Armáda bez bot aneb příčiny trablů slavného ruského vojska 2/2

Toto je druhá část textu, jehož první část naleznete ZDE

Kdysi jsem byl poslán na jednu bezpečnostní konferenci do Vilniusu, společně s jakýmsi (tehdy ještě plukovníkem) Řehkou, o kterém jsem nedávno dozvěděl, že to bude náš nový náčelník generálního štábu. Což je dobře, protože je to opravdu schopný a zkušený člověk.

O přestávce jsem se tehdy bavil s Američanem jménem Mike (příjmení netuším), který pracoval jako analytik pro US CENTCOM. To je velící středisko se sídlem na Floridě, které má na starosti operace amerických ozbrojených sil na Blízkém a Středním východě. Mike si u mě vyléval svou frustraci, protože byl nedávno na jakési hodnotící misi v Pákistánu a byl zděšený z toho, co tam viděl.

To bylo ještě v době, kdy v USA stále věřili v možnost "vítězství" v Afghánistánu. Ale Mike už tehdy věřit přestával. Američané totiž brzy po začátku invaze zjistili, že obsadit samotný Afghánistán nestačí. Nemalá část bojovníků a velitelů Tálibánu se totiž jednoduše přesunula do hor na pákistánsko-afghánské hranici, kde na ně Američané nemohli, protože už to bylo na druhé straně čáry. A z těchto svých (staro)nových základen se jim dařilo dál rozvracet jakékoliv spojenecké pokusy o stabilizaci bezpečnostní situace v Afghánistánu.

Američané si velice záhy uvědomili, že dokud bude mít Tálibán a další extremistické skupiny bezpečné působiště v Pákistánu, pak afghánskou válku jednoduše nebude nikdy možné dovést do zdárného konce (ať to znamená cokoliv). Protože hranice mezi oběma zeměmi je tak komplikovaná, že jednoduše není možné ji hermeticky uzavřít.

Logickým řešením by bylo rozšíření invaze i na Pákistán (který by si to jistě zasloužil, protože je doslova semeništěm desítek různých islamistických a teroristických skupin), ale Američané se oprávněně obávali, že by to bylo otevřením Pandořiny skříňky. Konflikt by tak totiž nabyl mnohonásobně větších rozměrů a USA by měly opravdu velký problém ho kapacitně vůbec zvládnout. Zatímco Afghánistán je ještě poměrně "malá" země (40 milionů obyvatel), Pákistán je poněkud jiná liga. Pákistán je pátá nejlidnatější země světa (čtvrt miliardy obyvatel) a druhá největší (skoro čistě) muslimská země po Indonésii. Jo a taky má jaderné zbraně.

Americké ozbrojené síly byly už v té době solidně vyčerpané paralelním vedením dvou válek (kromě Afghánistánu ještě Irák), takže útok na Pákistán reálně nepřicházel v úvahu. USA se tak vlastně ocitli v podobné pozici jako ve Vietnamu, kdy Vietkong svobodně operoval v Laosu a v Kambodži a odsud úspěšně rozes*ral jižní Vietnam. I tehdy se Spojené státy zdráhaly rozšířit svou intervenci na další země, protože se báli dominového efektu. Místo toho jen zasypávaly Kambodžu tunami bomb, což se moc neosvědčilo. Vietkong tu působil dál a utrpení civilních obětí bombardování vytvořilo USA opravdu špatné PR doma i v zahraničí.

V případě Pákistánu proto Spojené státy zkusily jinou strategii. Pákistán byl totiž formálně americkým spojencem. Dost problematickým, ale přeci jen spojencem. Američané proto začali diplomaticky tlačit na pákistánskou vládu, aby si udělala na svých hranicích s Afghánistánem pořádek. To ale nebylo tak jednoduché. Pohraniční region, kterému se říkalo FETA (Federally Administered Tribal Areas), totiž reálně nebyl pod kontrolou vlády v Islámábádu, ale vládli tu místní warlordi a kmenoví vůdci, kteří na nějakou pákistánskou centrální vládu zvysoka kašlali. Takové místo bez dosahu jakékoliv státní moci bylo pro Tálibán doslova rájem na zemi.

Američané chtěli, aby Pákistán poslal do FETA své ozbrojené složky a celý region zpacifikoval. Islámábád nicméně ihned vycítil šanci a začal naznačovat, že to nebude zadarmo. Oficiálně prý proto, že pákistánská armáda nemá pro operace v komplikovaném pohraničním terénu, kde chybí prakticky veškerá infrastruktura, dostatečné vybavení. Takže Pákistánci řekli USA zhruba toto: pokud chcete, abychom se začali snažit, tak vy začněte platit. A to se i stalo. Od roku 2002 do roku 2018 poslali Spojené státy Pákistánu cca 330 miliard Kč jako vojenskou pomoc. Celkový objem financí poslaných Američany do Pákistánu (včetně civilních projektů) přesáhl za stejné období bilion korun (myslím tím opravdu český bilion, ne anglický billion).

To je docela hodně peněz. Problém byl v tom, že situace na afghánsko-pákistánské hranici se během téhle doby nezlepšovala, spíš naopak. Tálibán v Pákistánu rostl a sílil. Takže se Američané začali po čase zajímat o to, kde jejich prachy vlastně končí. Začaly se pořádat hodnotící mise, které měly zjistit, co Pákistánci vlastně reálně v boji proti Tálibánu dělají. Jedné takové se zúčastnil i Mike.

Američtí pozorovatelé tak navštívili například odlehlé outposty vysoko v horách, kde stateční pákistánští vojáci střežili pohraniční průsmyky. Amíci tam našli malé skupinky zubožených kluků s prehistorickou výzbrojí a výstrojí, kteří se místo střežení spíš zoufale snažili zahřát a sehnat si u místních něco k jídlu. Vrcholem byla údajně jedna malá základna, kde měli vojáci na nohou ovázané jakési onuce a trpěli omrzlinami.

Po návratu do civilizace se Amíci logicky dotazovali pákistánského velení, jak je možné, že jim posílají miliardy dolarů vojenské pomoci a jejich vojáci doslova ani nemají boty. Pákistánci jen krčili rameny a naznačovali, že jim z Ameriky zřejmě stále ještě nechodí dost peněz na to, aby s tím mohli něco udělat. Americké zpravodajské služby se následně snažily zjistit, kde americké peníze vlastně končí.

Kromě povinných procent, které se ztratí v rámci lokální korupce (s čímž se tak nějak počítalo), se zjistilo, že Pákistánci vlastně až tak moc nepodvádějí. Americkou vojenskou podporu skutečně z větší části použili na posílení kapacit své armády. Jen trochu jinak, než si Američané představovali. Největší část šla údajně na modernizaci pákistánského námořnictva - údajně k nákupu nových supermoderních fregat.

Asi není třeba zdůrazňovat, že válečné fregaty mají v boji v horách v severním Pákistánu jen velmi omezené využití. Ale zato se dají skvěle využít pro případnou válku s Indií. Záhy se naplno ukázaly pákistánské priority. Pákistán považuje už dlouho za hlavní bezpečnostní hrozbu sousední Indii. Proto také věnuje na čelení této hrozbě nejvíc finančních prostředků. Američané tak nějakou dobu nevědomky financovali závody ve zbrojení s další jadernou mocností, která je (jako na potvoru) také americkým spojencem. Což je docela prekérka. Protože až to Indie zjistí (jakože to samozřejmě zjistila), budou mít USA co vysvětlovat. I to je jeden z (mnoha) důvodů, proč se Indie dnes odmítá v ukrajinském konfliktu postavit jednoznačně na naši stranu. Západ jí zkrátka přijde přinejmenším stejně nespolehlivý a problematický jako Rusko. Má s ním špatné zkušenosti.

Naopak Tálibán Pákistánci nikdy za svou hlavní bezpečnostní prioritu nepovažovali a ani přesvědčování ze strany Spojených států na tom nic nezměnilo. Navíc se ukázalo, že to Pákistánci hrají celou dobu tak nějak na obě strany. Tálibán jim ve skutečnosti byl vlastně docela sympatický. Protože se některé jeho cíle celkem dobře slučovaly s regionálními ambicemi pákistánské vlády a armády. Proto proti Tálibánu bojovali víceméně jen naoko (aby nepřišli o americké peníze), ale ve skutečnosti jej nechávali být, případně jej občas dokonce skrytě podporovali. Proto vlastním vojákům v pohraničí pro jistotu nekoupili ani boty, aby náhodu nebyli proti extremistům příliš efektivní.

Američané pochopitelně brzy zjistili, že se Pákistáncům nedá věřit a celé to postupně nabylo docela komických rozměrů, kdy USA na jednu stranu platily Pákistánu astronomické sumy za spolupráci, ale zároveň posílaly nad jeho území drony a snažily se likvidovat Tálibán přímo na pákistánském území i bez souhlasu pákistánské vlády (třebaže to se mezi spojenci úplně nedělá). Proto také nebyl o misi na zabití bin Ládina nikdo v Pákistánu předem informován (Američané se snažili se stealth helikoptérami vyhnout i pákistánské protivzdušné obraně), protože existovala oprávněná obava, že když se to prozradí Pákistáncům, bin Ládin se to předem taky nějak dozví.

Teď si asi říkáte, proč o tomhle, sakra, píšu v článku o Ukrajině. No, prostě jsem si na to při pohledu na zastaralou techniku, kterou Rusko v současné válce používá, vzpomněl. Rusové věnovali v posledních letech značné úsilí, aby nás přesvědčili, že mají jednu z nejmodernějších armád na téhle planetě. A docela se jim to podařilo.

V roce 2015 se na přehlídce Dne Vítězství ve Velké vlastenecké válce na Rudém náměstí objevil zázrak moderní techniky - supermoderní tank nové generace T-14 Armata. Řada expertů z něj byla úplně hotová a záhy se začalo mluvit o nejpokročilejším tanku, jaký byl kdy sestrojen. V jeho věži nikdo neseděl, protože měl zcela automatizovaný systém nabíjení. Posádka byla naopak v bezpečí ve speciálně obrněné kapsli v přední části tanku.

Armata má ve výzbroji laserem naváděné střely, a navíc má velmi pokročilé systémy aktivní obrany proti protitankovým naváděným střelám. Jako jsou třeba javeliny, které teď Ukrajinci úspěšně používají na starší ruské tanky. I kdyby tyto systémy náhodou selhaly a nepřátelská střela na tank přesto dopadla, pak má T-14 pokročilý reaktivní pancíř, který nasměruje energii tak, aby nedošlo k penetraci. Navíc to je zřejmě vůbec první ruský tank, který má na palubě záchod pro posádku, která tak už nemusí s*át do pytlíků jako její předchůdci. Prostě hudba budoucnosti.

A to zdaleka nebylo všechno. 1. března 2018 předstoupil před kamery v moskevské Manéži sám Velký Vůdce Vladimír a v kulervoucí prezentaci představil šest "zázračných superzbraní", které dodají Rusku obrovský technologický náskok před všemi jeho soupeři.

Mluvil o jaderných torpédech schopných zničit jakékoliv pobřeží "radioaktivními vlnami". Laserových kanónech, které dokáží sestřelit satelity z oběžné dráhy. A hlavně o hypersonických zbraních, pohybujících se dvacetinásobkem rychlosti zvuku a schopných doletět z jednoho konce Ruska na druhý za 15 minut. To vše vyvolalo mezi členy NATO určité znepokojení. Ty hypersonické zbraně obzvlášť. Tady je možná potřeba si krátce říct, co to hypersonické střely vlastně jsou a k čemu jsou dobré. V současné době se používají dva typy řízených střel - balistické rakety a střely s plochou dráhou letu.

Střely s plochou dráhou letu mají tu výhodu, že se s nimi dá složitě manévrovat a umí zasáhnout cíl s velkou přesností. Ale jsou poměrně pomalé (asi jako dopravní letadlo), takže je pokročilejší protiletecké systémy umí včas odhalit a zničit.

Balistické rakety jsou nesrovnatelně rychlejší (několik tisíc km/h), ale to je proto, že po svém startu vyletí do vesmíru, kde není žádný odpor vzduchu, takže tam mohou nabrat opravdu velkou rychlost. Problém je v tom, že balistické rakety letí po balistické dráze. Pokud nevíte, co je to balistická dráha, podívejte se na libovolný hod oštěpem Jana Železného. Prostě takový klasický oblouček. Je to tudíž dráha velice předvídatelná (už krátce po odhozu se dá spočítat, kam Železného oštěp zhruba dopadne, pokud znáte směr a rychlost), tudíž je opět poměrně "snadné" je za letu zničit.

Už celá desetiletí se proto lidé pokoušejí vymyslet něco, co by kombinovalo výhody obou typů. Tedy něco, co poletí po ploché dráze, kterou bude možné během letu měnit, a co zároveň poletí tak rychle, aby se to nedalo zastavit. Něco, co proletí skrz jakoukoliv existující protivzdušnou obranu. A Rusům se to podle všeho podařilo.

Hypersonické střely jsou možná nejpokročilejšími zbraňovými systémy, které dnes na planetě najdete. Je to technologie na samé hranici současných lidských možností. Např. proto, že když letíte dvacetinásobkem rychlosti zvuku skrz atmosféru, tak se okolní vzduch zahřívá natolik, že se mění na plazma, a to dost komplikuje komunikaci s (dálkově řiditelnou) střelou. I její samotnou existenci. Rusům se tohle podařilo nějak vyřešit a co je horší, vyřešili to dřív než Američané (kteří se o to snaží už pěkně dlouho). Na což jsou Rusové i jejich fanoušci velmi pyšní.

Aby zas nezpychli příliš, tak je nutné připomenout, že mezitím už má hypersonické zbraně i Čína. A Amíci je už párkrát úspěšně otestovali (byť velmi čerstvě, takže je ještě nemají ve standardní výzbroji a stále je to zbraň ve vývoji). Tudíž ruský náskok už byl mezitím dohnán, ale i tak to byl od Rusů solidní výkon.

Pod vlivem těchto zpráv v novinách by si člověk řekl, že ta ruská armáda je opravdu nesmírně technologicky pokročilá, neřkuli futuristická. Jak je tedy možné, že jí poměrně mizerně vybavení Ukrajinci tak dlouho odolávají? Odpověď zní: je to možné proto, že to, co z Ruska reálně přijelo na Ukrajinu, technologicky pokročilé není. Vlastně je to zastaralá armáda, která jako by se teleportovala z časů studené války.

Supermoderní tanky T-14 na Ukrajině zatím nikdo neviděl. Hypersonické střely tu sice Rusové použili, ale jenom dvakrát (zatímco starších typů střel dopadlo několik tisíc). Dnes, pár měsíců po zahájení bojů, už Rusům zcela evidentně dochází i zásoby "chytré" munice, schopné zasahovat cíle s vysokou přesností a místo toho dnes na Ukrajinu dopadají prehistorické rakety, u kterých má obsluha radost, když zasáhnou alespoň správné město.

Jelikož zároveň stále funguje ukrajinská protivzdušná obrana, nemohou Rusové ke konkrétním cílům prostě doletět a přesnost jejich útoků se vzdáleností od fronty exponenciálně klesá. Rusové mají samozřejmě i nadále schopnost zasahovat celé území Ukrajiny (a také to dělají), ale pokud trefí nějaký vojensky významný objekt, tak je to v tuto chvíli už spíš náhoda. Psychologickou výhodu to má v tom, že Ukrajinci naprosto nemohou tušit, kde a na co ruské rakety dopadnou. Protože to nevědí ani Rusové.

Na zemi pro změnu namísto Armaty vidíme obrovské množství techniky ze 70. a 80. let, z níž část je určitým způsobem modernizovaná, ale obecně jde o relativně zastaralé stroje. Rusko zkrátka využívá svůj mohutný arzenál těžké techniky z doby SSSR. Ta ale už dnes nikoho příliš neohromí. Navíc je kvůli zjevně nepříliš kvalitní průběžné údržbě řada tanků a obrněných transportérů v nedobrém stavu. Takže v počátcích invaze Rusy trápily nejen ukrajinské útoky, ale také poruchy a závady, kvůli kterým někdy posádky opouštěly své tanky a nechávaly je na pospas místním traktoristům.

Veselé tanky nad Kyjevem, 2009 (foto: já)

A je to čím dál horší. Jelikož Rusové už o opravdu hodně strojů ve válce přišli (podle Forbesu ztrácejí denně v průměru nejméně 4 tanky), musejí sahat hlouběji a hlouběji do svých (bez ironie) bezedných skladů, aby je nahradili. Takže dnes vidíme na Ukrajině bojovat ruské T-62 s datem výroby 1961. To jsou takové ty tanky, které se začaly už v 80. letech stahovat z výzbroje prvosledových jednotek, protože byly zastaralé. Dnes je rok 2022.

To neříkám proto, že by tanky T-62 nemohly na Ukrajině posloužit. Původní vybavení ukrajinské armády také není úplně přehlídkou zbraní budoucnosti a jsou úkoly, ve kterých budou i takto staré stroje stále velmi platné. Pokud se je tedy Rusům podaří udržovat ve funkčním stavu. Spíš se tím snažím ukázat, jak moc se fasáda supermoderní ruské armády liší od reality, kterou pozorujeme na bojišti.

A přitom Ruská federace vydává na obranu docela obdivuhodné množství peněz. Země NATO se zavázaly, že budou na obranu posílat alespoň 2 % svého HDP. Naprostá většina z nich se ale tomuto cíli ani nepřibližuje. Vlastně to v roce 2017 plnily jen 4 západní země (USA, Velká Británie, Řecko a Polsko). ČR ani náhodou (1,4 %), čímž se hrdě řadíme po bok pacifistického Německa se stejným podílem.

Rusko tento problém nemá. V roce 2020 posílalo armádě 4,3 % svého HDP. To je větší podíl, než jaký dávají na obranu Američané (3,7 %). Tak jak je možné, že Rusku po pár týdnech docházejí řízené střely a musí posílat do boje 60 let staré tanky?

I když započítáme masivní ruskou korupci, kvůli které se nemalá část ruského obranného rozpočtu rozplyne v kapsách důstojníků a úředníků na všech úrovních, i tak je to dost peněz, aby si ruské jednotky mohly dovolit pořádné vybavení. Myslím, že odpověď zní: Rusko je trochu jako Pákistán. Namísto toho, aby investovalo do příprav na válku, kterou teď reálně vede s Ukrajinou, posílalo obrovské množství peněz na velmi hypotetickou válku s mnohem silnějšími soupeři.

Jak jsem psal ve své poslední knížce o kontextu války na Ukrajině, Rusko je posedlé snahou udržet si svůj supervelmocenský status. Problém je v tom, že dnešní Rusko (na rozdíl od SSSR) už žádná supervelmoc není. Je to populačně středně velký, relativně chudý stát, jehož ekonomika je velikostí srovnatelná s Itálií. Přičemž Itálie rozhodně není nejbohatší evropská země a už vůbec to není nejbohatší země světa. Británie, Francie, nebo nedejbože USA a Čína jsou ekonomicky úplně jinde. Ale Rusko se snaží zoufale předstírat, že s nimi drží krok.

Proto místo toho, aby koupil vlastním vojákům boty a modernizoval stárnoucí sovětskou techniku, rozhodl se Putin raději nalévat obrovské množství peněz do PR projektů, které mají dokázat, že Rusko stále hraje první ligu. Tak předně je to obrovský ruský jaderný arzenál. Madeleine Albrightová kdysi trefně prohlásila, že Rusko je jen benzínová pumpa s jadernými zbraněmi. Atomovky jsou to jediné, co dnes z Ruska reálně dělá supervelmoc.

Ruská federace vlastní největší arzenál jaderných hlavic na světě - skoro 6 000 kusů. To je, kulantně řečeno, "mnohem víc, než je nutné". Takové množství by nejspíš učinilo neobyvatelnými hned několik planet o velikosti Země. Rusko ale odmítá toto množství zredukovat, a to čistě z prestižních důvodů. Musejí mít totiž víc, než mají Američani.

Problém je v tom, že údržba a ochrana takto obrovského jaderného arzenálu stojí astronomické množství peněz a sama o sobě spolyká nemalou část ruského obranného rozpočtu. Kdyby Rusové počet hlavic zredukovali na desetinu, ušetřili by tím astronomické částky a na jejich schopnosti odstrašení by to nic nezměnilo. Například Čína jich má asi jen 350. Proti Rusku nic moc, ale to jen do chvíle, kdy si uvědomíte, že každá z těch hlavic dokáže vymazat z mapy město o velikosti Londýna. Čínský "malý" arzenál by tedy sám o sobě dokázal zničit všechna evropská města větší než Plzeň. Rusové mají dost atomovek na to, aby je mohli házet třeba na Hoštice u Volyně. Což mi přijde poněkud zbytečné.

To, co Rusům v pokladničce zbyde, evidentně vynakládají na velkolepé výzkumné projekty "futuristických superzbraní". Ty jsou také vcelku drahé. Přesněji - jsou drahé JAKO PRASE! Nebo spíš jako několik tisíc vepřínů o velikosti toho v Letech, o který jsme se tady roky hádali. Protože nám jeho případný přesun přišel drahý.

Vývoj hypersonických zbraní má na sobě cenovky v řádech, které jsou pro země velikosti ČR těžko představitelné. Což je důvod, proč se o to, s výjimkou největších světových ekonomik (Číny a USA) nikdo ani nepokouší. Tedy až na Rusy. Tady je potřeba si uvědomit, jak moc chudý stát vlastně Rusko v tomto srovnání je.

Řekli jsme si, že Rusové vydávají na obranu 4,3 % svého HDP, kdežto Američané jen 3,7 %. Problém je v tom, že americké HDP je mnohonásobně vyšší než to ruské. V absolutních číslech to znamená, že Rusko posílá na armádu cca 66 miliard dolarů ročně. Tedy cca 1,5 bilionu Kč. Což zhruba odpovídá veškerým výdajům českého státního rozpočtu v roce 2019. Rusové tedy dávají na obranu zhruba tolik, jako my úplně na všechno (včetně důchodů, školství, zdravotnictví atd.).

No jo, jenže Američané dávají, se svým mnohem vyšším HDP, na obranu zhruba 800 miliard dolarů. To vám na koruny vůbec nebudu přepočítávat, protože takhle vysoká čísla už moje stará kalkulačka nedává. No dobře, tak kecám, dává, je to zhruba 18 965 326 348 070 Kč. Takže přibližně dvanáctinásobek ruských obranných výdajů (a českého státního rozpočtu).

Tady asi na první pohled vidíte ten problém. USA má přibližně stejně velký jaderný arzenál jako Rusko (ve skutečnosti o krapet menší). Což ovšem ve výsledku znamená, že pokud Američané dávají na jeho údržbu a rozvoj třeba 3 % svého obranného rozpočtu, tak pokud je budou chtít Rusové dorovnat, musejí na totéž vyhradit třetinu všeho, co dávají do obrany. Američané mají prostě na stejné projekty o hodně víc peněz.

Je samozřejmě dost možné, že USA musejí svým firmám platit o něco vyšší ceny než Rusové. Ale 12x víc to zcela jistě nebude. Z toho je okamžitě jasné, že když se Rusové pouštějí do projektů, se kterými má problémy i USA a Čína (jako jsou hypersonické zbraně), tak zkrátka boxují zcela mimo svojí váhovou kategorii.

Rusko má evidentně stále dostatečně schopné vědce, aby něco podobného dokázali. A evidentně má i dost peněz na vývoj podobných zbraní. Problém je v tom, že když své peníze použije zrovna na tohle, tak už mu žádné nezbydou na boty pro vojáky. Američanům ano. Američané si mohou dovolit i hypersonické zbraně i boty. Rusové jenom jedno. Vybrali si hypersonické zbraně. Což je pro putinovskou mentalitu více než typické.

Nejvtipnější na tom je, že Rusové evidentně použili na hypersonické zbraně a tanky nové generace tolik prostředků, že už jim tak nějak nezbyly peníze nejen na boty, ale ... ani na ty hypersonické zbraně a supermoderní tanky.

Jak již bylo řečeno, supertank T-14 Armata se veřejnosti poprvé představil už v roce 2015. Od té doby ani jednou nechyběl 9. května na vojenské přehlídce ke Dni Vítězství. Průjezd několika kusů vždy patřil mezi zlaté hřeby celého programu, na který se pozvaní hosté zvláště těšili, a dokonce i Miloš se obvykle nakrátko vzbudil. Problém je v tom, že kromě těch několika strojů, známých z vojenských přehlídek, už Rusko zjevně žádné další Armaty nemá. Do bojů na Ukrajině je tudíž logicky nebylo možné nasadit před 9. květnem, jinak by se strýček Vova neměl z tribuny na Rudém náměstí čím kochat.

A nebylo je zjevně možné nasadit ani poté. Od roku 2015 už sice uplynul nějaký ten pátek, ale ani za těch sedm let nebyl Uralvagonzavod schopný rozjet pořádnou sériovou výrobu. Podle původních plánů už přitom měla mít ruská armáda touto dobou k dispozici 2 300 kusů. Nebudu tady vypočítávat všechny důvody, proč se tak nestalo. Bude jich nejspíš víc - od dluhů a korupce na straně výrobce, až po fakt, že Armata je napěchovaná moderními technologiemi, z nichž nemalou části si Rusko ovšem samo nevyrábí, přičemž jejich dodávky z vyspělejších zemí se značně zkomplikovaly v rámci sankcí, uvalených na Putinův režim po invazi na Krym v roce 2014.

S Nokií už máš teď utrum, Vladimíre. Novosibirsk, 2009 (foto: já)

Ruská propaganda dovnitř i navenek přitom jela po celou tu dobu na plné obrátky, takže všichni fanoušci i nepřátelé Ruska mohli snadno nabýt dojmu, že Armata už dávno tvoří páteř ruské výzbroje. Důvodem, proč Rusové nechtějí nasadit do bojů ani to málo, co mají, může být i to, že se už údajně pokusili otestovat T-14 v reálných bojových podmínkách v Sýrii a výsledky prý nebyly valné. Údajně měly být dokonce nějaké stroje zničeny či těžce poškozeny protiasadovskými povstalci, a to za pomoci poměrně primitivních pěchotních zbraní. O nasazení T-14 v Sýrii nicméně neexistují skoro žádné spolehlivé zdroje, všechno je spíše na úrovni spekulací a vlastně není ani jisté, jestli nějaké Armaty na Blízkém východě vůbec byly.

Tak jako tak se ruské velení evidentně nehrne do použití těchto nových strojů na Ukrajině. Dost možná se obávají, že by jejich případné selhání mohlo znamenat definitivní splasknutí této propagandistické bubliny. Je lepší do poslední chvíle tvrdit, že máte v záloze "zázračnou superzbraň", kterou nasadíte až "ve vhodnou chvíli", než aby se ukázalo, že ve skutečnosti vlastně nemáte skoro nic. To, že má v záloze zázračnou superzbraň, která zvrátí průběh války, ostatně tvrdil už Hitler. A spousta jeho stoupenců tomu do poslední chvíle věřila. Naposledy to myslím Adolf říkal ještě 29. dubna večer. Další den už neříkal vůbec nic.

Celý projekt T-14 měl ostatně i mezi ruskými vojenskými experty řadu kritiků, kteří správně poukazovali na to, že kdyby Rusko ony obrovské prostředky na něj vyplýtvané raději investovalo do modernizace svého mamutího arzenálu, zděděného z časů studené války, udělalo by lépe. Evidentně měli recht.

Armata má alespoň to výhodu, že pokud se Rusům podaří nějakým zázrakem rozjet, může jim to na Ukrajině reálně pomoct. To se o ostatních ruských superzbraních vlastně moc říct nedá. Obzvlášť pikantní je v tomto ohledu případ hypersonických střel. Jednak se zde opakuje problém s faktem, že jich má Rusko podle všeho málo, ale i kdyby jich mělo víc, stejně by se nejspíš nevyplatilo je používat. Proč?

Kvůli penězům. Některé zbraně jsou sice skvělé a nesmírně pokročilé, ale jsou tak drahé, že to významně limituje jejich využití. Vezměte si třeba ty několikrát zmiňované javeliny. To je vlastně modernější americká verze starého dobrého německého Panzerfausta. Slouží v zásadě ke stejnému účelu, jen má na rozdíl od svého předchůdce plně automatické navádění a záměrně dopadá na cíl shora, kde mají obrněnci nejslabší pancéřování.

Je to zkrátka docela pokročilá technologie a ta samozřejmě něco stojí. Jediný "náboj" do javelinu vás přijde zhruba na 2 miliony korun. Za stejné peníze si přitom můžete koupit byt (hodně daleko od Prahy). Jen mezi únorem a květnem poslali spojenci z NATO Ukrajincům asi 5 500 takových nábojů (což trochu naznačuje, že pomoc Ukrajině skutečně není jen symbolická). Když vás jeden výstřel stojí stejně jako nový byt, tak byste si ovšem měli sakra rozmyslet, na co vlastně střílíte. Protože pokud je vyplýtvaný náboj dražší než to, co se snažíte zničit, tak se ten výstřel zkrátka nevyplatí, protože i v případě úspěšného zásahu budete tratit víc než protivník. A nedejbože, když se netrefíte na poprvé!

V případě javelinu je tenhle poměr cena : výkon celkem v pohodě. Cena jednoho fungl nového moderního tanku se pohybuje kolem 150 milionů Kč, a dokonce i starší ruské stroje T-72, kterých je na Ukrajině dost, se prodávají nejméně za 35 milionů Kč. Což znamená, že i když javelinem 16x minete a zničíte starý tank až na sedmnáctý pokus, pořád se to finančně vyplatí.

Právě tyhle počty činí nasazení hypersonických střel na Ukrajině krajně problematickým. Cena jedné jediné hypersonické střely se totiž nepočítá v milionech, ale v jednotkách miliard korun. Jeden Kinžal nestojí jako byt, spíš jako malá vesnice. A to do ceny vůbec nezapočítávám doslova astronomické náklady na jeho vývoj (i když by se správně započítat měly). U vývoje se bavíme o částkách ještě o pár řádů vyšších.

Ruským hypersonickým střelám Kinžal se přezdívá "zabiják letadlových lodí". V počtu letadlových lodí totiž Rusko za USA výrazně zaostává, takže nejsnazší způsob, jak to v případném konfliktu napravit, je Amíkům pár letadlovek potopit. To ale není snadné, protože letadlové lodě plují s početným doprovodem, který je chrání. Vlastně jsou to jedny z nejlépe chráněných vojenských objektů na planetě. Aby ne, když jedna nová letadlová loď stojí přibližně 326 miliard Kč (jenom ta loď, bez letadel). Jako cíl pro Kinžal se tedy letadlovka vojensky i finančně náramně vyplatí. Navíc je hypersonická střela možná jedinou ruskou (nejadernou) zbraní, která je schopná na dálku hladce proniknout její ochranou.

Jenomže Ukrajina žádné letadlové lodě nemá. Ukrajina je totiž poměrně chudý stát (v absolutních číslech dokonce ještě chudší než Rusko). Vlastně je otázka, jestli se na Ukrajině vůbec nachází nějaký dostatečně "cenný" vojenský cíl, na který by se vyplatilo použít takhle předraženou střelu.

Dalším z důvodů, proč se to vyplatí u americké letadlové lodi, je totiž kromě její obrovské ceny ještě ten, že letadlovku je velmi obtížné zničit jiným, levnějším způsobem. Ani to u ukrajinských cílů neplatí. Rusko má (nebo přinejmenším na začátku války mělo) schopnost zasáhnout celé území Ukrajiny konvenčními střelami a ukrajinská protivzdušná obrana není nikdy tak dobrá, aby tomu dokázala ze 100 % zabránit. To teď ostatně vidíme. Ukrajinci často něco z toho, co na ně letí, sestřelí, ale skoro nikdy nesestřelí všechno.

Takže pokud chtějí Rusové kdekoliv na Ukrajině opravdu hodně něco zničit, mohou to udělat mnohem levněji a snáz "konvenčními" raketami (nebo drony) a nemusí na to plýtvat ty hypersonické. Pokud chtějí mít jistotu, že bude cíl eliminován, tak mohou takových konvenčních raket použít třeba dvacet najednou. Nejméně jedna totiž určitě proletí a pořád to bude levnější, než použít jeden jediný Kinžal (který proletí taky).

Rusové přesto hypersonické zbraně na Ukrajině použili, údajně mj. ke zničení jakéhosi vojenského skladu v Lvovské oblasti. Nevím přesně, co v tom skladu bylo, ale pokud to nebyl sklad diamantů, tak je dost dobře možné, že Rusko při tomto úspěšném útoku utrpělo větší finanční škody než jeho protivník. A možná to ani není vtip. Ničit ukrajinské vojenské cíle s pomocí Kinžalů je asi stejně výhodné jako vyhánět mouchu, která vám vlétla do bytu, s pomocí dělostřelectva. Asi to bude fungovat, ale není to úplně dlouhodobě finančně udržitelná strategie.

Z vojenského hlediska je tudíž použití hypersonických zbraní proti Ukrajině vlastně strašná pitomost a pokud to Rusové udělali (jakože udělali, a to údajně hned 3x), tak to bylo čistě z PR důvodů. Koukněte se, co na rozdíl od vás máme a bojte se toho. Hlavně nás ale nenuťte to použít znova, protože na to už nemáme prachy.

Je to obrovský paradox, ale putinovské Rusko je vlastně mnohem lépe vybaveno na střet s NATO (nejmocnějším vojenským uskupením současného světa) než s poměrně slabou Ukrajinou. Tohle hodnocení sice není vůči Rusům úplně stoprocentně fér, protože Ukrajina se tak dobře drží mimo jiné kvůli značné západní vojenské pomoci, ale v obecné rovině to myslím rozhodně platí. Nejmocnější a nejpokročilejší ruské zbraně mají totiž na Ukrajině jen minimální (nebo žádné) využití. Kromě hypersonických střel tu mluvím především o obrovském ruském jaderném arzenálu. Rusko má kapacity na vymazání celé severní polokoule z mapy, ale ve chvíli, kdy má vést mnohem omezenější lokální konflikt, tak je najednou v obrovských problémech.

A to je právě to, co mi připomíná ten výše uvedený příklad s Pákistánem. Pákistán investuje obrovské prostředky do přípravy na velmi hypotetickou a potenciálně vzájemně zničující totální válku s miliardovou Indií, zatímco pro konflikt, který už dnes reálně vede s islamisty, nekoupí vlastním vojákům ani pořádné boty. Rusko dělá úplně totéž. Má schopnost zničit (za cenu vlastního sebezničení) všechny země NATO během několika hodin v totálním konfliktu, který (dá-li Bůh) nejspíš nikdy nenastane, ale na války, které už tuhle chvíli reálně vede (a samo bez vyprovokování rozpoutává), už mu pak nezbývají síly a prostředky.

To je zřetelný důsledek Putinovy megalomanie, jejíž kořeny jsme hledali v minulém článku. Putin se zoufale snažil dokázat vlastním lidem i světu, že Rusko stále hraje první globální ligu. Ostudný výkon ruské armády na Ukrajině ale dokazuje, že Putinovi vždy záleželo na "vizuálu" víc než na reálných schopnostech. Reálné ruské schopnosti pro tento typ války jsou totiž strašlivě omezené a velmi rychle se vyčerpávají.

Ruský přístup se tak velmi liší od toho amerického, což je dáno značně odlišnými možnostmi, které oba státy mají. Amerika je jako boxer, který je vyšší a váží víc než ostatní. Její vojenská síla budí respekt, protože je zdálky viditelná. USA se spoléhají na velmi jednoduchou a přímočarou strategii - být opravdu silnější než druzí. Tato strategie je ale pro Putina nereálná, protože šéfuje státu, který je výrazně chudší a slabší. Putin se proto nechová jako boxer, ale jako pokerový hráč. Tváří se, že drží skvělé karty, ale doufá, že je nikdy nebude muset ukázat. Když mu totiž ostatní uvěří, svoje karty složí a Rusko zvítězí prakticky bez boje. Na tomto principu vyhrával Putin jednu partii za druhou už nejméně od gruzínské krize v roce 2008. Nepřítel couvne dřív, než dojde ke skutečnému měření sil.

Jenže Ukrajinci necouvli. Nevzdali se předem. Putinova strategie se tím zhroutila a teď z ní marně hledá cestu ven. Putin je v tuhle chvíli jako iluzionista, který se snaží udržet iluzi i ve chvíli, kdy světové publikum zcela zřetelně vidí, že je to celé jen trik. Anebo dost možná ještě hůř: Putin je iluzionista, který už dělá svoji práci tak dlouho, že mu z toho trochu hráblo a uvěřil, že opravdu umí kouzlit. Protože na to, aby se z tohohle průšvihu dostal, už mu triky stačit nebudou.

Putinova strategie se nakonec ukázala stejně chybnou, jakou zvolili za 2. světové války Němci (vedení tehdy podobně praštěným megalomanem). Ukážu to na jednoduchém příkladu. Který tank byl podle vás lepší? Německý Tiger nebo sovětský T-34? Hodně lidí by řeklo, že Tiger. Protože papírově to tak skutečně vypadá. Tiger byl mnohem větší, měl silnější pancéřování, lepší výzbroj. Při souboji jeden na jednoho by byl jednoznačným favoritem. Tiger byl popravdě favoritem i při mnohem nevyrovnanějších počtech. Příkladem může být legendární německý velitel Franz Staudegger, který během bitvy u Kurska zničil se svým Tigerem během jediného dne 22 sovětských T-34 a dalších třicet donutil k ústupu. Mnozí nadšenci do válečné historie proto považují Tiger za nejlepší tank celé války.

Někoho proto možná překvapí, že skvělý britský vojenský historik James Holland řadí Tigery (zejména vytuněnější Tiger II) naopak mezi vůbec nejhorší válečné stroje té doby. Podle jeho mínění totiž není nejlepší zbraň taková, která je největší, nejsilnější a vůbec nejvíc hustokrutopřísná. Nejlepší zbraň je taková, která vám pomůže vyhrát válku. A v tomto smyslu byl Tiger tragický omyl.

Jeho výroba byla nesmírně drahá, komplikovaná, pomalá a náročná na zdroje. A stejně na tom byl i jeho provoz. Tanky Tiger měly např. doslova mamutí spotřebu paliva. Navíc byly tak velké, že se nevešly na běžný železniční vagon, takže jejich přeprava na vzdálená bojiště byla časově náročným logistickým porodem. Často se také Tigery uvádějí jako přímo ukázkový příklad "over-engineeringu". Byly to stroje strašlivě složité jak na výrobu, tak ale i na opravu a ovládání. Vycvičit posádku ke správnému zvládání Tigeru trvalo velmi dlouho. A když se Tiger rozbil, bylo dost těžké ho v polních podmínkách rychle opravit.

A zrovna tenhle typ tanku začali Němci vyrábět ve chvíli, kdy jim začaly tragicky docházet zdroje (zejména palivo), lidi i čas. Němci tak sice přišli s papírově možná nejlepším tankem celé války, ale jeho produkcí si jen prohloubili zoufalé nedostatky ve všech třech výše uvedených komoditách, bez kterých nikdo nikdy žádnou válku nevyhrál. Takže se s Tigerem vlastně spíš střelili do vlastní nohy.

Putinovské Rusko teď dělá s Armatou a hypersonickými střelami úplně stejnou chybu jako Němci s Tigerem. Rusové se chlubí a před světem machrují se zbraněmi, které:

• jsou strašlivě drahé, jenže Rusko na ně nemá peníze;
• jsou velmi pokročilé, sofistikované a nadupané technologiemi, které si ale Rusko samo neumí vyrobit a dováží je zejména ze zemí, ze kterých si (vlastní blbostí) udělalo úhlavní nepřátele;
• jsou velmi efektní, ale pro aktuální výzvy navýsost neefektivní.

Ve výsledku tak Armaty a Kinžály aktuálně nejsou ničím víc než masturbační pomůckou pro čtenáře Sputniku a Aeronetu. V reáliích ukrajinského konfliktu jsou pro Rusy nevyužitelné, přičemž prostředky na ně vynaložené teď bosé ruské armádě akutně chybí.

Car Puška - svého času největší dělo na světě. Stojí na nádvoří v Kremlu vedle Car Kolokolu - jednoho z největších zvonů, jaký byl kdy odlit. Dělo nebylo nikdy použito v boji a zvon praskl při požáru během výroby. Voltaire si dělal legraci, že největší atrakcí Kremlu je dělo, které nikdy nestřílelo a zvon, který nikdy nezvonil. A vo tom to je, přátelé. (foto: já)

Je docela šokující, že se téhle chyby dopouštějí zrovna Rusové, kteří celosvětově prosluli takovými mistrovskými kousky, jako je právě tank T-34, anebo útočná puška AK-47 (Kalašnikov). To jsou příklady ruských vojenských vynálezů, které byly "geniálně jednoduché, jednoduše geniální". V tom smyslu, že nabízeli fantastický poměr cena-spolehlivost-výkon. Možná to nebyly papírově nejlepší zbraně své doby, ale nebyly vůbec špatné, a hlavně se daly snadno, levně a rychle vyrábět ve velkých sériích, byly poměrně spolehlivé, a i průměrně opilý ruský voják je dokázal rychle opravit s pomocí tkaničky od bot. Tedy byly pravým opakem tanku Tiger.

Rusové nikdy neměli stejné nadání pro preciznost jako Němci. Ale kdysi dokázali tento svůj nedostatek přetavit v přednost. Spousta dochovaných T-34 má doslova "ošklivou" věž, která vypadá jako nedodělaná. Je to proto, že Sověti pochopili, že válka není soutěž krásy a chrlili na frontu tanky, které sice nebyly "vypucované" do posledního milimetru jako ty německé, ale byly zkrátka dostatečně funkční, aby nafintěným nacistům ve stylových vyžehlených uniformách od Hugo Bosse nakopali zadky.

Jediné, co James Holland na Tigeru oceňuje, byl jeho obrovský fear factor. Tigeru se všichni nepřátelé doslova děsili, takže někdy vyhrával střety spíš svou pověstí než reálnými schopnostmi. A na ten asi Putin spoléhá. I tak ale platí, že s Putinem Rusové zapomněli na svou starou dobrou školu a namísto T-34 vyrábějí Tigery. Prostě si hrají na Němce. Jenže Rusové nejsou Němci. Pořád nemají smysl pro pořádek ani preciznost. A navíc Němci prohráli válku. To by zrovna v Moskvě měli vědět.

          2.   Změkčilý Stalin

Rusko není demokratický stát, ale diktatura. To je zkrátka fakt, o který se není potřeba přít (a nepřou se o něj myslím ani ruští fandové, kterým se to vesměs líbí). Tento fakt má pro Rusy své výhody i nevýhody. Velkou výhodou demokracie je možnost nenásilného předávání moci. Když se nějaká vláda velké části obyvatelstva lidem nelíbí, je poměrně snadné ji vyměnit ve volbách. Nepopulární lídři se tak udrží u moci maximálně pár let, někdy i méně. Výměna vlády se děje obvykle poměrně klidným a "civilizovaným" způsobem (pokud nepočítáme často vyhrocenou předvolební kampaň, která mnohdy moc civilizovaná nebývá).

Rusové ale tuhle možnost nemají. Diktaturu nikdy nelze ukončit zcela mírovými prostředky. Konec diktatury vždy zahrnuje násilí, nebo přinejmenším hrozbu násilím. Někdy toto násilí zachvátí celou společnost (občanská válka), někdy se odehraje jen na úrovni elit či silových složek (palácový převrat či vojenský puč). Podstatné je, že autokratický režim, jako je ten Putinův, zkrátka nelze ukončit "poklidným" způsobem. To je důležité a částečně to vysvětluje špatný výkon ruské armády v této válce. Záhy si ukážeme proč.

Diktatury mají ovšem oproti demokraciím i své výhody. Ani ne tak v časech míru, ale spíše v časech válek a krizí. V časech ohrožení mají lidé (v demokraciích i v diktaturách) silnou, evolučně danou tendenci se semknout a čelit vnějšímu nepříteli "jako jeden muž". Odložit dočasně své vzájemné spory a zvolit si jednotné vedení, které krizi vyřeší. To jsme viděli třeba v počáteční fázi covidu, kdy lidé opravdu stáli při sobě, vzájemně si pomáhali, dodržovali všechna vládní opatření apod. Nebo jiný příklad: ještě 10. září 2001 se veřejná podpora amerického prezidenta George W. Bushe pohybovala okolo 55 %. Po 11. září skokově vystřelila k téměř 90 procentům. I jeho soupeř ve volbách Al Gore, který mu ještě pár měsíců předtím nemohl přijít na jméno, najednou veřejně nazýval Bushe svým "vrchním velitelem" a zdůrazňoval nutnost celonárodní jednoty. To je jen ukázka toho, jak moc všichni v časech vnějšího ohrožení stojíme o silné a jednotné vedení.

V demokraciích obvykle tohle "celonárodní semknutí" příliš dlouho nevydrží. Demokracie se většinou velmi rychle vrátí do svého klasického "rozhádaného" módu, kdy ve společnosti existuje množství různých proudů a názorů, které spolu soupeří. I to jsme viděli během covidu. Ani Amíkům to po 11. září moc dlouho nevydrželo. Na konci Bushova prezidentství klesla jeho podpora pod 25 %.

Pravdou přitom je, že demokratická "rozhádanost" nám v časech krize úplně neprospívá. Američané se například nemohli shodnout, jestli je lepší chránit před covidem lidi, anebo ekonomiku. Polovina z nich tak nosila roušky a snažila se o sociální distancování, druhá polovina na veškerá opatření kašlala a žila dál tak, jako by se nechumelilo. Tohle polovičaté "řešení" se nakonec ukázalo jako to vůbec nejhorší možné - znamenalo spoustu zbytečně zmařených lidských životů a obrovské ekonomické ztráty.

Tohle by se v diktatuře nestalo. Třeba v Číně zavedli celkem brutální strategii "nulového covidu" a místní totalitární vláda měla sílu i prostředky si tuto strategii vynutit. Čína tak prošla covidem takřka bez ztrát na lidských životech (ve srovnání se Západem). Pomiňme, že se Čína této strategie urputně drží i dnes, když už je to podle všeho spíše kontraproduktivní. Diktatury jsou zkrátka zárukou "jednotné cesty", ale nezaručují, že tahle cesta nevede do pekel. Ale aspoň tam zamíří všichni společně, což lidem dodává jistý pocit jistoty.

To, že je demokracie výhodnějším politickým systémem v časech míru a diktatura zase v časech vnějšího ohrožení, věděli už staří Řekové. Proto někdy (například ve válečných časech) dočasně přepínali z jednoho systému na druhý. Což vlastně není až tak blbý nápad. I v demokraciích ostatně máme soustavu dočasných "krizových stavů", které dávají vládě pravomoci omezovat některé základní svobody, což by bylo v mírových časech pro demokratickou společnost nemyslitelné.

Pokud se má diktatura udržet dlouhodobě, musí vzbudit v lidech trvalý pocit vnějšího ohrožení. Když totiž takové ohrožení pomine, začne stále více lidí zpochybňovat smysl diktatury a nutnost stát "jako jeden muž" za jedním vůdcem. Dobrý diktátor proto udržuje lidi v permanentním strachu. Dělají a dělali to tak všichni diktátoři v dějinách a Putin v tom není žádnou výjimkou. Putin je v tom naopak úplný mistr. Už celá desetiletí do Rusů hustí, že je Rusko v ohrožení, že jej Západ a NATO postupně "obkličují" a snaží se jej zničit.

Mnoho diktátorů vedlo nevyprovokované útočné války, které ale vždy prezentovali jako "obranu" národa před akutním ohrožením. Pokud je totiž nepřítel příliš neaktivní, anebo dokonce úplně vyfabulovaný (třeba v případě Hitlerova "židovského spiknutí", anebo Putinova "obkličování Ruska"), je potřeba ho k aktivitě vyprovokovat, případně opakovaně vyvolávat nějaké krize za něj. Protože každá diktatura potřebuje nepřítele a permanentní krizi ke svému přežití.

Přitom zároveň platí, že největší hrozbou pro diktaturu obvykle nebývá vnější nepřítel, ale vlastní obyvatelstvo. Proto na eliminaci této hrozby soustředí diktátoři 90 % své energie. To platí obecně, ale pro současné Rusko to platí dvojnásob. Putin má totiž jeden zásadní problém. Žádné skutečné vnější nepřátele vlastně nemá. Jsou sice státy, které nemají Rusko a jeho režim zrovna dvakrát v lásce (třeba Polsko), ale žádný z nich ve skutečnosti nepředstavuje pro Moskvu reálnou hrozbu.

Mimo jiné proto, že Putin sedí na největším jaderném arzenálu, jaký kdy lidstvo shromáždilo. Respektive na jeho zbytcích z časů studené války. Ovšem i tyto zbytky jsou dostatečně děsivé, aby odradily kohokoliv se zbytky mozku v hlavě od přímého vojenského útoku na ruské území. Ruská schopnost jaderného odstrašení je tak mocná, že se Putin nějaké intervence zvenčí opravdu nemusí bát. A taky se jí nebojí. On jenom potřebuje, aby se jí báli obyčejní Rusové. "Obkličování" Ruska ze strany NATO není pro Moskvu problémem proto, že by to nějak reálně ohrožovalo Rusko samotné (jak se o tom ruští propagandisté snaží přesvědčit vlastní obyvatelstvo a některé méně bystré lidi na Západě). Expanze NATO Putinovi vadí spíš proto, že to poněkud komplikuje ruské imperiální ambice. Což ostatně blíže rozebírám ve své poslední knížce.

Takže si to shrneme. Putin se snaží přesvědčit vlastní obyvatele o existenci vnějšího nepřítele, který se snaží Rusko obklíčit a zničit. K eliminaci vnějšího nepřítele má sloužit mocná ruská armáda. Jenže Putin zároveň ví, že Rusko žádného skutečného vnějšího nepřítele nemá. Tudíž Rusko ke své obraně armádu vlastně nepotřebuje (respektive by mu stačily její jaderné síly). "Nejaderné" složky armády jsou Rusku vlastně k ničemu, respektive mu neslouží k obraně, ale k možnosti provádět intervence za svými hranicemi. Tedy je to nástroj ruské expanze. Jako nástroj ruské expanze se silná armáda Putinovi hodí, protože Putin expanzi rád. Obnovování síly a prestiže Sovětského svazu je takový jeho osobní koníček (a zároveň další nástroj k získávání podpory u ruského obyvatelstva, kterému obnovování "ruské velikosti" taky celkem imponuje).

Jenže zároveň je tu jeden dost dobrý důvod, proč se silná armáda Putinovi naopak velmi nehodí. A proč by mu víc vyhovovala armáda slabá a neschopná. Díky jadernému odstrašení je v podstatě nereálná varianta svržení Putinovy diktatury útokem zvenčí. Pokud si děláte takové naděje, tak si je dělat přestaňte, protože to se zcela jistě nestane. Jakýkoliv pokus o ukončení Putinova samoděržaví může přijít pouze zevnitř Ruska (maximálně tak s jistou zahraniční podporou). Putin to samozřejmě ví. Proto jsem také napsal, že na eliminaci vnitřních hrozeb soustředí 90 % své energie. K eliminaci "vnitřního nepřítele" přitom neslouží armáda, ale soustava bezpečnostních složek, které můžeme souhrnně označit jako "systém vnitřní bezpečnosti".

Tenhle systém je poměrně komplexní a robustní a nemáme čas ho popisovat příliš dopodrobna. Zahrnuje vnitřní zpravodajské služby (zejména FSB), jejichž úkolem je především vyhledávat a likvidovat případnou politickou opozici. Speciální jednotky policie (zejména OMON), které slouží k potlačování demonstrací a dalších projevů lidového nesouhlasu. Ale také národní gardu (Rosgvardija a její speciální jednotky SOBR), která je zde primárně pro případ, kdy by projevy protirežimního odporu přerostly v ozbrojené povstání. Tyto jednotky "vnitřní bezpečnosti" sestávají především z prověřených prorežimních kádrů a jsou podřízené buď ministerstvu vnitra, anebo dokonce přímo prezidentovi. Jejich hlavním úkolem je chránit Putinův režim před svržením samotnými Rusy.

A protože, jak jsme před chvíli napsali, Putin moc dobře ví, že ho nikdo jiný než Rusové svrhnout nemůže, jsou jednotky vnitřní bezpečnosti jeho naprostou osobní prioritou. Dává si záležet na jejich kvalitním výcviku, dobrém vybavení a náležité "ideologické promasírovanosti". Putinova diktatura by se dala celá nazvat režimem vnitřní bezpečnosti. O jednotky vnitřní bezpečnosti se opírá Putinova moc. Proto by bylo pro Putina ideální, kdyby tyto jednotky byly tím fyzicky nejsilnějším uskupením v celém Rusku. Jenže to nejsou. Existuje ještě jedna struktura, vlastně jen jedna jediná, která by byla schopná tyhle prorežimní síly vcelku hravě porazit v otevřeném střetu. Armáda.

Armáda bývá z definice silnější než policie (dokonce i ta polovojenská). Má zkrátka větší kvéry. A taky víc lidí. Protože v armádě slouží mj. branci, což jsou celé ročníky mladých ruských kluků. A v rezervě má většinu ruského bojeschopného obyvatelstva. Jo a taky má ty atomovky.

Každý správný diktátor má z armády tak trochu vítr. Protože v situaci, kdy máte skrze jednotky vnitřní bezpečnosti vcelku pořešený případný lidový odpor (což Putin má), je armáda vlastně jediná síla v zemi, která vás může vcelku snadno svrhnout. Armádu je navíc o něco obtížnější "politicky a ideologicky" kontrolovat. Do FSB si můžete vybírat jen prověřené kádry, ale v armádě slouží mj. stovky tisíc branců, kteří jsou povoláváni na základě věku, nikoliv "ideologické spolehlivosti". Jestli něco skutečně reálně ohrožuje diktátora typu Putina, tak je to buď palácový převrat (odstraní ho někdo z jeho blízkých), anebo vojenský puč. Že by Putina svrhnul "všelidový odpor" je spíše nepravděpodobné, protože ruský lid je až ukázkově politicky neaktivní a fakt nevím, co by se muselo stát, aby lidi opravdu hromadně vyšli do ulic v počtech, které nezvládne zpacifikovat ani OMON a Rosgvardija (možná totální porážka na Ukrajině, ale nejspíš ani to ne).

Putin se tak ocitl v klasickém dilematu všech velkých diktátorů ve vztahu k armádě. Na jednu stranu silnou a schopnou armádu potřebuje, protože je projekcí jeho moci navenek. Na druhou stranu silnou a schopnou armádu nechce, jelikož se jí bojí. Protože armáda je dobrý sluha, ale zlý pán. A je paradoxně těžší ji udržet pod naprostou kontrolou než obyčejné Rusy.

Každý diktátor tohle dilema řeší jinak. Stalin to třeba řešil tak, že nechal povraždit všechny armádní důstojníky, o kterých měl sebemenší pochybnost, že mu nejsou naprosto bezmezně věrní. Jelikož byl Stalin paranoidní hovado, byla takových podezřelých důstojníků ve výsledku většina. Tímto krokem si Ocelový panák sice zajistil naprostou loajalitu Rudé armády, ale také tím velmi úspěšně zkriplil její bojeschopnost. A to zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy mělo Rusko záhy čelit možná největší vojenské výzvě v celé své historii (Hitlerovu útoku). A podle toho to taky na začátku války s Němci vypadalo. Nechybělo mnoho a Stalinova paranoia prohrála Sovětům válku.

Hitler na to šel poněkud jinak. Ponechal ve vysokých funkcích dokonce i ty velitele, kteří sice nebyli zrovna přesvědčení nacisté, ale byli to velmi schopní vojáci, kteří měli respekt svých mužů (jako třeba Erwin Rommel). Na německém vojenském výkonu během 2. světové války se to projevilo velmi pozitivně. Dokonce by se dalo říct, že Němci z vojenského hlediska "předčili očekávání" a prohráli spíš kvůli tomu, že se jejich imbecilní Vůdce (kvůli svým fantasmagorickým bludům a přehnaným ambicím) pustil do války doslova s celým světem.

Přesto rozhodnutí nepozabíjet své nejschopnější velitele Hitler nejméně dvakrát zalitoval. Vlastně je zbytečné, abych vám to nějak dlouze popisoval, on vám to Áda řekne sám v tomto klipu.

Kvůli množství více či méně povedených parodií se už mnozí z nás zapomněli soustředit, co Hitler vlastně v této skvělé scéně v originále říká. Pro ty, kteří nevládnou němčinou, se to pokusím velmi amatérsky přeložit. Adolf se ve skutečnosti nezlobí kvůli tomu, že mu Češi obsadili Královec, ale kvůli tomu, že generál Felix Steiner odmítl uposlechnout jeho přímý rozkaz, aby útokem ze severu prolomil obklíčení Berlína Rudou armádou. Hitler si následně stěžuje na neloajalitu armádních velitelů a lituje toho, že je nenechal všechny popravit jako Stalin.

Určitě to nebylo poprvé, kdy Hitlera zamrzelo, že nešel Stalinovou cestou armádních čistek. Nepochybně toho zalitoval nejpozději v červenci 1944, kdy s odřenýma ušima (doslova) přežil pokus o vojenský puč, jejž na něj připravil Tom Cruise (alias Claus von Stauffenberg) ve velmi dobrém filmu Valkýra. Teprve po tomto Maverickově neúspěšném atentátu následovali v nacistickém Německu dost brutální čistky v armádě, ne nepodobné těm stalinským (které odnesl životem třeba i zmiňovaný polní maršál Rommel).

Příklad odlišného přístupu Stalina s Hitlerem ukazuje, že diktátorské dilema ve vztahu k armádě vlastně nemá žádné "dobré řešení". Buď se zbavíte mnoha schopných vojáků a na jejich místa dosadíte sice bezmezně loajální, ale neschopné přikyvovače (a budete mít neschopnou armádu). Anebo upřednostníte profesionalitu armády před její loajalitou, ale pak vám zase hrozí, že se vás vojáci v nějakém bodě zbaví.

Jak toto dilema řeší Putin? Tak vcelku očekávatelně pokračuje v ruské tradici a jde spíše Stalinovou cestou. Jeho kriplení vlastní armády sice neprobíhá tak brutálním způsobem, ale výsledný efekt je do značné míry stejný. Zásadní snížení bojeschopnosti.

Začíná to už tím, že ruští důstojníci jsou v mírových časech zaveleni takovým množstvím byrokracie (různých instrukcí, protokolů a nařízení), že prakticky nemají prostor dělat cokoliv "navíc". Pokud se jim to přesto podaří a nějaký oficír prokáže určité schopnosti a iniciativu, režim se ho snaží spíše zbavit, než aby ho povýšil. Důstojníky, kteří si vysloužili respekt a loajalitu svých mužů, vnímá Kreml spíše jako riziko než cennou komoditu. Je to potenciální alternativní centrum moci. Ozbrojené moci. Proto Putin potřebuje, aby byli vojáci oddaní přímo jemu, a nikoliv svým nadřízeným. Veškerá moc v Rusku se totiž musí koncentrovat na jednom jediném místě.

Proto je každý oficír samozřejmě pod neustálým přísným dohledem vnitřní bezpečnosti. Pokud ta nabyde dojmu, že jí daný člověk přerůstá přes hlavu, nějakým způsobem se ho zbaví. V lepším případě je převelen někam na Čukotku, aby hlídal sezónní přesuny sobích stád, degradován na základě smyšlených nebo nafouknutých obvinění (často z korupce) atd. V horším případě vypadne nešťastnou náhodou z okna, spáchá zvláštním způsobem sebevraždu, anebo se mu stane jiná podivná nehoda (tyto případy se v posledních měsících v Rusku množí, nejen v armádě).

Podobné čistky se opakují ve větším měřítku zejména po ozbrojených konfliktech, ve kterých vojákům často "narostou křídla", která je pak potřeba náležitě přistřihnout. V mírových časech je "fyzická likvidace" nepohodlných důstojníků spíše vzácná, mnohem častěji je jim prostě včas zastaven služební postup. V Rusku totiž podle všeho při povyšování funguje negativní selekce na základě schopností. Čím schopnější někdo je, tím menší šanci má se dostat výš. Na nejvyšší posty v armádě jsou pak takřka zásadně dosazováni lidé s vazbami na režim a na vnitřní bezpečnost, nikoliv lidé s vojenskými zkušenostmi.

Další problém je, že totalitární režimy mají tendenci všechno (doslova všechno) řídit z jednoho jediného centra. Proč je to problém? Západní armády často dávají poměrně velký prostor nižším a středním důstojníkům. Prostor k samostatnému rozhodování a projevení iniciativy. Dokonce se to od nich přímo očekává. Ti, kteří se osvědčí, jsou pak povyšováni výš. Což je pro tyto nižší důstojníky velmi motivující. Když se budete snažit a ukážete, co ve vás je, máte šanci to někam dotáhnout.

Pro diktátorské režimy jsou sousloví jako "samostatné rozhodování" a "projevení iniciativy" vulgárními výrazy, kterých se upřímně děsí. Proto v ruské vojenské doktríně doslova o každé sebedrobnější blbosti rozhodují generálové. Často z Moskvy. To by byl problém i tehdy, pokud by tito generálové byli mimořádně schopní (jakože většinou nejsou, z důvodů, které jsme si právě osvětlili).

Generál bývá umístěn daleko od fronty a z logiky věci ani nemůže mít takový přehled o situaci jako nižší důstojníci přímo na místě. Úkolem generála má být činit velká strategická rozhodnutí (obětujeme levé křídlo apod.), nikoliv vytvářet taktiku pro každou malou jednotku, která si bez příkazu z Moskvy ani nezaváže tkaničky. Taktická rozhodnutí (oběhneme ten barák zleva nebo zprava) mají dělat nižší důstojníci. Ti k tomu ovšem nejsou vedení, naopak je jim vštěpováno, že si každé sebemenší rozhodnutí musí nechat schválit shora, jinak mohou mít potíže. Nikdo nechce mít potíže.

Ruské vrchní velení je tak zavelené spoustou drobných rozhodnutí na taktické úrovni, kvůli kterým pořádně nestíhá dělat svoji skutečnou strategickou práci. Navíc, abyste taková taktická rozhodnutí vůbec mohli dělat, musíte mít lepší přehled o dění přímo na frontě, než jaký máte šanci získat ze štábu v Moskvě. To také vysvětluje, proč Rusko přišlo v této válce o tolik velmi vysokých důstojníků. Tito generálové jsou mrtví, protože se motali v blízkosti fronty, kde by správně vůbec neměli být (přehled jejich jmen do začátku května najdete třeba zde, od té doby jich ještě pár přibylo). Z výše uvedených důvodů tam ale být musí, protože tihle lidé plní roli generálů a nižších a středních důstojníků zároveň. A navíc přítomnost generála na frontě alespoň trochu zvyšuje velmi nízkou morálku ruských vojáků, o které budeme ještě mluvit.

Při vedení malých a krátkých "speciálních operací" proti výrazně slabším protivníkům (Gruzie 2008, Krym 2014, Sýrie atd.) to není až takový problém. Ale když nějaká speciální operace nešťastnou náhodou přeroste v plnohodnotnou válku (jak se to k Putinově zděšení stalo teď), projeví se negativní selekce schopností v ruské armádě a nesmyslná koncentrace veškerého rozhodování do jednoho centra naplno. A bude to pr*ser.

V této válce se navíc zdá, že se mnoho rozhodnutí nedělá ani tak na úrovni generálního štábu, ale činí je osobně přímo Putin. Což už je koncentrace moci do jednoho centra na druhou. Strýček Vova je zjevně z nepřesvědčivého výkonu své armády natolik nervózní, že se to raději snaží celé převzít sám. Jo, taky jsem znal jednoho, co si (kdysi v Německu) myslel, že je geniální vojenský stratég, který toho o válčení ví víc než profesionální vojáci. Rozpoutal nesmyslnou válku, pak ji začal projíždět a veškeré své vojenské neúspěchy sváděl na neschopné generály, za které přitom rozhodoval. Zlobil se zejména na Steinera. A pak spáchal sebevraždu. Tak uvidíme, jak to dopadne tady.

Zbytečné plýtvání lidským potenciálem se samozřejmě netýká jen důstojníků. V Rusku stále ještě platí branná povinnost, takže je každý rok zhruba 130 tisíc mladých kluků povoláno na vojnu. Reálně ale do kasáren nastoupí jen část daného populačního ročníku. Synové z dobrých rodin z Moskvy a Petrohradu se většinou dokážou vojně celkem snadno vyhnout. Ruský stát je založený na korupci a získat "modrou" prý není až tak obtížné. V uniformách tak vesměs končí jen kluci z nižších sociálních vrstev a okrajových regionů federace, jejichž rodiče nemají náležité konexe ani peníze na úplatky.

Existuje přitom velmi dobrý důvod, proč udělat všechno pro to, aby vaše dítě nebylo odvedeno. V tuhle chvíli například ten, že může potenciálně skončit jako kanónenfutr na ukrajinském bojišti - ruské zákony sice použití branců ve válečném konfliktu v zahraničí zakazují, ale... to, co se děje na Ukrajině není válka, ale speciální vojenská operace a díky anexi okupovaných území se už speciálně vojensky neoperuje v zahraničí, ale v samotném Rusku. Někteří analytici spekulují, že hlavní motivací pro anexi ukrajinských oblastí nebylo odstrašení pro případné použití jaderných zbraní, ale spíš posílení vlasteneckých nálad (Rusko se navrací ke své velikosti) a právě možnost nasazení branců.

Je pravda, že Putin v této válce zatím v masivnějším měřítku brance nevyužívá. Nějaké případy se sice objevily (mj. třeba donucené podepisování kontraktů na konci povinné vojenské služby), ale zatím se zdá, že to byl spíš ruský šlendrián než oficiální politika Kremlu. Použití branců by samozřejmě bylo krajně nepopulárním krokem a Putin k němu nejspíš sáhne až tehdy, až mu doopravdy poteče do bot. Což se zrovna teď děje, takže uvidíme...

O brancích ve válce jsem ale tady psát nechtěl. Místo toho jsem chtěl zmínit, že ruská vojna je docela slušné peklo i v době míru. Já vím, že hodně (zejména starších) Čechů na zrušení vojny nadává, protože dělala z "kluků chlapy". A to, že vojna má být trochu drsná, k tomu zkrátka patří. Vojna není kojná. Jenomže v Rusku často nedělá povinná vojenská služba z kluků chlapy, ale invalidy a psychicky narušené trosky. Pokud ji vůbec přežijí.

28. září 2021, Sverdlovská oblast. Vojín základní služby Ivan Katlinski večer tajně opustil kasárna, vylezl na sloup elektrického vedení, dotkl se drátů a uhořel. Bylo mu 20 let. Podle oficiálního vyšetřování nespáchal sebevraždu, prostě se jen rozhodl rozhlédnout po okolí ze stožáru vysokého napětí. Výsledek oficiálního vyšetřování trochu narušuje fakt, že při ranním nástupu, 29. září na stejné základně, kde velitelé oznámili brancům, že jim v noci zemřel kamarád, si najednou devatenáctiletý vojín Michail Paščuk prostřelil hlavu služební zbraní. Tady už museli i vyšetřovatelé uznat, že to nejspíš byla sebevražda. Dvě sebevraždy na stejné základně během pár hodin? Asi špatnej oddíl.

Právník Alexandr Latynin, který se případem zabýval, dost pochybuje, že vojín Ivan netušil, jak vlastně fungují elektrické dráty. Podle něj stojí za těmito případy sebevražd branců (stejně jako za stovkami dalších ze stejného roku) tzv. dědovščina, tedy krutá praxe šikanování nováčků povinné vojenské služby.

25. říjen 2019, základna Gorny, Zabajkalský kraj. Dvacetiletý vojín Ramil Šamsutdinov zastřelil 8 vojáků a dva zranil. Dva z mrtvých byli důstojníci. Po příjezdu Specnaz se Šamsutdinov okamžitě vzdal. V médiích se objevily zprávy o tom, že za střelbou stojí "násilné videohry", které pachatel údajně často hrával (to trochu připomíná mediální komedii po každé masové střelbě v USA).

Sám pachatel ale vypověděl, že ho k činu dohnalo několik měsíců brutální šikany. Hned po nástupu mu ukradli telefon a následně ho začali fyzicky týrat. Na každodenním mlácení se podíleli i důstojníci, takže si neměl komu stěžovat. Přemýšlel o útěku, ale v chladné pustině u mongolských hranic by to byla sebevražda. Mazáci a důstojníci postupně análně znásilňovali jednotlivé nováčky. V den střelby Ramilovi řekli, že je na řadě. Ramil nevěděl, co má dělat, a tak všechny postřílel. Svého činu nelituje, mrzí ho jen to, že omylem zabil i dva kluky, kteří se šikanou neměli nic společného.

Šikana se samozřejmě vyskytuje ve všech armádách (v těch s brannou povinností obzvlášť). I v té československé to byl údajně standard, jak možná někteří z vás pamatují. Tímto tématem se zabýval třeba i Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu: "Na heslo "sahara" pak vojáci - bažanti museli starším vojákům - mazákům shánět pití, které často kupovali za své peníze v Armě. Na požádání museli odevzdat cigarety nebo jídlo z balíčků od rodičů." Šikana mazáků se děla s tichým souhlasem důstojníků. Byla to součást koloritu.

Pokud vám to, co se dělo u nás, připadalo "ostré", tak si asi dovedete představit, co se dělo a děje v Rusku. Nebo možná nedovedete. V Rusku totiž dokážou vždycky všechno dotáhnout o krůček dál. Tady už to opravdu není jen o odevzdávání balíčků od rodičů. Dokonce už to ani není jen o nějaké té ráně pěstí. V Rusku se bavíme o šikaně, která nezřídka končí amputacemi končetin, trvalou invaliditou a někdy i smrtí. Znásilňování a sexuální obtěžování je poměrně běžným jevem. A vůbec nejčastějším jevem je, že to někdo z nováčků nevydrží a spáchá sebevraždu.

Podle New York Times zemřelo v přímém důsledku šikany v jediném roce 2006 nejméně 292 branců. A to jsou případy, které byly oficiálně dohledatelné. V roce 2009 bylo v ruské armádě v průměru 30 případů násilných úmrtí každý měsíc. Situace se rok od roku zhoršovala, takže v roce 2010 přestalo ruské Ministerstvo obrany podobné statistiky zveřejňovat.

Přesto si lze udělat určitý obrázek i dnes. Svaz výborů matek ruských vojáků (o kterém bude ještě řeč) evidoval 15-20 stížností na brutální praktiky na vojně každý den. Každý den! V roce 2019 vyšla zpráva ruské vojenské prokuratury, podle které došlo v daném roce k 51 tisícům případů porušení lidských práv a 1 521 případům sexuálního napadení během vojenské služby. Připomínám, že jde o NAHLÁŠENÉ a oficiálně vyšetřované případy. Asi není potřeba zdůrazňovat, že naprostá většina podobných praktik nikdy nikam nahlášena není, takže tato čísla (sama o sobě děsivá) budou nejspíš jen špičkou ledovce. 40 % veškerých úmrtí v ruských ozbrojených silách (před válkou) připadalo na sebevraždy.

Pokud sečteme všechny případy sebevražd, vražd a vážných zranění v důsledku šikany, pak se každoročně dostáváme (přinejmenším) k vysokým stovkám mrtvých nebo zmrzačených mladých kluků. V každém případě vyřazených z další služby. Za necelých dvacet let válčení v Iráku a Afghánistánu zemřelo v těchto zemích cca 7 tisíc Američanů. To je v průměru cca 370 mrtvých ročně (sebevraždy po návratu domů nepočítám, přestože jich je víc než padlých v boji).

Jinými slovy: Rusové měli už před válkou na Ukrajině, tedy V DOBĚ MÍRU, jen kvůli šikaně a špatnému zacházení podobné nebo vyšší lidské ztráty než některé jiné velké armády, které ve stejné době VEDLY VÁLKU. Tomu tedy říkám plýtvání lidským potenciálem! V tomto případě to nejspíš není režimní záměr, ale Kreml s tím evidentně neumí (anebo nechce) nic udělat. Když už Putina nezajímá to obrovské množství zmařených (anebo trvale poškozených) mladých životů, tak by ho mělo zajímat, že šikana v ruské armádě dosahuje rozměrů, které už pomalu reálně ovlivňují její mobilizační možnosti. Rusové by se měli zkrátka začít starat o to, kolik vojáků se jim vlastně pozabíjí (případně fyzicky i psychicky zmrzačí) dřív, než vůbec dorazí na bojiště. Protože tady už mluvíme o statisticky významných číslech.

Pokud jste z mého dosavadního textu nabyli dojmu, že v Rusku žijí jen samí úchylní pologramotní pitomci, pak je tento dojem mylný. V Rusku se samozřejmě rodí i spousta velmi inteligentních a schopných lidí. A protože je to velká země, tak jich není úplně málo. Gaussova křivka tu funguje úplně stejně jako kdekoliv jinde. To, co z Ruska dělá dysfunkční stát, je systém, který těmto lidem nedovolí se prosadit a dostat je na ta správná místa. Naopak jim (zčásti záměrně) znemožňuje pořádně využít jejich schopností. A to platí nejen v armádě. Inteligentní a schopné lidi systém celkem spolehlivě nasměruje spíš do emigrace než na pozice, kde by mohli změnit něco k lepšímu. Kromě systému pak sráží Rusko k zemi ještě alkohol, ale to je zase na jinou debatu.

Přesto bychom se o chlastu alespoň ve dvou odstavcích zmínit měli, protože alkoholismus je v Rusku problém, který poměrně efektivně likviduje další nemalou část lidského potenciálu, který má tato země k dispozici. To se samozřejmě týká i jakýchkoliv případných pokusů o rozsáhlejší mobilizaci. Kreml tady nemůže vycházet z prostých čísel o velikosti populace, ale musí počítat s tím, že nikoliv nevýznamné procento potenciálních rekrutů bude zkrátka kvůli své závislosti na chlastu naprosto nepoužitelných. K čemukoliv.

Alkohol zabije každý rok v Rusku nejméně 50 tisíc lidí (převážně mužů, potenciálních vojáků). Rozsah problému je ale podle všeho mnohem vyšší. Hlavní psychiatr a vedoucí expert na závislosti ruského ministerstva zdravotnictví Jevgenij Brjun tvrdí, že alkoholik je každý třetí Rus. Do statistik se tito lidé nedostávají zejména proto, že nevyhledávají odbornou pomoc. Třebaže ji akutně potřebují! Pokud má pravdu, týká se to desítek milionů lidí. Takže tu nemluvíme o nějakém okrajovém problému, ale o skutečně statisticky významné překážce omezující vojenský potenciál Ruské federace.

Abychom ovšem byli fér, tento problém se netýká pouze Ruska, ale takřka všech postsovětských republik (včetně Ukrajiny). My v Česku jsou na tom sice o trochu lépe, ale taky se v mezinárodním srovnání nemáme zrovna čím chlubit. Takže to s tím chlastem radši nebudeme dál rozvádět, že...

Uvnitř slavné továrny na výrobu koňaků Šustov v Oděse. V pozadí trubky koňakovodu, 2015.    (foto: já).

         3.     Logika a logistika v ruském podání

Generál Omar Bradley, veterán obou světových válek i války korejské, kdysi pronesl legendární větu: "amatéři řeší taktiku, profesionálové řeší logistiku". Obávám se, že Rusové moudra amerických generálů asi moc neposlouchají, ale zrovna tohle by si měli zapsat za uši. Ostatně nejen oni, ale každý, kdo by chtěl vést aspoň trochu úspěšnou vojenskou kampaň.

Válka totiž zdaleka není jenom o chlapech (nebo ženských) s puškou, kteří někde běhají a střílí po sobě. Válka je také o tom, že těm chlapům s puškou musí někdo podávat náboje, aby měli pořád čím střílet. Vojáci také musí něco jíst, ideálně každý den. Musí mít něco na sebe. Je hezké, že jim dáte drahou techniku, ale ta je naprosto k ničemu bez každodenních dodávek paliva. Stejně tak je dobré mít někoho, kdo bude tu techniku udržovat v provozuschopném stavu a v případě potřeby ji bude schopen opravit.

Tohle všechno je extrémně důležité. Tak důležité, že vám to může vyhrát (či prohrát válku). Čili je to přinejmenším stejně důležité, jako to samotné střílení. Můžete mít ty nejstatečnější a nejlépe vycvičené bojové jednotky na světě, ale bez náležité podpory vám toho mnoho nevybojují. Rozumně uvažující armády si to uvědomují.

V anglosaském vojenském žargonu se často řeší "tooth-to-tail ratio" - tedy v jakém početním poměru jsou v dané armádě "reálně bojující" vojáci ke členům logistických a podpůrných složek. A možná tím poměrem budete překvapení. Za 2. světové války přímo bojovalo na straně Spojenců jen asi 19 % mužů a žen, které měla armáda k dispozici. Zbylých 81 % jim zajišťoval potřebný "servis". V korejské a vietnamské válce byly tyto poměry ještě divočejší - na jednoho bojujícího amerického vojáka připadalo 12-13 zaměstnanců logistických a podpůrných útvarů.

Možná vám to připadá jako plýtvání lidmi, ale tak to není. Lidmi ve skutečnosti plýtváte ve chvíli, kdy tyhle poměry otočíte. To udělali za 2. světové války třeba Němci. Ani ne tak z blbosti, ale z nouze - jelikož se pustili do války se zeměmi, které byli výrazně lidnatější, potřebovali na frontové linii opravdu každou dostupnou lidskou sílu. Ta pak samozřejmě někde chyběla.

Tady je potřeba si uvědomit, že vojenská logistika opravdu není žádná legrace. Zahrnuje přesouvání lidí, techniky i materiálu v objemech, které jsou někdy stěží představitelné. Už jenom pitomá nafta... Víte, kolik žere tank? Nebo stíhačka? Abyste si udělali určitou představu: americké ozbrojené síly spotřebovávají v posledních letech v průměru 48 milionů litrů paliva každý den. Každý den! Americká armáda jako celek ve skutečnosti spotřebovává ročně víc paliva, než některé středně velké státy (např. celé Švédsko).

Tato čísla svědčí jednak o velmi nízké enviromentální odpovědnosti Pentagonu, ale také o tom, že udržet válečnou mašinu v chodu prostě není sranda. Nároky na zdroje pro armádu jsou gigantické i v době míru, v časech války pochopitelně mnohonásobně narůstají. Protože se víc střílí, víc se někam jezdí a víc je toho postupně ničeno a musí se to nahrazovat.

Ty miliony litrů paliva, tun munice, jídla atd. se musí nějak dát dohromady a pak nějak dostat tam, kde jsou potřeba. Přičemž jsou potřeba každou chvíli někde jinde. Válka totiž bývá dynamická a fronta se neustále někam posouvá. Takže třeba naložíte munici pro nějakou jednotku, ale ona se během vaší cesty několikrát někam pohne. Často do míst, kam se skoro nedá dostat, protože tam nevedou žádné pořádné cesty. Anebo část těch cest mezitím obsadil nepřítel. Nebo je ta jednotka mezitím zničená. Nebo se zcela změní její potřeby.

K tomu je nutné vzít v potaz, že se to celé děje v bojových podmínkách. Takže u logistiky nemusíte zajistit jen její efektivitu, ale také její bezpečnost. Jinak se stane snadnou kořistí protivníka. Tank má silné pancéřování a je velmi dobře vyzbrojený. Náklaďák s naftou nebo s municí obvykle nemá ani jedno. Přitom stačí zničit nepříteli dost náklaďáků a máte válku vyhranou. Protože voják bez munice je zbytečný voják a tank bez paliva je zbytečný tank. Bez ohledu na jejich jiné kvality.

Nedejbože, když se vaší armádě daří a rychle postupuje. To je pochopitelně noční můra každého zásobovače. Když vaše jednotky postoupí o několik desítek kilometrů, tak musíte všechno dopravovat na delší vzdálenost. Což trvá déle. Takže pokud chcete udržet dosavadní tempo zásobování, musíte na to vyčlenit mnohem více lidí a techniky. Ta úměra není úplně přímá, ale v zásadě platí, že když se délka vašich zásobovacích tras zdvojnásobí, tak se takřka zdvojnásobí i počet lidských i technických zdrojů, které musíte na takové zásobování vyčlenit.

To může být opravdu velký problém. Třeba Němcům se to během útoku na SSSR celkem solidně vymstilo. V první fázi ofenzivy projížděl Wehrmacht sovětskou obranu jako nůž máslem a postupoval až pohádkovou rychlostí. V některých fázích i o desítky kilometrů týdně. Jenže Rusko je velké. Předlouhé zásobovací linie a nedostatek logistických kapacit byly jedním z důvodů, proč byl pro Němce další postup stále obtížnější. Čím byli úspěšnější, tím těžší to paradoxně měli.

To celé je odpověď na otázku, proč mají moderní armády tak krátké "zuby" a tak dlouhý "ocas". Spojenci tohle nepodcenili a vyplatilo se jim to. Jejich postup na západní frontě byl sice mnohem pomalejší, než by vzhledem k jejich převaze teoreticky být mohl, ale to bylo dané mimo jiné právě budováním masivního logistického zázemí. Spojenci se zkrátka snažili za každou cenu vyvarovat německých chyb, kdy bojové jednotky postupovaly tak rychle, že doslova utekly svým zásobovačům. Byť i Američané a Britové to párkrát přepískli a zkusili dobýt nějaký příliš vzdálený most.

Logistika je tedy náročná a komplexní záležitost. A Rusové v tomto ohledu předvedli opravu pozoruhodné výkony. Tak například se zdá, že se jejich bojové jednotky dostaly z dosahu svých zásobovačů ještě dřív, než vůbec dorazily na Ukrajinu. Před začátkem samotné ofenzivy, ještě během společného "cvičení" s běloruskou armádou, mrznuly ruské jednotky ve stanech na ukrajinské hranici. Místní Bělorusové tvrdí, že se jim vojáci často pokoušejí prodat naftu, anebo své vojenské vybavení. To je už zkrátka takový východoevropský kolorit. Na cvičeních bývá zásob hodně, nikdo si nevšimne, že se něco ztratí.

"Cvičení" se postupně protahovalo a s tímto protahováním čím dál víc vázlo i zásobování. I západní analytici upozorňovali, že pokud se Rusové v té příšerné zimě rychle někam nepohnou (ať už směrem na Ukrajinu nebo od ní), tak začnou mít brzy ztráty ještě před vypuknutím bojů. Samotní vojáci přitom pořádně nevěděli, co se vlastně bude dít. Kdyby to věděli, možná by vlastní vybavení nerozprodávali civilistům. Teď si totiž začali pro změnu chodit k místním pro zásoby. Logistické útvary také zjevně nebyly zrovna dvakrát informované, protože nikdo netušil, jak dlouho "cvičení" vlastně potrvá a jestli je to vůbec cvičení. Kreml všem sveřepě tvrdil, že se nic hrozného nechystá a Západ jenom plaší. Maskirovka byla tak účinná, že když pak přišel rozkaz k útoku, šokovalo to zjevně i nemalou část ruské armády.

Když se promrzlí Rusové konečně pohnuli, byly už některé jednotky v mírně zuboženém stavu. Postup byl, mimo jiné kvůli logistickým problémům, velmi pomalý (na severu to bylo výrazně horší než na jihu) a fakt, že Rusové na Ukrajině zcela nečekaně narazili na odpor, tomu úplně nepomáhal. Ukrajinci se od začátku zaměřili na ruské zásobovací linie a dařilo se jim je velmi efektivně narušovat. Kolony ruské obrněné techniky tak musely pořád na něco čekat.

A občas se vůbec nedočkaly. Je zdokumentováno mnoho případů, kdy Rusové opouštěli drahou techniku prostě proto, že jim došla nafta. Anebo proto, že se na ní něco rozbilo a nikdo ji dlouho nepřijel opravit. Asi nemusím zdůrazňovat, že je to finančně i materiálně sotva udržitelná strategie. Ale ruským vojákům občas nic jiného nezbývalo.

Rusové neměli problémy jen se zásobováním, ale i s koordinací. Některé kvalitní ruské jednotky nemohly svou kvalitu naplno ukázat, protože zkrátka nedostaly podporu, kterou potřebovaly. Tanky musí postupovat v úzké součinnosti s pěchotou, letectvem i protivzdušnou ochranou. Když tahle součinnost vázne, jsou i ty nejlepší jednotky velmi zranitelné. A Ukrajinci dokázali těchto ruských zmatků doslova mistrně využít.

Je pravda, že po počátečních fuck-upech se ruský logistický výkon postupně zlepšoval. Velmi jim prospělo zejména omezení "speciální vojenské operace" jen na Donbas, kdy Kreml konečně upustil od snahy dobýt Kyjev, Charkov i Oděsu zároveň, a výrazně tak zkrátil frontovou linii i vlastní zásobovací trasy. Tehdy se Rusům konečně povedlo překonat největší logistické potíže, což se ve válce také projevilo.

V posledních týdnech a měsících se už ale zase vrství problémy. Mohou za to dvě věci: HIMARS a částečná mobilizace. Ukrajinci se začali cíleně soustředit na ruské zásoby munice a přístupové trasy (zejména chersonská fronta se k tomu vysloveně nabízela) a dodávky pokročilých zbraní ze Západu jim k tomu poskytly potřebné prostředky. A funguje to nad očekávání dobře.

Ještě větší problémy nastaly, když Putin ze zoufalství vyhlásil částečnou mobilizaci. To byl samozřejmě nepopulární krok, který nikdy udělat nechtěl, takže na něj Rusko nebylo dostatečně připravené. To se týká jak výcviku, tak zejména vybavení nově povolaných vojáků. Britští zpravodajci si třeba všimli, že po vyhlášení mobilizace se na ruském trhu zčtyřnásobila cena neprůstřelných vest 6B45. Jedna teď stojí skoro 16 tisíc korun.

Je tomu tak proto, že si mobilizovaní musejí kupovat vlastní vybavení. Pokud tedy nechtějí jít do války jenom v tričku s Putinem. Vtipné je, že v roce 2020 nakoupila ruská armáda velké množství kvalitní osobní balistické ochrany. V roce 2022 už ale zjevně nic z toho nemá. Co se s těmi vestami a helmami stalo, se neví. Obecně se předpokládá, že se prostě rozkradly. Tak to holt bývá, když se kleptokratické režimy pokoušejí válčit.

A to je jen jeden z mnoha problémů, které Rusku mobilizace způsobila. Britské ministerstvo obrany také uvedlo, že zatímco ruské pravidelné jednotky jsou převážně vyzbrojené útočnými puškami AK-74M, případně AK-12, nově mobilizovaní rezervisté dostávají prastaré AKM (z roku 1959). To je problém mimo jiné i proto, že AKM používá jinou munici (7,62 mm) než výše zmíněné modernější zbraně (5,45 mm).

To ovšem znamená, že ruské logistické útvary budou teď muset na frontu dodávat dva zcela rozdílné typy nábojů a rozlišovat, kdo je nově povolaný a kdo je na frontě už delší dobu, protože každý z nich potřebuje něco jiného. Rusové se přitom pokoušejí rezervisty integrovat do stávajících jednotek. Britové naznačují, že něco podobného by bylo logistickou noční můrou i pro mnohem lépe organizované armády, než je ta ruská. Good luck, товарищи. Myslím, že řada ruských zásobovačů teď aktivně uvažuje o sebevraždě.

Tento segment o logistice bychom mohli celý shrnout do následujících několika vět. Ve své knížce o Putinovi jsem popisoval, že Rusko je země, ve které jedna třetina zdravotnických zařízení nemá tekoucí vodu. 40 % z nich nemá funkční ústřední topení a 35 % ruských nemocnic nemá připojení ke kanalizaci, takže pacienti musejí používat suchý záchod. Jinými slovy: v putinovském Rusku nefunguje pořádně skoro nic, dokonce ani takto základní civilizační nezbytnosti. Jak jsme vlastně mohli všichni předpokládat, že jim bude fungovat moderní válčení?

Tuhle fotku jsem udělal v Burjatsku, v Dálněvýchodním federálním okruhu. Mezi obětmi války na ruské straně jsou výrazně disproporčně zastoupeny právě nejchudší ruské regiony a etnické menšiny. Burjati, Tuvinci a Dagestánci mají údajně 275x vyšší šanci, že v této válce zemřou, než mají muži z Moskvy. Tohle číslo nejspíš bude nadsazené, ale obrovská disproporce tu je To asi nebude náhoda. (foto: já)

             4.       Motivace a podcenění protivníka

Ještě jedna věc hází ruské armádě v téhle trapné kampani klacky pod nohy. A je to věc velmi podstatná. Motivace. Ve 2. světové válce byli Rusové motivovaní, protože bojovali za vlast, svobodu a vlastně doslova i za své fyzické přežití (přinejmenším jako samostatné národní entity). Němci navíc sovětskou motivaci průběžně posilovali tím, že se na dobytých územích chovali doslova jako zvířata.

Za co vlastně válčí ruští vojáci v téhle debilní válce přitom není úplně zřejmé. Občas se zdá, že bojují za možnost odvézt si domů nové domácí spotřebiče. To ovšem není srovnatelná motivace s vlasteneckým nadšením jejich dědů v 2. světové. Mnoho ruských vojáků si zkrátka není smyslem celé téhle války příliš jistá. Tak trochu jako mnozí Američané ve Vietnamu. Pokud nechápete smysl nějakého boje, máte mnohem nižší chuť v tom boji položit vlastní život.

Můžete si říct, že ruští vojáci jsou prostě vymytí státní propagandou a věří všem těm řečem o denacifikaci Ukrajiny, genocidě ruského lidu na Donbasu atd. Problém je v tom, že celá tahle Putinova akce je natolik nesmyslná a absurdní, že si na ní celkem vylamují zuby i ti nejlepší ruští spin-doktoři. I pro lidi, kteří nemají problém veřejně tvrdit, že černá je bílá a svoboda je otroctví, je celkem těžké tuhle kremelskou eskapádu vůbec obhájit a totálně se do toho nezamotat. Z ruské propagandy totiž vlastně není vůbec jasné:

• jestli je válka, nebo není
• jestli Rusko útočí, nebo se brání
• jestli jsou Ukrajinci přátelé a bratři, kterým chceme pomoci, anebo jsou to zrůdy, které chceme vyhladit
• jestli Rusko dobývá, nebo osvobozuje
• jestli jsou Židé ti největší antisemité

I roduvěrní ruští nacionalisté se Zetkem na autě a v srdci z toho musejí mít v hlavě pořádný boršč. Ne všichni lidé v ruské uniformě jsou přitom takto zanícení. Nehledě na to, že za Rusy bojuje i mnoho žoldáků, trestanců a násilně odvedených mužů z Donbasu. Jak velkou motivaci od nich vlastně můžete čekat?

U Ukrajinců je to naopak docela jasné. Znovu bojují za vlast a svobodu. Dokonce ne jenom za svou vlastní, ale i za tu naší. Stejně jako jejich dědové za 2. světové války. Ne všichni Ukrajinci totiž byli kolaborující banderovci, jak se vás někteří dezoláti na internetu snaží přesvědčit. V řadách Rudé armády bojovalo proti nacistům nejméně 4,5 milionu Ukrajinců. Plus zhruba čtvrt milionu partyzánů (to je přibližně polovina všech sovětských partyzánů; to dává smysl, protože nemalá část bojů na východní frontě byla na ukrajinském území). Asi 1,4 milionu ukrajinských vojáků při bojích s nacisty položilo život.

Památník "Matka Vlast" v Kyjevě je připomínkou Velké vlastenecké války. S výškou 102 metrů je větší než socha Svobody v New Yorku. (foto: já)

Tím se nesnažím dokázat, že nic takového jako ukrajinských fašismus neexistovalo a neexistuje. Jen je dobré si uvědomit, že sovětská porážka hitlerovských vojsk za 2. světové války byla stejně tak ukrajinskou (a běloruskou) zásluhou jako ruskou. Komunističtí propagandisté z času SSSR si to ještě uvědomovali (Kyjev nedostal titul "město hrdina" náhodou), současní ruští nacionalisté a jejich čeští přicmrndávači už méně.

Ukrajinská motivace je tedy zjevně pevná, dokonce i v jižních a východních regionech (možná pevnější, než jsem třeba já, přiznám se, očekával). A Rusové ji, stejně jako kdysi Němci, průběžně posilují tím, že se na dobytých územích chovají doslova jako zvířata. Viděli jsme to v Buči i v Izjumu, kde se ruské jednotky dopustili masakrů, svou brutalitou a zvráceností (nikoliv počtem obětí) vcelku srovnatelných se zrůdnostmi v Katyni nebo v Babím Jaru. Ale viděli jsme to třeba i v Mariupolu, kde Rusové zcela cíleně útočili na civilní cíle, aby podkopali morálku lidí a jejich podporu pro obránce.

Tady musím říct, že jsem ruskou zvrácenost zpočátku dost podcenil. Bombardování nemocnic nebo divadel plných dětí jsem nějakou dobu považoval prostě za sérii omylů a připisoval jsem je ruskému šlendriánu. Věděl jsem, že ruským vojákům na civilních životech nejspíš moc nezáleží, takže nad nějakou ulítlou raketou nebudou dlouze truchlit, ale nemyslel jsem si, že by to dělali schválně. Jak ale válka postupovala, bylo zřejmé, že je to na některých místech zkrátka součást taktiky. Stejné taktiky, se kterou dnes Kreml nařizuje útoky na energetickou infrastrukturu po celé Ukrajině. Snahy způsobit utrpení velkému množství civilistů a tím zlomit podporu většiny obyvatel pro další odpor. Evidentně to ale moc nefunguje, spíš naopak.

K těm nejhorším zvěrstvům obvykle docházelo na místech, kde se Rusům příliš nedařilo. V Mariupolu se tak dlouho snažili dostat zcela obklíčené město pod svou kontrolu, až ho celé srovnali se zemí. Spolu s velkým množstvím civilistů, kterým záměrně komplikovali evakuaci. V Buči se zase dost možná jednalo o pomstu za onu potupnou porážku z počátku invaze, o které jsem psal na začátku článku.

Mimochodem, o masakru v Buči začaly přicházet informace přibližně ve stejnou dobu, kdy Miloš Zeman udělil milost panu Balákovi. Jak Miloš Zeman, tak putinovské Rusko už v té době v mých očích dávno klesli na naprosté dno, ale v onen den mě oba upřímně překvapili, že jde z toho dna klesnou ještě níž. Miloši Zemanovi slouží nicméně ke cti, že po letech otevřené kolaborace s kremelským režimem alespoň dokázal (pět minut po dvanácté) přeci jen uznat, že ta Ukrajina už je přece jen trochu moc. Nevím, nakolik je tahle jeho názorová otočka upřímná (a vlastně je mi to jedno), ale já ji přesto oceňuji. Zeman sice na jaře 2022 konečně pochopil něco, co muselo být všem příčetným lidem jasné už nejméně jednu dekádu, ale lepší pozdě než nikdy. I tak se ale vážně těším na příští leden...

Posilování ukrajinské motivace se přitom neděje jen v masové a organizované podobě. Ukrajinská válka, to jsou i stovky "malých" incidentů, které sice asi nikdy nebudou mít vlastní stránku na Wikipedii, ale v konečném důsledku jsou úplně stejně zvrácené. Jako třeba tady, kde skupinka ruských vojáků úplně bezdůvodně smrtelně střelí do zad dva důchodce z bezpečnostní služby, jen aby mohli vykrást nějaký sklad. Který by samozřejmě mohli vykrást i bez toho vraždění.

Můžete si říct, že tohle je přeci jen trochu jednostranné. V každé válce v historii docházelo ke zločinům a zvěrstvům a v každé válce v historii se ho v nějaké míře dopouštěly obě strany. To se samozřejmě děje i zde - máme už několik celkem dobře zadokumentovaných válečných zločinů, kterých se dopustili pro změnu ukrajinští vojáci (a další nepochybně ještě vyplavou na povrch). Vesměs se to týká mučení nebo vraždy válečných zajatců.

Někteří hloupí lidé si z toho udělají následující názor: Rus nebo Ukrajinec, je to všechno stejná verbež. Takže je vlastně jedno, komu v téhle válce fandíte. Jedno to není! Ano, v každé válce v historii se v nějaké míře dopouštěly zvěrstev obě strany. Ale na té míře opravdu záleží. A stejně tak záleží na tom, jak se k oněm zvěrstvům ta bojující strana staví. Jestli se jedná o ojedinělé selhání individuálních vojáků či malých jednotek, které jejich nadřízení odsuzují a trestají, anebo jestli jde o naprosto běžný kolorit v rámci celé kampaně, který je politickým vedením nejen tolerovaný, ale někdy dokonce aktivně podporovaný či nařizovaný.

Ovčáčkové mezi námi píší na sítě zhruba toto: jistě, Hitler rozpoutal světovou válku a zavraždil 6 milionů Židů. Ale američtí vojáci při osvobozování Francie znásilňovali ženy. Údajně jich bylo až 4 500! Takže mezi nacisty a Spojenci vlastně nebyl žádný rozdíl...

Byl tam rozdíl. Jednak v rozsahu podobných prasáren (srovnáváme nesrovnatelné). Ale také ve způsobu, jakým se odehrály. Ano, několik jednotek tisíc z 1,5 milionu amerických vojáků spáchalo na osvobozovaných územích závažné (zejména sexuální) zločiny. Velení americké armády (na přímý příkaz Eisenhowera) ale podobné jednání neschvalovalo a přísně trestalo. Ve 29 případech dokonce popravou vlastních vojáků (byť 25 z nich bylo afroamerického původu, což nepochybně nebyla náhoda). Naopak v nacistickém Německu byly genocidy a zrůdnosti oficiální politikou státu. Nejen, že se za ně netrestalo, ale dávaly se za ně metály. A to byl ten hlavní rozdíl.

Takže ano, obě strany se v téhle válce dopouštějí válečných zločinů. Ale ty jsou skutečně nesrovnatelné nejen svým rozsahem. Ukrajinci bojují na vlastním území. Kdyby dělali něco ošklivého civilistům, tak ubližují svým vlastním lidem. Což nedává moc smysl. Ukrajina je navíc závislá na západní vojenské pomoci, přičemž západní veřejnost je na jakékoliv porušování lidských práv velmi citlivá. Ukrajinci proto nemohou válečnými zločiny nic moc získat, ale mohou mnoho ztratit. U Rusů je to jiné. Mezi ruskou veřejností převažuje otupělost a lhostejnost k lidskému utrpení a světové mínění už Rusové dávno ztratili, takže jim to může být jedno.

Nehledě na to, že kdyby Rusko Ukrajinu už podruhé vojensky nenapadlo (poprvé v roce 2014, podruhé letos), tak by ruští propagandisté nemohli točit dojemná videa o ukrajinských válečných zločinech. Protože válečné zločiny se blbě páchají, když není válka, že... Kdo tohle nerozlišuje a otravuje veřejný prostor s klasickým whataboutismem (ale co ta EU, ta je jako lepší?), má zjevně podobně rozbitý morální kompas jako ti, kteří provádějí výše zmíněná zvěrstva.

Ale zpátky k té motivaci. To, že Rusko přikládá malý význam životům cizích civilistů, je jedna věc. Horší je, že putinovské Rusko si zjevně příliš necení ani životů vlastních vojáků. To bylo vidět už při první invazi na Ukrajinu v roce 2014. Oficiální ruský narativ tehdy byl, že zde bojují jen místní povstalci a dobrovolníci. Pokud se tam objevili nějací vojáci pravidelné armády, byli to "dovolenkáři", kteří si odskočili bojovat na Ukrajinu ve svém volnu a z vlastního přesvědčení. Byl to tak dementní příběh, že tomu myslím tehdy nevěřila ani naprostá většina ruské veřejnosti. Jen jim to bylo jedno.

Přesto pro udržení této trapné fasády si Kreml neváhal doslova vytírat zadek s příbuznými padlých Rusů. Svaz výborů matek ruských vojáků si tehdy stěžoval, jakým způsobem jsou rodiče a partneři zabitých vojáků informováni o jejich smrti. Obvykle dostávali stručnou zprávu, že jejich milovaní zemřeli "při cvičení" nebo prostě "v důsledku zranění" apod. Některé rodiny nikdy nedostaly žádnou informaci, kde jsou tito kluci vlastně pohřbení. Jiným ukázali neoznačený hrob. Když na něj matky a manželky přinesly fotografie, byly tyto záhy policií odstraněny.

Přitom je dost velký rozdíl, jestli nějaký voják padl při cvičení nebo v boji. Krom toho, že je to pro jeho rodinu důležité vědět, se od toho odvíjí i jeho veteránský status a s ním související renta pro pozůstalé. Proč ruský stát tehdy zacházel s lidmi, kteří za něj bojovali a umírali, tak nedůstojným způsobem? Zejména proto, že nasazení armády za hranicemi bez náležitého označení by bylo porušením nejen ženevských konvencí, ale i vlastních ruských zákonů. Proto Putin v roce 2015 podepsal dekret, podle kterého je smrt každého ruského vojáka státním tajemstvím. A to i v době míru (protože v ruské vojenské doktríně se mezi válkou a mírem příliš nerozlišuje).

Letos už je to jiné. Režim se poučil. Svaz výborů matek ruských vojáků si už veřejně tolik nestěžuje, protože byl označen za "cizího agenta" a jeho činnost je státem výrazně omezována. Celé to svědčí o tom, že v Rusku sice panuje kult armády jako celku (tedy jako masy vojáků), ale jednotliví ruští vojáci, ani jejich rodiny, nemohou od svého státu čekat mnoho vděku či dokonce podpory. Což jejich motivaci pochopitelně nepomáhá.

Rusko tím jen navazuje na své starší tradice. Československé vojáky (ale dokonce i Němce) při bojích na Dukle šokovalo, jak moc sovětští velitelé (mnohdy zcela bezdůvodně) plýtvají životy vlastních vojáků. V sovětské armádě se tehdy z nějakého důvodu ustálil princip "čím větší ztráty, tím větší bitva, tím slavnější vítězství". Následný a dodnes trvající kult padlých vojáků Rudé armády ve Velké vlastenecké válce je mírně poskvrněný tím, že řada těchto padlých dost možná vůbec padnou nemusela, kdyby si sovětský režim trochu víc vážil životů vlastních lidí.

Tím se Rusko skutečně poněkud odlišuje od západních, demokratických zemí. Protože demokracie jsou na tohle zkrátka poněkud citlivější (což je jejich výhoda i nevýhoda zároveň). Když si někdo v Rusku pouští americký film "Černý jestřáb sestřelen", který zachycuje události v Mogadišu v roce 1993, tak musí jenom nevěřícně kroutit hlavou. Američané tehdy kvůli záchraně dvou lidí ze sestřelené helikoptéry spustili rozsáhlou operaci, při které přišlo o život 18 vojáků a dalších více než 70 bylo zraněno.

Film Ridleyho Scotta je samozřejmě primárně americká armádní agitka, ale vcelku přesně ukazuje, jakou message se Američané snaží svým vojákům předat. Obětovat 18 mužů pro (neúspěšnou) záchranu dvou, to se nezdá jako příliš výhodné počty. Ale vysílá to jasnou zprávu: na našich lidech nám záleží. Když za nás budete bojovat a dostanete se do průšvihu, nenecháme vás v tom, ale uděláme všechno pro to, abychom vás z toho průšvihu dostali.

Ponechme stranou nakolik se Amíkům daří tenhle ideál reálně naplňovat. Podstatné je, že takový ideál alespoň mají a prezentují ho dovnitř i navenek. Rusko se o nic podobného vlastně ani nepokouší. Pro ruské vojáky musí být Black Hawk Down kombinací fantasy a sci-fi. Rusko má velkou úctu k hrobu neznámého vojína. Ale jakmile má ten vojín jméno a tvář, tak s podporou vlastní země nemůže příliš počítat. Což mu na motivaci nejspíš moc nepřidává.

Hrob neznámého vojína u kremelské zdi. Jedno z nejposvátnějších míst v Rusku. (foto: já)

Výhled bez výhledu

Z toho, co jsem napsal, by se mohlo zdát, že ruská armáda je soubor nekompetentních retardů. To by byl ale mylný dojem. Ruska armáda má samozřejmě i mnoho schopných a velmi kvalitních vojáku/jednotek/zbraní, ale zároveň je to organizace s obrovskými a dlouhodobě neřešenými strukturálními problémy, které zásadním způsobem snižují její akceschopnost. A navíc je vedena bandou nekompetentních retardů z Kremlu. Díkybohu, protože jinak by mohla být skutečně děsivou silou. I tak bych ji ale být vámi nepodceňoval víc, než je nutné.

Ačkoliv jsem strávil předchozích mnoho stran výčtem problémů agresora v probíhajícím konfliktu, obávám se, že Rusové ještě neřekli poslední slovo. Někteří lidé se nechali strhnout nedávnými spektakulárními ukrajinskými úspěchy (například působivou ofenzivou v Charkovské oblasti) a už hned vidí ukrajinské jednotky v Sevastopolu a plánují postup na Moskvu. Ač nerad, rád bych tohle nadšení trochu ztlumil.

Ve svém minulém článku jsem napsal, že ani jedna z bojujících stran vlastně není dost silná, aby dosáhla "úplného vítězství". A že to nejlepší, v co mohou Ukrajinci nejspíš reálně doufat (bez změny režimu v Kremlu) je návrat ke status quo ante bellum - tedy k územnímu rozložení sil po roce 2014. Ani po mnoha měsících války a řadě zvratů bych na tomto hodnocení vlastně nic neměnil. Zatím.

Co se teď bude dít? To za prvé nevím a za druhé už na to v tomhle článku nemáme čas. Ale naději na bezprostřední ukončení války v tuhle chvíli bohužel nevidím. Emil Aslan, můj učitel z FSV UK, nám na hodinách říkal, že bojující strany v každém konfliktu budou ochotné uzavřít příměří teprve tehdy, pokud obě dospějí k závěru, že tím mohou více získat než ztratit. Obávám se, že v tuhle chvíli to neplatí ani pro jednu bojující stranu.

Ukrajinci jsou nažhavení z předchozích úspěchů a chtějí osvobozovat další ukradená území. Příměří by pro ně v tuhle chvíli nebylo příliš výhodné, protože vědí, že když si teď nevybojují zpátky to, o co zatím přišli, bude strašně těžké to ještě někdy napravit. Paradoxně si myslím, že Moskva má teď na ukončení války mnohem větší zájem než Kyjev. Ale i v Kremlu zjevně věří, že mohou na Ukrajině ještě něčeho dosáhnout.

Putin spoléhá jednak na mobilizaci (která nepochybně bude mít na frontě nějaký efekt, byť to řada lidí zpochybňuje), ale hlavně na zimu a vidinu drolící se jednoty Západu. Ukrajina je totiž na západní pomoci skutečně velmi závislá a bez ní má Rusko přeci jen ještě velmi slušnou šanci válku úplně otočit.

Proto Putin s nadějí vyhlíží blížící se americké midterms (byť si myslím, že ani případné velké vítězství Republikánů podporu Ukrajině zcela nezastaví). Ale s ještě větší nadějí se těší, až začne mrznout a napadne sníh. Pak se teprve ukáže, jak moc inflace a drahé energie zamávají s už teď nahlodaným západním veřejným míněním.

Myslím, že současné ruské útoky na ukrajinskou kritickou infrastrukturu a civilní cíle po celé Ukrajině ve skutečnosti nejsou jen "odvetou za Kerčský most" (to byla jen vítaná záminka), ale že byly připravovány dlouho a zcela cíleně. Rusko si neplýtvá své kapacity v oblasti dálkového bombardování (kterých, jak už jsme si popsali, opravdu nemá nazbyt) jen tak náhodou. Dokonce si ani nemyslím, že je jejich cílem zlomit ukrajinský odpor (pokud ano, tak taková strategie nemá moc šanci a spíš dosáhne pravého opaku). Ale je dost možné, že se Putin snaží vyvolat další (tentokrát zimní) uprchlickou vlnu do EU. To není úplně hloupá strategie - Ukrajince se mu zlomit nepodaří, ale Evropany teoreticky zlomit může. U mnoha našich spoluobčanů se mu to ostatně už podařilo.

Hele, už je to dlouhý, nic dalšího radši psát nebudu. Dobrou noc 😉. Nebo ráno, nebo kdy to čtete. Kdo to dočetl až sem, ať se mi přihlásí - až se stanu prezidentem, udělím mu řád za zásluhy. Já se tedy prezidentem stát neplánuji, nechci a ani se na to necítím kompetentní. Ale to ostatně Andrej říkal taky 😊.

Toto je druhá část textu, jehož první část najdete ZDE.

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.