Armáda bez bot aneb příčiny trablů slavného ruského vojska 1/2

Toto je první část textu, jehož druhou část naleznete ZDE

Hele, já vím, že jsem vám slíbil, že po minulém článku o Rusku udělám další podobný o Ukrajině. Tohoto slibu se sice nezříkám, a dokonce jsem na tom začal i pracovat, ale záhy jsem narazil na těžko překonatelné překážky v podobně vlastních přehnaných ambicí.

Pravda je taková, že v posledních měsících toho mám v práci i doma tolik, že mi na psaní článků zbývá tak cca hodina času týdně. Přičemž jsou týdny (a takových je bohužel většina), kdy mě moje příslovečná lenost přemůže a já tu hodinu věnuju něčemu mnohem užitečnějšímu (třeba čumění na Netflix, nebo na strop a tak).

Asi před třemi týdny jsem se nicméně hecnul a začal jsem tu Ukrajinu přeci jen psát. Fakt, přísahám na (rostoucí) Holej pupek! Můj původní záměr byl zaměřit článek na události po roce 1990, kdy se toho dělo (ve vztahu k současné krizi) zkrátka nejvíc a spousta lidí v tom má trochu hokej. Takže se jim plete oranžová revoluce s Euromajdanem, Janukovyč s Juščenkem, zelení mužíci s mužíky jiných barev apod. Nelze jim to úplně vyčítat, protože ukrajinské dějiny po rozpadu Sovětského svazu jsou opravdu docela komplikované a plné tak neuvěřitelných zvratů, že je to dost těžké se v nich vyznat (nejspíš i pro Ukrajince).

Při jejich sepisování jsem záhy narazil na to, že některé události po konci studené války nelze dost dobře pochopit, pokud zároveň nevíte, co se stalo dávno před ní. Jakože je těžké popisovat banderovce, aniž bychom si předtím řekli, kdo to byl Bandera apod. A že je podobně obtížné popsat, kdo to byl Bandera, aniž bychom si zároveň nepopsali události z počátku 20. století apod. Takže abych to dal celé trochu do kontextu, tak jsem se rozhodl napsat nejdřív takový kratičký, stručňoučký úvod o dějinách Ukrajiny (zejména ve vztahu k Rusku) před rokem 1990 a pak se teprve dostat k jádru článku.

Když jsem ale na sedmé straně formátu A4 zjistil, že jsem teprve v 11. století, tak se mi ten kratičký, stručňoučký úvod začal trochu sypat. Uvědomil jsem si totiž, že to, co píšu, bude nejspíš ještě mnohem delší než ten nechutně dlouhý článek o Putinovi. A že pokud na tom budu pracovat tímhle tempem, tak to budu psát do skonání věků. Což naštěstí může být, vzhledem k ruskému chrastění atomovými zbraněmi, klidně už zítra 😉. Zároveň jsem ale s tou částí do 11. století vlastně docela spokojený a nechce se mi to mazat.

To celé mě demotivovalo natolik, že jsem následující tři týdny opět civěl do stropu a byl jsem strašně nešťastný z toho, kolik mi toho ještě zbývá napsat. Pokud nevíte, proč jsem to dělal, přečtěte si knihu Petra Ludwiga o příčinách prokrastinace. On vám vysvětlí, že jsou chvíle, kdy máte tolik práce, že radši neděláte nic.

Jelikož se ale množí dotazy, kdy už zase něco napíšu, rozhodl jsem se situaci zachránit krátkým článkem na související téma. A přihodit pár vlastních fotek z cest. Onen krátký článek na související téma je tento strašlivě dlouhý článek. Oním souvisejícím tématem jsou příčiny ruské mizérie v současném vojenském konfliktu. Téma máme, takže pojďme na to.

Ostuda až na půdu

Přiznám se, že před vypuknutím téhle války jsem se spletl prakticky ve všem. Nevěřil jsem, že Rusko skutečně Ukrajinu vojensky napadne. Respektive, že ji napadne takhle "naplno". Myslel jsem si, že koncentrace ruských sil na ukrajinských hranicích je buď nějaká forma nátlaku na ukrajinský režim (a Západ), případně, že jde o přípravu na nějakou mnohem omezenější a lokálnější vojenskou akci (nějakou obdobu roku 2014). Že by se Rusové pokusili obsadit Kyjev mi přišlo trochu moc divoké.

Když už k tomu došlo, tak jsem si pro změnu myslel, že to Rusům půjde výrazně líp. Nečekal jsem, že to budou mít s Ukrajinci úplně jednoduché, ale ta neuvěřitelná sh*tshow, kterou ruské ozbrojené síly od té doby předvádějí, mě upřímně překvapila. A vlastně mě nepřestává překvapovat doteď. Zkrátka jsem Rusy a jejich schopnosti výrazně přecenil. A Ukrajince pro změnu mírně podcenil (byť o Ukrajincích se budeme víc bavit až v jiném článku).

Můžete si myslet, že jsem se pletl proto, že vím o vojenství víceméně prd. A budete mít recht. Pozoruhodnější ovšem je, že úplně stejně jako já se spletla i řada západních expertů, kteří se na podobné věci profesně zaměřují. A dokonce v těchto otázkách radí vlastním vládám.

S rostoucí vojenskou pomocí Ukrajině ze strany Západu (která už v posledních měsících opravdu není jen symbolická, ale pro vývoj války skutečně zásadní) logicky vyvstává otázka: a není to trochu pozdě? Pokud opravdu celou dobu chceme, aby Ukrajina válku vyhrála, neměla dostávat těžké zbraně hned na začátku? Ideálně ještě před invazí, kdy Rusové teprve několik měsíců mrzli na hranicích. Nebyly by pak ukrajinské šance na vítězství výrazně vyšší?

Byly. Problém je v tom, že na počátku invaze zjevně v ukrajinské vítězství v téhle válce ve Washingtonu (ale ani v Londýně či v Berlíně) skoro nikdo nevěřil. Přinejmenším v něj nevěřili ti lidé, kteří byli u moci (a ti lidé, kteří jim radili). Postupně vychází najevo, že Bidenova administrativa ještě nějakou dobu po začátku konfliktu nechtěla dodávat těžké zbraně na Ukrajinu ani ne tak proto, že by se bála jaderné eskalace, ale spíš proto, že nevěřila, že by to k něčemu bylo.

Pentagon podle všeho předpokládal, že ruská armáda tu ukrajinskou relativně snadno převálcuje. Dodávaní drahých a sofistikovaných těžkých zbraní považovali Američané za zbytečné, protože očekávali jejich brzké zničení. Případně se báli, že tyto zbraně příliš snadno padnou do rukou Rusů. Čekal se spíš tzv. afghánský scénář: Rusové poměrně rychle Ukrajinu (nebo její podstatnou část) obsadí a dosadí do Kyjeva svou loutkovou vládu, zatímco někteří Ukrajinci přejdou k partyzánským způsobům boje a Západ je v tom bude podporovat.

Američané totiž věděli, že Rusové sice mají kapacity k eliminaci ukrajinské armády, ale nejspíš nemají sílu okupovat dlouhodobě zemi o velikosti Ukrajiny proti vůli jejích obyvatel. Ukrajina je totiž obrovská a (na evropské poměry) velmi lidnatá země a Rusko by si její okupací ukouslo opravdu velký krajíc. Kterým by se po čase nejspíš zadusilo. Tak jako se Rusko (i USA) zadusily v daleko menším a daleko zaostalejším Afghánistánu. Americká strategie tedy podle všeho nebyla zabránit Rusům v dobytí Ukrajiny. To považovali za nereálné. Naopak chtěli Rusům narvat Ukrajinu do chřtánu a pak dlouze sledovat, jak se dáví.

Byl to zajímavý plán, který ovšem nepočítal s jednou zásadní věcí - houževnatým (a hlavně nečekaně efektivním) ukrajinským odporem. Ukrajinci tak Rusům (a vlastně i Američanům) totálně rozhodili jejich plány. Výsledkem je brutální, konvenční, do nedohledna se prodlužující válka v Evropě, kterou vlastně v téhle podobě vůbec nikdo nechtěl. Doslova nikdo (včetně Rusů), protože všechny hrozně bolí. A všechny mocnosti z ní doteď hledají cestu ven. A nemůžou najít takovou, která by byla pro všechny schůdná.

Ještě koncem února nabízeli Američané Zelenskému evakuaci z Kyjeva, aby se vyhnul zajetí. Očekávali, že metropole padne. Zelenský jim odpověděl dnes již legendární větou, že nepotřebuje svézt, ale potřebuje zbraně. Že bude Ukrajina schopná Rusy zastavit (a dokonce začít záhy tlačit zpět) konvenčními způsoby vedení boje (tedy v přímém, otevřeném střetu dvou armád), bylo vlastně docela překvapení. Američané a Evropané chtěli původně dodávat Ukrajincům zbraně nutné pro partyzánský boj. Tanky, houfnice a raketomety nejsou úplně typické zbraně partyzánů. Přičemž teprve se značným zpožděním si Západ uvědomil, že pokud Ukrajinci dostanou tanky, houfnice a raketomety, tak na partyzánské válčení nemusí vůbec dojít.

Není přitom až tak těžké si představit, proč Pentagon příliš neočekával ukrajinské vojenské vítězství. Na papíře totiž obě armády rozhodně nepůsobily rovnocenným dojmem. Rusové měli mnohonásobnou převahu prakticky ve všem, zejména v letectvu a těžké technice. O námořní dominanci není třeba se vůbec zmiňovat, protože Ukrajina vlastně žádné pořádné loďstvo ani nemá. A nešlo jen o převahu početní, ale i o převahu technologickou. S ohledem na čísla, která obě armády vykazovaly před válkou, se ruský výkon nedá hodnotit jinak než jako neuvěřitelně špatný až na hranici (nebo spíš za hranicí) trapnosti.

To, že je těžké dobýt velká města při bojích v ulicích, je jasné. Tam mají totiž obránci významnou výhodu, takže zde se tak trochu čekalo, že invazní armáda může mít velké potíže. Jenže Rusové mají velké potíže i tam, kde je tak nějak nikdo nepředpokládal. Rusům se nepodařily některé základní úkoly, které pro ně měly být doslova hračkou.

Tak například (téměř) všichni čekali, že se Rusům podaří v řádu hodin (maximálně dnů) prakticky zcela ovládnout ukrajinský vzdušný prostor. Čekalo se to mimo jiné proto, že třeba na počet bojových letadel mají Rusové nad Ukrajinci jedenáctinásobnou převahu. Já vám to napíšu radši ještě jednou, abyste to docenili - Rusko mělo před začátkem invaze jedenáctkrát víc bojových letounů, než měla Ukrajina. A sedmkrát víc bitevních vrtulníků.

Ukrajinská holčička si prohlíží ruský bitevní vrtulník (tipnul bych Mi-24, ale moc se v tom nevyznám). Podobné stroje dnes zabíjejí její krajany. Muzeum války v Kyjevě, 2009 (foto: já)

Fakt, že mnoho měsíců po začátku invaze najdete ještě stále ve vzduchu nějaké ukrajinské stíhačky a helikoptéry, je zkrátka docela těžko pochopitelný. Jak moc neschopní musíte být, abyste nedokázali využít jedenáctinásobnou přesilu k vyřazení vzdušných sil protivníka a jeho protivzdušné obrany, když máte zároveň podobně obrovskou převahu v raketových systémech, které mohou na dálku ničit ukrajinská letiště a obranné systémy?

Já jsem třeba zcela netrénovaný v bojových sportech a moje fyzička šla v posledních dvou letech rapidně dolů. Navzdory tomu, že jsem takové játro, tak si troufám tvrdit, že kdybych k sobě sehnal ještě deset podobně neschopných týpků, jako jsem já, tak společně nakopeme zadek klidně Jean-Claude Van Dammovi (v jeho nejlepších letech). Když jde jedenáct chlapů na jednoho, tak je v zásadě jedno, jak moc dobrý je ten jeden. I fotbalový tým složený z mladších žáků by bez problémů nasázel třicet gólů Messimu, pokud by proti nim byl úplně sám.

Tak velká skupina zkrátka vždycky vyhraje, pokud mezi jejími členy probíhá alespoň minimální koordinace. Tedy pokud to nejsou úplná hovada, která půjdou proti Van Dammovi po jednom, jako to dělají všichni negramotní záporáci ve všech klasických akčních filmech. Ruská neschopnost je navíc o to pikantnější, že ukrajinské ozbrojené síly měly na počátku invaze většinou buď stejnou, anebo ještě horší výzbroj než Rusové. Čili proti Van Dammovi nestálo jedenáct tramvajáků, ale jedenáct Dwaynů Johnsonů. Fakt, že Van Damm v desátém kole ještě stále stojí na nohou, zkrátka nelze hodnotit jinak než jako totální ruský debakl.

Podobně absurdní neúspěchy jako ve vzduchu, zažívá Rusko z nějakého důvodu i na moři. Tady mluvím zejména o potopení křižníku Moskva. Tato událost nebyla ostudnou jen proto, že šlo o vlajkovou loď Černomořské floty s obrovským symbolickým významem. Ostudný je zejména způsob, jakým k potopení došlo (ať už k němu došlo jakkoliv).

Ukrajinci tvrdí, že Moskvu potopili s pomocí protilodních střel Neptun domácí výroby. Což je samo o sobě těžko uvěřitelné, zejména proto, že Moskva nebyl jen tak nějaký křižník. Byl to raketový křižník. Který navíc nebyl jen raketový, ale také "protiraketový". Moskva měla na palubě několik systémů, určených k ničení nepřátelských raket. Dokonce mnohem sofistikovanějších raket, než je nějaký Neptun. Při vší úctě k ukrajinské vojenské produkci (značka "made in Ukraine" doteď nebyla úplně symbolem preciznosti a technologické vyspělosti) není Neptun úplně ta nejlepší protilodní raketa současného světa. Vlastně papírově stojí celkem za pendrek. Je velmi pomalá (subsonická) a taky docela malá (uvádí se, že je určená k ničení menších a středně velkých lodí do výtlaku 5 000 tun).

Jak se s touto raketou (nebo spíše několika raketami) podařilo Ukrajincům potopit křižník o výtlaku přes 10 000 tun, který měl vybavení na eliminaci většího množství supersonických raketových cílů zároveň, je velká záhada dnešního světa. Křižník Moskva byl totiž v tomto ohledu vybavený tak dobře, že byl zodpovědný za protiraketovou obranu celé floty. A sám byl zničen čím? Raketou. Malou a pomalou. To je jako byste s pomocí dvou sirek a pěti dřívek podpálili plně obsazenou hasičskou stanici a ta vyhořela do základů. Stát se to může, ale ti hasiči v ní by se měli hanbou propadnout.

Není úplně vyloučené, že Ukrajinci Moskvu potopili něčím trochu sofistikovanějším, než je Neptun (něčím dodaným ze Západu a tajeným z taktických důvodů), což je ovšem jen spekulace, která i tak ruskou ostudu zmírňuje jen částečně. Kreml si trapnost celé situace velmi dobře uvědomuje, takže klasicky vypustil dalších 37 verzí, jak se to mohlo stát.

Myslím, že ta aktuálně nejčastěji uváděná je, že Moskvu nepotopili nepřátelé, ale došlo zde (vlivem nešťastné náhody) k požáru a následnému výbuchu na palubě. Že k takové nešťastné náhodě dojde po čtyřiceti letech služby zrovna ve chvíli, kdy je Rusko ve válečném konfliktu, kterého se daná loď aktivně účastní, je náhoda ještě nešťastnější než obvykle. Ale vyloučené to není. Máme pro to ostatně historické paralely. V roce 2000 se (tenkrát skutečně vlivem nešťastné náhody a ruského šlendriánu) potopila jaderná ponorka Kursk. Tehdy Rusko pro změnu vypouštělo do prostoru konspirační teorie, že za zničení Kursku nějak může nepřítel (např. srážka s americkou ponorkou), protože mu to zjevně přišlo méně trapné než vlastní pochybení. Teď to Kreml dělá přesně naopak.

Interiér sovětské ponorky S-56 ("Staliněc") z časů 2. světové války. Její námořníci manipulovali s torpédy opatrněji než jejich vnuci na Kursku, takže ji dodnes můžete vidět a navštívit ve Vladivostoku (foto: já)

Takže ano, je možné, že nějaký osmnáctiletý branec (protože, navzdory ujišťování Kremlu, že brance do válečné zóny neposílá, jich na vlajkovém křižníku zjevně sloužilo větší množství) seděl opilý obkročmo na raketě Bazalt s lahví vodky v ruce a s cigaretou v ústech a replikoval scénu z filmu doktor Divnoláska. Lahev upustil, rozbila se o raketu, z leknutí mu vypadla z pusy cigareta a za pár hodin bylo po křižníku. To se skutečně nedá vyloučit. V tomto ohledu mi spíše připadá fascinující rozhodnutí ruské propagandy, která považuje vysvětlení "loď nám potopil nepřítel" za příliš ponižující, takže raději propaguje vysvětlení "potopili jsme si jí sami vlastní blbostí". Ale tak uznávám, že tady jsou ruští propagandisté zkrátka v poněkud prekérní situaci, takže dobré řešení prostě neexistuje. Možná bych zkusil mimozemšťany...

Vzduch a moře jsou přitom domény, kde byla ruská převaha nejvýraznější. Na zemi už to je přeci jen i papírově trochu vyrovnanější souboj. Rusko má sice nejméně 4x více profesionálních vojáků než Ukrajina, nicméně vzhledem k tomu, že Kreml tvrdošíjně odmítá nazývat válku válkou, nemohou Rusové využít veškeré lidské zdroje, které mají potenciálně k dispozici. I nově vyhlášená částečná mobilizace se týká jen zlomku těch, které Rusové mohou teoreticky povolat (a to i přesto, že se podle všeho týká více lidí, než Kreml oficiálně přiznává).

Ukrajina naopak mobilizuje v daleko větším měřítku a povolává do zbraně mnoho mužů ve vojenském věku. Rusové začínali invazi s cca 190 tisíci vojáky. Prezident Zelenský v květnu prohlásil, že za Ukrajinu bojuje už 700 000 mužů a žen. A tak přestože mnoho Ukrajinců slouží v teritoriální obraně daleko od fronty, znamená to, že agresoři jsou už od určité fáze války početně přečíslení. Reálný vojenský přínos těchto "civilistů s puškami" (na obou stranách) ovšem nelze přeceňovat. To soudím mj. podle sebe - obávám se, že kdybych byl povolán a dostal do ruky zbraň, byl bych s ní nebezpečnější sobě než nepříteli.

Rusko má nicméně na zemi značnou převahu v palebné síle (tanky, dělostřelectvo, raketomety atd.), kterou ale zatím nedokázalo naplno zužitkovat. Přitom platí, že tato převaha se postupně stále ztenčuje, díky dodávkám kvalitních těžkých zbraní ze Západu, které konečně začínají proudit (byť se zpožděním a bohužel pomaleji, než by Ukrajina potřebovala). Navíc se ruská zbrojní výroba bude (mj. díky sankcím) postupně dostávat do stále větších potíží.

I na zemi proto Rusové zažili sérii totálních debaklů. Tím nejvýraznějším je samozřejmě totální porážka v bitvě o Kyjev (tak se to nejspíš bude jednou nazývat). Porážka umocněná o fakt, že zde Rusové nepřišli jen o nějaké náhodné kolemjdoucí, ale těžké ztráty tu utrpěly jejich doslova nejlepší a nejelitnější jednotky. O kterých vznikají oslavné vlastenecké písně.

Výše uvedené video zobrazuje "supermany" z ruských výsadkových sil, kteří to zjevně umějí s útočnými puškami stejně dobře jako s nunčaky (docela by mě zajímalo, jestli si je vážně berou do boje, protože mi to přijde jako poněkud nepraktická zbraň do moderní války). Elitní 76. gardová výsadková úderná divize ze Pskova se účastnila obsazování města Buča nedaleko Kyjeva. Její obrněná kolona, přijíždějící od letiště Hostomel, vjela hned na počátku invaze do Buči v úhledné řadě jako na vojenské přehlídce. Paragáni podle všeho očekávali, že hladce dojedou až na Majdan (který je odsud jen pár kilometrů) a cestou je budou vítat šeříky mávající civilisté, nadšení, že je hrdinná ruská armáda konečně přijela osvobodit od fašistů. No dobře, tak ty šeříky možná neočekávali, protože byl únor, ale jinak to myslím vcelku vystihuje jejich rozpoložení.

Na úzké silnici v centru Buči na ně ale Ukrajinci připravili past. S pomocí dronů zničili první a poslední obrněnce v koloně, která se tak nemohla hnout z místa a stala se snadným a takřka bezbranným terčem ukrajinského útoku. Ruští vojáci v panice opouštěli svou techniku a pokoušeli se ukrýt v okolních domech. Vymytí propagandou zřejmě očekávali, že jim místní obyvatelé pomohou se schovat, ale ti před ruskými bratříčky zavírali vrátka. Výsadkáři tu utrpěli skutečně těžké ztráty a Buču proslavily fotografie nekonečné řady zničené vojenské techniky. Tedy až do chvíle, kdy ji o pár týdnů později "proslavilo" něco mnohem děsivějšího. Vůbec bych přitom nevylučoval, že následné masakry civilistů byly primitivní ruskou pomstou za tuto ponižující událost.

A nebylo to naposledy, kdy elitní vojáci z VDV dostali pořádně na zadek. Jejich řady později řídly i na Donbase - ať již při snahách o proražení obranných linií v okolí Izjumu, případně při doslova tragických ruských pokusech o překročení řeky Severní Doněc (a kterých se účastnilo vícero jednotek, včetně výsadkářů).

Výsledkem je, že někteří z těch strašně hustých kluků, které vidíte na videu výše, jsou teď už dost možná mrtví, anebo těžce zranění. Nelze to přitom všechno házet jen na ně. Britské ministerstvo obrany tvrdí, že hlavní problém je v tom, že ruské velení používá své elitní jednotky ke zcela jiným úkolům, než na které jsou vycvičené a vybavené. A tak ruští výsadkáři plní mise, které by se hodily spíš pro těžkou mechanizovanou pěchotu s kvalitní leteckou podporou. Ruské výsadkové divize sice mají k dispozici nějakou těžkou techniku, ale jen takovou, která je dostatečně "lehká", aby se dala naložit do letadla. Navíc letecká podpora tragicky vázne, stejně jako zásobování a protivzdušná obrana postupujících jednotek (které se tak stávají snadným cílem útoků např. poměrně levných dronů).

Velení zjevně spoléhá na "elitnost" těchto jednotek s tím, že "ony si prostě nějak poradí". No, neporadily si... Teprve v poslední době jsou výsadkové divize na Donbase nasazovány "chytřeji" a hned se to začíná projevovat. Když se později objevily třeba u Popasné, dařilo se jim působit Ukrajincům solidní potíže.

Vlastně jsem na jednu stranu rád, že jsem se k napsání tohohle článku nedostal dřív, protože s několikaměsíčním odstupem se částečně rozplývá počáteční "válečná mlha" a je už poměrně jasné, co se od počátku ruské invaze vlastně dělo a proč.

Návrat do budoucnosti

Shrnul bych to asi takhle: Rusko se ze začátku snažilo vést válku jako moderní supervelmoc 21. století. Tedy podobně jako Američané na počátku konfliktů v Iráku či Afghánistánu (případně kdysi v Jugoslávii). Prostě využít obrovskou početní a technologickou převahu, kterou nad protivníkem máte a aplikovat taktiku, kterou Amíci pracovně nazvali "šok a hrůza" (Shock and Awe). V zásadě to obnáší zasypat celé území protivníka stovkami a stovkami vysoce přesných úderů. Často se mluví o "chytrých bombách", schopných zasáhnout cíl s přesností na centimetry. S těmi během několika hodin či dní zničíte podstatnou část nepřátelských kapacit v oblasti velení a komunikace, protivzdušné obrany, skladů zbraní a munice, výrobních kapacit pro vojenskou produkci a obecně infrastruktury pro vedení války. Samotnému útoku tak předchází dlouhá zpravodajská příprava, která tyto cíle vybere a lokalizuje.

Protivník je díky tomu výrazně oslaben ještě předtím, než na jeho území vstoupí první cizí voják. Možná ještě podstatnější, než reálné dopady této strategie je její psychologický efekt. Přesné bomby vybuchují všude a neustále, nikdo a nic před nimi není v bezpečí. Jednotky obránců přicházejí o spojení s velením, jsou zmatené, dezorientované a vyděšené. V ideálním případě ztrácejí úplně odhodlání bojovat, protože začnou mít pocit, že něčemu podobnému se přece nedá čelit. Je to podobná bezmoc jako při boji s mimozemšťany v nedávné Spielbergově adaptaci H. G. Wellsovy "Války světů". Nepřítel je najednou tak nějak všude a vy nejste schopni mu nijak ublížit. Pokud podobného pocitu nabyde i politické vedení napadené země, protivník se vzdává a je dobojováno, aniž by velmoc utrpěla vážnější ztráty v pozemních střetech (to byl třeba případ Miloševičovy Jugoslávie, kde to nicméně trvalo o něco déle, než Američané doufali). Vedení země je pak nahrazeno někým, kdo bude plnit vítězem stanovené podmínky.

V horším případě protivník válku předem nevzdá a musíte jeho území fyzicky obsadit. Moderní velmoc to obvykle udělá tak, že nejprve zcela ovládne vzdušný prostor, kde se pak pohybuje skoro stejně svobodně jako nad vlastním územím. Následuje rychlý postup pozemních jednotek, který je rychlý zejména proto, že většinu práce za něj dělají právě údery ze vzduchu. Když vojáci narazí na tvrdší odpor, prostě si zavolají leteckou podporu a ta problém vyřeší. Druhým důvodem rychlého postupu je, že v moderní válce 21. století v podstatě neexistuje jasně definovaná frontová linie, protože velmoci jsou schopné provádět údery a vysazovat vojáky i techniku takřka na kterémkoliv místě se jim zlíbí, mnohdy hluboko v týlu protivníka. To jim umožňuje právě naprostá dominance ve vzduchu.

Tak nějak obvykle vypadá válka moderní velmoci s "nevelmocí" v 21. století. V podstatě jediný způsob, jak může slabší protivník něčemu podobnému čelit, je vykašlat se na konvenční způsoby boje a přejít k nekonvenčním partyzánským, případně rovnou "teroristickým" metodám. S těmi se dá velmoc skutečně porazit (jak jsme viděli třeba v Afghánistánu nebo ve Vietnamu), ale je to dlouhý a bolestivý proces. Mnoho expertů tak nějak očekávalo, že zhruba podobně bude vypadat i tato válka. Ukrajina sice není úplně slabý a zaostalý stát (není to Afghánistán ani Čečna), ale i tak všichni předpokládali drtivou ruskou dominanci. Spíš než k Afghánistánu by se Ukrajina dala přirovnat právě k Jugoslávii - a ta také v přímém střetu s NATO nedopadla příliš dobře.

Experti to předpokládali mj. proto, že jestli Rusové něco celkem umí, tak je to PR. Rusko v putinovských dekádách investovalo poměrně hodně energie na to, aby všechny přesvědčilo, že je moderní vojenskou velmocí 21. století. Což se mu do značné míry skutečně podařilo. Vlastně se mu to podařilo tak dobře, že o tom Rusové omylem přesvědčili nejenom Západ, ale taky sami sebe. Což je problém, protože Rusko ve skutečnosti NENÍ moderní vojenskou velmocí 21. století. Jenom to předstírá. V globální geopolitické pokerové hře se Rusko tvářilo, že drží full house, i když ve skutečnosti nemělo v ruce ani pořádnou postupku. A my mu na to blafování všichni naletěli.

Rusové skutečně začali válku tak, jako by byli moderní velmocí. Přesné bomby dopadaly na celé území Ukrajiny, od Lvova až po Charkov, a rozsévaly šok a hrůzu. Ruské velení pravděpodobně spoléhalo na to, že se z toho Ukrajinci psychicky složí a dospějí k názoru, že odpor je marný. Jenže Ukrajinci správně pochopili, že zkrátka stačí se nepředpos*at a tenhle prvotní nápor vydržet. Protože pak přijde moment, kdy Rusové už dále nebudou moci předstírat, že mají něco, co nemají, ale budou muset vyložit karty na stůl. A v tu chvíli se ukázalo, jak mizerné karty to vlastně jsou.

Abychom zas ruskou armádu nepodcenili příliš - Rusové skutečně měli k dispozici opravdu moderní a přesné zbraně. Včetně takových vychytávek jako jsou "nesestřelitelné" hypersonické střely, které nemá v aktivní službě ani žádná země NATO (a o kterých bude ještě řeč). Problém byl v tom, že jich Rusové neměli k dispozici moc. Vlastně tak akorát, aby s nimi mohli machrovat navenek. Když skončila doba machrování a začalo skutečné válčení, ukázalo se, že se ruské kapacity v oblasti "chytrých" zbraní strašlivě rychle vyčerpávají. A že je Rusko vlastně není schopné rychle nahradit, protože je to ve skutečnosti poměrně chudý a nepříliš vyspělý stát, jehož pokročilá zbrojní produkce je závislá na dodávkách technologií, které samo nemá a není je schopno vyrobit. A bohužel je mají zejména země, ze kterých si Rusko (vlastní blbostí) udělalo nepřátele. Jak o tom ještě budeme záhy mluvit blíže.

Můžete namítnout, že aktuální ruské útoky na celé území Ukrajiny usvědčují z omylu ty, kteří mluvili o vyčerpání ruských kapacit dalekonosných přesných zbraní. Myslím, že ani ne. Kdyby Rusové používali "chytré zbraně" po celou dobu trvání války tak masivně, jako se to dělo v prvních dnech invaze, tak už je dávno dobojováno. Mnohaměsíční pauza v jejich nasazování byla zcela zjevně vynucená. Současné útoky jsou navíc spíše výrazem zoufalství než návratem k modernímu válčení. Rusové nepoužívají zbytky toho, co mají, k reálnému vojenskému oslabování protivníka, ale k útokům na civilní kritickou infrastrukturu (zejména v oblasti energetiky), o jejichž účelu bude ještě řeč. Na frontě v tomto ohledu nichts neues.

To, že Rusko trpí nedostatkem přesných zbraní dlouhého dosahu, samozřejmě neznamená, že už nemají vůbec žádné. Ani to, že žádné nové neprodukují. Prostě to jen znamená, že si nemohou dovolit jejich dlouhodobé masivní nasazení v tomto konfliktu, protože by je nestíhali nahrazovat. Už fakt, že pro nedostatek vlastní produkce musejí používat íránské drony, je pro zemi s ruskými ambicemi celkem zřejmý signál zoufalství. A i s tou "přesností" to, soudě dle posledních útoků, není nijak valné. Rusko se navíc stále snaží hrát roli globální velmoci, takže musí mít nemalou část svých kapacit vyčleněnou na případný vojenský střet s NATO (tedy s nesrovnatelně silnějším protivníkem, než je nějaká Ukrajina).

Na začátku invaze tak Rusům tohle moderní válčení vydrželo asi týden. Když se nepotvrdily předpoklady, že se Ukrajina během té doby zhroutí, muselo si ruské velení přetočit hodinky o pár desetiletí nazpět, do časů studené války. Protože právě studená válka byl ten typ konfliktu, na který byla ruská armáda reálně vybavená. To s tím 21. stoletím, to byla jen taková falešná reklama. K ruské škodě to navíc nebyla válka jaderná (na kterou jsou Rusové vybavení skvěle), ale válka konvenční. Takže spíš než studená válka to teď byla taková trochu modernější 2. světová.

V této záložní strategii pro případ, že Ukrajinci prokouknou ruskou zaostalost, už najednou existovala linie fronty, ale ta se měla v ruských představách velice rychle posouvat. Na Ukrajinu vjely nekonečné tankové kolony, které ji měly převálcovat. Protože nedostatkem tanků Rusové rozhodně netrpí. Ukrajinci ano. Tady byl ruským cílem pro změnu starý dobrý německý Blitzkrieg.

Ani tenhle pokus o návrat v čase do doby, na kterou měli odpovídající vybavení, se Rusům úplně nevydařil. A to proto, že je skutečně rok 2022, a nikoliv 1944. Na jihu to nějakou dobu docela vycházelo. S pomocí těžké obrněné techniky Rusové postoupili v poměrně krátkém čase o desítky kilometrů do ukrajinského vnitrozemí. Tankový Blitzkrieg jako z učebnice.

Tímto způsobem byl dobyt např. Cherson, jehož pád je doteď zřejmě největší vojenskou porážkou Ukrajinců od začátku války (společně s pozdějším pádem Severodoněcka). Zpětně viděno to byl skutečně epický ukrajinský fail, protože Cherson byl relativně dobře bránitelný (Rusové k jeho dobytí museli překročit Dněpr), jenže tamní obrana to opravdu ukázkově pohnojila (např. nezničila mosty) a v podstatě předala Rusům tohle důležité město bez skutečného boje. Takže se je podařilo zastavit až u Mikolajivu.

Když už je teď moderní porcovat Ukrajinu, nezabereme si znova Podkarpatskou Rus? České nápisy tu pořád jsou... Užhorod, 2003 (foto: asi já, ale možná jsem to ukrad spolucestovateli, mám ve fotkách bordel)

Jih byl ovšem naštěstí jediný operační směr, kde Rusům tenhle revival 2. světové války nějakou dobu vycházel. Na severu se naopak ukázalo, jak moc překonaný tenhle způsob vedení války dnes je. Mocné ruské tankové kolony se dostaly na dohled ke Kyjevu a Charkovu a... to bylo asi tak všechno. Ten dohled jim musel stačit. Tady se totiž naplno projevila ta osmdesátiletá propast mezi ruskou strategií a současností. Za 2. světové války by to Rusům nepochybně vyšlo, jenže za 2. světové války ještě neexistovaly javeliny, drony a satelitní snímky. Najednou se ukázalo, že těžká obrněná kolona (bez adekvátní letecké a protiletecké podpory) je už dnes mnohem zranitelnější, než byla tenkrát.

K zastavení ruského postupu Ukrajinci nepotřebovali stejný počet tanků a BVP. Stačily jim k tomu velmi levné moderní pěchotní zbraně, které si může dát na záda obyčejný voják a které začali dostávat ze Západu ve velkých počtech. A také podobně levné drony, se kterými si Rusové zpočátku nevěděli příliš rady. Ukrajinci tak krásně demonstrovali strategii "za málo peněz hodně muziky", kdy s pomocí levných přenosných samonaváděných střel ničili techniku násobně vyšší hodnoty. Ruský postup se tak velmi záhy změnil z Blitzkriegu na Sitzkrieg, protože jejich kolony utrpěly těžké ztráty ještě dříve, než se vůbec dostaly na hranice velkých měst.

V tu chvíli ruským velitelům došlo, že pokusit se s těmito oslabenými silami vstoupit do velkoměstské zástavby, kde budou mít obránci ještě mnohem větší výhodu, je zkrátka sebevražda. Výsledkem bylo potupné ruské stažení a spektakulární ukrajinská vítězství v bitvách o Kyjev a Charkov. Stejným způsobem se záhy podařilo zastavit rychlý ruský postup i na jihu a celá fronta se stabilizovala. Jih Ukrajinci zpočátku podcenili - částečně proto, že museli, protože jednoduše neměli dostatečné kapacity na účinnou obranu na všech frontách, takže se (vcelku logicky a správně) nejvíce koncentrovali na obranu hlavního města a velkých severních metropolí.

V zásadě stejný problém se ale týkal i Rusů - při zpětném pohledu bylo jejich rozhodnutí útočit na Ukrajinu ze všech dostupných směrů najednou velkou strategickou chybou a zásadním přeceněním vlastních možností. Tohle rozhodnutí bylo učiněné v rámci prvotní strategie "šok a hrůza" (Rusové zkrátka chtěli Ukrajince vyděsit tím, že jsou "všude zároveň", takže obránci nebudou vědět, kam dřív skočit), ale když tato selhala, ukázala se záhy jeho krátkozrakost.

Naneštěstí pro nás (a tím "nás" myslím teď podstatnou část téhle planety) Rusové nejsou až tak hloupí, jak si někteří lidé myslí a vykazují určitou schopnost poučit se z vlastních chyb. Mnohdy opožděně, ale přece jen to dovedou. Jak říkal už za covidu profesor Flegr - to už tak bývá, že když bojujete s živým organismem, tak se musíte připravit na to, že se bude adaptovat na nové podmínky a reagovat na vaše kroky. Pokud se nepřestanete snažit, bude každé vaše vítězství proti živému organismu jen dočasné. Ruské politické a vojenské velení jsou živé organismy. Primitivní, ale živé. A tedy schopné se adaptovat a vytvářet nové varianty postupu. Jako covid.

Když Rusům selhala strategie "supermoderní psychologická válka" i následná náhradní strategie "Blitzkrieg z 2. světové", rozhodli se po několika týdnech přetočit si hodinky ještě více nazpět a přišli s variantou "1. světová". S těžkým srdcem se rozhodli (přinejmenším dočasně) opustit původně zásadní cíle, na které zkrátka v danou chvíli neměli sílu a prostředky (Kyjev, Charkov, Oděsa a spojení s Podněstřím), zásadním způsobem "zkrátit frontu" a koncentrovat většinu sil na mnohem menším území. A taky postupovat mnohem pomaleji a opatrněji než dosud.

Proto oznámili stažení svých jednotek ze všech oblastí, kde již byly "splněny operační cíle" (což je v ruském propagandistickém žargonu označení pro ty oblasti, kde ruská armáda dostávala nejvíce na p*del) a soustředit svůj postup výhradně na Donbas. A na zbytku území (tedy zejména na jihu) se o nic převratného nesnažit a vlastně jen bránit to, co už si zabrali.

Musíme uznat, že tato poslední zvolená strategie se Rusům vyplácela zatím nejvíc. Vlastně konečně přestali ostudně prohrávat a zaznamenali určité úspěchy. Tady je nicméně důležité si uvědomit, co taková "strategie 1. světová" vlastně obnáší. Nic pěkného, přátelé. Zatímco ve strategii "21. století" hrály hlavní roli rakety a drony a ve strategii "Blitzkrieg 1944" zase tanky, v "1. světové" vládne bojišti jednoznačně dělostřelectvo. Rusové se k ní uchýlili mj. proto, že právě v artilerii mají nad Ukrajinci skutečně masivní převahu. A navíc nemají nouzi o náboje do děl, které jsou navíc natolik "hloupé", že si je i v Rusku umějí vyrobit sami, ve velkých počtech a bez cizí pomoci.

Taktika postupu v zásadě spočívá v tom, že zasypete území, které chcete obsadit, desítkami tisíc dělostřeleckých granátů. Takže tam doslova nezůstane kámen na kameni. Po této intenzivní mnohadenní dělostřelecké přípravě provedete frontální útok na zbytky protivníkových sil, které tuhle děsivou baráž nějak přežily. Obvykle ji přežily tak, že vybudovaly systém zákopů a pevných obranných postavení (často ve třech nebo více liniích, kdy můžete postupně ustupovat z jedné do druhé). Frontální útoky na zakopaného protivníka způsobí oběma stranám značné ztráty, přičemž útočník obvykle krvácí podstatně víc než obránce. Jak moc připomíná současná situace na některých částech fronty rok 1916 si můžete prohlédnout třeba na tomto videu z okolí Bachmutu.

Nepochybuji o tom, že se ke strategii "1. světová" uchýlili Rusové neradi a se sebezapřením. 1. světová totiž byla odporná válka. Statická, vizuálně nudná (proto o ní také vzniká mnohem méně filmů než o "dynamické" 2. světové), ale nesmírně krutá a brutální. Mlýnek na maso. Hlavně to ale byla válka opotřebovávací. Kde o vítězství rozhoduje čistě jen to, kdo si může dovolit obětovat více. Případně kdo je k tomu ochoten.

Pro Rusy je přechod k této strategii sám o sobě porážkou, protože znamená nucenou rezignaci na rychlou a efektivní válku, o kterou Putin velmi stál. Zatímco moderní válku můžete mít sfouknutou za pár dní a při Blitzkriegu můžete postupovat o desítky kilometrů týdně, 1. světová je válka na dlouhé lokte. Když se ofenziva podaří, postoupí fronta třeba o 500 metrů. Když se podaří opravdu náramně, tak o kilák. Když útočník postoupí o 5 km a více, tak už je to "průlom" a v Kremlu se otevírá šampaňské. Od počátku této statické fáze války přitom Rusové na Donbase postoupili sotva o 20-30 km. Za pět měsíců. A to ještě jen v sektorech, kde se jim "nadmíru dařilo". Na většině fronty nepostoupili doslova vůbec. Přičemž při nedávné ukrajinské protiofenzivě v Charkovské oblasti byla nemalá část těchto zisků zase vymazána.

Podle mých rychlých propočtů budou, při tomto tempu postupu, stát Rusové už v prosinci roku 2032 znovu před Kyjevem a můj syn by se mohl dožít i pádu Lvova. Rusko přitom prodlužování války pochopitelně velmi bolí. Krvácí lidsky i ekonomicky. A popravdě, moc za to nedostává. Ruská veřejnost sice oslavuje "osvobozování" měst u Azovského moře a na Donbase a je nadšená z vyhlídky jejich připojení k matičce Rusi. Trochu méně už se mluví o tom, že Rusové ve skutečnosti už dávno "neosvobozují" města, ale jen hromady sutin.

Posledním významnějším zastavěným územím, které Rusové dobyli a které se ještě dnes dá nazývat městem, je Cherson (obsazený už na začátku války). Jediná další větší sídla, která se Rusům povedlo obsadit, jsou Mariupol a dvojměstí Severodoněck-Lysyčansk. To jsou ovšem přinejlepším Pyrrhova vítězství.

Jednak proto, že Mariupol byl ve skutečnosti obrovskou ideologickou vzpruhou pro Ukrajince, protože se stal symbolem heroického odporu hrstky obklíčených obránců, kteří po nekonečně dlouhou dobu vázali opravdu početné ruské síly. Pro Rusy je ještě horší, že nemalá část z nich patřila ke kontroverznímu pluku Azov, který hraje ústřední roli "zlounů" v ruské propagandě (ne zcela neprávem). Doslova epický výkon Azova v bitvě u Mariupol se tedy Rusům velmi nehodil, protože posílil prestiž podobných uskupení po celé Ukrajině (což vlastně není dobrá zpráva skoro pro nikoho).

Ještě podstatnější je, že ani Mariupol, ani Severodoněck už ve skutečnosti de facto neexistují a Rusové obsadili jen plochu, na kterých tato města kdysi stála. Reálná hodnota takových "zisků" je opravdu nevelká, což ale Rusy evidentně příliš netrápí.

Změna strategie se tedy Rusům sice osvědčila, ale ve skutečnosti to rozhodně není žádné vítězství. Vlastně je to tak trochu porážka nás všech. Protože přechod k opotřebovávací válce znamená, že to celé může být na dlouho. A že to celé bude hodně bolet všechny zúčastněné. A vlastně i nezúčastněné. Budou tím trpět statisíce ukrajinských civilistů, kteří budou ještě dlouho přicházet o životy a domovy. Budou tím i dál trpět všichni chudší obyvatelé Evropy, které nepřestanou drtit vysoké životní náklady, které jsou do značné míry přímým důsledkem Putinovy agrese. Budou tím trpět miliony lidí v Africe a na Blízkém východě, na které dopadá potravinová krize. A všechno tohle utrpení jen kvůli neuvěřitelnému zm*dství jednoho jediného člověka.

Obávám se přitom, že Rusové zvolili tuto taktiku všeobecného utrpení docela chytře. Návrat do časů 1. světové nebyl dán jenom prostou kalkulací síly dělostřelectva. O pár odstavců výše jsem napsal, že o vítězství v opotřebovávací válce rozhoduje čistě jen to, kdo si může dovolit obětovat více. Případně kdo je k tomu ochoten. A tady Rusové zkrátka jen využívají své silné stránky.

Protože jestli jsou Rusové v něčem opravdu dobří, tak je to sebeobětování. Skoro bych si troufl říct, že je to ruský národní sport. Rusové se v něm už od počátku svých dějin poctivě trénují, nepodceňují domácí přípravu, a jsou tak v tomto ohledu výrazně lépe připravení než "zhýčkaný" Západ. V případném konvenčním střetu Západu s Ruskem je jasným favoritem bohatší a vyspělejší Západ, ale v soutěži o délku sebeobětování silně favorizuji Rusy.

Přičemž se obávám, že je to právě míra ochoty ke snášení rostoucích nákladů konfliktu, která v konečném důsledku rozhodne celou válku. Ale k věšteckému výhledu do budoucna se dostanu až v závěru článku, teď bych se rád ještě vrátil k tomu, proč ruský válečný výkon zůstal hluboko za očekáváním a vyvrátil v této souvislosti několik mýtů o ruské armádě. Hlavní důvody ruské mizérie v této zbytečné a odporné válce jsou podle mě čtyři:

Všechny čtyři důvody naleznete ve druhé části, která je vlastním jádrem článku (tohle celé byl jenom takový zbytečně dlouhý úvod). Pokud si na druhou část nekliknete, četli jste to celé vlastně zbytečně, protože veškeré podstatné informace jsou až ve druhé části. Což vám samozřejmě záměrně říkám až teď (he he). 

Druhou část si můžete přečíst po kliknutí SEM.