak proto, že Smejkalův životopis úplně nesvědčí o nedostatku odbornosti a zkušeností. Ještě více ale proto, že doktor Smejkal a ostatní experti (bez uvozovek) ze skupiny MeSES ve skutečnosti nereprezentují jen sebe, ale i aktuální mezinárodní vědecký konsensus. Což znamená, že naprostá většina světových odborníků si aktuálně myslí spíš to, co říká profesor Smejkal, a nikoliv to, co říká profesor Pirk. Což si lze snadno ověřit.

Bohužel mnoho českých expertů se o mezinárodní dění příliš nezajímá a jsou zastánci "české unikátnosti", která nám znemožňuje přijímat jakékoliv poznatky a příklady dobré praxe ze zahraničí. Ke všemu musíme dospět sami, všechno si musíme vyzkoušet na vlastní kůži. Nestačí nám, že jsme na jaře 2020 viděli umírat Italy, protože "u nás by se to nemohlo stát", jelikož máme lepší zdravotnický systém. Pak se to u nás stalo taky a popravdě se to stát nemuselo, kdybychom se poučili z italských chyb. Na to jsme ale příliš výjimeční - nám nestačí vidět, jak se někdo spálí o horkou plotnu, my si musíme taky sáhnout. Třeba se ti ostatní spálili jen proto, že na ni "sahali blbě".

Věda samozřejmě nefunguje a ani nemá fungovat jako jednohlasný pěvecký soubor. Je zcela v pořádku, že se někdo dívá na převládající mínění a paradigmata kriticky a snaží se myslet "out of the box". To je ostatně samotným motorem vědeckého pokroku. Je naprosto normální, že mají různí odborníci různé názory a že se spolu o tyto názory přou. To, že si něco myslí většina, ještě neznamená, že má tato většina vždy pravdu. Je ale dobré si uvědomit, jak se tato většina vlastně vytváří. Mezinárodní vědecký konsensus se obvykle přiklání na tu stranu, která aktuálně předkládá největší množství důkazů pro své hypotézy. Pokud chtějí "oponenti" tento konsensus rozbít, musí předložit důkazy silnější.

Mnohokrát v dějinách se to povedlo. Ještě na začátku 20. století si naprostá většina fyziků myslela, že vesmír je vyplněn jakousi substancí, které se říkalo éter, a kterou se mělo šířit elektromagnetické vlnění (protože nebylo myslitelné, aby se vlna šířila "prázdným" prostorem). Dneska už si to prakticky nikdo nemyslí. Mezinárodní vědecký konsensus byl tedy tehdy mylný a podařilo se jej změnit. K tomuto posunu ovšem nedošlo proto, že lidé jako Einstein veřejně fňukali, že většina vědecké obce "nemá státnice z elektromagnetismu", a tudíž ví o fyzice prd, ale protože byly předloženy vědecké důkazy, že je to jinak (například Michelsonův-Morleyův experiment). A na základě těchto důkazů pak naprostá většina vědců uznala, že se spletla a změnila svůj názor.

Protože takhle věda funguje. Nemusí být vždycky jednohlasná, ale vždycky musí být evidence-based. Což mimo jiné znamená, že činí závěry na základě vědecké metody, nikoliv na základě povídaček a vlastní osobní zkušenosti, která může být zkreslená a omezená.

"V mém okolí není nikdo vážně nemocný, takže ten koronavirus je asi výmysl."

"V naší nemocnici máme pořád volná lůžka, takže v tom Sokolově to určitě přehánějí."

"Slyšel jsem o jednom podnikateli, co lezl přes plot, roztrhl si slezinu, a protože byl pozitivní, tak je vedený jako oběť covidu. Tudíž ten velký počet obětí je daný jen naší přehnanou poctivostí při vykazování případů".

Elementární znalosti imunologie

Kromě počtu titulů a délky praxe považují někteří disidenti pandemie za důkaz pro svá pochybná tvrzení také různé varianty hlášky o "elementárních znalostech základů medicíny". Například molekulární bioložka Irena Koutná odpověděla v tomto facepalmovém rozhovoru Martinovi Veselovskému na dotaz, na základě čeho považuje promořování za lepší cestu než očkování takto:

"Je to na základě základních znalostí imunitního systému, kdy je prostě vždycky lepší onemocnění prodělat než se chránit očkováním. Protože očkování, ať je sebelepší, neumí navodit tu komplexní imunitu."

Nebudeme chytat paní docentku za slovo a vytrhávat její výrok z kontextu, byť se to dost nabízí. Asi všichni chápeme, že určitě není lepší prodělat pravé neštovice, po kterých třetina nemocných zemře a množství dalších oslepne, než se chránit očkováním, po kterém vás bude akorát dva dny svědit místo vpichu. A které se už mimochodem díky očkování přirozeně nevyskytují. A chápe to jistě i paní docentka Koutná, která tím ve skutečnosti chtěla říct, že prodělání nemoci vždy poskytuje lepší imunitní ochranu "do budoucna" než očkování. Což ví na základě základních znalostí imunitního systému. No, možná je na čase, aby si paní docentka ty základní znalosti znovu oprášila.

Protože existuje celá řada nemocí, které tyhle "základní znalosti" totálně rozbourávají. Tak například víme, že očkování poskytuje lepší dlouhodobou ochranu proti lidskému papillomaviru než přirozená infekce. Totéž platí taky pro tetanus, haemophilus influenzae i pneumokoková onemocnění.

Pak jsou nemoci, kde to platí zase obráceně, ale říkat, že prodělání onemocnění je vždycky lepší než očkování, je zkrátka pitomost. A víme dokonce i to, proč to tak je. Viry jsou totiž pěkně vychytralé. Mnoho virů (včetně HPV, ale zjevně i koronaviru) totiž obsahuje proteiny, které jim pomáhají "obelstít" imunitní systém. Tedy patogenu umožňují se částečně "schovat" před imunitními buňkami, které pak jednotlivé části viru hůře rozpoznají. Jelikož vakcína tyto další "maskovací" virové proteiny neobsahuje, může v některých případech vyvolat mnohem robustnější imunitní odpověď než infekce samotná.

Paní docentka Koutná se domnívá, že nákaza je vždycky lepší než očkování, protože zatímco při nákaze tělo potká celý funkční virus, vakcína mu z viru ukáže jen malý nefunkční kousek. Z tohoto faktu si paní docentka vyvodila, že imunitní odpověď po přirozené nákaze je vždy komplexnější než po očkování, a tudíž vždy poskytuje lepší ochranu proti příští infekci. To zní sice velice logicky, ale z výše uvedeného vidíte, že je to zároveň taky pěkná konina. Prostě to zcela prokazatelně v mnoha případech není pravda. Průměrně zdatný tramvaják si tohle dokáže zjistit za 10 minut googlení. Proč si své "základní znalosti imunitního systému" podobným způsobem neaktualizuje také docentka molekulární biologie, je jedna z velkých záhad současného světa.

Fakt, že se paní docentka mýlí v případě HPV a tetanu, kde už se tohle ví dlouho, samozřejmě ještě neznamená, že se mýlí i v případě koronaviru, o kterém toho zatím víme méně. Až na to, že podle všeho znamená. Rozsáhlá studie UC Irvine ukázala, že po druhé dávce mRNA vakcíny mají lidé až 10x vyšší hladinu protilátek než ti, kteří prošli přirozenou infekcí.

Výzkumníci sami přiznávají, že takhle dobré výsledky nečekali. Vysvětlení vidí právě v tom, že vakcína imunitnímu systému prezentuje plně "odhalený" spike protein, zatímco virus používá různé techniky k jeho maskování, tak aby imunitní systém přelstil. Vakcíny jsou cíleně nadesignované tak, aby se tělo mohlo soustředit na ty antigeny, které vyvolávají nejlepší imunitní odpověď.

O dalších omylech docentky Koutné, které se nevešly do tohoto článku, se dočtete v krátkém bonusovém textu, který naleznete ZDE. Po jeho přečtení se můžete vrátit zpět na tento text.

Závěr je jednoduchý: očkování s pravděpodobností hraničící s jistotou poskytuje přinejmenším stejně dobrou ochranu proti covidu jako prodělání nemoci samotné. A to jak proti původní variantě, tak proti novým mutacím. 

Paní docentka Koutná nicméně provedla studii, na jejímž základě se všechna výše uvedená zjištění mezinárodních vědeckých týmů, publikovaná v prestižních odborných časopisech, jeví jako chybná. Docentka Koutná totiž zjistila, že je to právě prodělaná infekce, která poskytuje komplexnější a trvalejší imunitní ochranu než očkování. Nic proti tomu, naopak je mi velmi sympatické, že namísto "dojmologie" paní docentka předkládá jako důkaz vlastní vědeckou práci. Což je přesně to, po čem autor tohoto článku volá. Proto mi přijde jako velká škoda, že se paní docentka rozhodla tento průlomový objev, který může změnit vnímání koronaviru mezinárodní vědeckou komunitou a nabourat očkovací strategie mnoha vyspělých zemí světa, publikovat pouze v časopise Folia Biologica 1. lékařské fakulty UK, kde si ho nejspíš přečte jen další z vrchních českých promořovačů, rektor Tomáš Zima. Který (jak správně poznamenal Martin Veselovský) tento časopis rediguje.

Když má něco potenciál nabourat převládající globální vědecký konsensus, možná by bylo dobré to taky ukázat i někomu jinému než jen stejně smýšlejícím kamarádům od nás z hospody v Dolní Lhotě. To je asi jako kdybyste vyfotili důkaz, že Joe Biden má milenku, což nepochybně zajímá stovky milionů lidí po celém světě, ale pak to místo do New York Times poslali do Mateřídoušky (tím se nechci odborného časopisu 1. lékařské fakulty nijak dotknout, ale všichni známe jeho kvartil). Paní docentka Koutná ovšem mezinárodní ambice nemá, jí stačí, že "publikační dopad na Českou republiku je velice dobrý".

Abych se tady příliš neopíral do paní docentky Koutné, která své podivné závěry alespoň komunikuje slušně a snaží se přijít s vlastními důkazy, možná bych mohl zmínit ještě jiného přeborníka v argumentu "elementárních znalostní medicíny", fyzika a imunologa Jiřího Šinkoru. Pan Šinkora se totiž, navzdory drsné konkurenci, drží na předních příčkách souboje o nejarogantněji vystupujícího experta celé pandemie, který je přesvědčený, že kromě něj a Boha už imunologii (ani fyziku) nikdo na světě pořádně neumí. Odborníci z MeSES a Sněhu jsou podle něj "pošuci a panikáři", kteří teď vypadají jako idioti, členové vakcinologické a epidemiologické společnosti jsou pro změnu "nedouci", profesor Hel je "peklo z Alabamy" a všichni lidi z přírodovědeckých fakult mají (na rozdíl od matfyzáků) "prvoplánové myšlení".

Šinkora opakovaně označuje covid za "rýmu" a je zastáncem co nejrozsáhlejšího promoření společnosti. Jeho receptem na vyřešení celé pandemie bylo hromadně zavírat mladé lidi (kteří s tím budou souhlasit) do uprázdněných hotelů a záměrně je tam nakazit malou dávkou viru. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli to nemyslí jako vtip, ale obávám se, že to byl zcela vážně míněný návrh, přičemž se Šinkora cítil viditelně uražený, že se touto geniální myšlenkou nikdo z odpovědných lidí seriózně nezabýval, přestože jim ji opakovaně prezentoval.

Abychom byli fér, je třeba zmínit, že doktor Šinkora se k dobrovolnému nakažení sám hlásil. A navíc není ani odpůrcem vakcinace jako takové. Očkování je podle něj užitečné a potřebné pro ochranu starých a nemocných lidí, a proto opakovaně nadává na vládu, že tuto skupinu nenaočkovala dostatečně rychle. O tom žádná, tady se s panem Šinkorou naprosto shodneme. Horší je to s jeho přesvědčením, že očkování mladších ročníků (nedejbože dětí) je prakticky zločinem, a že plošná opatření (včetně nošení roušek) jsou zbytečná a kontraproduktivní, protože jen oddalují nezbytné promoření. Nelíbí se mu ani testování, které jen zbytečně straší lidi irelevantními čísly a jemu samotnému možná přivodilo rýmu a alergii:

"Před svými 35 PCR testy, někdy 3x týdně, jsem nikdy neměl rýmu a nebyl jsem na nic alergický. V poslední době mám rýmu prakticky neustále, teď dokonce se zánětem průdušek a mám pocit, že když rýmu nemám, na zahradě mě pořád šimrá v nose...."

Také doktor Šinkora opírá své přesvědčení o své znalosti "naprostých základů imunologie". Z těch vyplývá, že očkování je zbytečné mimo jiné proto, že sice chrání před těžkým průběhem nemoci, ale nechrání před infekcí jako takovou. Jelikož se vakcína aplikuje do svalu, a nikoliv na sliznici, kudy virus do těla proniká, může se koroňák na sliznici uchytit, zde se vesele replikovat a odtud nakazit ostatní. Jinými slovy: očkování chrání pouze vás a nikoho dalšího a pro lidi, pro které covid nepředstavuje zásadní hrozbu, je proto zcela zbytečné.

"Vakcína ochrání ohrožené skupiny, které těžko zvládají první infekci, protože jim uvnitř těla vytvoří protilátky, kdyby virus dovnitř NÁHODOU proniknul. Takže kecy, že mladší ročníky, například ředitel VZP nebo jakási naměstkyně, se svým očkováním snaží ochránit okolí, jsou úplný nesmysl a pokud to dotyční nevědí, nemají ve zdravotnictví co dělat. Chrání jen sami sebe, co kdyby náhodou..."

Pro doktora Šinkoru je tohle jasné jako facka. Ostatně jako všechno, jak ukazuje tento jeho kouzelný status na FB, který se týkal zjištění amerických vědců, že prodělání nemoci (i očkování) vytváří podle všeho dlouhodobou imunitu, která může trvat roky:

"Možná bych měl znovu spočítat orbitaly atomu vodíku. Ze školy vím, že řešením jsou prostorové funkce, které celkem snadno vypadnou po transformaci Hamiltonovy rovnice z kartézských do kulových souřadnic."

Když jsem po dvaceti minutách závidění konečně vyšel z údivu nad ohromujícím rozsahem páně Šinkorových znalostí fyziky, tak jsem se schválně podíval, jestli vážně platí ten základní imunologický fakt, že očkováním chráníte jen sebe a nikoho dalšího. A zjistil jsem, že velký kulový (souřadnice). V tom, že i očkovaní lidé mohou být potenciálně infekční má sice doktor Šinkora pravdu. Taktně už ale zamlčuje, že když se virem nakazí někdo, kdo je očkovaný, pak je riziko, že nakazí někoho dalšího, o desítky procent menší, než když se nakazí neočkovaný.

Důvodem je fakt, že virová nálož (a to i na sliznici) je u nakaženého očkovaného výrazně nižší než u nakaženého neočkovaného, jak se můžete přesvědčit třeba v této studii v Nature Medicine. A není to studie jediná.

Jinými slovy: očkováním prokazatelně chráníte nejen sebe, ale i ostatní. Tato ochrana sice není stoprocentní (protože nic není stoprocentní), ale je velmi výrazná. Šance, že někoho nakazíte poté, co jste se nechali naočkovat, je nižší o desítky procent. Plošným očkováním výrazně klesá celková virová nálož v populaci, což je velmi důležité nejen z hlediska šíření epidemie, ale i pro zabránění vzniku nových mutací.

Doktor Šinkora si ale přesto myslí pravý opak. Bojí se, že:

"tak dlouho budeme nosit na ústech hadry, tak dlouho se budeme navzájem izolovat, tak dlouho budeme zkoušet přechytračit přírodu očkováním těch, co to nepotřebují, až něco donutíme k mutaci s vyšší agresivitou. Je to jen paralela, ale tak dlouho jsme na tuberkulózu tlačili antibiotiky, až jsme z ní vytlačili rezistentní formy. Proč se nedokážeme smířit s faktem, že v přírodě existují mikroby?"

Já nevím. Třeba proto, že s existencí mikrobů jsme se pasivně smiřovali desítky tisíc let a stálo nás to stovky milionů mrtvých? V době, kdy jsme s mikroby mohli tak maximálně smiřovat, byla průměrná délka života kolem 35 let. Hlavně kvůli obrovské dětské úmrtnosti, způsobené zejména právě infekčními chorobami. Pak nás to sžívání se s nemocemi konečně přestalo bavit a vymysleli jsme antibiotika a očkování. A zrovna tyto dvě hlavní zbraně moderní medicíny jsou nejpodstatnějším důvodem, proč je dnes průměrná délka života kolem osmdesátky a skoro každé dítě, které se narodí, se také dožije dospělosti (zatímco dříve to bývala sotva polovina).

Obecně bych byl proto radši, kdyby se lidé, a zvláště pak lidé s lékařským diplomem, s existencí infekčních chorob jen tak nesmiřovali. Ono je to totiž doslova definicí jejich práce se s nimi nesmiřovat. Podstatnější je, že výše uvedený Šinkorův výrok sice není úplně zcestný, ale je poněkud zavádějící. Viry rozhodně nemutují proto, že nosíme roušky a necháváme se očkovat. Viry mutují při každé replikaci. Přičemž tyto mutace jsou zcela náhodné - někdy viru uškodí, někdy pomohou. Jako matfyzák by si tak mohl doktor Šinkora spočítat, co se stane, když skrze plošné očkování výrazně snížíme virovou nálož v populaci. Když máte řádově méně virů, dojde k řádově nižšímu počtu replikací. Což znamená i řádově nižší pravděpodobnost mutací (všech - nebezpečných i neutrálních).

Kdybychom od zítra naočkovali veškerou lidskou populaci, snížili bychom prostor pro nové mutace na naprosté minimum. Kdybychom naopak veškeré lidstvo promořovali, z milionů miliard nových replikací by vznikly tisíce nových mutací, z nichž některé by mohly být nebezpečné (nakažlivější, s vyšší smrtností či s potenciálem uniknout očkování). Proto mají Němci pro země, kde probíhá rozsáhlé promořování populace (ať již záměrné či nezáměrné) nelichotivé označení Mutationsgebiet. Pokud Vás zajímá, které země tak konkrétně označují, tak konkrétně třeba nás.

Doktor Šinkora má pravdu v tom, že opatření, jako je nošení roušek, vytvářejí selekční tlak na převládnutí a fixaci infekčnějších mutací v populaci. Tyto mutace by samozřejmě vznikly stejně, protože mutace jsou náhodné a nějaké roušky na jejich charakter nemají žádný vliv - pouze se díky rouškám ty více infekční mutace rychleji prosadí v soutěži s těmi méně infekčními. Protože když budete klást viru do cesty více překážek, bude více motivován je překonávat. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je zkomplikovat virům replikaci, přičemž plošná opatření a očkování "těch, kteří to nepotřebují" přesně tohle dělají.

Pan doktor Šinkora se ale tohle nikdy nedozví. Protože ho nezajímají jakékoliv informace, které by nabourávaly jeho fenomenální a navždy platné znalosti imunologie. Jak dokazuje například v tomto statusu:

"Zase končím, jsem unavený. Nějaký Klusáček mě přemlouvá, abych si přečetl recentní studie. Není důvod. Principy protivirové imunity jsou známy už desetiletí. A na tom nějaký únik z Číny nic nezměnil."

Jiří Šinkora nové studie, které vyvracejí to, co říká, nečte a své názorové oponenty pro jistotu neposlouchá. Zkusil to, ale fakt se to nedalo. Když tomu jednou rozumíte, tak je přece zbytečné si o tom něco dál zjišťovat a poslouchat kohokoliv jiného:

"Navíc jsem si v rádiu pustil moje oblíbené ČRo Plus a fakt jsem se chvíli snažil. Pak jsem musel paní Tachecí s docentem Konvalinkou vypnout. Ten člověk se fakt nedá poslouchat. Tedy, pokud víte, o čem mluví."

Dokonce se pak v jednom statusu zamýšlí nad tím, jestli z toho testování ten Konvalinka náhodou něco nemá, když ho tak vehementně prosazuje. A tak zatímco lidé z přírodovědy mají "prvoplánové myšlení", rozvinutější a (dle jeho vlastních slov) "komplexní" matfyzácké myšlení doktora Šinkory spočívá v tom, že si hledá jen takové zdroje, které potvrzují to, co sám říká a všechny ostatní pro jistotu ignoruje, aby ochránil "základní principy imunologie" ve své učené hlavě před nebezpečnou relativizací.

Pokud Šinkora vážně nechápe, že medicínské poznatky procházejí výrazně dynamičtějším vývojem než Hamiltonova rovnice, tak je s tím jeho "komplexním myšlením" něco silně v nepořádku. Počet orbitalů vodíku možná zůstává už miliardy let stejný, ale medicínské poznatky se mění rychleji než čeští ministři zdravotnictví. O virech toho víme každý rok víc a víc. A zrovna tahle pandemie nás donutí spoustu těch "základních znalostí" úplně přehodnotit.

Ale tenhle vývoj naštěstí pana doktora Šinkoru úplně mine, takže se nemusíme bát, že by na svůj Facebook dával v příštích dnech a týdnech taky něco jiného než desítky statusů o tom, že měl od začátku pravdu. Základní principy imunologie už totiž zná a to mu stačí. Šťastný to člověk.

Psychopatologie omylu

Teď se nabízí otázka, proč se tohle všechno děje. Bylo by velmi snadné a laciné, označit všechny odborníky, kteří během pandemie šířili nepřesné informace, anebo dokonce vyslovené bludy, za pitomce a nedouky, tak jak to dělá pan doktor Šinkora. Jenže ten problém je nejspíš jinde. A nebude ve vzdělání a znalostech, ani v inteligenci, ale spíš ve schopnosti přiznat vlastní chybu.

Většina lidí, včetně expertů, si totiž na počátku pandemie vytvořila nějaký názor na to, jakým způsobem se s touto bezprecedentní situací vypořádat. Tento názor byl v dané době obvykle dobře podložený a zcela legitimní, protože jsme toho o covidu mnoho nevěděli. Pak nám ale další vývoj ukázal, že ne všechno je takové, jaké jsme si na začátku mysleli. To už tak bývá, že člověk míní, ale realita se mění.

Ne každý je ale schopen a ochoten svůj prvotní názor dynamicky se měnící realitě přizpůsobit. Třeba se bojí, že kdyby přiznal vlastní omyl, vypadal by jako hlupák. Před ostatními i sám před sebou. Proto, aby se této nepříjemné situaci vyhnul, začne raději žít v realitě alternativní. V takové, ve které se nikdy v ničem nespletl a všechno je přesně takové, jak to od počátku říkal. Začne si cíleně vyhledávat informace, které to potvrzují a ignorovat a bagatelizovat takové, které to zpochybňují. Často se to děje zcela podvědomě.

Je to známý psychologický fenomén, který je nezávislý na lidské inteligenci a znalostech. Proto se týká profesorů úplně stejně jako lidí se základním vzděláním. Jít proti tomuto přirozenému lidskému puzení je nesmírně těžké a vyžaduje to brutálně nepříjemný, skoro až masochistický přístup, kdy se vědomě vystavuje informacím a názorům, které nechcete slyšet. Odměnou je vám sice lepší pochopení objektivní reality, ale je to vykoupeno bolestí, utrpením a poznáním vlastní omezenosti. Pro většinu lidí za to objektivní realita nestojí, protože odměna ve formě uznání "měl jsem pravdu" je mnohem sladší a lákavější. A cesta k ní je méně bolestná.

Například promořování bylo na počátku roku 2020 poměrně logickou strategií. Ve chvíli, kdy se nepodařilo virus izolovat v místě jeho vzniku a globálně se rozšířil, bylo zřejmé, že se jej pravděpodobně už nezbavíme. Že tu bude s námi po celé generace a stane se jednou z dalších běžných lidských nemocí. Očkování bylo v nedohlednu a řízené promořování se tak zdálo být jedinou možnou cestou. 

Promořování se nakonec zpětně ukázalo být špatnou a nebezpečnou strategií. Zpočátku se to jevilo jako jediná možnost, jak se dohledné době pandemie zbavit, teď už ale máme cesty mnohem lepší, bezpečnější a méně bolestné. 

Jak to bylo s promořováním a proč je vlastně špatně se dozvíte v bonusovém textu č. 2, který najdete ZDE. Po jeho přečtení se můžete vrátit zpět na tento článek.

Řada českých expertů, kteří tuto možnost na počátku hlasitě hájili a zpochybňovali jiná řešení, se ale nedokáže přenést přes fakt, že se prostě spletli. A raději zamlčují nové informace (před ostatními i sami před sebou), aby si to nemuseli přiznat.

Proto od Jiřího Šinkory opakovaně slyšíme, že pro mladé lidi je covid v podstatě rýmička. Ale už se od něj nedozvíme, že pětina původně zcela zdravých lidí mezi 18-34 lety, kteří covidem prošli, sice nezemřela, ale hlásila přetrvávající zdravotní potíže i po odeznění akutní fáze infekce. Tento tzv. "Long Covid" fenomén je, podle všeho, poměrně rozšířený. Tato studie Imperial College London ukazuje, že téměř třetina lidí, která covidem prošla, má nejméně jeden přetrvávající symptom i více než 12 týdnů po prodělání nemoci. Výraznou roli zde podle všeho hraje průběh prvotní infekce. U lidí, kteří byli kvůli covidu hospitalizováni, hlásí 7 z 10 dlouhodobé zdravotní potíže i po propuštění z nemocnice. 17,8 % z nich muselo kvůli těmto potížím opustit práci. Ještě horší je, že postcovidové zdravotní problémy se týkají i 27 % lidí, kteří měli jen mírnější symptomy a 19 % zcela asymptomatických.

Stejně tak se od něj dozvíme, že v Brazílii, zemi, kde se na koronavirová opatření z velké části kašlalo, zemřelo v přepočtu na obyvatele méně lidí než u nás. Ale už nám neukáže srovnání věkové struktury mladé brazilské populace s tou naší českou, kde je počet seniorů v poměru k počtu dětí docela jiný. A nepřipomene ani to, že na šíření viru má značný vliv teplota a vlhkost, takže "zimní vlna" v Riu bude asi vypadat dost jinak než zimní vlna u nás. Také se nezmíní, o kolik horší to bylo v Peru, Mexiku nebo v Bolívii, což vyvolává značné otázky ohledně spolehlivosti statistických dat z Bolsonarostánu. Srovnávat bez kontextu data z Česka a z Brazílie je zkrátka srovnávání hrušek s jabkama, a pokud to Jiří Šinkora neví, tak to s komplexitou jeho matfyzáckého myšlení asi nakonec nebude tak horké, jak si sám myslí.

Během pandemie se toho hodně napsalo o nebezpečnosti šíření absurdních dezinformací (jako že vakcíny obsahují čipy Billa Gatese apod.). Poněkud méně pozornosti bylo věnováno problematičnosti vystupování lidí, jako je právě Jiří Šinkora, který není dezinformátor v pravém slova smyslu. Řada věcí, které říká, totiž dávají v zásadě smysl a mnohdy nejsou fakticky špatně. Zároveň je ovšem doktor Šinkora krásnou ukázkou toho, že i pravdivé informace mohou být zcela zavádějící, pokud jsou neúplné, anebo jim chybí kontext či měřítko (tuhle větu si zapamatujte - je strašně důležitá, nejen ve vztahu k panu Šinkorovi, ale k bezpečnému pohybu na internetu obecně).

Šinkora často říká fakticky správné A, ale už k němu nedodává navazující B. Často proto, že B problematizuje jednoznačnost A, čímž snižuje validitu jeho argumentu. Proto se mnozí lidé rozhodnou B raději ignorovat. Jenže když tohle B neřeknete, tak matete lidi. Například Šinkorův post o riziku vzniku nebezpečných mutací skrze opatření byl velmi hojně šířen mezi odpůrci očkování. Často v kontextech, které autor sám nejspíš vůbec nezamýšlel. Tak to zkrátka je, že během krize si musíte dávat sakra dobrý pozor, co říkáte, jak to říkáte a jestli vážně říkáte všechno, protože jinak Vás mohou ostatní snáze dezinterpretovat a vytrhávat z kontextu. A to je asi tak poslední, co v časech pandemie potřebujeme.

Člověk by si řekl, že velmi vzdělaní lidé s vědeckým backgroundem budou k nepřiznání vlastní nedokonalosti méně náchylní, protože jsou zkrátka zvyklí kriticky pracovat s oponentním zdroji. Obávám se nicméně, že tomu tak nemusí být. A v případě lidí se  vzděláním medicínským to dokonce může být právě naopak.

Proč by zrovna lékaři byli náchylnější k nepřipouštění si vlastních chyb? Tak u některých z nich to může být z důvodu poškození mozku. Možná jste slyšeli o nadstardardně častém výskytu psychopatů mezi politiky a vrcholovými manažery. O trochu méně už se mluví o tom, že lidé s disociální poruchou osobnosti jsou (ve srovnání s běžnou populací) výrazně nadreprentováni i v řadě lékařských profesí, zejména mezi špičkovými chirurgy.

Pokud teď máte obavu, že Vás může při příští návštěvě nemocnice operovat nějaký psychopat, mám pro Vás doporučení. Nebojte se toho, doufejte v to! Psychopati mají ve společnosti obecně zbytečně špatnou pověst. Možná je to tím, že si při slově psychopat představí mnoho z nás brutálního sériového vraha. Tato představa, vyvěrající především z nadměrného sledování amerických filmů, sice není úplně zcestná (lidé s disociální poruchou osobnosti končí ve vězení s mnohem vyšší pravděpodobností než lidé bez ní), nicméně psychopaté mohou své neukojitelné ambice realizovat i v mnoha jiných povoláních, kde naopak mohou být jejich specifické vlastnosti společnosti navýsost užitečné. 

Vlastně to mohou někdy být ti nejlepší z nás. Psychopati sice necítí žádný soucit (což z nich dělá úspěšné vrahy), ale zároveň také necítí strach ani stres. Tím necítí myslím opravdu necítí - nejsou toho fyzicky schopni. Strach je sice velmi užitečná emoce, díky které nepodceňujeme nebezpečí (což evolučně zvyšuje naši šanci na přežití), ale v mnoha situacích může být paralyzující. Psychopaté toto omezení nemají, což jim umožňuje podat stejně dobrý výkon i v situacích, kdy se většina z nás pod tíhou odpovědnosti a obav jednoduše sesypala.

Poruchou osobnosti trpěl například Neil Armstrong, první muž na Měsíci, který předtím pracoval jako testovací pilot. NASA vědomě vybrala pro jednu z nejdůležitějších misí v lidských dějinách člověka se závažnou duševní poruchou. A dobře udělali. Zkuste si někdy přečíst o posledních minutách přistání lunárního modulu, kdy věci rozhodně nešly podle plánu. Vypjatější situaci si lze těžko představit - nejenže jakákoliv chyba znamená jistou smrt, ale také ponížení celé Vaší země před miliardou lidí, přilepených na televizní obrazovky a zmaření mnohaleté práce a snů tisíců dalších. O zničení zařízení za miliardy dolarů nemluvě. Lze se důvodně domnívat, že nikdo jiný, než naprostý psychopat, by s tou věcí tehdy nepřistál, takže je velmi dobře, že byl pro tuto práci vybrán zrovna někdo s tímto postižením.

Z daného příkladu je patrné, že porucha osobnosti nemusí být vždycky na škodu. Přičemž u některých lékařských specializací (například Pirkovy kardiochirurgie) je to takřka prerekvizita pro výkon daného povolání. Lidé s příslušnou poruchou osobnosti o sobě naprosto nepochybují, nedoléhá na ně tíha odpovědnosti ani stres, protože si vůbec nepřipouštějí, že by mohli udělat chybu. A pokud náhodou nějakou chybu udělají, nemají z ní žádné výčitky. Což ve výsledku způsobuje, že dělají velice málo chyb. 

Pro kardiochirurgii je tohle vynikající nastavení. Je to totiž povolání, při kterém sebemenší špatný pohyb při mnohahodinové operaci může způsobit smrt člověka (nezřídka dítěte). Pro normálního člověka je velmi těžké něco takového dobrovolně dělat a nepos*at se z toho hrůzou. Kardiochirurg přitom nejenže se nesmí pos*at hrůzou, jemu se nesmí ani zatřást ruce. A je to ještě horší - smrt člověka (nezřídka dítěte) tu mnohdy nastává i v situacích, kdy uděláte všechno správně. A Vy si nemůžete dovolit z toho mít celoživotní trauma, ale musíte jít za pár hodin zase operovat. Normální člověk by takové povolání nejspíš vůbec dělat nemohl, a proto také kardiochirurgové nejsou tak docela normální lidé.

Tím pochopitelně nechci říct, že každý kardiochirurg je psychopat nebo narcis. Tyto poruchy jsou ve skutečnosti velice vzácné a jsou vzácné i mezi kardiochirurgy, byť se u nich vyskytují několikanásobně častěji než v běžné populaci. Netvrdím ani to, že je psychopat zrovna profesor Pirk. Nejsem psychiatr a i kdybych byl, tak diagnostikovat člověka na dálku by bylo těžce neprofesionální. Pointa je spíš v tom, že doktor nemusí být zrovna psychopat, aby byl přesvědčený o vlastní neomylnosti.

Možná je to jenom můj soukromý dojem, ale mám pocit, že je mezi absolventy medicíny zvýšený počet jedinců, kteří trpí akutním komplexem vícecennosti vůči absolventům jiných (zejména společenskovědních) oborů. A nejspíš to není jen tím, že se pyšní magisterským titulem MUDr., který se bůhvíproč maskuje jako doktorát, se kterým ve skutečnosti nemá nic společného.

Spíš to bude tím, že určitá míra namachrovanosti, zde, slovy TGM, tak nějak "patří ke kšeftu". A především je nutné zdůraznit, že lékařský pocit mírné nadřazenosti není zcela neoprávněný. Začíná to už tím, že jen málokteré povolání vyžaduje splnění tak dlouhých a náročných kvalifikačních podmínek. Vystudování medicíny a následná atestace Vám zabere ne úplně nepodstatnou část života. A nebude to žádná procházka růžovým sadem, ale pořádná dřina, kterou sotva přežijete bez obrovské dávky píle, odhodlání a stabilního přísunu lehkých povzbuzujících drog. Ne každý je takový masochista, aby něco podobného absolvoval, a proto taky ne každý může být doktor. 

A když si tím celým projdete, tak Vaše anabáze teprve začíná. Čeká Vás totiž náročné povolání plné ubíjející odpovědnosti. Každé Vaše špatné rozhodnutí může trvale ovlivnit něčí život. Abyste tohle všechno zvládli, musíte mít specifické osobnostní nastavení. Lékař zkrátka musí mít zdravé sebevědomí, musí si stát za svým názorem. Doktor, který o sobě příliš pochybuje, nebude dobrý doktor.

Může se pak nicméně snadno stát, že se tato neochvějná důvěra ve vlastní schopnost správně diagnostikovat každý problém přelije i mimo ordinaci. Zvýšené sebevědomí je ostatně doktorům těžké zazlívat už proto, že k němu sami přispíváme. Lékařská profese dlouhodobě patří mezi společensky nejuznávanější povolání vůbec. Lidé lékaře respektují a obdivují. Většinou po právu, byť někdy skoro až moc. Zvláště u mnohých příslušníků starší generace vyvolávají sousloví "pan doktor", "pan profesor", anebo třeba "pan prezident" skoro až nábožnou úctu. 

To bylo hezky patrné v rozhovoru Jiřiny Bohdalové s Čestmírem Strakatým, kdy se paní Jiřina vcelku upřímně podivovala nad kritikou, kterou vyvolalo její pózování s mnohými mocnými lidmi českých dějin a říkala něco v tom smyslu, že by chtěla vidět, jak by někdo odmítl pana prezidenta, kdyby ho požádal o společnou fotografii. Tedy já bych třeba s takovým odmítnutím až takový problém neměl, vlastně by mi přislo nejtěžší odmítnout pana prezidenta slušně a neprocedit při tom mezi zuby nic o vlastizrádných ku*dách. Protože můj respekt je třeba si zasloužit svým jednáním, a ne si ho automaticky nárokovat na základě titulů a funkcí. Ale chápu, že generace paní Bohdalové, vychovaná k úctě k autoritám, to má trochu jinak a respektuji to. Proto, na rozdíl od jiných, paní Jiřině nikterak nezazlívám, že se vyfotila se Zikmundem Lucemburským, ačkoliv ten člověk nedodržoval ani vlastní glejty, ani požární bezpečnost. A přeji jí hodně zdraví a štěstí k narozeninám. Mojí generaci by totiž pro změnu neuškodilo trochu víc pokory a respektu ke starším lidem.

Mnozí lidé lékařům věří natolik, že do nich vkládají důvěru i mimo ordinace. O čemž svědčí například překvapivě vysoký počet doktorů mezi poslanci a senátory. Já bych třeba v Parlamentu radši viděl víc právníků a sociologů, protože mám pocit, že je jejich vzdělání přeci jen trochu lépe predisponuje k pochopení toho, co se v Parlamentu reálně řeší. Ale toho se asi jen tak nedočkám, protože lékař na kandidátce vědomě i podvědomě vyvolává v lidech větší důvěru. Hraje zde podle všeho roli psychologický fenomén, známý jako Good-Bad Rule. Ten říká, že když lidé vnímají nějaký pojem silně pozitivně, budou pro ně pozitivní i veškeré asociace, které se s ním pojí. Tak třeba při vyslovení spojení "dovolená u moře" si lidé představí spíš palmy, sluníčko a piña coladu než mořského ježka v botě a rakovinu kůže.

Doktory si obecně spojujeme s pomocí a vzděláním, takže máme tendenci jim automaticky přisuzovat i další pozitivní vlastnosti. Proto si je také volíme do politiky. Bohužel fakt, že někdo vykonává záslužné povolání, ještě neznamená, že má jen samé pozitivní vlastnosti. Tedy, že bude například také poctivý, schopný manažer, dobrý komunikátor apod. Dokonce to ani neznamená, že to bude dobrý člověk. Lékařským diplomem se ostatně pyšnili i David Rath a Josef Mengele. Realita je totiž ve skutečnosti natolik komplikovaná, že v ní vyskytují i tak nepochopitelné fenomény, jako je "akční úředník" nebo "zlý hasič".

Tím nechci říct, že by lékař nemohl být dobrým politikem. Ale zaručené to rozhodně není. Jeho background jako takový mu bude v Parlamentu platný nejspíš jen tehdy, když někdo fyzicky zkolabuje během nekonečných obstrukcí nějakého zakomplexovaného kok*ta za řečnickým pultíkem. Určitou výjimku může představovat rozhodování o problematice zdravotnictví, ale i tady bych byl opatrný. Na lékařské fakultě se učíte léčit nemocné lidi, nikoliv politický management celého komplexního segmentu státní správy. Z posledních čtyř ministrů zdravotnictví byli tři uznávaní lékaři, a že by předvedli nějak oslnivý výkon, se tedy úplně říct nedá. Paradoxně nakonec nejlepší byl myslím výkon toho čtvrtého, který lékařem nebyl (to není ani tak pochvala, spíš smutný povzdech). Zřejmě proto také ten čtvrtý dostal druhou šanci. Lékař samozřejmě může být dobrým politikem, ale samotný fakt, že je někdo lékař, Vám o tom, jaký je to člověk, mnoho neřekne.

Všeobecná důvěra a obdiv, kterým se lékaři ve společnosti těší, může po čase způsobit, že ztratíte schopnost dívat se na své názory kriticky. Vliv na to má samozřejmě i věk a gender. Starší úspěšní muži jsou tímto fenoménem ohroženi více než ostatní. Když například lidé kolem Vás stále dokola opakují, že jste nesmírně sečtělý člověk s fenomenální pamětí, může se Vám po letech stát, že si začnete pamatovat články vlevo dole, které ve skutečnosti neexistují. A kvůli svému přesvědčení o vlastní fenomenální paměti, které je okolím opakovaně posilováno, pak můžete sveřepě odmítat přiznat jejich neexistenci sobě i ostatním. 

Profesor Pirk je typickým příslušníkem této ohrožené skupiny. Člověk tedy nemusí být nutně diagnostikovaný psychopat, aby se na něm podepsaly desetiletí obdivu jeho okolí. Odolat takovému tlaku je velmi těžké a v pokročilém věku s tím zápasili mnozí vynikající jednotlivci.

Bohužel to ale není jen o nich. Neschopnost odstupu a sebekritiky může mít velmi negativní dopady i na ostatní, a to zejména v časech krize. Lékaři obecně se během covidové pandemie vyznamenali a prokázali svou nezastupitelnost a společenskou důležitost. Mnozí z nich by si za své nasazení, odhodlání a profesionalitu v nejtěžších chvílích zasloužili postavit pomník. Třeba na uvolněném místě v Dejvicích, kde je teď po nedobrovolném odchodu maršála Koněva poněkud prázdno. Takových lékařů (a zdravotnického personálu obecně) byla naprostá většina a mají můj neomezený obdiv. Za sportovní výkon jim dávám samé desítky. Proto je trochu škoda, že se objevilo několik jejich kolegů, kteří těmto dříčům zbytečně pokazili známky za umělecký dojem.

Fakt je totiž ten, že se tady ve skutečnosti nehádali doktoři a vědci s tramvajáky, ale doktoři s doktory a vědci s vědci. Což bylo v dané chvíli možná to nejhorší, co mohli udělat. V situaci, jako je tahle, kdy se na nás přiřítilo něco, o čem toho většina z nás mnoho neví a čemu moc nerozumíme, mělo mnoho lidí velmi pochopitelné obavy. V takové chvíli se přirozeně uchylujeme k autoritám pro radu a pomoc. Bohužel, české autority v tomto do značné míry selhaly. V okamžiku, kdy po nich zoufalí a vystrašení lidé chtěli vysvětlení, měly vzájemné hádky a urážení expertů opravdu významně negativní dopad na celou populaci. 

Ve svém textu "Covid a matematika" jsem napsal, že lidé se nebudou tolik bát, když jim řeknete nepříjemnou pravdu. Lidé se budou bát nejvíc tehdy, když nebudou vědět, kde je pravda. Když se budou doktoři na operačním sále, kde ležíte a spoléháte na jejich pomoc a odbornost, před Vašimi zraky vzájemně osočovat z nedostatku kvalifikace a neumětelství a prát se mezi sebou o skalpel.

Je pochopitelné, že mezi experty vznikají všelijaké různice, ale brát si jako rukojmí do svých hádek zmatenou veřejnost je přinejmenším nezodpovědné. Řešte si to mezi sebou a oznamte nám výsledek. Pokuste se přesvědčit své kolegy racionálními argumenty, a pokud se Vám to nepodaří a jste ve výrazné menšině, tak alespoň neurvalým veřejným vystupováním nesabotujte jejich práci. Pokud jste přeci jen bytostně přesvědčeni, že je stávající konsensus natolik ohrožující, že to bez Vašeho uvádění na pravou míru zkrátka nepůjde, tak se alespoň sakra ujistěte, že jste zvážili veškeré dostupné informace. K čemuž nemůže dojít, pokud budete své názorové oponenty urážet, místo toho, abyste jim naslouchali. 

U politiků jsme na podobné žabomyší spory zvyklí, ale od lékařů a vědců jsme přeci jen čekali trochu víc. Ať se Vám to líbí, nebo ne, jste společenskými elitami tohohle národa. Hádání se o tituly o Vaší "elitnosti" ale zrovna dvakrát nesvědčí. Veřejnost by se neměla "demokraticky" rozhodovat mezi dvěma nesmiřitelnými tábory v odborné debatě, protože odborná debata má být založená na faktech a důkazech, nikoliv na osobní popularitě a snaze o její zvýšení.

Když si přečtete zprávy a zjistíte, že každý expert říká něco jiného, přičemž jejich názory a doporučení jsou zcela protichůdné, a že tito experti nemají pro své oponenty nic než slova opovržení, těžko se pak můžete divit, že se lidé namísto k vědecké metodě a západní medicíně uchylují k různým ezoterickým nesmyslům a konspiračním teoriím. Není to jen jejich vlastní hloupostí, ale výrazně k tomu přispělo i nedávné "selhání elit".

Velká čest a respekt patří nemnohým výjimkám, kteří ani v českém prostředí těmto antagonismům nepropadly. Za všechny můžu jmenovat třeba profesora Konvalinku, který po celou dobu pandemie dokázal komunikovat fundovaně, a přitom zároveň slušně, srozumitelně a bez zbytečných osobních invektiv (což se opakovaně nedaří ani autorovi tohoto článku). Na rozdíl od doktora Šinkory jsem jeho rozhlasový pořad na ČRo Plus vždy doposlouchal, protože patřil mezi ty nejlepší zdroje o současné krizi. Až mi bude vlastně skoro líto, až ten pořad skončí, byť si zároveň přeji, aby ho už nebylo potřeba.

Závěrem jedna rada: važte si doktorů a vědců! Byli to právě oni, kteří nás, navzdory neschopnosti našich volených zástupců, dostali z tohohle průšvihu. Byť si tedy mohli odpustit celý ten tyjátr okolo, který k duševnímu zdraví a uklidnění obav mnoha lidí zrovna dvakrát nepřispěl. Já třeba profesora Pirka obdivuji i dál, protože toho udělal za svou dlouhou kariéru tolik dobrého, že to pár neuvážených výroků nemůže přebít. Proto nevidím úplně důvod k jeho ukřižování, ani k odebrání akademických titulů. Byť tedy tato jeho hláška:

"V Číně příroda koronavirem reguluje přelidnění. Na přemnožená prasata také přišel prasečí mor."

je rozhodně zralá na přezkum nějakou etickou komisí. 

Profesor Pirk si ostatně zaslouží obdiv nejen za své výkony v oblasti kardiochirurgie, ale i za své výkony běžecké. Já třeba uběhl půlmaraton jednou a několik týdnů jsem se z toho léčil. Tudíž každý, kdo uběhne dvojnásobnou vzdálenost a nezemře u toho, má můj respekt. A navíc bych byl rád, aby mě, až mi jednoho dne zjistí nedomykavost mitrální chlopně, operoval právě někdo tak schopný jako doktor Pirk. Takže si pana profesora vážím i dál. Ale proč mi to ku*va musí tak komplikovat.